Zvrat Budoucnosti- 24.Hádka se rovná smutek

2. května 2014 v 0:36 | Milenne |  Zvrat Budoucnosti
A tady máte další kapču Zvratu. :)
Tentokrát je poněkud mírnější a no ehm...romantičtější, tak nečekejte žádný krvák. xD


Kapitola 24.
Opatrně jsem se kolem sebe rozhlédla. Nikde žádné pasti, nebylo to jako v různých filmech, příkladem je Indiana Jones. Přiblížila jsem se k nim, předklonila se a téměř posvátně se jich dotkla. Nebýt toho, že ty malé byly…mno o dobrý metr v poloměru menší. Chladný kov se mi vtiskl do dlaně, zastudil mě až jsem vypískla a ucukla. Bylo to trochu směšné, zdálo se to být jako obrovská filmová scéna, jen bez kamer, režiséra a ostatních herců. Jediný, kdo v tom malém koutku země jsem byla já a pouze já.
V koutku mysli jsem začala zpomaleně uvažovat. Co jsem tam dělala, jak jsem se tam dostala a navíc…proč zrovna TY hodiny? Muselo to mít nějaký specifický důvod.
Svět se začal bořit, ze stropu začaly padat krápníky skoro tak velké jako já, jen taktak jsem se jim stačila vyhýbat. Začala jsem před nimi ustupovat, ale nebylo kam a navíc byly všude. Zacouvala jsem do rohu, bez možnosti úniku, jeskyně se hroutila a já sledovala jeden obrovský krápník, jak se kvůli gravitací řítí na mě, aby mě s jediným posláním zabil.
**
Dojedli, společně sklidili zbytky jídla, co nakonec sníst nestihli a nemohli a Claire si díky velké míse poupravila rozcuchané vlasy, aby to nedopadlo tak chaoticky. Sice to nezašlo tak daleko, ale stačilo to plně na to, aby Jean rozpustil její účes a rozházel její vlasy všude možně. Kdyby to bylo slušné, řekla by, že vypadá jako čarodějnice. V té době to však bylo tabu. A navíc, nechtěla nadávat sama sobě, do čarodějnice měla daleko. Nebyla taková jako Amadea, zákeřná a závistivá až do morku kostí.
"Pojedeme?"
Jeanův hlas jí pohladil do uchu jako vánek něžného jižního větru. Mírně se zachvěla, kvůli zimě se zatřásla a přikývla. Bylo šero, slunce před více než hodinou zapadlo a téměř byla tma. Na obloze vyvstávaly první hvězdy, paprsky měsíce už vyrážely skrz hradby stromů…vypadalo to nádherně a Claire se poprvé v životě toho nebála. Ba naopak, tma se jí líbila, byla jako vítaný přítel, kterého tak dlouhou dobu neviděla. Byla součástí každého i jí samé.
Rázně odmítla Jeanovu pomoc s modlitbou, že to konečně zvládne sama a ukáže tak svou šikovnost a hbitě nasedla na koně. Nebyl to takový problém, vzhledem k tomu, že sukni měla na boku roztrženou, od zdola až ke kolenům. Příčinnou byl napůl Jean a napůl křoví, do kterého se zamotala. Tak či tak, pomohlo ji to v nasednutí a ona se mohla spokojeně pousmát nad tím, jak je obratná.
Pouze v jedné věci chybovali a to, že měli vyjet dříve. Kdyby jeli rychleji, dostali by se na zámek během několik desítek minut, takhle jim to mohlo trvat hodinu, dvě, kvůli tomu, že Jean s Claire na hřbetě nechtěl riskovat.
"Jeane, mohl bys prosím zrychlit? Nechci, abychom přijeli v úplné tmě!"požádala ho Claire a kdyby věděla, že jí Jean uvidí do obličeje, nasadila by ty nádherné prosící oči, které si dennodenně trénovala na otce, aby jí splnil každé její přání. Tedy, bylo to předtím, než ho její matka zabila.
"Claire, nechci, aby se ti něco stalo. To ať radši pojedeme pomalu, dorazíme pozdě, ale v pořádku."namítl a zlobně koně zpomalil, takže místo, aby jel klidným cvalem, klusal.
Claire se naštvala, zatnula nehty do dlaní a skoro seskočila z koně za jízdy. Nechtěla si pokazit tak hezký večer- cožpak jí dával na výběr? Byla unavená jediné, co si přála, bylo jít si lehnout a tvrdě usnout na několik dní či dokonce na století, přesně jako to udělala Šípková Růženka.
"Jeane, buď zastav a jeď si na koni sám nebo zrychli. Mám strach."
Ani si to neuvědomila, po celém těle se jí tvořila husí kůže ze tmy. Strach se vracel, to kvůli vzteku a uvědomování si situace.
"Dobře, zrychlím, spokojená?"
Pobídl koně k rychlému cvalu, téměř trysku a Claire se nervózně chytla okraje sedla. Začal to trochu přehánět, asi se na ní naštval.
Skousla si dolní ret, až se jí na něm vytvořila malá ranka ze které steklo několik kapek krve. Trochu to přehnala, nemusela na něj být tak…zlá. Na omluvu však bylo pozdě, normální Jean byl pryč, za ní seděla velká sopka, která jen čekala na to, aby mohla začít chrlit lávu. Pouze doufala v to, že láva nepůjde na ní, hádku by dnes nezvládla. Musela se psychicky dobít.
Jean projel bránou, několika slovy odbil strážného, který mu vyčítal to, že se vrátili tak pozdě a zastavil u stáje. V rychlosti Claire sundal, odsedlal koně a i s ním zmizel ve dveřích stáje.
Claire se nezmohla na nic jiného než tupé zírání. Nechápala, kam se mohly podít ty dnešní chvíle plné radosti a štěstí.
Přenesla váhu na druhou nohu a téměř se jí zamotaly. Musela se rychle dostat do postele, jinak by to dopadlo špatně, ale na druhou stranu tu nechtěla nechat Jeana samotného. Musela se mu omluvit, nechtěla strávit dny bez něj, ačkoliv mohla navštívit Paula. Jediné, na čem jí skutečně záleželo byl Jean. Její druhé já, spřízněná duše, věčný partner.
Opřela se o zábradlí u kterého se uvazovali koně a s menšími problémy se na něj vyhoupla. Rozhodla se věnovat se mu tak dalších deset minut, poté půjde dovnitř. Odvedení koně do boxu zase tak dlouho trvat nemohlo.
Netrpělivě poťukávala nehty o zábradlí a jednou rukou se začala štípat do paže, aby udržela své oči otevřené. Zima jí čím dál více ukolébávala. Nakonec seskočila na zem a rozhodla se jednat na svou vlastní pěst.
Vklouzla do stáje. Stáj byla ponořená v naprosté tmě, skoro si neviděla ani na špičku nosu. Možná to bylo dobře, Jean nemohl vidět emoce, které se střídaly v její tváři. Zakopla o velké kolečko, kterého si nevšimla a natáhla se na zemi. V ústech pocítila seno, rychle ho vyplivla a vstala. Zas tak nenápadná nebyla.
"Claire? Tys nešla dovnitř?"
Jeanův tichý posmutnělý hlas pročísl ticho a v podstatě jí ukázal cestu k němu. Zvedla se a prošla bludištěm až k boxu, kde Jean v rohu seděl. Viděla ho, díky svíčce, kterou zapálil. Sice to bylo nebezpečné, ale svíčka se nedotýkala sena či dřeva, takže možnost poháru nehrozila.
"Ne, nešla. Co se děje, Jeane? Proč jsi smutný?"zeptala se ho a sedla si naproti němu.
Stejně měla šaty zničené, víc už to ani nešlo.
"Jde o to, že jsme si pokazili tak nádherný večer. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil tě rozveselit, ale tahle stupidní hádka to všechno překazila. Mrzí mě to, opravdu mě to mrzí, Claire."
Svěsil hlavu do dlaní a Claiřina chuť utěšit ho se ještě zvětšila.
"Jeane, to je v pořádku, zapomeň na to. To já jsem to začala a myslím, že nejlepší bude, když půjdeme nabrat síly spánkem, nemyslíš?"
Vstala a natáhla k němu ruku. Jean se na ní zběžně podíval s pohledem jestli to myslí vážně a její ruku během chvíle přijmul.
"Dobře. Máš pravdu, Claire."
Vytáhl se na nohy, pohladil jí po tváři a jemně políbil.
"Miluji tě, ale ty to víš, viď Claire?"
Zeširoka se usmála a přikývla.

"Vím, Jeane. Cítím to samé."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adelsdiary adelsdiary | Web | 2. května 2014 v 14:06 | Reagovat

Jéé :3 Ten konec :3

2 Mayline Mayline | Web | 2. května 2014 v 20:16 | Reagovat

jůůů konec sladký až z toho  bolí zuby :D :)

3 Lexi Invicta Van der Spark Lexi Invicta Van der Spark | E-mail | Web | 2. května 2014 v 20:52 | Reagovat

Lexi chce Krištáľovú slzuuuuuu Milčaaaaaa! :D :D :D

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 2. května 2014 v 20:59 | Reagovat

Napsala si romantickou a hned ze začátku na mě vybalíš takový drsný odstavec? Co to mělo jako znamenat? ona umře? Vždyť nemůže umřít sakra! -.- Pf! Jestli ji něco uděláš, tak já tobě taky :D :D
A ta druhá část.. Ta byla dokonalá.. :3 Až na tu hádku, ale bez ní by to nebylo ono. Ale on je nějaký urážeč ne? Kvůli takové kravině se hned naštve.. -.- :D Další kapču, honem! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama