Kapitola 1. (1/2): Proč jen hvězdy září?

3. května 2014 v 0:28 | Milenne |  Anděl
S menší námahou jsem sepsala další kapitolu a nakonec to skončilo tak, že jsem to vzdala, tohle, co vám sem dám je první polovina a další část už to určitě brzo bude. :)
Omlouvám se za ten poněkud hodně ustřihnutý konec a doufám, že se vám bude líbit. A ano, na mě trochu nezvyklé. x)


Kapitola 1.

…Někdy si říkám, proč září hvězdy. Proč je noc a den, v neustálém měnícím se koloběhu. Proč jedna květina uvadne a druhá se vyklíčí ve vší svěžesti ze země. Proč vidím lidi brečet i smát se. A vy víte co? Já už znám odpověď. Tohle je život…
Nejasná a rozmazaná silueta stojící na okraji mýtinky se zamihotala a jemné paprsky proklály bílou světélkující kůži jako papír. Ani bych byla nepoznala, že to je anděl. Ani člověk, vypadalo to jako svítící duch, ale jasná a velká bělostná křídla skvoucí se složená za andělovo zády a průzračná svatozář nad hlavou mluvily za vše. Skutečně, buď jsem viděla reálného anděla nebo pouhou představu mé rozespalé mysli. Automaticky jsem vstala a udělala několik kroků dozadu. Možná jsem se začala bát zážitky z toho rána jsou pro mě dost nejasné. Nepamatuji si je natolik, abych je mohla popsat do detailů. Přesto vím jediné. Že ta postava, anděl byl skutečný.
Během několika dalších pár minut, kdy mělo slunce dostatek času na to, aby popolezlo nad obzor se anděl celý vynořil z lesa a nevšímajíc si mě si stoupl na okraj, kde nejvíce svítilo slunce a roztáhl svá nádherná křídla. Vítal slunce, miloval ho, cítil se být s ním spojen.
"Někdy si říkám, proč slunce pořád září. Ty paprsky jsou jako hedvábné kapesníky, vysušují slzy a skrývají je před okolním světem. Někdy je přetvářka lepší než pravda. U vás lidí rozhodně, je to snazší než říct krutou a tvrdou pravdu, která mnohdy zničí životy. A u nás…někdy je lepší mlčet než něco říkat. Někdy je lepší tiše pozorovat svit slunce a přemýšlet nad tím, proč se každý den zjevuje. Aby pomáhalo, aby všichni mohli žít."
Andělův křehký a melodický hlas protrhl prázdnotu mýtinky a já až v tu dobu poznala, že jde o dívčí hlas. Ta slova zněla být tak stará, moudrá, metaforická…Měla jsem je, mám a mít je budu vryté do mysli. Stejně jako všechno ostatní, co říkala, za tu dobu toho bylo tolik…
"Co jsi zač?"splynulo mi ze rtů i když mi ta otázka nevytanula ani na mysli.
Všechno tam mělo zvláštní harmonický nádech. Jakoby čas plynul kolem nás a my si ho ani nevšímali.
Postava se tajuplně usmála, tak jsem stihla postřehnout než se celá realita okolo zabarvila jasným světlem a já v oparu zapomnění dopadla na zem. Vůbec nic se nestalo, mysl byla prázdná a posledních deset minut ztracených. Jediný, kdo si to pamatoval byl můj anděl, já…zatím ne.


"Keeganová, pojď sem! Ještě pořád jsi mi neodevzdala týdenní práci na restaurantový speciál! Přísahám bohu, že jestli se okamžitě nedostavíš ke mně do kanceláře a nedáš mi flash disk s novinkami, tak jsi vyhozená!"zařval hlas v mikrofonu a při jeho "přísahám bohu" se veknu zablesklo. Během dne hlásily bouřky, nebylo to tedy nijak zvláště překvapující.
A takový byl můj šéf. Tlustý, věčný nepořádník a mrzout každým coulem, který neuměl nic jiného než mě honit i když do uzávěrky zbývaly tři dny, aby se poté mohl cpát tučnou, mastnou pizzou a tajně pít ve své kanceláři pivo. Jako kdyby to o něm nikdo nevěděl, vždycky to z něj táhlo na míle daleko.
Zvedla jsem se ze židle, dopsala přitom hodnocení u posledních dvou restaurací a rychle hodila dokument na flash disk. I když to byl mrzout, vždycky všechno myslel vážně a hlavně vyhazov. Znovu jsem ho prožít nechtěla, ne po tom, co jsem si v tu vybudovala své právoplatné místo.
Proklouzla jsem do výtahu těsně před tím než se stačil zavřít a dalších sem pater vyjela nahoru ve velkém mrakodrapu. Přitom jsem se snažila nedívat proskleným oknem dolů, výšky mě od malička trochu děsily a poslední, co jsem chtěla bylo strávit půl den na ošetřovně s nevolností.
Vystoupila jsem, nasadila vážný výraz a uhladila si vlasy, které se během části pracovní doby stihly rozpustit z pevného drdolu na temeni. Neměla jsem čas ani trpělivost hledat v kabelce lak na vlasy a zrcátko, abych si to aspoň trochu upravila, tak jsem se spokojila s jednoduchým nahlédnutím v lesklých šéfových dveřích než jsem uslyšela zanadávání a rychle vběhla dovnitř. Vypadal vyděšeně, třásl se a byl bílý strachy. Neznat ho, myslela bych si, že uviděl ducha, případně, že mu došla pizza. Ale tohle bylo jiné, chudák (a v tu chvíli jsem ho skutečně litovala) měl šíleně propocenou košili a jeho hrudník se divoce nadouval, jakoby uběhl maratón. A prohrál.
"Po-po-pomoz...mm..mmi,"vykoktal ze sebe a spadl na zem.
Rychle jsem k němu doběhla, ignorujíc zápach spáleného masa a cibule s kapkou hořčice a položila mu prsty na krk. Byl studený, stejně jako jeho ruka, bez známky tepu či příjmu vzduchu.
"Je mrtvý, proboha, je mrtvý!"pomyslela jsem si a v hrůze vstala od jeho těla.
Nemohla jsem si pomoct a zaječela jsem, chvíli na to už byla kancelář plná nechápaných a ustrašených pohledů mých kolegů a nadřízených.
"Megan?"
Ta otázka od mé nadřízené Harringové způsobila, že se mi rozklepala kolena a když jsem se v samé nervozitě snažila přenést váhu na druhou nohu, zakopla jsem o ni a praštila se spánkem do těžkého hliněného květináče. Oči se mi začaly samovolně zavírat a bylo mi úplně jedno, jestli volali mé jméno či mnou třásly. Poslední, co jsem si z toho dne i nadcházejících několik měsíců pamatovala, byl upřený pohled očí, kterých jsem se nemohla nijak zbavit a které hlídaly každý můj pohyb jako ostříž. Očí, které se zdály být moudré a staré stejně jako samotný svět.


Bolest. Pulsující bolest, co mi vystřelovala na boku hlavy byla nesnesitelná. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi řvát, nic z toho jsem nemohla. Ani mluvit, dýchat, mrkat, natož pohnout končetinou nic. Jediné, co jsem dokázala bylo cítit. A myslet, částečně, protože kvůli té bolesti jsem se plně nemohla soustředit na to, co jsem a na to, co dělám. Jenom tma mě obepínala, hustá tma u které jsem nevěděla, kde končí a kde začíná. A slova, tisíce slov plných zrady a odpuštění, dobrého a zlého, štěstí i smůly, lásky a nenávisti, pravdy i lži. Všechno spojené ruku v ruce, jeden velký omyl, možná úmysl. Slova, která mi nedají spát a jejichž význam zatím nechápu. Zatím.
"Tak dlouho přemýšlím nad tím, proč existuje nebe. A peklo. Nebylo by snazší, kdyby pouze byla zem? Zem plná lidí, nás, zvířat i věcí. Toho dobrého i zlého dohromady. Života i osudu."
"Víš proč je i země, nebe i peklo? Protože dohromady žít nemůžeme. I když jsme v jádru stejní, dělí nás od sebe jedna dost podstatná hranice. Bytí. Život všeho má svůj cíl, začátek i to, než se dojde k cíli. My tohle nemáme, lidé ano, Píší své příběhy na papíry inkoustem, někdy ho rozmažou a někdy písmena vykouzlí tak elegantně, jak to jenom jde."
"Přesto je to divné. Představ si, nebýt té hranice, jaké by to bylo? Kdyby všichni žili na zemi a nad námi byla pouze nekonečná obloha plná svobody a hřejivých paprsků od slunce? Bylo by to krásné, tak křehké a jemné, stejně jako rovnováha, balanc života."
"Možná, že bylo. A možná je lepší, když je to takhle. Protože i když existují slzy, existuje i úsměv. I když existují uzly, existují nože. U překážek, vždycky najdeš způsob, jak je překonat. A stejně tak, i když je jenom jedna cesta, je jich mnohem více než se zdá. Více, než si myslíme."

Ty písmena, slova, věty…všechno to ve mně probouzelo myšlenky na dětství. Vzpomínky, na které jsem raději chtěla zapomenout a přesto si jich od té doby vážila, jakoby byly to nejcennější, co mám. A je to, to nejcennější, jenom díky svému andělovi jsem konečně měla možnost si to uvědomit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 3. května 2014 v 10:02 | Reagovat

nádhera :-) rychle další :-)

2 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 3. května 2014 v 18:28 | Reagovat

Milčo, Milčo, Milčo.. Co ti na to mám tak říct? Rychle další:O :D

3 Abigail Abigail | Web | 3. května 2014 v 18:54 | Reagovat

Krásné =) těším se na další =)

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 3. května 2014 v 20:47 | Reagovat

Milčo, z tebe bude normálně filozofka. A ta kapitola, úžasná! Jen nechápu, co se tomu šéfovi jako stalo. Nevím jestli jsem to pochopila, ale i tak mu mohla zkusit nějak pomoct ne? Dýchání, nebo masáž srdce..? Mm.. A ten konec? To mělo být zase co? Bylo to úžasné, jen trochu zmatené, takže se těším na další kapitolu!

5 Ilía Ilía | E-mail | Web | 3. května 2014 v 22:47 | Reagovat

Miluju tyhle zamýšlecí kapitoly! :-D Nádherně píšeš. Akorát fakt nechápu, co se stalo tomu chlapovi. Snad přidáš rychle další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama