Zvrat Budoucnosti- 22.Poprava

19. dubna 2014 v 0:02 | Milenne |  Zvrat Budoucnosti
A další kapitola je na blogu, tentokrát trochu...ehm...méně romantická. :)
Tak ať se líbí! :D

Kapitola 22.

Claire vyklouzla z Paulovo pokoje. Měla s ním všechno dohodnuté, on bude ten, kdo pomůže Amadee ke svobodě. Stihla to celkem rychle domluvit, stačilo několik málo minut a Paul ochotně souhlasil.
Spokojeně se ušklíbla. Milovala vydírání, šlo jí až moc dobře…
Dneska měla dost práce, byl čas popravit matku. Odkládala to už dva dny, ale musela ji zabít, když už ji tak pracně odsoudila ke smrti. Navíc, chtěla to mít za sebou i z jiného důvodu. Tím chtěla říci, že vládnutí…konečně byla připravená. Měla dva rádce, jednoho na denní použití, jednoho na noční použití, oba ji zbožňovali, no nemohla si stěžovat!
Spěchala do svého pokoje, chtěla se převléci do nějakých obyčejných šatů, aby, kdyby náhodou ji potřísnila matčina krev šaty. Rychle ze skříně vytáhla jedny starší šaty a oblékla si je. Korzet si nijak moc nešněrovala, neměla čas. Poprava měla začít, co nevidět.
Nasadila si na ruce lehké bílé rukavičky a vzala si k tomu velký klobouk ve kterém bylo zapíchnuté paví pero.
Zkontrolovala se v zrcadle, na svůj vzhled velice dbala a vyšla z pokoje. Objednala si i kočár, aby ji dovezl na místo určení- náměstí ve městě, byla to veřejná poprava. A navíc se královnina hlava dražila, nějaký bohatý obchodník si ji mohl koupit do sbírky.
Claire by to být nemohla, ani na tu popravu nechtěla, ale kvůli popularitě a reputaci musela. Navíc, měla hned poté schůzku s Jeanem, vzala to při jednom. Bylo dobré mít ve dni něco pozitivního- navíc, když to bylo spojené s Jeanem, který na ní na náměstí jako mortální podpora čekal…
Nasedla, zavolala na kočího, aby jel a rychle se dopravila do města. Nedivila by se, kdyby přijela pozdě. Jel příšerně pomalu, koně byli unavení, sotva se vlekli. Měli žízeň, hlad, prozrazovala to jejich žebra, která se prodírala skrz kůži na povrch. Bylo to mírně nechutné. Tem kočí na tom asi nebyl nejlépe s penězi a Claire, která si od noci slíbila, že bude pomáhat lidem, si umínila, že mu nějak přispěje na živobytí. To znamená, že ho zaměstná na zámku, stejně jim pár kočí chybělo, kvůli nárostu obyvatelstva.
Požádala ho, aby zastavil, vystoupila i když do města zbýval ještě kus cesty a poslala ho pryč. Na svých by se tam dostala rychleji, koně doopravdy jeli pomalu. Rychlými kroky se rozešla z kopce a seběhla malý kopeček, který jí dělil od městských bran. Proběhla jimi, letmými pohledy nakukovala do obchůdků, kdyby náhodou si chtěla něco při cestě zpátky koupit a konečně, náměstí bylo na dosah. Otřela si kapku potu z čela a vyšplhala po schůdkách na dřevěné jeviště. Všechno bylo připraveno, kat, gilotina, dokonce i její matka, královna tam napůl stála, napůl seděla, měla za zády zavázané ruce, hlavu v jakési kolébce, jen decimetr nad ostrou čepelí gilotiny.
Claire si téměř promnula ruce. Už to mělo být, jak jen byla pomsta sladká. Teď už nelitovala toho, že její matka otce zabila, aby se ujala moci, měli v plánu hnát v hrobu spolu.
"Můžeme začít?"zeptal se jí kat a ona nerozvážně přikývla.
"Ano."
Viděla, jak k ní jde Jean, proplétal se davem, téměř ji hltal očima. A to na sobě měla jen obyčejné šaty, jaká to ironie!
Stoupl si vedle ní, chytl za ramena odtáhl trochu dál, aby na ní poté nestříkla krev. Cítila za svými zády jeho živelné teplo, matně se k němu přitiskla a spokojeně sledovala, jak poprava začíná.
"Vážení, sešli jsme se tu dnes, abychom popravili tuto zrádkyni lidu, královnu francouzskou, Mariu. Trestem za její zhřešení je rozsudek smrti, bude popravena a její hlava následně vydržena, takže, kdož má zájem, může si její hlavu pořídit. Začneme. Královno, chcete něco říct?"
Clařina matka otevřela ústa, zalapala po dechu a zašeptala tak potichu, aby ji slyšeli jen nejbližší lidé.
"Mám tě ráda, Claire. Vždycky jsem tě milovala."
Claire vytřeštila oči, vytrhla se z Jeanova sevření a vrhla se k matce s hlasitým: "Počkejte!"
Bylo pozdě. Kat zatáhl za provaz, gilotina se zasyčením spadla dolů, usekla hlavu její matky jediným sekem a potřísnila celé její tělo včetně obličeje a vlasů krví.
**
Ve tmě jsem proběhla spícím zámkem, poslepu našla dveře od svého pokoje a otevřel je. Ani jsem se nedivila, když polovina věcí byla naházená na jedné hromadě v rohu pokoje, poddaní si sem asi chodili vybíjet vztek. Svíčkou, kterou jsem ukradla na chodbě jsem si zapálila jednu v pokoji a postavila ty dvě do svícnu, aby alespoň trochu prosvítily pokoj, ne tak, aby šlo světlo vidět ven, ale tak, aby bylo v pokoji šero a já se mohla bezpečně pohybovat. Už v zámku jsem měla mírné problémy s orientací, v tmavých chodbičkách jsem málem rozbila několik věcí, jen díky svým dokonalým reflexům jsem je dokázala chytit.
Zabarikádovala jsem dveře malou pohovkou, křeslem a židlemi, jen kdyby náhodou někdo chtěl pokoj zkontrolovat. V každém případě by ho čekalo nemilé překvapení. Já bych stihla utéct. A přežít.
Zatáhla jsem preventivně těžké fialové závěsy, načež ještě naposledy vykoukla z okna. Zatím bylo vše v pořádku, na nádvoří byl klid. Jediné štěstí, byla jsem ráda, kdyby mě začali hledat až ráno. Lehla jsem si pod sametově hedvábné peřiny a zachumlala se do nich. Bylo to mnohem větší pohodlí než ve vězení, ten luxus se proti tomu nedal srovnat.
Odpoutala jsem se od kruté reality, myšlenek a pomalu odplouvala do snu. Potřebovala jsem se pořádně vyspat, moc jsem toho v poslední době nenaspala a pochybovala jsem, že v té době existovalo něco tak mocného jako kafe.
Cítila jsem, jak se mé tělesné funkce zpomalují, dech utichá, mozek zpomaluje, usínala jsem…
**
Sen, ve kterém jsem se nacházela byl podivný. Téměř, jako bych se nacházela v podivném tmavém tunelu. Vstala jsem ze špinavé země, oprášila si ruce a popošla několik kroků v temnotě. Strach jsem neměla, spíš jsem nervózní z toho, co jsem tam dělala. Oproti mým ostatním snům (lépe řečeno nočním můrám) byl až neuvěřitelně skutečný, co mě velmi překvapilo, bylo, když se v tunelu pomaloučku rozsvítila světla. Jednotlivě zablikala, zažhnula se, projasnila.

Mýlila jsem se, nestála jsem v tunelu. Byla to maličká jeskyně bez východu, jediný byl ve výši deseti metrů nad mou hlavou a přede mnou stála ta nejdivnější věc, kterou jsem kdy viděla. Zvětšenina těch malých hodinek, co jsem někde ztratila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 19. dubna 2014 v 14:53 | Reagovat

Vážně ta kapitola musí skončit takhle? :D
Teď budu až moc přemýšlet co se bude dít dál! :3
Krása, Milčo, jako vždycky :)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 19. dubna 2014 v 18:02 | Reagovat

Wow. Další dokonalá kapitola. Hlavně ta vražda. Já miluji smrt v povídkách a zrovna tahle byla tak podařená. Už jsem se bála, že to Claire zastaví. Naštěstí ne :D
A potom ta druhá část. Co ten konec má jako znamenat?!Je to sen? Co se stane dál? Sakra Milčo, proč mi tohle děláš? :D Rychle další kapču, nebo tě zastřelím! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama