Zvrat Budoucnosti- 21.Útěk

12. dubna 2014 v 0:01 | Milenne |  Zvrat Budoucnosti
A tohle je zatím poslední přednastavené, zítra čekejte nějakou recenzi anebo nějaký projekt. ;)


Kapitola 21.
Claire nervózně stála před Paulovým pokojem, bála se zaťukat a vejít dovnitř, sice byla plně připravena na všechny možnosti, ale zničit to ještě více nechtěla.
Nadechla se, pronesla několik uklidňujících slov a jednou ťukla do dveří. Měla chuť utéct a už se nevrátit, ochromení z toho, že to skutečně udělala ji drželo na místě. Slyšela, jak si Paul vzdychnul, vstal a došel ke dveřím.
Otevřel je na malou mezírku, stačil jediný pohled a už je zavíral. Claire tam bleskurychle strčila špičku boty, aby jí nezavřel a vklouzla dovnitř. Paul jí propaloval pohledem, možná by jí i ublížil, ale ignorovala to. Sednula si na gauč a pohodlně se opřela o opěradlo. Rozpomněla si na všechno, co se tu noc stalo, vzpomínky jí přicházely na mysl jedna po druhé, snad ten gauč byl spouštěč toho všeho. Měla chuť mu jednu vlepit, tak trochu se cítila provinile, že podváděla Jeana, na druhou stranu si to zasloužil za tu scénu pod oknem. Bůhví, co by se stalo, kdyby nehodila tu vázu…rozhodně by mu to nikdy neodpustila. Zrada by byla až moc velká…zajímalo jí, co by dělala, kdyby zjistila, že Jean má potomka.
"Asi bych ho zabila. Ukroutila mu palici. Oko za oko, hlava za hlavu, váza za vázu,"pomyslela si nevědomky praštila Jeana, který šel kolem ní.
Chtěl si k ní sednout, promluvit si, proč přišla, co má za problém, jenže to by musela přestat šermovat rukama kolem sebe. Z jejích ran šel strach, když chtěla, jako před chvílí, dokázala vyvinout velkou sílu.
Nakonec se posadil na opačný kraj gauče a hodil po ní polštář. Těsně ji minul, rozcuchal jí konečky vlasů, co jí spadaly po ramenech dolů. Ovšem, stačilo to k tomu, aby s sebou trhla a přestala si představovat to, jako Jeanovi trhá hlavu.
"Proč jsi přišla?"zeptal se jí hrubě Paul, "Řekl jsem ti, že se nikdy neuvidíme, to neznamená, že ještě ten den za mnou přijdeš. Mělo to platit oboustranně. Už tě prostě nechci nikdy více vidět, Claire. To je tak těžké se s tím smířit?"
"Omlouvám se ti Paule. Mrzí mě, že jsem si tě spletla s Jeanem, ale v té tmě…připadal jsi mi jako on, navíc jsem byla ospalá, unavená…Nechci, aby mezi námi byly sváry. A ano, je těžké se s tím smířit, co bys na mém místě dělal ty?"
"A co teda chceš, aby mezi námi bylo, když ne sváry, mno? Rozhodně bych si tě nespletl s Amadeou. A na tvé místě? Promiň, ale udělal bych to, co jsem řekl, nevyhledával se."
Už při první větě Claire mírně zčervenala, její myšlenky by se mu v téhle situaci asi nezamlouvaly, stejně nebylo co ztratit. Nenáviděl jí tak jako tak.
"Chci, aby mezi námi bylo, co v ten večer. Nic víc, nic míň. Chci, abychom byli spolu a ne, nezačínej s tím vybíráním. Já si nevybrala. Chci vás oba…"
Odmlčela se a podívala stranou. Těžko mohl pochopit, že je milovala oba, žárlivostí byl zaslepený stejně jako Jean.
Nechtěl se dělit.
"Claire."
Při vyslovení svého jména se k němu otočila, měla strach na jeho reakci, měla strach u jeho slov, měla strach ze všeho. Začala se třást, tiše vzlykala. Možná to trochu přepískla. Ale řekla to, co chtěla, z celého nitra svého srdce. Řekla pravdu. A tentokrát to nebyla krutá lež.
Paul se pro ní natáhl, přisunul jí k sobě a hladil po vlasech.
"To bude v pořádku,"opakoval to šeptem stále dokola.
Claire mu věřila. Její mozek jí stále napovídal, ať se pokusí o to, mít je oba, být sobecká, nechat popravit každou dívku, která by se k ním jen přiblížila…srdce jí radilo pravý opak. Chtělo, aby se jich Claire vzdala, jich obou. Nechala je jít, volně plynout. Jediné štěstí, že dávala na rady mozku. Hlavně, mozek jí nikdy nezradil, srdce už tolikrát bylo oklamáno, ani nevěděla, jestli nějaké ještě má.
Možná ano, milovala. K tomu se srdce potřebovalo.
Opřela se o Paula a zavřela oči. Chtělo to menší pauzu, předtím než bude čas na její proslov, poslední věc v jejich srdceryvném rozhovoru. Pokud Paul chtěl, aby v něm pokračovali, vypadal stejně jako ona v nitru. Zničená a nerozhodná.
I v tom se dalo najít něco pozitivního, ona to věděla.
"Claire? Tak jak to bude pokračovat? To, to mezi námi bude tajné?"
Zamžourala na něj skrz řasy a usmála se.
"Možná…Kdo ví. Možná bude všechno, možná nic."
S těmi slovy a zašeptáním věčného příslibu se k němu naklonila a políbila ho. Přesně tak, jak to mělo skončit. Nikdy jí nezáleželo ani na začátku, ani na průběhu. Jenom na konci.
**
Nastal čas soudu, strážci si přišli pro Jeana, já tam seděla jako naivní husa a jediné co jsem kromě dýchání a mrkání mohla dělat bylo čumění do zdi. Už jsem se v tom stala profesionálem, nebylo to nic zábavného, spíš nudného. Řeknu vám, středověk nebyl taková sranda, jak jsem si naivně myslela v hodinách dějepisu na základce. Tedy, aspoň pro mě ne, když jsem více než polovinu času proseděla ve vězení.
Vzdychla jsem, znaveně s sebou sekla na lavičku a několikrát si zahrála na Dobbyho. Dokud tu byl Jean, taková nuda tu nebyla.
Zachrápání proniklo do mých uší. Otráveně sleduji zvuk až ke strážnému, co sedí na malinké trojnožce a chrápe tak, že se třesou mříže. Téměř se samým…hlukem zbortily. Vstala jsem a nenápadně se přiblížila k mřížím. Klíče byly na dosah ruky a jelikož jsem neměla nic lepšího na práci…proč to nezkusit?
Prostrčila jsem ruku otvorem mezi mřížemi, natáhla se a letmo se dotkla jeho kabátu. Cár látky se rozhoupal, bohužel ne směrem ke mně. Měla jsem chuť zaječet, ale to by hlídače probudilo- rovná se, že by se mé šance zhroutily. Zkusila jsem to ještě jednou, tentokrát jsem se strefila. Chytla jsem kapsu a vítězně vytáhla svazek klíčů. Jenom jsem se bála, aby náhodou nezachrastily, to bych si pod gilotinu mohla hlavu strčit rovnou.

Protáhla jsem je mřížemi a odemknula celu. Nesměla jsem nic pokazit, kdyby mě chytnul…s mým štěstím to bylo dost možné. Proběhla jsem kolem stále spícího strážného a otevřela dveře od vězení. Jsem volná, konečně volná. Vyběhla jsem nahoru po cestě, kterou jsem si tak dobře pamatovala a otevřela dveře. Nastávala tma, byl čas najít si ukrýt. Nějaký dobrý úkryt, který by mě skryl před zraky nežádaných pohledů. Můj pokoj na zámku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 12. dubna 2014 v 12:15 | Reagovat

wau :-) nejsem si jistá, jestli jí nikdo nenájde ... přece jen když někdo uteče z vězení, nebude její pokoj první místo kam by měli jít???

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 12. dubna 2014 v 21:02 | Reagovat

Ona utekla? Sakra, vždyť to všechno zvorá! Proč tam prostě nemohla počkat? Sakra, sakra.. Musíš mě pořád takhle štvát a napínat? :D Já nutně potřebuji další kapitolu. Ale opravdu nutně, prosím! Co se sakra teď stane? A co sakra ten Paul? To jako teď budou spolu, nebo co? Pff... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama