Zvrat Budoucnosti- 20.Má zvrácená mysl

11. dubna 2014 v 0:59 | Milenne |  Zvrat Budoucnosti
A další přednastavený článek...(ne, že by mě o bavilo- jakože vás mučit, ale Žampík tu teď bude hoooodně často! :D Ehm...tedy ještě jedna kapitola a bude tady něco jiného...nevadí. xD)


Kapitola 20.
Té noci už nemohla spát, s menšími obtížemi si zapálila svíčky v celém pokoji a zažehla dřevo, které jí služka připravila na ráno. Sednula si v noční košili do křesla, zkřížila nohy a ze stolku si vzala jednu knihu o vládnutí, kterou pracně sháněla již několik let. Ani nevěděla, kde se tam knížka vzala, ale byla ráda. Odpoutala ji od temných myšlenek, kterých měla v hlavě tisíce. Mnohem lepší než se jimi zaobírat bylo unudit se k smrti knihou, která říká, jací byli vládcové různých zemí, jejich činy, skutky…jako pohádky. Claire přehodila knížku přes hlavu a ta s hlasitým žuchnutím dopadla na zem.
Dobře, musela se spokojit s tím, že její plán A nevyšel. Čas na plán B. Procházka při měsíčku. Navlékla na sebe plášť, který měla, když šla k Paulovi, smotala prostěradla, jeden konec přivázala k posteli a druhý vyhodila z okna ven. Jediný způsob, jak se dostat z hradu nespatřen bylo vylézt oknem. Mírně neohrabaně vylezla na parapet, otočila se, chytla římsy nad její hlavou a zacouvala do prázdna. Málem spadla, gravitace ji neoblomně chtěla dostat na zem.
Pustila se jednou rukou, chytla provizorní provaz nebo-li smotaná prostěradla a začala sešplhávat tu výšku dolů. Chvílemi se i bála, že se uzly, které udělala rozvážou, ale věřila, že tomu tak nebude.
Přeci jenom, víra bylo to jediné, na co se mohla upnout.
Zbylý metr dolů seskočila a tvrdě dopadla na zem. Podlomily se jí kolena a Claire se tvrdě skutálela z malého kopečku až téměř dolů, k zámeckému hřbitovu. Dlouho tam nebyla, ani nechtěla, když jí otec umřel. Představa na jeho tlející kosti, jak hnijí v hrobě a jak se jeho tělem krmí červi a vůbec- havěť v půdě…dělalo se jí špatně.
Ten den jí to však nějak nevadilo. Asi byla dobrá noc, byla uvolněná a nijak strašidelná. Lampy u chrličů jsou rozsvícené, to poznala z dálky, měla dobrý zrak a navíc, tohle by přehlédl málokdo.
Seběhla po pěšince k bráně a mírně jí zatřásla. Bylo divné ji vidět po takových letech, byla pořád stejná, jako nová, čistá bez rzi. Skoro jakoby ani čas neplynul, tady se zastavil a navždy se psal jeden a ten samý okamžik.
Zmáčknula kliku, vešla dovnitř. Těžko se vysvětlovalo, to co se dělo poté, všechno se skládalo ze slz, smutku a povídání k tomu, jež doufala, že ji vyslechne. Seděla na otcově hrobě, omlouvala se za to, že nepřišla dřív, vykládala co všechno se stalo a žádala ho o pomoc. Byla tak zmatená a navíc si pořádně zavařila tím, že odstranila matku z trůnu. A to navíc nenašla nikoho, kdo by byl schopný obhajovat sestru.
"A co takhle Paul?"napadlo ji, ale vzápětí ten nápad zahnala.
Paul na ní byl naštvaný, na Jeana také a raději nechtěla znát jeho nenávistné či smutné myšlenky vůči její osobě, nepřežila by, kdyby ji nenáviděl i když v hloubi duše cítila, že to tak není. Ne, že by ji nenáviděl, nenáviděl její rozhodnutí po bratra- Jeana.
Myšlenky se jí rozběhly naprosto jiným směrem.
"Možná bych mohla zkusit oba, vždyť…kdo říkal, že se s jedním nebo druhým musím rozloučit? Jean je jako hlavní chod, Paul jako dezert. A někdy je dobré přeskočit buď hlavní chod nebo desert."pomyslela si.
Bylo rozhodnutá to zkusit, ale prozatím o tom Jeanovi neříkat. Tolik rozhodnutí změnila za celou tu dobu- ani by neřekla, že uběhl týden. Týden, za který byla zlomená, šťastná, smutná, mrtvá, škádlivá, polomrtvá, udušená, zmatená, odhodlaná a nakonec i…nenasytná.
Rozloučila se s otcem a vydala se vstříc zámku. Začalo svítat, byla jí zima, měla hlad a žízeň, musela zvládnout spoustu věcí, mimo jiné i to, že si musí srovnat účty s Paulem, najít někoho, kdo očistí její sestru a zachrání jí život, aby jí mohla vyhnat z tohoto města, této země, svého života.
**
Byla jsem vyděšená. Do Jeanova pokoje vytrhli cizí muži, odvlekli mě do vězení a zmatenou tam ponechali. Upřímně, této doby jsem měla plné zuby, pořád jsem byla ve vězení, smrt na krajíčku. Chtěla jsem se vrátit do své doby, jednadvacátého století a zůstat tam s Philipem. Navždy. Byl rozhodně méně komplikovaný než Jean a hlavně jsem se o něj nemusela se sestrou prát. I když…Ann by toho schopná byla.
Sedla jsem si na lavičku a litovala se. Kdybych bývala nechala hodinky doma, nic by se nestalo. Jenom by se sem mohl dostat Philip nebo Peter. Ta druhá varianta by nevadila, ten hajzl by si to zasloužil.
Z chodby vedoucí do vězení se ozval rachot, lekla jsem se, trhla s sebou a málem spadla z lavičky. Těžko uvěřit, ale myslela jsem si, že to byl Jean. Neuvěřitelně naštvaný, byl jako sopka chrlící lávu, když se mi podíval do očí, měla jsem pocit, že roztávám. Maso se ve mně škvařilo, mírně jsem se skrčila, aby byla vidět submisivní pozice. Sice nejsme zvířata, ale na škodu to nebylo. Nechtěla bych dostat do huby od takového kusu, jako byl on.
Beze slov jsem mu naznačila, ať si sedne a že to bude v pořádku. Přikývl, ale nesedl si, mlátil do zdi pěstmi a s výrazem agresivního hady syčel francouzské sprosté nadávky jednu za druhou. Nebyla jsem sice expert na francouzštinu, ale odhad jsem měla dobrý.
Uběhla zhruba půlhodina, znuděně jsem si vyškrabávala špínu zpoza nehtů a stalo se něco, co mě naprosto odrovnalo. Do vězení přišla Claire, má sestra s násilnickými sklony.
Měla vyčesané vlasy, bílé šaty a závoj který jí padal přes obličej, takže bylo těžké poznat výraz. Něco zašeptala strážnému, ten nespokojeně a nesouhlasně odešel do místnosti vedle. Přistoupila k mřížím a začala se s Jeanem bavit. Vypnula jsem, byl to jejich soukromý rozhovor i když…ta děvka mě štvala! Pořád chtěla to co já a…když jsem se o ní dozvěděla pár informací od služky…udělala jsem si o ní hezký obrázek.
Zvuky škrcení mě přivedly do reality, vyděsila jsem se, jenže, když jsem viděla, že Jean škrtí Claire, začala jsem se v duchu štvát.
"Spravedlnost!"pomyslela jsem si a ušklíbla se.
Upřímně, vůbec by mi nevadilo, kdyby ji zaškrtil, ještě bych mu pomohla. Užuž jsem se zvedala, že mu pomůžu, ať v tom nejede sám, ale on ji pustil. Vlastní dýka se mi zabodla do zad.
Vzteky jsem se rozbrečela, tak trochu mi připadalo, že v tom těle jsem neuměla nic jiného a začala si nehty na zdi vyrývat symboly. Jen abych se nemusela dívat, jak má "láska na první pohled" šeptá něco té, co se pokusil zabít a co mě odsoudila k popravě.

Vážně, svět byl nespravedlivý, ke mně vždycky! Mít moc, zastřelila bych je oba, zemřeli by spolu a to vůbec není špatné. Lepší spolu, než každý sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 11. dubna 2014 v 17:49 | Reagovat

Ta zlá odporná čúza! Já ji naprosto nesnáším! Ona opravdu neumí být hodná?! Vždyť je tak zlá, sobecká a škodolibá! Ale  i její sestra mě štve. jen se litovat a brečet, to by ji šlo, ale že by nějak bojovala, to ne -.- Líbilo se mi, jak lezla po tom prostěradle a skutálela se :D Přeci jenom, víra bylo to jediné, na co se mohla upnout. ← úžasná věta! :33 Krásná kapitola, takže rychle další! :-)

2 LussyNda LussyNda | Web | 12. dubna 2014 v 12:11 | Reagovat

skvělá kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama