Úvod: Koloběh stejných událostí

22. dubna 2014 v 0:51 | Milenne |  Anděl
Tak a jelikož...no, tahle povídka už je celkem stará, tedy ten nápad samotný trvá už mnohem déle. :)
Možná, že pár vnímajějších na celou pointu děje přijde rychleji, ale podstatné je, že celá povídka (i když o tom zatím neví xD) je věnovaná mé nejdokonalejší a nejcennější sestřičce Claře. ^^ :3 :D
Doufám, že se vám to bude líbit a jestli jo, možná vám sem brzo dám další! :D
A kdyby si někdo všimnul jedné maličkosti (kterou prozradím příště), jste u mě jedničky! ^^ xD
P.S. Signaturu jsem šlohla od sestřičky. xD

Úvod- Koloběh stejné nudy
Můj život je jako koloběh. Neustálý, nudný a bez čehokoliv, co by mohlo mé stejně plynoucí dny okořenit. Od té doby, co jsem odešla od rodičů, vzdala se celé své rodiny a začala nový život se vše změnilo. Dříve…jak jen bych sebe popsala? Nebo ne sebe, spíš toho člověka, jakého místo mě chtěli rodiče. Loutka.
Proto jsem neváhala a ve dni svých osmnáctých narozenin odešla z doma, našla si práci a nastěhovala se do jedné z největších metropolí- New York. Shodou okolností (a jako zázrakem) jsem si na jeho okraji našla malý domek, který jsem si koupila z peněz, které jsem zdědila po mé prababičce, jediné snesitelné osobě v mé rodině, která bohužel v mých šestnácti letech zemřela.
Skromně si ho zařídila, s menšími obtížemi zapomněla na minulost a soustředila se na to, co je a bude. Vědět, že to bude takové, možná bych svou rodinu do horoucích pekel neproklínala.
A asi by vás zajímalo, kdo jsem teď, že? Změnila jsem si jméno, staré netřeba vědět, nyní jsem Megan. Megan Keeganová.
Protřela jsem si oči, zvedla se do sedu a obrátila pozornost k budíku, který hlasitě pípal. Byl rozbitý, už dlouho jsem měla v plánu koupit nový, ale zatím jsem se k tomu nějak nedostala. A docela jsem toho litovala, protože vzbudit mě o dvě hodiny dříve než jsem měla vstávat bylo dost otravné. Jakoby vstávání v šest hodin ráno nestačilo, ale co se dá dělat, když pracujte jako novinář v New York Times. Musíte být vždy připraveni na tu nejlepší zprávu, požár, loupež, přepadení…čím lepší věc získáte, tím více dostanete peněz a jelikož já jich neměla nazbyt, každá reportáž pro mě byla dobrá.
Prohrábla jsem si po dlouhé noci rozcuchané vlasy a protáhla se. Tři dny jsem nespala, byla jsem hodně unavená, přesto mým problémem byl všudypřítomný stres.
Pohladila jsem svou angorskou kočku po kožíšku, něžně ji přikryla dekou, aby jí nebyla zima a vstala. Dřevěná podlaha byla studená, rychle jsem na sebe hodila oblečení, posbírala ze stolku foťák, diktafon a svou koženou tašku s poznámkami, peněženkou s doklady, pitím a pokud se nemýlím i s několika jízdenkami na metro. Takovou výbavu musel mít každý novinář, pokud měl být skutečně dobrý.
Seběhla jsem schody dolů do haly, proběhla obývákem a v kuchyni oloupila svou lednici o několik koblih, co jsem si včera přinesla z obchodu naproti.
Zabalila jsem si je do igelitového sáčku a i když to bylo zcela nemožné, nacpala je do přeplněné tašky. Bylo doslova bláznovství jít do ulic New Yorku ve čtyři ráno, ale připadalo mi to jako skvělý nápad. Rozhodně lepší, než koukání do bělostných zdí v mém pokoji.
Přetáhla jsem si kapuci černé mikiny přes hlavu, odemkla vchodové dveře a překročila práh domova.
V ulici bylo ticho a tma, jediné světlo vycházelo z vysokých lamp. Nikde ani živáčka, žádná projíždějící auta. Jen já sama jsem stála na malém schůdku na prahu a obezřetně se rozhlížela.
Rychle jsem zamknula dveře, seběhla schody a hodila klíče do kapsy. Nevěděla jsem ani kam jít, jediné místo, co mi neustále lezlo na mysli byl Central park, to místo jsem svým způsobem měla ráda. Takový klid a pokoj v New Yorku byl pouze tam a kdykoliv jsem měla možnost, šla jsem si tam buď nafotit pár snímků krajiny a ptáků anebo odpočinout po náročném dni v práci.
Pomaličku jsem procházela kolem sousedících domů a průběžně postupovala ke stanici metra. Čím více jsem se přibližovala k centru, tím větší byly zřetelný hluk velkoměsta a moje samota, kterou jsem cítila na srdci mizela. Tady jsem nemohla být sama, ne ve městě, které žije v noci i ve dne.
Vešla jsem do vstupu metra, sjela eskalátory dolů do podzemí a raději si nevšímala krvavých stop, kterými byly pomalované zdi. Nedávno tu byla doopravdy brutální přestřelka mezi dvěma gangy, pět mrtvých lidí, mimo jiné patnáct zraněných a hromada vyděšených občanů města. Pokud si pamatuji, zrovna já jsem na to dělala reportáž, pozitivní vzpomínky z toho vážně nemám. Hlavně, když já jsem patřila mezi ty zraněné. To byla snad jediná věc, co se v mém životě nově udála, do seznamu "než zemřu" jsem si mohla odškrtnout bod 99.- Být postřelena.
Ten den mám trochu zamlžený, pár hodin jsem strávila v kómatu, ale tu bolest v levé ruce si pamatuji až moc dobře. Mé buňky pohltil spalující oheň, pulsování a tepání krve kolem mě mi bralo veškeré síly a proto jsem se během několika minut zhroutila na špinavou a prachem pokrytou podlahu metra. Probudila jsem se až v nemocnici, v neuvěřitelných bolestech a abych byla upřímná, ten den se stalo něco zvláštního. Nevím, co, je to jen pocit, ale vím, cítím, že se něco stalo.
Projdu terminálem, stoupnu si na okraj chodníku a trpělivě čekám na metro, která má přijet za několik minut. Lepší načasování jsem si vybrat nemohla. Z dáli už bylo slyšet skřípání soupravy, co jezdila jenom v noci pro větší bezpečí lidí a tak jsem se připravila na poněkud…nepříjemnou cestu.
New York i všechny věci s ním spojené jsem za ty tři roky znala nazpaměť a proto jsem byla opatrná. A tohle byla podpásovka.
Nastoupila jsem do prázdné kabinky, sedla si na jedno čistě vypadající sedadlo a vytáhla z tašky foťák. Vždycky mě bavilo si prohlížet staré nafocené fotky, měly pro mě svůj tajný a ukrytý význam. A abych to upřesnila, fotila jsem hlavně to, co nějak zavánělo životem. Radující se veselé děti, plakající pozůstalé na pohřbech, klidné scény, kdy ptáci seděli na větvích a jemně svými malými zobáčky štěbetali nebo i scény, kdy se z jedné zapadlé uličky vykolébal spokojený a najezený mýval.
Nevědomky jsem se usmála a našla si archiv fotek z minulého roku. To jsem fotila na školení, měli jsme fotit různé situace- nebezpečí, citové a emoční záchvaty a čím více to bylo "přehnané", tím lépe.
Pro nás účastníky pro byl převelice těžký úkol a převedení emocí do obrázku bylo těžké. Strávila jsem měsíc pracování na projektu a poté dalších několik týdnů na placené dovolené, co jsem si vybrala, abych mohla na Floridě zůstat. Taky jedna ze světlejších chvilek mého života.
Vrátila jsem ho zpátky do tašky a zadívala se na rychle ubíhající stěny, co se v rychlosti metra rozmazávaly do jedné velké šedivé šmouhy. Za chvíli jsem měla být na místě, Central park nebyl zas tak daleko, ne metrem.
Preventivně jsem z malé kapsičky vylovila starý, poloprázdný pepřák a zasunula ho do rukávu o něco volnější kožené bundy. Kdyby mě někdo přepadl, skončil by tak maximálně v nemocnici s pálícíma očima a počáteční slepotou.
Rychlým krokem jsem vyšla ven a přeběhla silnici, která jediná mě dělila od mého zbožňovaného parku. Prošla jsem velkou bránou s ozdobným nápisem 'Central park ' a zabočila na jednu z odlehlejších cest. Kousek, takových sto metrů od brány jsem totiž měla své malé místečko, ukryté před zraky světa a přesto tak geniální, že jej nikdo přede mnou neobjevil…jen jsem se několik desítek metrů musela místo chozením po cestičce prodírat mezi stromy a keři.
Úlevně jsem si oddechla a posadila se na maličký kámen, který stál přímo uprostřed mýtinky. Byl pro mě jako stvořený a celkově ke klidné a mírné panoramě dokonale seděl. Zavřela jsem oči a nechala si lehkým větříkem cuchat hnědé vlasy. Vycházelo slunce, na kůži jsem cítila, jak mi první paprsky dopadají na tvář a pomalu ji zahřívají. Muselo být alespoň půl šesté…no aspoň jsem měla dostatečnou dobu na to se dostat do práce. Měla jsem tam být v půl sedmé, aspoň chvilku jsem se tu mohla zdržet.
Zamžourala jsem proti slunci, které postupně vylézalo přes obzor a náhle si všimla jedné věci, co se na pravém okraji paseky vynořila.

A to bylo poprvé, kdy jsem ho uviděla.

Svého anděla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 8:49 | Reagovat

Ten konec.. psychoidní:D A celkem pobavila představa, že bych si přála být postřelená-.- :D Rychle pokračování!:3
P.S. Koblihy se skladují v ledničce? O.o

2 Kačíí Kačíí | Web | 22. dubna 2014 v 14:37 | Reagovat

Ten konec.. :D :D :D
Taky bych chtěla být novinářka, bože, kort v New Yoork Times, všude o tom čtu :-D  :-D  :-D Ještě se na učit anglicky :-D  :-D Krásně napsané, těším se na pokráčko, kort na toho anděla :-)  :-)  :-D

3 Calla Calla | Web | 22. dubna 2014 v 15:48 | Reagovat

Ten konec. hustý! Sice je to teprve začátek, ale líbí se mi to. Akorát na mě je tam samé popisování a já popisování moc nemusím. :D

4 Ilía Ilía | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 16:39 | Reagovat

Aaaa! Ona mi ukradla moji vysněnou práci (nebo jednu z nich :-D) A ten konec! To je hustý! Takže anděl, jo?! No páni! Musíš honem přidat další část!

5 Mayline Mayline | Web | 22. dubna 2014 v 17:56 | Reagovat

Páni, musím říct, že tady máš šílené množství povídek :D V dobrém..:D Nechápu, jak jsi to mohla všechno stihnout psát :D Já mám 3 a nestíhám :D :D
Ale vypadá to nanejvýš dobře...těším se na pokračování! ;)

6 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 22. dubna 2014 v 20:37 | Reagovat

Ten konec! :O Tak poklidná kapitola a v poslední dvou větách to musíš tak strhnout? Smekám, to dokáže jen málokdo! :-) Jinak ke kapitole. Hlavní hrdinka mi přijde sympatická, odvážná a myslím že ji budu mít ráda. Ale nechápu, jak může vstávat tak brzo! A ještě se projít do parku. Já bych takhle po ránu asi umřela!! :-) Tak rychle další kapču. Chci vědět víc o tom jejím tajemném andělovi :-)

7 LussyNda LussyNda | Web | 22. dubna 2014 v 22:32 | Reagovat

skvěla kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama