Setkání 1: Vše je v mysli/ 2

23. dubna 2014 v 0:25 | Milenne |  Setkání 1: Vše je v mysli
Sepsala jsem další kapitolu a povídka, když se konečně rozběhla mě začíná celkem bavit. :D
Další kapitola bude ještě o něco delší, rozdělená na dvě části. :)
Tak se těšte a doufám, že se najde aspoň pár čtenářů, kteří by dali tomuto "sc-fi" dali šanci a byli mu věrní. xD
A když se vás najde více než deset, možná i vyrobím teamy k povídce. :D


Kapitola 2.
Na základně

Vytáhnu z kapsy přístupovou kartu, strčím ji do přístroje a trpělivě čekám, než ji oskenuje. Abych se dostala na centrálu, musím projít několika testy- nemají zrovna dvakrát v lásce, když se jim někdo na centrálu vloupe a kdyby to navíc byl někdo jako já akorát nezkrocený, moc lidí by nepřežilo. Pro výzkumnému týmu by to navíc mnoho úspěchů nepřineslo, výzkum kmenových buněk, který pro nás nezbytný se musel provádět v klidu a bez jakékoliv přítomnosti našeho nového druhu. Saunheů.
Přímo tady na centrále je nás osm, čtyři kluci a čtyři dívky a jelikož jsme vzácní, skoro od narození máme předurčeno se spolu vzít.
Nakloním se k poslednímu zámku, zadám číselný kód a projdu jimi. Stáhnu si z hlavy kapuci zašpiněnou od téměř průhledné tekutiny alias mozkomíšního moku. Ten na mě většinou zůstává, když jsem nechávám své oběti pomalu zemřít.
"Ahoj, Haylee."pozdraví mě Mike- ten nejstarší Saunh a pohladí po ruce Niivu, dívku, která byla svěřena jemu.
Důvěrné vztahy mezi Saunhy jsou vzácné, jen málokdy se do sebe zamilují a v případě Niivy a Mikea to tak bylo. Těžko říct, mohla jsem jim závidět, když necítím emoce?
Kývnu na něj a chladně probodnu Niivu pohledem. Mike mi nevadí, mám ho ráda a jsme od mala kamarádi, ale Niiva…horší Saunhu jsem zatím nepotkala. Navzájem se nesnášíme a Niiva využije každou příležitost, kterou má k tomu, abych měla průšvih a šla na uklidňující injekci k lékařům. Nic proti ní, jenom po nedávném incidentu, kdy se smíchaly dvě jedovaté buňky máte poté, když jste člověk otravu a v případě Saunhů trpíte vyrážkou, nespavostí a dokonce i příšernými záchvaty v podobě křečí.
Projdu halou, cestou pozdravím několik kolegů a zapíšu se na recepci, že jsem se vrátila z akce. Vůbec nechápu, proč mě poslali zrovna na Samanthu, vždyť…ona byla normální. Neměla žádná tajemství, její mysl byla odhalená a četlo se z ní jako z knihy. Její rodina byli pouzí smrtelníci, ani Saunheeové a ani potomci jiných druhů.
"Vítejte zpět, Haylee."pozdravil mě kovový nakřáplý hlas robota/ recepčního a já se usmála.
Tak moc mi to připomínalo domov, domov, na který jsem si skoro nevzpomínala. Pokud si dobře pamatuji, už od malička jsem vězněm centrály, ochočenou Saunhkou a nikdy se odsud nedostanu. Zaprvé, během několika hodin by mě našli a uspali, aby mě mohli převézt zpátky a dát do prozatímního vězení, protože mám v krku zabudovaný čip s GPS a navíc jsem jako robot. Musím vykonávat pouze příkazy ostatních, které mi skrz něj naprogramují, takže v podstatě jsem jako loutka na provázcích.
Nastoupím do výtahu, opřu se zády o zadní stěnu a shromažďuji informace, které jsem za dnešek nasbírala. Je to tak lepší, aspoň nebudu v informační místnosti o něco déle než normálně, bolest bude kratší a i méně… velká. Do dneška jsem ještě ani nepochopila funkci celého toho zařízení, nebylo by snazší to prostě říct veliteli nebo to sepsat do programu? Nač mi bodat jehly do spánku, aby mohli zjistit všechno, co vím? Lidstvo pomalu začíná být jako my.
Vystoupím z výtahu, vejdu do prvních dveří nalevo a bez jakýchkoliv protestů či oznámení si sednu do černého koženého křesla. Nečekám na doktory, sáhnu si za hlavu a z malého podnosu, který tam už delší dobu čeká si vezmu malý přístroj, trochu podobný sluchátkům. Nasadím si ho na uši, na ovladači naladím program Px.10 a pohodlně se opřu. Na to malé bodnutí jsem zvyklá, co nečekám je, že jakmile se mi obě jehly zabodnou do tvrdé kůže, omdlím. Informace mě stáhnou s sebou.


"Vstávej! Haylee, vstávej!"
Hlasitý křik, někdo se mnou začal třást a já to cítila, přesto, že jsem své tělo neovládala. Byla jsem mimo své tělo, vznášela jsem se několik centimetrů nad ním. Pohltilo mě, najednou jsem otevřela oči a zírala přímo na vyděšeného Mikea. V očích mu zářil šílený strach, tvář měl strnulou v jedné nehybné masce. Z koutku úst mu vytekl pramínek krve a jeho mrtvé tělo se na mě náhle zhroutilo.
Zasténala jsem pod jeho vahou, vší silou se opřela o jeho hruď a shodila ho ze sebe. Někdo naši základnu napadl, díkybohu mi Mike zachránil život a já mu to nikdy nezapomenu, navěky budu vděčná. Vytáhla jsem z kapsy laserovou zbraň, kterou jsem obvykle používala pouze v nejnutnějších případech, jelikož to nebyla nejlevnější záležitost a přistoupila k druhé strany dveří. Jen taktak jsem se vešla do úzké mezírky za nimi a nabila si zbraň na dva náboje. Přijížděl výtah, protáhlé skřípání značilo, že je přetížený, což znamenalo jediné. Přijížděla sem banda vojáků, která měla v plánu nás získat. A Mike byl mrtvý, co bylo horší ve zbrani jsem měla pouhých pět nábojů. Nedivila bych se, kdyby vojáků bylo více. A já do zajactví padnout nechtěla, když se odmyslely veškerá negativa spojená s mým druhým domovem, měla jsem to tu ráda i přes veškerou dřinu.
Výtah cinknul a dveře se s menším skřípnutím otevřely. Následovalo tiché pšššt a dovnitř vešel první voják. Přesně, jak jsem si myslela, patřili k naším nepřátelům, kteří měli v plánu si všechny zotročit a ze Saunheeů si udělat poslušné služebné na vyřizování špinavých prací.
Dovnitř vešli i ostatní, stoupli si zády ke mně a začali cosi vyťukávat na počítačích. Zřejmě si brali informace od Saunheeů, my jsme byly doslovný software základny. Bez nás by základna nic nevěděla a byla by naprosto bezmocná.
Namířila jsem hledáčkem na hlavu jednoho z nich a abych se neprozradila, pokud možno jsem postoupila o několik kroků doleva, abych se v případě nutnosti mohla schovat za skříň. Vypálila jsem a voják se s zachroptěním sesunul k zemi. Z hlavy mu téměř okamžitě vytekl pramen krve a utvořil kolem něj louži plnou mokré červené kapaliny. Zbytek skupiny se rychle otočil a namířil na mě veškeré zbraně. Rozšířily se mi oči překvapením a plán se mi z hlavy nějakým záhadným způsobem vypařil. Jediné, co jsem stihla dělat bylo hypnotizovat ty černé hlavně zbraní ze kterých se během několika minut ozval hlasitý hřmot.



Ležela jsem na zemi a měla promočené oblečení. Nic jsem necítila, žádnou bolest, pouze jsem si na nic nevzpomínala. Má mysl byla...v oparu? To ne! To nemohla být pravda! Mysli všech Saunheeů byly opatřeny něčím jako antiamnestním štítem, což byla věc, která zabraňovala tomu, abychom na nic nezapomněli. Ale jelikož mi štít zmizel...
Má mysl pracovala, jak jen mohla, ale k ničemu kloudnému zatím nedošla, pouze k několika nepravděpodobným teoriím.
"Dobře, dobře. Ležím tu na zemi. Co se takhle zvednout a porozhlédnout? Možná, že si brzo vzpomenu, co se stalo!"pomyslela jsem si.
Veškerou sílu která mi zbyla jsem poslala do očí. Jejich víčka s sebou malinko zaškubala, byla něčím pevným a ztvrdlým slepená. Natáhla jsem k pravému oku ruku a sloupla tu vrstvičku hmoty, to samé jsem provedla i s levým okem, kde to šlo trochu hůře, protože tam hmoty bylo více. Přiblížila jsem to k oku a zaostřila. Byla to zahnědlá, slepená a tvrdá krev. Rychle jsem tu pustila z rukou a sílou, se kterou jsem ani nepočítala jsem se vyšvihla na nohy. A myslela jsem, že se snad pozvracím, kdyby to šlo. Nebo spíš, kdybych mohla.
Všude v místnosti, kam jen jste se podívali byly kusy masa, tkání, svalů a ehm...kousků vnitřností. Ti vojáci byly rozcupováni na kusy menší, než byla moje pěst. Kdo nebo co jim to udělalo? A proč zrovna já jsem to přežila?
Po špičkách jsem přiběhla k jejich uniformám a vytáhla z nich peníze, zbraně s náboji a doklady. To všechno mi mohlo pomoct, kdybych potkala někoho z jejich jednotky. Vybrala jsem z hromady tu nejméně roztrhanou uniformu a navlékla si jí na sebe, přičemž se snažila ignorovat, že jsem celá byla opatlaná mazlavou a zaschlou krví. Nechtěla jsem radši přemýšlet nad tím, jak vypadám, můj jinak zářivý vzhled musel být poněkud omšelý. Ale co se dalo dělat, hrála jsem o svůj vlastní život a v tu chvíli mi tohle přišlo jako zbytečný luxus, který jsem si rozhodně mohla odpustit.
Přivolala jsem si výtah, který sjel do třetího patra a nastoupila do něj. Stiskem tlačítka přízemí mi už tak napětí přivolalo ještě větší husí kůži. A to jsem radši ignorovala krvavé otisky dlaní, které se táhly přes celou stěnu výtahu. Někdo si hrál na umělce a pokud jsem se nemýlila, moc dobře jsem věděla, kdo mi zachránil život.
Tady na základně nebyl v oblibě, všichni kromě mě se mu smáli a nebrali ho vážně, přesto byl velmi nebezpečný a poté, co mu jednou provedli něco skutečně odporného- nebylo to pro nikoho moc hezké, hlavně pro tu holku, která se mu připletla do cesty a skončila rozemletá na prášek. Od té doby se ho báli, uhýbali mu a uctívali ho jako boha, jen, aby se svými odlišnými schopnostmi od Saunheeů nezabil. I když nás bylo málo, on ze své rasy byl jediný. O to více vzácnější a nebezpečnější, nebylo proto divu, že několik měsíců poté byl zavřen do karantény a zkoumán vědci na základně, aby zjistili, jakou má ve skutečnosti velkou moc. Já mezi vědci byla a výsledek? Ten kluk mohl svou mocí zničit veškerou lidskou existenci, která na světě vznikala již něco málo přes 5 miliónů let.
Prudké vytrhnutí myšlenek způsobilo náhlé zastavení výtahu. Světlo v něm zablikalo a zhaslo. Asi vypadala v celém prostoru elektrika. Vytáhla jsem z kapsy uniformy baterku a posvítila si kolem sebe. Tohle bylo vrcholně nebezpečné, každou chvíli se mohl výtah utrhnout. Otevřela jsem horní dveře výtahu a se skokem se vyšvihla nahoru. Výtah to nepatrně rozhoupalo, znamení, že jsem si měla pospíšit. Začala jsem šplhat nahoru po železných lanech, šlo to ztuhla a dlaně se mi rozdíraly až do krve. Zatnula jsem zuby a šplhala dál, náhle se však jedno z lan utrhlo a já se stěží udržela, abych nespadla do temných zákoutí tam dole. Bylo by to více než bolestné a vcelku za to i zbytečné, poněvadž vchod do prvního patra byl pouhý metr a něco nade mnou. Několika přítahy jsem se ocitla na plošině a otevřela dveře. V tu chvíli, kdy jsem je za sebou zaklapla se přetrhlo i první lano a výtah s hlasitým rachotem zřídil do přízemí, kde se ztratil v hromadě sutin.
Po schodech jsem seběhla domů a se smutným výrazem zaregistrovala, že obvyklé přivítání robotem nebylo. Robot byl už dávno ve věčných lovištích, rozsekaný na kousky utrhnutým výtahem. Došla jsem ke zbytkům recepce, odstranila přebytečné sutiny, co mi překážely v hledání a zapnula jeden počítač, co tak trochu vypadal, že by mohl fungovat. Několika kliky myší jsem najela na kamerový systém a pustila si záznam z dneška, od doby, co jsem vyjela do informační místnosti až do teď. Záznam byl na několika místech poškozený, ale celkem stručný a dozvěděla jsem se to, co jsem chtěla. Přišli vojáci, vyjeli nahoru, ozval se nelidský řev a výtahem si pak někdo zavolal nahoru. Díkybohu, moc lidí ani Saunheeů nezavraždili, chvíli před tím, než vešli do budovy byla vyhlášena evakuace celých prostorů a byla pouze má chyba, že jsem byla napojená na přístroji, zatímco ostatní se běželi schovat do úkrytu speciálně určenému, kdyby nás napadli.
"Co tu děláš?"
Tichý hlas mě vytrhl ze zamyšlení nad celou situací a já sebou trhla. Celé mi to připomnělo ten den, kdy rozcupoval svou silou na kousky mojí kamarádku. A přitom začalo vše tak nevinně...a nikdy mi to neodpustil.
"Ryane."odpověděla jsem a rychle se otočila.
Pořád se podobal stínu, tmavě hnědé vlasy, které splývaly s kmeny stromů a jasně zelenohnědé oči, které pohledem propichovaly všechno, co se jen hnulo. I po těch letech, co jsem ho neviděla měl ve tváři vepsaný ten tvrdý kamenný výraz.
"Taky tě rád vidím, hlavně, když zrovna ty jsi mě odsoudila k tomu, abych tam dole trpěl."
Hořce se zašklebil a nebezpečně zúžil oči. Věděla jsem, co přijde. Z jeho ruky, která byla natažená mým směrem se vynořil černý opak a pomalu se začal plížit ke mně.
"Ryane, prosím, moc tě prosím, nedělej to! Mrzí mě to, já, já jsem to nechtěla udělat!"vykoktala jsem ze sebe a vykulila oči.
Opar se zastavil a o něco málo se vrátil k Ryanovi.
"Vážně? Vždyť ani nevíš, co chci udělat, Haylee."řekl a v očích se mu nebezpečně zalesklo.
Chtěla jsem vítězně zajásat, že jsem jeho útok přežila, když najednou mě pohltila mlha a to poslední, co jsem viděla byl jeho vyděšený pohled a ruce, které se ke mně natahovaly, aby mě zachytily dříve než jsem dopadla na zem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adelsdiary adelsdiary | Web | 23. dubna 2014 v 15:28 | Reagovat

Je to dokonalé... Líbí se mi to :))

2 Márč Márč | Web | 23. dubna 2014 v 15:32 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych tě pozvat na můj blog, kde právě probíhá přihláška do soutěže, byla bych velice ráda, kdyby ses zapojila i ty! :) http://oh-no.blog.cz/1404/competition-epic-song-prihlaska

3 Rexxanna Rexxanna | 23. dubna 2014 v 19:27 | Reagovat

Mě se to teda líbí :D Je to pěkné :D

4 Abigail Abigail | Web | 23. dubna 2014 v 19:46 | Reagovat

Pěkné =) Líbí se mi to =) Krásně píšeš =)

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 23. dubna 2014 v 20:29 | Reagovat

Wow.. úžasná kapitola. Ten začátek. Ten mě trochu nudil. Je tam dost zdlouhavých informací, ale potom... Je to celé tak napínavé a jedno překvapením za druhým. Hlavně to konečné. Ani nevím proč, ale ten poslední odstavec mi vykouzlil úsměv. Mezi nimi určitě něco bude, to je jasný! :D Trochu bych třeba rozepsala to přepadení. Tam jsi to shrnula jen do pár vět a potom to velký bum. Jak to, že si vlastně nic nepamatovala? To je docela divný. Ráda bych věděla, co se tam sakra doopravdy stalo. Mohl za to Ryan? Potom to s tím výtahem to bylo super. Stihla to jen tak tak, naštěstí. I když nechápu, proč se to urvalo. Kvůli té elektrice, nebo co? Já jsem děsný detailista co? -.- Prostě super kapitola. Bála jsem se, že bude strašidelná, jako ta předchozí, ale naštěstí ne. Jinak bys mě měla na svědomí :D A chci co nejdřív další kapitolu, tak si pohni Krakonoši :* :D

6 meddie-stories meddie-stories | 23. dubna 2014 v 22:11 | Reagovat

Doopravdy moc hezky píšeš. Musela jsem se k tomu sice zezačátku dokopat, protože jsem vůbec neměla náladu číst povídky, jen dneska neboj :D, ale když jsem začala číst tak prostě. Wow..:) Je to fakt super. Další:DD..:)

7 Calla Calla | Web | 24. dubna 2014 v 17:06 | Reagovat

Hustý! Promiň, že komentuji až teď, ale v poslední době jsem neměla moc čas. Ale tahle kapitola byla vážně super, akorát na mě trochu dlouhá a hodně popisování :D ale jinak se moc těším na další. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama