Fear of Mirrors 2/2

8. dubna 2014 v 0:07 | Milenne |  Fear of Mirrors
A je tu o něco kratší ukončení povídky. :)
Doufám, že se vám bude líbit a předem děkuji za komentáře. :)


Opět ta samá místnost. Čtyři holé bílé stěny, jedna postel, jedna židle, jeden stůl. Prasklina táhnoucí se přes polovinu stropu, rýhy v podlahách…její pokoj, ve kterém měla strávit celý život. A ve kterém celý život strávila. Zdálo se, že se v něm probudila ze zlého snu. Sice to tam nebylo ideální, nezbavila se svého strachu ze zrcadel a svého vzhledu, ale nebyl tam nikdo, kdo by jí mohl ublížit. Nikdo, kdo by ji mohl zradit, bodnout jí dýku do zad. A zároveň ani nikdo, kdo by jí rozesmál. Někdo, komu by se mohla svěřit. Mělo to své výhody i nevýhody.
Holly se sehnula a ze země sebrala plastový tácek na kterém ji před nedávnem přinesli jídlo. Pořád u ní nebyl nikdo, kdo by ho odnesl, měla spoustu času na to udělat jednu věc.
Uběhl rok, další, co tu strávila. Během toho se jí stalo tolik věcí, některé, co byly její sudovou chybou a některé, co jí pomohly k tomu, co se chystala udělat.
Postupně procházela léčbou, strach už ji ani tolik neovládal, jediné, co ji děsilo, bylo…ona sama.
To, co udělala bylo neodpustitelné a jedině dobře, že z toho vinila zrovna sebe. Možná úplnou vinu nenesla, přesto z valné části ona sama odpovídala.
Na vzpomínku si nevzpomněla už dlouho, od doby, co tady byla na jednou, pouze v tu chvíli ji vyplula na mysl jako velký černý mrak zastiňující její mysl. Nestačilo zapomenout, jí se zbavit nemohla, nikdy.
Pamatovala si ten den jako nikdy…
Uteklo několik týdnů od té doby, co byla sama. Chloe se na ní vykašlala kvůli o několik let staršímu klukovi, co pro ní byl trestem. Zpočátku Holly nevadilo, že na ní Chloe kašle, pořád měla i jiné kamarády a tak se s Chloe bavila, jenže zdálo se, že čím více se s Chloe bavila ze doby, kdy ji kluk začal měnit, ostatní ji nenáviděli stejně jako Chloe. Kamarádi ji odcházeli jeden po druhém, soucitné úsměvy a přátelské rozhovory, které pro ni byly součástí každodenního dne ve škole mizely. Nahrazovali je pohrdavé pohledy a nepřátelské úšklebky, když jí schovávali po celé škole věci, mlátili jí a strkali v řadách o tělocviku.
Holly to ani nebrala na vědomí, spíše se starala o Chloe, snažila se, aby se jí její nejlepší kamarádka vrátila.
Na to bylo pozdě. Chloein kluk ji měnil závratným způsobem, netrvalo to ani několik měsíců a Holly už ani nevěděla, co je Chloe zač. Byl to jiný člověk v těle její kamarádky. Bavily se pouze ve škole, sem tam. Seděly spolu v lavici, občas prohodily několik slov, zatímco Chloe si přes mobil vesele psala se svým klukem a nevnímala Hollyiny otázky na to, co dělají nebo připomínky na to, že na ní učitelka mluví. Trans, to bylo slovo, co jejich společné chvilky vystihovalo.
Mimo školu se nebavily, Chloein kluk jí Holly zakazoval. Dle něj to byla nafoukaná sebevědomá mrcha, ano taková se možná zdálo na povrchu, přesto na ostatní moc nemluvila, držela sevřená ústa, sklopenou hlavu a nikdy, nikdy se nevměšovala mezi ostatní. Příčilo se jí to. Ani si nepsaly, na mobil měla Chloe zapomenout,co se týkalo ostatních, stejně jako na všechny sociální sítě, na kterých byla přihlášená. V podstatě nebyla člověk. Byla to loutka na provázkách, kterou ovládal její kluk. Holly to ničilo. Myslela si, že kamarádství jí a Chloe bylo nezlomné, mýlila se. On je rozdělil.
A tak nezbývalo jediné, Holly se…musela vzdálit. V těch chvílích, kdy ji Chloe potřebovala nejvíce se na ni vykašlala. Ne rovnou, zpočátku se snažila obnovit stará kamarádství a když všem oznámila tu radostnou novinu, že Chloe "opouští", vzali ji zpět mezi sebe. Nevadila jim Chloe, vadila jim ta její změna a ten kluk, jak jí řekli poté, co se znovu skamarádili.
A nastal ten čas, Holly to nechtěla udělat, měla však na výběr? Už ani nevěděla, kdo vlastně její kamarádka je, ten, kdo seděl v její lavici byl cizinec. V pondělí, jakmile přišla do školy napsala Chloe na židli lístek, že s ní chce mluvit, pozvala jí na místo, kam nikdo moc nechodil- do šatech v přízemí a počkala tam na ní.
Chloe vypadala zpočátku trochu zmateně, později naštvaně a výsměšně. Stala se z ní zrůda, to bylo to jediné, co Holly probíhalo v mysli.
"Řeknu to asi takhle ty chudinko: Vím, že máš v plánu mi bodnout dýku do zad a poslat mě někam. A víš ty co? Trhni si. Nikdy jsi nebyla moje nejlepší kamarádka, nikdy jsem ti nedůvěřovala ani neměla ráda. Lituji těch promarněných dní, co jsme se spolu bavily, protože vědět, že ty jsi ta nejsobečtější a nejzávidivější mrcha, nikdy bych na tebe nepromluvila. Jen se na sebe podívej, Holly. NIKDY jsi nic významného neudělala. NIKDY jsi mi nepomohla a NIKDY jsi pro mě něco neudělala. Jsi nula a až s tebou skončím, myslím, že budeš ráda, že dýcháš. Měl celou dobu pravdu, jenom jsem se s tebou zahazovala jako se zbytečně těžkou přítěží, ale víš ty co? Je konec. Už se na mě nikdy ani neopovažuj mluvit, snad bych se samou hanbou propadla do země. A mimochodem, ani se neznáme. Sbohem, ty nulo. Chybět mi nebudeš."
Chloe se obrátila na patách, vytáhla z kapsy mobil ignorujíc jejich zákaz a se zazvoněním na hodinu se ke třídě pomalými kroky vydala.
Holly se na rozdíl zmohla jen na to, aby se sesunula na zem a rozbrečela se. V hloubi duše nechtěla, aby to takhle skončilo, nechtěla se Chloeina přátelství vzdát, avšak ona to udělala za ní.
Tohle byla jedna věcí, co jí tam dostala. Přidalo se k tomu pár zakopnutí v životě a zhroutila se. S trvalou platností.
Položila tácek vedle sebe, zkontrolovala, jestli není nikdo na chodbě a zpoza postele vytáhla malé zrcátko. Sebrala ho doktorům, ve chvíli kdy byli otočení zády a testovali její reakce. Nevěděla proč, něco v ní se pohnulo a ona si ho bez jediného pohledu schovala do malé kapsičky.
A vyplatilo se to, byl čas překonat svůj strach, oddat se víře, naději a všemu dobrému, co v ní zbylo. Jedině na tohle se mohla spolehnout.
Vytáhla zrcátko na světlo, sevřela ho v dlani a pomaličku otáčela, až se zrcátko dostalo před její oči. Po jejím čele sjela kapička potu. Vidět po tak dlouhé době sama sebe Holly děsilo i překvapovalo.
Velké oči neurčité barvy- jediné, co bylo poznat byla šedá, modrá a rozprskle hnědá barva. Srdíčkovitý obličej s několika pihami, větším nosem a pramenem ledově kaštanových vlasů, co jí téměř spadal přes oko.
Vypadala pořád stejně, byla to ona. I vnitru. To zlé a nešťastné, všechny ty jizvy na duši a srdci se zahojily a zbyly po nich pouze světlounké jizvy, co jí před zrakem mizely. Stejná osoba, co byla před tím vším se jí vynořila před očima. Beze strachu, vyléčená a…šťastná. Taková byla, zrovna tohle jí chybělo ze všeho nejvíc. Její staré já.
Projela si prsty pramínek vlasů a zrcátko položila na postel. Vrátila se. Už nebyla ta nula, sebestředná mrcha, jak jí Chloe nazvala.
Byla sebou.

Holly Normanovou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 8. dubna 2014 v 16:58 | Reagovat

ten konec! Wow..! čekala jsem, že se podřeže, pokusí se o sebevraždu, nebo tak něco a ono tohle? Ona se prostě jen tak najednou uzdraví?! To je neskutečný, úžasný, super atd. Prostě dokonalý! :-)

2 Efi Efi | 8. dubna 2014 v 19:14 | Reagovat

Krásný konec. Happyend. :-D

3 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 8. dubna 2014 v 20:56 | Reagovat

Chudák Holly, prostě nemám ráda, když se kámoška vykašle na svoji kámošku kvůli klukovi. Ten kluk byl pěknej blbec, nechápu, proč mu to vadilo, bavit se s ostatníma vztah chce trošku důvěry. Já bych ho poslala někam být Chloe :D. Ale aspon už je na tom Holly líp :-).

4 Lory Lory | Web | 8. dubna 2014 v 21:00 | Reagovat

Jsem už nedočkavě očekávala, kdy přidáš druhou část :) Krásné zakončení a zároveň i druhá půlka :) Popravdě jsem čekala, že to dopadne jinak, ne jako happyend :/ :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama