Fear of Mirrors 1/2

3. dubna 2014 v 2:02 | Milenne |  Fear of Mirrors
První část povídky, která tak trochu vypráví příběh jedné osůbky, která by tak možná skončila...jsem zvědavá, jestli někdo pozná, kdo to je. :)
(Satan nechť mlčí! xD)
Doufám, že se bude líbit a těším se na komentáře! :)

Fear of Mirrors

Holly sevřela pěsti, natáhla se na posteli a zničeně sklopila hlavu.
Bylo to těžké. Byla tu zavřená několik hodin, přesto se jí to zdálo jako celý život. Kdyby jen věděla, co na ní rodiče chystají… raději by utekla z domova. Než být zavřená v holé, pusté místnosti bez oken, čehokoliv lesklého, jen, aby nedostala záchvat. Její porucha - strach ze zrcadel byla plně rozvinutá, stačilo jí vidět část sebe v lžíci a křičela. Měla strach, tak hrozný strach… ačkoliv o ní všichni říkali, že je normální, hezká, patnáctiletá dívka, ona sama sebe viděla jako zrůdu. Jako nějakou odpornou věc, kterou někdo… někde vylovil. Rodinu nesnášela, matce byla dobrá leda k tomu, aby jí dělala sluhu a poskoka a otec… kolikrát nevěděl o její existenci. Jediné, co si říkali byl pozdrav. Ahoj a čau. Žádné: Jak ses měla ve škole? Jak se máš, tati?
Vzájemně se respektovali, ale bylo to jako u cizích. Prarodiče v ní neviděli nic jiného než otravný hmyz a ti druzí… nebrali jí jako součást rodiny. A na kamarády ani nepomyslela. Když se dozvěděli, jaká je, co je mimo přetvářku doopravdy zač, vykašlali se na ní, řekli jí to do očí a bylo jim jedno, že pouze tohle dostalo Holly na samé dno. Byla na všechno sama.
Vyrovnávat se s bolestí nedokázala, fobie se zhoršila. Dřív se vždycky jen zamračila nad tím, jak vypadá, zhoršilo se to natolik, že se zrcadlům vyhýbala a skončilo tak, že pokaždé když uviděla sebe, v něčem lesklém, myslela, že omdlí. Úzkost vystoupala na maximum, nervy napnuté, poprvé, když se jí to stalo, vzteky do zrcadla udeřila, jen aby se nemusela vidět. To se změnilo v záplavu lesklých střepů, něco ji přímo svádělo k tomu, aby si jeden z nich nechala, měla z něj talisman. Vybrala se jeden menší, krásně řezaný, ovázala kolem něj kus látky, aby se nepořezala a odnesla si ho do pokoje. Zbylé střepy uklidila, vyhodila je do popelnice a ještě ten den koupila stejné nové zrcadlo, jen kvůli matce a dalším hádkám na které nebyla připravená.
Následovaly dny plné smutku, strasti a přemýšlení nad tím, jak střep vylepšit. Holly byla jako zombie, skoro nic nepila, nejedla, nemluvila, ignorovala kamarády, jejich i prosby rodičů, aby toho nechala… byla zničená, úplná troska.
Jediné, na čem jí jakžtakž záleželo byl vzhled. Sice se na sebe nemohla ani podívat, všechno se jí hnusilo, ale nechtěla být pořád jenom ošklivým káčátkem, tak jak jí osud předurčil. I když to byla přetvářka, jednou chtěla být nádhernou bílou labutí. Jenom jednou. Přála si to od té noci. Přála si to do teď. A myslíte, že se jí to splnilo? Ne.
Osud je zákeřná svině, nikdy na to ani nepomyslel.
**
23. 6. 2011
Holly seděla na zastávce a vesele se bavila s kamarádkami. Bylo pozdní odpoledne, skončily ve škole a partičku osmi holek včetně ní nenapadlo nic jiného než jít tlachat na autobusovou zastávku, o klucích, módě, hudbě, drbech a tajemstvích. Tehdy Holly, právoplatná členka party ještě patřila mezi ně. Zatím.
"...a tak jsem nasadila takový ten nevinný výraz a utekla. Kdo by mohl vědět, že mají na zahradě psa?"
Všechny se sborově zasmály. Byly skutečně sehrané.
Linda a Zara se rozloučily, rozpletly dlouhé nohy, vstaly a odešly domů. Jedny z nejoblíbenějších dívek na škole, hlavní roztleskávačky a bohaté sestry. Holly ani po tolika rocích nevěřila, že se s nimi baví, málokdo měl tu poctu. Netrvalo to ani deset minut, odešly další tři. Olivia, Patricie a Helena. I ty měly vysoký žebříček oblíbenosti, ale vůbec nebyly namyšlené, sobecké a protivné, jako trochu Linda a Zara, Holly je měla ráda. Dobře se s nimi povídalo, uměly udržet tajemství.
Poslední tam s Holly zůstala její dřívější věrná duše. Chloe. Její nejlepší kamarádka ze školky. Ty dvě nešly rozdělit, povahově úplně stejné, vzhledově jenom trochu. Znaly se jako vlastní boty, pouze Chloe nevěděla jednu věc a to, že má Holly dennodenní deprese. Zaprvé kvůli svému vzhledu, zadruhé kvůli své fobii ze zrcadel, která se začala stávat horší a horší. A to, že si Chloe uchovat vzpomínky i jinak než v mysli- chtěla se s Holly fotit, pokaždé jen stihla vykulit své velké šedivé oči a křečovitě se usmát, aby jí nezkazila radost. Od malička si Holly do hlavy vtloukala, že ostatní jsou přednější. Vždy měli jejich problémy přednost před těmi jejími. Vždy jim pomohla se starostmi i když jich sama měla až nad hlavu. A proč to dělala? Protože byla nic. Nebyla člověk ani číslo. Nevěděla, kdo je a nenáviděla se. Z celé hloubi jejího srdce.
Nevědomě přikývla nějakému Chloinu návrhu a zírala před sebe. I když vypadala, že nevnímá. Poslouchala okolní zvuky. Štěbetání ptáků, smích dětí, co si hrály přes silnici a šeptání kluků, co stáli opodál. A až v dáli slyšela nepatrné šumivé zvuky, autobus přijížděl. Konečně mohla jet domů. Vytáhla si z tašky peněženku, vyndala několik mincí, co potřebovala na jízdenku a v rychlosti se s Chloe rozloučila. Byl to hřích osudu, že nebydlely ve stejném městě, možná by kvůli tomu dopadl celý příběh jinak… no těžko říct.
Holly tiše pozdravila řidiče, dala mu peníze, posadila se na zadní sedačku a vytáhla si z kapes mobil se sluchátky. Nejlepší způsob, jak ignorovat okolí - ucpat si uši a na plnou hlasitost si pustit hudbu. Pro Holly dříve byla hudba vše, hrála na několik hudebních nástrojů, bavilo ji to, dokud si neuvědomila, že ona je zbytečná věc a nerozlámala všechno na malé kousky dřeva.
Všechno, co jí přišlo do ruky se po čase zničilo, rozprášilo, zemřelo. Celý její život byl jedna velká chyba, nemožná existence, která ani neměla být. A přesto i přes to všechno byla, žila, existovala. Zatím.
**
Zpoza polštáře vytáhla onen střep a prohlédla si ho. Sice ho znala nazpaměť, přesto ho zbožňovala, měla ho radši než plyšáky, květiny, nikdo jí nemohl dát věc, která by ho nahradila.
Znala na něm každý zásek, každou jizvičku, kdyby si vyrvala srdce, možná by vypadalo stejně. Lesklý střep, který odráží světlo a s nadpřirozenou krásou se blýská. Přejela si s ním, jen lehounce, aby se neřízla, po dlani. Přejela si po jedné obzvláště velké jizvě, která se jí táhl od malíčku až k palci a pokračovala na zápěstí, loket až k rameni. Svým způsobem ji to uklidňovalo. Na rozdíl od pláče a křiku malých dětí, který se rozléhal po všech chodbách i samostatných pokojích, přesně, jako byl ten Hollyin.
Někdo tiše zaťukal na dveře od jejího pokoje. Měla pouze desítky sekund na to, aby schovala střep a vstala. Byl čas jít do společné místnosti, stejně, jako každý týden.
**
"Vezměte si své věci, přesuneme se do sektoru B. Je čas na testovací léčbu. Všichni z 5.A ať jdou do místnosti x.30, z 7. B místnosti c.12, 9.G nechť se dostaví na prohledání-"
Holly se mlčky postavila, sebrala ze stolku svůj notýsek do kterého si před příjezdem načmárala několik obrázků a vět. Byl to její prozatímní talisman, střep si schovala v pokoji, aby ho nikdo nenašel. Měla důmyslnou skrýš. Poté, co na její žádost vypnuli a odinstalovali v jejím pokoji kamery - jejich objektivy jí nepříčetně strašily, pod postelí v jejím rohu odloupla jednu naprasklou dlaždičku a pod ní střep schovávala.
Se skloněnou hlavou zamířila k ostatním z 9.G a dělala, že si nevšímá jejich otravných pohledů. Byla nová, horká novinka, ti, kteří tu strávili několik let uvítali rozptýlení. Sem moc lidí na léčbu nechodilo, dohromady okolo dvaceti lidí ročně- všechno to byly takové ty ztracené existence jako ona.
Stoupla si kus od ostatních, žmoulala si do krve popraskaný dolní ret a trpělivě naslouchala slovům jedné sestřičky, která jim popisovala, jak to bude probíhat. Jeden po druhém měli jít dovnitř, přeměřit se, zvážit, promluvit si s psychology a psychiatry a zadními dveřmi vstoupit do místnosti, ve které bylo jedno velké zrcadlo. Někteří, co na tom nebyli tak hrozně jako Holly se do něj dokázali dívat i více než deset minut. Jí stačilo už deset sekund z povinné minuty a už křičela, dusila se vlastními slzami, mlátila do pevných železných dveří až jí z prstů a nehtů zbyly krvavé pahýly plné bolesti a strachu. Strachu ze samu sebe.
Holly se toho dne jako vždycky obávala, pokaždé ji museli uklidňovat silnými antidepresivními prášky a jednou ji i dokonce odváželi do nemocniční zóny. Samou hrůzou omdlela.
Bála se, že by to mohlo skončit ten den stejně jako dřív. Možná i hůř.
Řada se začala zmenšovat, před ní zbývalo necelých deset lidí. Sice jich ve skupině moc nebylo, zhruba třicet, avšak ve dveřích mizeli jeden za druhým, před chvílí tam vešel jeden kluk a minutu na to následovala vychrtlá holka. A další…
Zbývala jenom Holly, samým neklidem si zarývala nehty do paží a třeštila oči. Před chvílí tam vešel poslední kluk a byla řada na ní.
Jedna ze sestřiček, která jako ostatní stála až do té doby u dveří k ní přistoupila, silou jí odtrhla nehty od kůže a objala ji kolem pasu.
"Zlatíčko, jsi na řadě. Jdi dovnitř, ano?"
Vlídný přístup byl hlavní, ovšem Holly věděla, že je to falešný úsměv. Byl zákeřný, zrádný, stejný, jako používala celá její rodina, celá svět. Nesměla už nikdy nikomu důvěřovat, nikdy!
Polkla, vstoupila do dveří tak rychle až se jí roztřásly kolena.
První část tak hrozná nebyla, při povídání a vyšetření byla v pořádku, starost jí dělala ta druhá část. Ochraptěle pozdravila doktory, ledabyle si stoupla na váhu a nadzvedla dolní okraj svých "šatů", jestli se tomu pytli tak dalo říkat. Zhubla další dvě kila od poslední návštěvy, co byla minulý týden. Doopravdy to s ní šlo z kopce. Ještě nedávno byla tak akorát hubená, teď z ní byla kostra, žádné svaly, maso na ní div drželo.
Mlasknula, slezla z váhy a i přes nesouhlasné poznámky doktorů vůči její váze a postavě si stoupla pod metr. Metr šedesát osm. Zarůstala do země, očividně. Když ji to napadlo, musela se tomu zahihňat, připomnělo jí to doby, kdy byla doopravdy šťastná.
"Dobře, měla byste více jíst, slečno. Jinak to s vámi nedopadne dobře. Teď jděte, čeká na vás paní Blacková, nová psycholožka."
Holly zvedla obočí, nic neříkala. Bylo nezvyklé, že je navštívila nová psycholožka, málokdo tu požádal o práci, na mysl i tělo to bylo náročné, alespoň tak se jí svěřila jedna vychovatelka, když na začátku dělala průzkum okolí.
Shrnula si oříškové vlasy na jednu stranu a napila se vody z kelímku, který jí jeden lékař podal. Žízeň měla neuvěřitelnou i takováto malá činnost pro ní byla vyčerpávající.
Vrátila jim prázdný kelímek, s pohledem upřeným do podlahy poděkovala. Došourala se ke dveřím do druhého pokoje, nechala si je otevřít a vešla tam. Pokaždé ji uchvacovala nová výzdoba pokoje, všechno bylo jinak. Dneska byla růžová výzdoba, jemné korálové tapety, nadýchané bílé závěsy, pohovka v barvě lila, bíle natřený stolek a dvě křesla v dokonale pastelové starorůžové. Ach ano, v barvách se vyznala i když sama byla neutrální. Bílá, šedá, černá…
V místnosti byla sama, psycholožka ještě nepřišla, tak si Holly sedla do jednoho křesla. Bylo přesně tak měkké, jak předpokládala - sám ráj.
Ozvaly se hlasité kroky podpatků, omluvný proud slov hlasu ženy a mňouknutí kočky. Holly zbystřila, kočky milovala, její nemoc s tím nic udělat nemohla. S láskou ke kočkám ne.
Vchodem do místnosti přišla o nic starší žena se vztekající se kočkou v náručí. Měla na sobě formální černý upnutý kostýmek, černé rukavice a lesklé boty na podpatku, opět v černé. Žena předcházela svému jménu.
Vlasy měla sepnuté v jednoduchém celkem dlouhém copu, byly tmavé a lesklé, to stihla v rychlosti Holly zpozorovat. Do obličeje jí zatím neviděla, kočka jí pomalu dusila. Užuž se Holly chtěla zvednout, aby doktorce s "hodnou" kočkou pomohla, když ji od sebe zuřivě odtrhla a probodla ji vražedným pohledem černých očí.
"Tohle bylo naposledy, Grumpy! Ty tvé výstřelky mi mírně začínají lézt krkem!" zavrčela a položila kočku na zem.
Holly se kočka - Grumpy moc líbila, připadala jí naprosto flegmatická, to, s jakou lhostejností si odfrkla a skočila na gauč jí připomnělo její vlastní kočku. Měla ji jako malé dítě, předtím, než ji rodiče naprosto bezdůvodně nechali utratit. Tím nenávist začala.
Doktorka si povzdechla, sebrala si ze země štos papírů v deskách, které jí vypadly, když se prala s kočkou, uhladila si vlasy a sedla si do křesla naproti Holly.
Vypadala vcelku přátelsky, přesto si jí Holly prohlížela nedůvěřivýma očima. Pod slupkou se pokaždé mohlo něco skrývat. Celková analýza doktorky, ale nedopadla špatně, na rozdíl od jiných, které si analyzovala dopadla… asi nejlíp.
"Ahoj, já jsem tvá nová psycholožka Blacková. Ale můžeš mi říkat Klarissa. Ty jsi Holly viď?" pozdravila ji a široce se usmála.
Přikývla. Něco se jí na ní nezdálo, ani nevěděla co.
Přichystala se zvednout, omluvit se a odejít, ale kočka jí v tom zabránila. Jako kdyby snad cítila, že chce Holly odejít, plynule přeskočila z opěradla pohovky a dopadla jí na klín, kde se spokojeně uvelebila.
Pohladila ji po hebkém kožíšku a nevědomky se usmála. Už skoro zapomněla, jaká je na dotek srst zvířat.
"Grumpy!" okřikla jí doktorka Blacková, "Okamžitě slez!"
"To je v pořádku, mám ráda kočky," řekla uvolněně Holly a opřela se o opěradlo křesla.
Nakonec to vůbec nevypadalo na špatný den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enna Enna | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 12:03 | Reagovat

Dobrá kapitola :) a asi viem o akú osôbku ide (ale aj tak, neviem či mám pravdu a chcem vedieť čo povedia ostatní :D ) :D

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 13:37 | Reagovat

Tak to je zajímavé. Fobie ze zrcadel? Ouha. Nechtěla bych.
Ta kočka se mi líbí. :D A nevím, co si mám myslet o té ženské. Chtěla bych, aby se mi líbila, ale mám z ní takový divný pocit.

3 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 3. dubna 2014 v 20:09 | Reagovat

Jjéééé to je dlouhý! Kolik, že to má slov? :D
A taky to je strašně pěkný :D

4 Calla Calla | Web | 3. dubna 2014 v 20:31 | Reagovat

Grumpy! :DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD Dobrá kapitola. :) A já prostě nemůžu z toho jména Grumpy! Mám v hlavě ten obrázek! :D

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 3. dubna 2014 v 20:36 | Reagovat

Wow.. je to krásně napsaný.. Hlavně ty pocity na začátku. ta nenávist a nemoct si koukat do zrcadla. Taky si myslím, že vím kdo to je. A jestli jo, tak je to blbý:/ Ale tvoje povídka je boží! Už se těším na další část. Ta nová psycholožka se mi líbí, připadá mi milá, ale zase to může být nějaká lest... A taky jsem zvědavá, jestli tam bude to nucení koukat se do zrcadla. To by mohlo být opravdu zajímavé! :-)

6 Lory Lory | Web | 4. dubna 2014 v 20:31 | Reagovat

Teď si mi připomněla mojí úpně první povídku - hlavní hrdinku jsem tenkrát pojmenovala Holly, už se nepamatuju proč ani jak jsem na to přišla XD
Těším se na druhou část, bylo to pěkně napsaný, ae nepoznala jsem jaksi koho myslíš :/

7 Kikča Kikča | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 18:12 | Reagovat

Jááááj tohle je krása!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama