Zvrat Budoucnosti- 17.Poprava

31. března 2014 v 0:05 | Milenne |  Zvrat Budoucnosti
Zvrat už je dopsaný, pouze zveřejňuji, takže momentálně píšu jiné povídky (jen tak mimochodem je 16.3.2014, když tento článek přednastavuji :D). A můžete se těšit ještě na další dva díly, takže...xD.
Hned po Žampíkovi se chci soustředit na Jeskyni, která má také brzo skončit a tím částečně ukončit sérii krátkých kapitol a krátkých povídek. :D
Pak zbývá ještě Léčitelka, Křišťálová slza, Piková sedma a Horoskop. :D
A konečně, po těchto povídkách budou dlouhé kapitolové povídky, jako například Hmni...d nebo Setkání na které se velice těším! :3

Prosím o hlas pro číslo jedna! :) Budu moc ráda! :)



Kapitola 17.

Claire se potápěla ve tmě. Byla jí zima, měla strach a to ani nepočítala přicházející kocovinu z rumu. Vydechla téměř všechen vzduch z plic a posadila se, načež se chytla za hlavu. Ležela na pohodlné velké posteli, měla na hlavě bouli a obvaz a vedle ní vyčerpaně spal Paul. Vypadal trochu ztrhaně...
Claire si marně snažila vzpomenout na to, co včera prováděli. Pamatovala si smích, letmé pohledy a polibky, to bylo vše.
Mírně se protáhla, vstala z postele a sebrala si z gauče svůj našedivělý plášť. Každopádně, ať už dělali cokoliv, skončilo to jejím zraněním. A ona se musela dostat od Paula co nejdále, aby se to neopakovalo. Zatím, dokud měla zastřenou mysl, mohlo by z toho vzniknout více než chtěla. Něžně přejela Paulovi po zádech a políbila ho do vlasů. Byl tak unavený, že ho to ani nevzbudilo- pro ni jedině dobře.
Přehodila si přes obličej kápi a zamotala se do pláště. Čas vrátit se do svých komnat, obléct se do šatů a navštívit sestřičku ve vězení, aby si na ní vybila zbylý vztek.
**
Bylo mi horko. Velké horko. Neklidně jsem se zavrtěla, shodila ze sebe všechny deky, ale vůbec to nepomáhalo. Něco bylo kolem mě omotané jako břečťan, pomalu mě to dusilo a zahřívalo i když zima nebyla.
Chytla jsem to z jednu ruku a položila ji na stranu. Jako bych nic neudělala, vrátila se zpátky na své místo.
Bránila jsem se tomu, nechtěla, jenže stejně jsem otevřela oči. Podlehla jsem. Měla jsem chuť praštit se. Včera jsem měla utéct, ne jít spát k Jeanovi do postele. A to nejhlavnější- měla jsem mu vysvětlit, že nejsem anděl.
Strčila jsem mezi jeho a mě ruce a jemně zatlačila proti jeho hrudníku. On se ani nepohnul, zatímco já se odsunula dozadu a vymanila se tak z jeho "obléhání". Pomaloučku jsem vstala, upravila se v zrcadle a měla jsem v plánu otevřít dveře a zmizet. Položila jsem ruku na kliku, zmáčkla a...
"Amadeo? Co tu děláš?"
Jean si uměl vždycky vybrat ten nejlepší čas na to promluvit. Povzdychla jsem si a obrátila se.
Jean seděl na posteli, tak trochu mě hltal pohledem, mezitím se stačil probudit narozdíl od včera.
"Ty jsi na nic nepamatuješ? Včera jsem za tebou přišla...! Byl jsi trochu mimo, ale myslela jsem, že si to pamatuješ. Očividně ne," odpověděla jsem a předem si připravila řeč na téma: "A proč jsi přišla?"
"Aha. Promiň, nic si nepanatuji, mohla bys mi to zoopakovat?"
Zvèdavě zamrkal.
"Utekla jsem z vězení, Jeane. Slíbila jsem, že se do rána vrátím, ale nic takového nemám v plánu. Uteču a to buď s tebou nebo bez tebe."
Překryl si oči dlaněmi a zasténal.
"Bože, Amadeo, cos to vyvedla?! Víš jaký z toho může vzejít průšvih? Může to skočit až tvojí smrtí!"
Sednula jsem si mu na klín a prohrábla mu vlasy.
"Má smrt by tě snad zarmoutila?" zeptala jsem se se zájmem.
"Samozřejmě, že ano! Bože, Amadeo, vždyť tě..." zoufale ze sebe vypravil a polkl.
"Co?"vyhrkla jsem.
Jean vzdychl, sundal mě ze sebe a rychle šel ke skříni. Vytáhl namátkově nějaké oblečení a zaplul do místnosti vedle, aby se oblékl. Podle toho, co jsem stačila zaregistrovat, to byla koupelna.
Prohrábla jsem si vlasy, skočila do matrace a stočila se do klubíčka. "Možná je ještě brzo, mohla bych si na patnáct minut odpočnout...."napadlo mě.
Postupně jsem se ukolébala ke spánku, téměř jsem spala, když Jean vylezl z koupelny.
"Odpočiň si. Já půjdu zařídit několik věcí okolo toho útěku. Zůstaň tady a buď připravená na večer. Půjdeme spolu."
**
Jeanovi zakručelo v břiše. Měl hlad, od rána byl na nohou, bez jídla, ale měl toho tolik na práci, že nevěděl, kde začít. Jehi cesta začínala tím, že jel do města. Musel na večer sehnat kočár, aby se vůbec dostal ven. A sehnat na rychlo kočího bylo neuvěřitelně pracné. Měl neuvěřitelné štěstí, do jednoho vrazil cestou, zaplatil mu ohromnou sumu peněz, za jeho služby i kočár. Zároveň ho Jean požádal o utajení. Nenápadnost hrála hlavní roli.
Potřásli si rukama a každý si šel svou cestou. Dále musel Jean zařídit povolení vycestovat ze země, kdyby náhodou nevyšlo přestěhování se k hranicím. Vždycky bylo lepší mít otevřená vrátka.
Vešel dovnitř úřadu a po schodech vyšel za starostou. Potřeboval jeho podpis na doklad o vycestování. Zaťukal a vešel dovnitř. Jestli měl starosta nějakou práci, muselo to počkat, pohodlí knížete co tu byl na návštěvě bylo důležitější.
"Dobrý den, kníže Pierre," pozdravil ho starosta vystrašně a uklonil se, "Přejete si?"
"Potřeboval bych podepaat tuto listinu."požádal ho a položil listinu na stůl.
Starosta vzal brko, namočil ho do inkoustu a bez jediného zaváhání listinu podepsal.
"Děkuji," řekl Jean a vyběhl ze dveří
Poslední věc, co musel zajistit ve městě, bylo nějaké jídlo na cestu, aby netrpěli hlady.
To už byl pouze zbytečný detail, jenže nenáročný, vešel do obchodu a za ani ne půlhodinu vylezl s truhlou plnou jídla. Mávnul na jeden kočár a nechal se odvést na zámek. Kočí dodržel slovo, i když bylo pouhé pozdní odpoledne, kočár na nádvoří s ním čekal. Rovnou mu předal truhlu s jídlem, aby ji upevnil na střechu vozu a šel za čekající Amadeou. Museli ještě sbalit věci, nějaké peníze, on musel za královnou, aby mu potvrdila dokument. Pak jen propašovat Amadeu do kočáru, aby ji nikdi neviděl a voila- žili spolu šťastně až do smrti.
Vešek do svých komnat, pohled mu padl na Amadeu, co spala zachumlaná v jeho peřinách. Pohladil jí po vlasech, lehce s ní zatřásl, aby jí vzbudil a z vrchu postele sundal tři velké kožené kufry. Začal do nich házet oblečení, knihy, cennosti a váčky s penězi. Zamknul je, postavil přede dveře a rozloučil se na zhruba hodinu s Amadeou. Musel jí sbalit také pár věcí.
Vyšel z pokoje, zavřel dveře a když udělal prvních pár kroků, narazil do něčeho malého a měkkého.
Překvapeně k tomu shlédl. Nebyl to pes nebo nějaká věc, jak si myslel. Byla to Claire. Neviděl jí den, připadalo mu, že se změnila. Nepatrně.
V očích měla stěží potlačované slzy, bylo v nich i smutné: "Promiň."
Nakrčil obočí, nechápal jak to myslí.
Mávla rukou, luskla prsty. Slzy tekly.
"Stráže, vezměte toho knížete do vězení a postavte ho před soud. Nechť trpí, když pomáhal mé sestře na útěku z vězení. Připravte datum její popravy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adelsdiary adelsdiary | Web | 31. března 2014 v 16:12 | Reagovat

Nevím co říct. :D Prostě nejlepší :D Seš v tom dobrá pokračuj a těším se na další :DD

2 blogctvrteholky blogctvrteholky | 1. dubna 2014 v 19:29 | Reagovat

Škoda že to je opravdu Jean. Chtěla jsem aby to byl Paul, ale ten si to rozdával s jinou :D Ten konec..! Wow.. Celá kapitola se vyvíjela tak dobře a nakonec tohle! Mohlo mě napadnout, že je nenecháš v pořádku odjet, ale tohle by mě v životě nenapadlo! :O Hned jdu na další kapitolu, protože je to čím dál zajímavější:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama