Zvrat Budoucnosti- 14. Terč

26. března 2014 v 4:29 | Milenne |  Zvrat Budoucnosti
Nedivte se prosím, název je trochu divný, ale kdo si přečte pochopí! :D
Jen tak mimochodem, Claire má dobrou mušku, nemyslíte? :D


Kapitola 14.

Zčervenala mu tvář, obtisk její ruky tam byl i několik hodin poté, co odběhla. Bylo to, jako znamení prohřešku- přiznal se jí ke svému nynějšímu stavu.
Sedl si na postel, svěsil hlavu a lehce si konečky prstů přejel do obtisku. Mírně ho to zašimralo. Pokoj byl uklizený, ráno do něj zavolal služky, aby mu ho uklidily, ovšem pach nebezpečí v něm setrvával pořád.
Otevřel okno, rozhrnul závěsy a uchváceně se podíval na vysoký měsíc, co svítil na obloze. Ten den měl být úplněk, zavíraly se zámecké i městské hradby, údajně kvůli vlkodlakům.
Odfrkl si. Jak kdyby nějací vlkodlaci existovali, takový výmysl, jen aby bohatí mohli v jeden den žít svobodně, kašlat na zákony. Mnohokráte se v ulicích nacházeli těla chudých, bohatí si hráli na kočku a myš. A jako vždy- to sváděli na vlkodlaky.
Sedl si na úzký dřevěný parapet, svěsil nohy dolů a láskyplně se zadíval na krajinu. Francie - takový nádherný kus země. Jo, kdyby se býval narodil někde jinde než zde, alespoň by se nemusel rozhodovat mezi těma dvěma. Jedna jako klidná voda se zrádnými proudy, druhá jako oheň co může popálit. Amadea a Claire. Protiklady a i přes to sestry.
Jako první se sice zamiloval do Claire, ale to neznamenalo, že by mu Amadea nepopletla hlavu. Jeho úvaha byla nekonečně dlouhá, pořád se rozmýšlel o tom, kterou si vybrat. Zda-li tu co je právem ve vězení a co ji zradil jen proto, aby mohl být s tou druhou či být s tou druhou, kvůli které zradil tu první.
Bezmocně zavrtěl hlavou. Celé to bylo tak zamotané… i když Claire to vlastně rozhodla za něj. Jak to tak vypadalo, neměla zájem o jejich lásku bojovat, vsadil by se, že Amadea ano.
Promnul si bradu. Ta jeho city projevovala mnohem více, to byla pravda, ale nemohl z hlavy dostat myšlenku na tu malou hnědovlasou princeznu.
Zkrátka… měl jich obou plnou hlavu.
Zafoukal teplý jižní vítr, dul do záclon v pokoji, nadýmal se a roztahoval. Všechno v pokoji bylo tak prosycené kyslíkem, točila se mu z toho hlava. Nebo to bylo tou výškou? Jako baletka slezl a odšoupl se do postele. Na rozdíl od Paula byl zase sám, jeho bratr měl každou noc jinou návštěvu.
Přikryl se peřinou a zavřel oči s nadějí, že se probudí až následují den. Nic se ale nestalo. Vůbec nemohl usnout, mozek pracoval naplno. Převalil se na druhou stranu. Měl o Amadeu starost, její křehké dívčí tělo nebylo stavěné na takové podmínky jako vězení, navíc… stejně nemohl spát, tak co kdyby ji navštívil a požádal hlídače, aby ji alespoň na noc pustil ven. Tím požádal myslel podplatil.
Vytáhl se na nohy, ze zásuvky vyndal pytlík mincí, potěžkal ho, strčil do kapsy od nočních kalhot a rychle vyšel ze dveří. Noc byla mladá, měli s Amadeou spoustu času na… omluvu.
Seběhl tři patra schodů bez zadýchání a vešel na dvůr. Přesně jak tušil, hradby byly zavřené, kolem stráže a zapálený oheň, který měl případná zvířata odehnat.
Kývl na jednoho strážného, když procházel, aby ho poznal a přešel kus k vězení. Bylo sice malé, ale vedla k němu spousta podzemních chodeb, ve kterých jste se mohli ztratit i když jste to tam znali jako své boty.
Zahnul chodbou doprava a zaťukal na dveře. Nahoře se odsunula malá zástrčka a tlustý strážný tam nacpal svůj obličej.
"Co si zač? A co tu pohledáváš?"
"Jsem kníže Jean Pierre a přišel jsem za naší novou vězeňkyní. Rád bych jí vzal na noc ven."
Vytáhl z kapsy pytlík a prostrčil ho mezerou. Chtivé ruce po něm sáhly, rychle ho prozkoumaly a spočítaly celkovou hodnotu mincí. Sám věděl kolik mincí v pytlíku je - pětapadesát zlatých. Dal ještě víc než kdy obvykle, možná proto, že se s ní tak zoufale snažil setkat.
"Dobře. Pojďte si pro ní, ale ráno v šest hodin, aby tu byla, jinak víte, co vás čeká, kníže."
Okénko se zavřelo, klíč nadvakrát cvakl ve dveřích a ty se otevřely. Jean proklouzl kolem strážce dovnitř a zamířil k cele, kde byla Amadea zavřená.
Nebylo to nijak těžké hledání, všichni vězňové byli nedávno popraveni, Amadea byla zavřená v první cele. Nahlas plakala, otírala si slzy hedvábným bílým kapesníkem a napůl zhroucená ležela na dřevěné lavici.
Poťukal prsty o mříže, aby upoutal její pozornost a neklidně mávl na strážného, aby odemkl dveře její cely.
Ten k němu udýchaně přiběhl, otřel si zpocené čelo a horečně vytáhl z kapsy svazek klíčů. Začal se jimi prohrabávat, zbělel a nakonec zrudl. Obrátil se na patách, rychle odběhl k malému stolečku a začal ho prohledával.
"Co se děje?" zeptal se ho Jean.
"Nemohu najít klíče… vydržte chvíli!"
Vítězně zdvihl klíč nad hlavu, zasunul ho do zámku a odemkl celu. Jean vešel dovnitř, vzal Amadeu do náruče a vynesl ji ven.
Chudinka, byla tak mimo, že si ani nevšimla, že je venku z cely.
"Amadeo?"
Zvedla k němu uslzené oči, unikl jí malý vzlyk.
"Bude to v pořádku, ano? Pojď, projdeme se. Musím se ti omluvit."
**
Položil mě na měkkou trávu před hradbami a sedl si vedle mě. Bylo ticho, ten dotyčný, komu patřilo jediné okno, které bylo pět metrů nad námi spal, bylo zhasnuté světlo. Ideální čas na to, aby se mi Jean omluvil. Byla jsem překvapená, když se jako duch zjevil u mé cely a osvobodil mě. V podstatě jsem si tohle celou dobu tam marně přála… zázrak!
"Amadeo, mrzí mě to. Nechtěl jsem ti ublížit, ne potom, co jsem si uvědomil, že…"
Odmlčel se a mezi námi nastalo trapné ticho.
Odkašlala jsem si, našla své ztracené hlasivky a dodala: "Že?"
"Že k tobě něco cítím."
Upřeně se zahleděl do mých očí a já měla pocit, že samým studem omdlím. Nebo radostí, kdo by to poznal.
Naklonili jsme se k sobě, když v tu náhle…něco mě prudce praštilo do hlavy. Spadla jsem na zem, vyjekla a zaskuhrala. Dotkla jsem se místečka na hlavě, které mi neuvěřitelnou silou pulsovalo. Bylo mokré. Zaostřila jsem pohled na prsty, které byly červené. Od mojí krve. Podívám se na Jeana. Ten si toho ani nevšiml. Má zatnuté zuby, zírá směrem nahoru k oknu, ve kterém jako přízrak noci stojí ta hnědovlasá dívka, co mě škrtila a nyní i praštila do hlavy nějakou věcí. Moje sestra.
Svět se pode mnou otřese.
"Jeane, co se to dě-" začnu, ale nedokončím větu.
Ochromení pohltí mé tělo v jedné velké kruté extázi a mně se před očima objeví mlha. Nedobrovolně překryje i Jeanův obličej, co je plný vzteku, strachu a zmatení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 26. března 2014 v 17:25 | Reagovat

To má :-D
Moc pěkná kapitola :-P  :-D  :-)  ;-)

2 blogctvrteholky blogctvrteholky | 27. března 2014 v 17:13 | Reagovat

Wow.. ten konec..! :O No to musela mít opravdu dobrou mušku, takhle v noci se trefit.. :D Ale jsem ráda, že se Jean zachoval hezky a šel se jí omluvit, je to od něj hezké, i když to nemůže odčinit. Takovou zradu bych mu nikdy neodpustila! :D Hned jdu na další kapču, tak chvilku ztrpení :D

3 Lilly Lilly | Web | 27. března 2014 v 19:32 | Reagovat

Čím ďalej, tým viac toho Jeana nenávidím :D Takých mužov je treba povyhadzovať von oknom...on mal dostať tú ranu do hlavy :D

4 LussyNda LussyNda | Web | 28. března 2014 v 20:40 | Reagovat

krásné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama