Zvrat Budoucnosti- 13. Osudová změna

25. března 2014 v 2:15 | Milenne |  Zvrat Budoucnosti
Tady se jenom dokazuje, že se někteří lidé, jako třeba Jean nezdají...


Kapitola 13.


Nasedli jsme do kočáru. Jean si sedl vedle mě a jemně mě držel kolem pasu, abych náhodou nespadla. Byl ke mně tak pozorný a milý. Chvíli nato k nám nastoupila ještě nějaká stará ježibaba. Ne, že by tak vypadala, ale chováním určitě. Pořád do mě cosi rýpala, že mám špatně boa, nazuté boty, upravené vlasy… i když jsem ji neznala, chuť uškrtit jí byla velká.
Zachvěla jsem se zimou, přitiskla se blíže k Jeanovi a nechala se obemknout jeho silnýma rukama.
"Copak, je ti zima?" zašeptal a přitiskl rty na můj krk.
"Celkem ano," přitvrdím.
"Jestli chceš, zahřeji tě." řekl upřímně.
Obrátila jsem k němu hlavu. Myslel to smrtelně vážně, ale když tam byla ta ženská, těžko mohl něco udělat.
"Vydrž, chvilku, už tam skoro jsme." pronesl náhle, natáhl se přes mě a podíval se z okénka. Naproti nám byla vidět část budovy, vypadala podobně jako divadlo… velikostí určitě. Kočár zastavil, dveře otevřel kočí a pomohl mně a té dámě vystoupit.
Zastavila jsem se na chodníku, poupravila si vlasy a podívala se po Jeanovi. Kočár odjížděl, Jean tam nebyl.
Udivila jsem se. Kam mohl zmizet.
Někdo mi poťuká na rameno. Usměji se a bez povšimnutí kolem něj projdu. Chce si hrát, má to mít.
Doběhnu tu dámu, stoupnu si vedle ní a jdu stejnou rychlostí jako ona. Vytáhnu si z té legrační kabelčičky vějíř a začnu se ovívat.
"Pojď se mnou."
Jean mě chytí za ramena a odtáhne stranou. Mírně se vyděsím, ale věřím mu. Jemu ano.
Dovleče mě do pokoje, zamkne za námi dveře a opře se o ně zády. Je zadýchaný, rudý a zpocený. Asi se mu to, co udělal moc líbilo.
"Potřebuji něco vědět. A ty, jestli ke mně něco cítíš odpovíš, ano?" zeptá se mě a chytne mě za prsty.
Políbí mi je, lehce zmáčkne a položí si je na hruď.
"Samozřejmě, oč jde?"
"Mučíš tajně lidi a zabíjíš je i když je to trestné a nelegální?"
Políbí mě na tvář, na bradu a mezi oči.
Zavřu je a všemi smysly si užívám to, co dělá. Přitiskne mě k sobě, zaboří ruce do mých vlasů a hladově políbí.
"Ano." automaticky odpovím.
Jako na povel, ke mně přiskočí stáže, nasadí mi pouta na ruce a odtrhnou od Jeana. Ten mě probodává nemilosrdným, vražedným pohledem.
"Co se to děje?" vykřiknu a snažím se marně vymanit z pout.
"Prozradila ses. Teď zhyneš za své činy. Odveďte ji."
Z Jeana je úplně jiný člověk, chová se jako kdyby mě neznal. Bolí mě to. Obrátí se, jde pryč, zatímco stráže mě odvádějí k trochu jinému kočáru na kterém jsou mříže. Je mi jasné k čemu slouží.
Vhodí mě dovnitř, zaklapnou dveře a kočár se rozjede- směr vězení. Mám zpečetěný osud, je mi to jasné.
**
Služka přinesla Claire do pokoje dvacatery látky. Měla si vybrat látku ze které by se ušily její šaty a bylo to celkem těžké, vzhledem k tomu že všechny byly moc barevné, jasné, syté.
Prohrábla se haldou látek a ze dna vytáhla lehkou světle modrou látku. Byla by skvěle nositelná a ani by jí tolik neškrábala. Vzala jí a neohrabaně podala krejčímu. Stoupla si na malý parket, s pomocí se oblékla do krinolíny a korzetu a nechala se obskakovat. Krejčí si vzal jehlu a nit a začal podle jejích mír šít šaty. Několika stehy spojil korzet s sukní a navrch dodal růžičky. Šaty musely být hotové do večeře, v ten den byla jejich zásnubní hostina. A byl spěch to všechno dodělat do termínu, protože svatba se nemohla přesunout.
Šaty dozdobil benátskou krajkou, perlami a růžemi a nechal Claire ať se podívá do zrcadla. Byla spokojená, šaty jí sedly, byly pohodlné a navíc se jí líbily.
Nechala se ustrojit. Nasadili jí paruku, v rychlosti vybrali ladící boty a doplňky. Těsně poté, co odešli, Claire vylezla z pokoje a přeběhla do vedlejšího pokoje. Měla schůzku s Jeanem, chtěl jí něco důležitého říct. Ráno našla lístek na posteli, byla zvědavá.
Po včerejšku se cítila být v ráji, stihli toho hodně předtím, než museli odejít za ostatními dolů. Nikdy nezapomněla na žárlivé pohledy sestřenic, když scházeli společně ze schodů. Zdálo se dokonce, že její matka měla pyšný výraz, možná poprvé byla na svou dceru hrdá.
Claire za sebou zavřela dveře a vrhla se Jeanovi do náruče. I minuta bez něj bylo peklo. Natož celý den, když Claire obíhala jednotlivé učitele, práv, jazyků, matematiky i četby. Nesměla prošvihnout jedinou hodinu, jinak by byla v průšvihu. Do toho se jí přimíchala návštěva sestry ve vězení.
Jen taktak tam dokázala přijít, podívat se jí do očí a co nejkrutěji ji říct, že jí nenávidí a přeje si, aby co nejdříve zemřela.
Amadea se sice rozbrečela, ale ze zkušenosti věděla, že to jsou falešné slzy. Neexistovaly, byla to pouhá přetvářka, kterou Amadea od malička ovládala.
"Jsi tady, jsi tady."
Jean jí objal, přitiskl si jí na srdce a zhluboka se nadechl vůně jejích vlasů.
"Proč bych tu neměla být, Jeane, co se děje?"
"Někdo mě napadl, bál jsem se, že ti také ublíží. Jsi v pořádku? Nechtěl bych, aby se mé budoucí paní něco stalo."
Sladce se usměje a přejede jí po holých pažích. Claire vykulí oči. Něco chtěl něco udělat jejímu Jeanovi. Měla chuť ho zabít, rozcupovat, hodit psům. Sice byla jeho starost dojemná, ale měl by se spíš bát o svůj život ne o její.
"Netrap se tím, teď máme konečně chvilku pro sebe. Jen tak mimochodem, máš dokonalé šaty, moc se mi líbí."
Poodstoupila od něj, zatočila se dokola až se půvabná sukně ve vlnách rozvířila a pokrčila rameny. Byly drahé, jenže očividně stály za to. Jeanovi se líbily, to bylo hlavní.
"Ehm… Claire, mohl bych ti ještě něco říct?"
Jean došel ke stolu, namátkově sesbíral pár papírů, srovnal je na hromadu a položil na okraj.
Claire si povzdechla. Samé povídání, kecy, kecy. Mírně ji to nudilo.
"Mám takový malý problém… víš já… tak trochu nemiluji jenom tebe."
Claire se sevřelo hrdlo, měla pocit, že omdlí.
"Za tu dobu, co jsem strávil s tvou sestrou jsme se dost sblížili a… i když pořád miluji tebe, k ní cítím to samé. Miluji tebe i Amadeu. Obě stejně bez rozdílů."
Zatnula zuby, nehty si zabořila do měkké kůže na dlani a zavrčela. Bylo to tak, jak si myslela, včera se omylem Jean prořekl. Bylo vidět, že ho něco trápí, jednou mu stekla slza po obličeji. Myslela, že to byl omyl, že měla halucinace, avšak znala pravdu. Celou tu dobu byla ona ta druhá a on jí zase lhal. Zase, pořád, žádné navždy. Lhaní, lži, lži, lži.
"Hajzle!"
To slovo jí vyjelo z úst s nepatrnou lehkostí až jí samotnou zaskočilo. Než stačil něco říct, přistoupila k němu, vlepila mu facku, až mu odlétla hlava na stranu a utekla, pryč, daleko od skutečného krutého světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 silluety silluety | Web | 25. března 2014 v 10:19 | Reagovat

:O ty vole :O k tomu snad ani nic nejde napsat :O to je prostě luxusní :O fakt nwm co k tomu napsat.. dokonale píšeš :O

2 adelsdiary adelsdiary | Web | 25. března 2014 v 15:52 | Reagovat

Proč neumím psát příběhy tak jako ty? :)) Jako vždycky jsou dokonalé :D :))

3 Lilly Lilly | Web | 25. března 2014 v 17:25 | Reagovat

Taký zvrat som teda nečakala :D Úžasné, skvelo píšeš a táto poviedka sa mi nesmierne páči. Som zvedavá, čo bude ďalej. Hnevá ma ale Jean, toto nemal robiť :D

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 25. března 2014 v 17:30 | Reagovat

*Pomstichtivý smích* konečně na ni přišlo. I když jsem ji měla asi radši než C. Ale i tak se mi líbí, když někdo někomu takhle ublíží :D Bylo to od něj podlé, ale dokonalé! :3 Skvělý plán...
A ta druhá část..:D Ta si to taky zasloužila.. Vím, že to nebylo asi naplánované, ale dvě mouchy jednou ranou, to se jen tak někomu nepovede :D Skvělá kapitola a chci rychle další! :3

5 Abigail Abigail | Web | 25. března 2014 v 18:46 | Reagovat

Krásná kapitolka, nevím, co bych vytkla=) myslím, že tuhle povídku začnu brzo číst úplně od začátku...

6 LussyNda LussyNda | Web | 28. března 2014 v 20:38 | Reagovat

krása

7 Happy DemoN Happy DemoN | 1. května 2014 v 22:32 | Reagovat

Dobre mu tak! :D nevernik jeden. Kapitola je suprova :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama