Zvrat Budoucnosti- 12. Slzy

24. března 2014 v 1:20 | Milenne |  Zvrat Budoucnosti
A dalšííí! :D
Teď je to celkem zamotané...téměř jako by se Jean nemohl rozhodnout mezi Amadeou a Claire...no, co myslíte vy? :D
Tak komentujte! :)


Kapitola 12.


Jean se s Claire rychle rozloučil a zamířil do svých komnat. Musel se převléci na večeři, měl jet s Amadeou do města na zásnubní hostinu. Ani za mák se mu tam nechtělo, ale jet musel. Měl v plánu z ní dnes pravdu dostat ať po dobrém či po zlém. Jakkoli, jen aby mohl být s Claire. Hlavou mu bleskla myšlenka, že mít obě dvě by nebylo na škodu. Ale úvaha o tom, jak by Claire žárlila se mu zdála příliš… pravdivá. Ty dvě se nesnesly, když měly sedět vedle sebe, natož se dělit o něj.
Prošel kolem Clařiných komnat a nevědomky si prohrábl vlasy. Takovou ideální příležitost měl a Claire mu to zkazila. Ne, že by jí to přičítal za vinu, ale… už to mohlo být za nimi. Jen kdyby přišla o pět minut déle. To by stačilo.
Otevřel dveře do svého pokoje a vešel dovnitř. On sám neměl tak velké pokoje, jako Claire a Amadea, ale ten jeho mu úplně stačil. Bylo v něm všechno co potřeboval navíc tam měl čisto a uklizeno. Nebo měl, předtím než z něj ráno odešel. Teď se všude po pokoji válelo jeho drahé oblečení, zbraně, papíry, dokonce i knihy. Šuplíky byly vytažené ze stolů, skříně vzhůru nohama, postel byla jeden velký brloh a to raději ani pohledem nezamířil ke knihovničce. Nedivil by se, kdyby na jejím místě bylo založené ohniště stránkami a obaly knih.
Sebral z podlahy několik důležitých dokumentů, zvedl ze země psací stůl a položil je na ně. Neměl na úklid čas, měl v plánu zavolat služky, aby to uklidily, ale něco ho zarazilo. Pootevřené dveře od koupelny. Byl si jist, že ráno byly zavřené a těžko se mohly samy otevřít. Něco mu v mysli říkalo, že se tam skrývá pachatel… ačkoliv, proč by zůstával, kdyby mohl utéct? Špičkou boty kopl do dveří.
Opatrně nahlédl dovnitř, zvláštní pozornost věnoval rohům, nábytku a závěsům. Nikde nikdo, po existenci ani zmínky. Překročil práh, vědom si rizika a zavřel za sebou dveře.
V tu chvíli se strhlo peklo. Někdo mu skočil na záda, v letu ho převalil a přitiskl mu ke krku dýku. Jen taktak se Jean stačil vyhnout ostří a shodit ze sebe útočníka. Ten už nevypadal tak sebejistě, z jeho postavení vyzařovala nejistota. Toho Jean využil, vrhl se na něj, vyrazil mu dýku z ruky. Obratně ji chytil a odřízl mu únikovou cestu. Zahnal ho do rohu a pokusil se mu strhnout z masky kus látky, co mu překrývala většinu tváře. Bez úspěchu, útočník jeho ruku zadržet. Začali se přetahovat, sice měl větší sílu Jean, ale to, že musel v jedné ruce držet dýku ho znevýhodňovalo. Ani se nenadál, útočník ho shodil do vany a zmizel. Ozval se prudký třeskot skla, křik uječených dam a tvrdý dopad na zem z druhého patra. Jean vylezl z vany a běžel do pokoje, aby se podíval, co se vlastně stalo. Útočník proskočil oknem, dopadl na dvůr a zrovna utíkal i když ho nikdo nehonil. Nikde žádné stráže, kromě třech dam, co omdlely a ležely na schodech jako zhroucené domino o něm nikdo nevěděl.
**
Popadla jsem pudr a začala si zakrývat drobné chybky na obličeji. Uběhl den, co jsem musela vydržet bez Jeana. Neuvěřitelně jsem se nudila, jediný, kdo mě v dobách mé samot přišel navštívit byla služka, co mi přišla oznámit, že se mám připravit na večer - jdu na svou zásnubní oslavu s Jeanem. Takže si to alespoň vynahradíme. Třeba bude konečně polibek… přejedu si po rtech rtěnkou a jemně našpulím rty. Jediné, s čím asi budu potřebovat pomoct, bude ta ohromná paruka. Těžko bych si jí sama připevnila na hlavu, když ji ani téměř neunesu.
Prozatím na paruku kašlu, obleču se do šatů, které mi připravila služka na postel, akorát mám problém s tím si zavázat korzet. Je to obtížné, nedokážu si zkroutit ruce do té správné pozice.
"Dovolíš?"
Čísi velké ruce nahradí ty moje a začnou obratně šněrovat tkaničky. Jean. Mám chuť si povzdechnout a utopit se v jeho očích. Jen kdybych se mohla hnout, natož dýchat. Jeho síla to utáhla až moc pevně, dělalo se mi mdlo.
"Není to trochu moc utažené?" zachraptím.
"Ne, nechal jsem to ještě povolené. Takhle je to akorát."odpoví, otočí mě jako loutku a usměje se na mě.
Dokonalost sama.
"Dobře, jenom mě to trochu škrtí. Snad se najde někdo, kdo mi je trochu povolí."
Než jsem si uvědomím dvojsmysl slov, vyslovím jsem to nahlas. Zčervenala jsem. Jean se rozesměje, jemu to očividně došlo hned a poplácá mě po zádech.
"Jedině bych to byl já, všichni ostatní by jinak měli useknuté ruce. A teď pojď, tvá sestra na nás čeká v hale. Jen tak mimochodem, to je ta, co tě škrtila."
**
Claire neklidně nastoupila do kočáru a požádala kočího, aby jel napřed. Zpražil jí pohledem, nýbrž poslechl. Práskl bičem, koně se rozjeli a kočár rozdrncal. Mírně to s Claire házelo, ale byla zvyklá. Jenom jí vadilo, že v kočáru jela sama, Jean a Amadea jeli spolu s její matkou a Jeanovo rodiče jeli z jejich sídla. Takže ona musela hrát druhé housle. Zamračila se, podívala z okýnka a z pompadúrky vytáhla kapesní vějíř. Bylo horko, léto a i když byl večer, pod tolika vrstvami látek a tkanin se cítila být jako propečené kuře. Vytáhla i zrcátko, mírně si poupravila vlasy a neposlušné lokny si strčila za ucho. Nač být dokonalá? Jean o ní zřejmě nestál. Jakmile pronesl tu poslední větu, strávil s ní tak pět minut, poté odešel neznámo kam, asi za Amadeou. Vybral si ji…
Vzdychla, smutně se pousmála a opět nasadila masku, na které nebyl poznat žádný výraz. Jinak by tam bylo zklamání. Kočár zastavil před budovou, kde se všechno mělo odehrát.
Ani nečekala, až jí kočí pomůže, vystoupila sama a vznešeně odkráčela dovnitř. Mírně se jí udělalo špatně od žaludku. Všechno tam bylo růžové, bílé či červené. Pěkný kontrast oproti šatům, které si na to navrhla. Byly černé, dlouhé, nadýchané. Dokonale jí padly, měly i závoj a masku ladící k tomu. Sice to nebyl žádný ples, ale být tajemná ji bavilo.
Usadila se na své místo, které pro ni bylo vyznačeno a očima probodávala první hosty, kteří nesli dárky. Být tak sobecká jako Amadea, vezme je a nechá si je.
Měla velkou chuť to udělat, užuž se zvedala, jenže v tu přišli do sálu ostatní v čele s Jeanem a Amadeou. Oba se tvářili tak šťastně, Claire to nevydržela, vstala a před zraky ostatních utekla pryč. Ani se nedívala na cestu, přes slzy stejně nic neviděla, byl zázrak, že vběhla do opuštěného pokoje a svalila se na postel bez toho, aby si uštědřila zranění.
Pevně přitiskla tvář do polštáře.
Plakala dlouho, ani nevěděla o tom, že Jean běžel za ní, zlomil přede všemi Amadee srdce, zrušil zasnoubení a k tomu dokázal, že je skutečně vinná z toho, že mučí a zabíjí bezdůvodně lidi. Zavolal stráže, ti ji i přes veškeré její protesty odvlekli do vězení a zamkli ji tam. Nato s její matkou domluvil zasnoubení s Claire a i když u toho nebyla, bylo platné.
Hladil jí po vlasech, utěšoval a potichu šeptal pravdu a to co se stalo. Pláč se pomalu utišoval, mírnil až nakonec úplně zmizel.
Claire se na Jeana vděčně podívala. Těžko říct, během těch pár dnů se toho stalo tolik, její emoce se změnili, názory a jejich životy se s konečnou platností spojily.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Clara Black Clara Black | Web | 24. března 2014 v 11:18 | Reagovat

Cácora už měla dávno umřít, sis! :D Jinak je to ale nádherná kapitola, jen mi stále rve srdce ten konec :( :-D

2 LussyNda LussyNda | Web | 24. března 2014 v 12:10 | Reagovat

skvěla kapitola :-)

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 25. března 2014 v 17:24 | Reagovat

Krásná kapitola.. Přijde mi, že tam není jediného dobrého člověka.. Všichni jsou prolhaní a hrozně manipulují.. Ale líbí se mi to.. A hlavně ten člověk, co se vkradl Jeanovi do pokoje..:D Doufám, že to zkusí znovu :3

4 Nya Nya | Web | 25. března 2014 v 18:23 | Reagovat

Boží!!!:O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama