♫Melodie-Tón||8. Smrt, odchod, konec

14. března 2014 v 1:59 | Milenne |  Melodie- Tón
A pokračování! :)
Vím, že mě za to asi zabijete, ale...no stalo se! :D
Enjoy it! xD :D

Oči má převrácené naznak, duhovky zasklené a zorničky nevnímají nic. Z očí mi vyteče pár slz. Nevím, co mám dělat. Držím jeho hlavu v dlaních a něžně ho hladím po bílých vlasech. Nějakým zázrakem mu zbělaly. Nebo to bylo hrůzou, těžko říct.
Přestanu dýchat a zaposlouchám se. Žádný náznak života není slyšet, pouze tlukot mého umírajícího srdce je znatelný natolik, že ohlušuje vše ostatní.
Přiložím mu ucho na hruď. Ani nepatrný záchvěv. Je mrtvý, prázdný, navždy.
Je mi jedno, že držím v rukách mrtvolu, přivinu ho ještě těsněji k sobě, obemknu ho rukama a skloním hlavu. Jako můj plyšák v mladí, svého méďu jsem nikdy nechtěla dát a jednoho dne… prostě zmizel. Byla jsem jako zničená, nikdo ho nemohl najít a to, že se mi rodiče pokoušeli propašovat jiné, podobné hračky bylo naprosto k ničemu. Méďa to nebyl.
"Co se to tu děje… Samueli?"
Rachel stojí ve dveřích, blond vlasy rozvířené jako po zásahu proudem, k tomu šokovaný výraz a strach.
Odsunu jeho bezvládné tělo stranou a obrátím se k ní zády. Vypnu. Matně, z dáli slyším, jak volá jeho jméno, šeptá, naříká, prosí, aby to nebyla pravda, pláče a mluví na mě.
"Sofie, prosím, mluv na mě."
Až nyní si uvědomím, že se mnou třese. Já ležím na zemi, zhroucená, smotaná v klubíčku. Vstanu do sedu a zaostřím. Začíná se mi rozmazávat zrak. Jenom doufám, že zase neoslepnu. Příliš jsem si zvykla na světlo, obrazy.
Rachel se začne prohrabovat v kapsách džínsů, vytáhne z nich řetízek s blýskavým červeným kamenem a zaváže mi ho kolem krku.
"Lepší?"
Účinek nastane okamžitě, zrak se mi zlepší. Jen ten její trochu pobledne, ovšem když chci něco namítnout, řekne, že to je v pořádku.
"Jo, je to lepší." odpovím a přejedu po kameni prstem.
Je zvláštní, jak jsou dokonale vybroušené, zpracované a vytvářené do takových tvarů. Navíc bonusem je i to, že navracejí zrak. Není divu, že o nich ví jen pár lidí, jinak by už byly dávno vypotřebované… jejich těžba by se podobala těžbě ropy.
"Pojď, musíme to říct ostatním," nařídí mi, překročí tělo svého bratra a zmizí.
Těžce se zdvihnu na nohy, vůbec je necítím a tak trochu odbelhám, odplazím za ní. Jen, co usednu na pohovku v obýváku, přijdou za mnou všichni ostatní. Byli vytrženi ze svých snů, jen kvůli tomu, že jsem zabila Samuela. Opravdu ideální ráno.
Posadí se, kam se jen dá, vedle mě se posadí jen Patrick a Rachel, jediní lidé, které oproti těm ostatním doopravdy znám.
"Tak, Sofie, teď nám musíš dopodrobna vypovědět, jak to bylo! Musíme zjistit, co se mu stalo a kdo mu to udělal."
Zhluboka se nadechnu a začnu vzpomínat. Myšlenky- obrazy se v mé mysli začínají po jedné objevovat, skládat.
"Prostě, Samuel byl v noci nějaký divný. Slyšela jsem hudbu, vy jste ještě nebyli zpátky a já se chtěla podívat, kdo to hraje. On začal vyšilovat, zamkl nás tma. Mně se podařilo sebrat mu klíč a odemkla jsem. Pak… nevím, objevilo se nějaké světlo, záblesk, na jeho krku se objevilo fialové znamení a on… omdlel. Já ho vzala do náručí, pokoušela se ho probrat. Nedošlo mi, že je mrtvý…Našla nás tam Rachel. To je všechno."
Visí mi na rtech. Mé vyprávění je zřejmě tak procítěné, že mají pocit, jako kdyby u toho byli. Ať jsou rádi, že nebyli. Bylo toto nejhorší, co mě kdy potkalo.
"Mohu vás poprosit, abyste šli všichni kromě Sofie a Patricka pryč? Musím jim něco důležitého říct a to není pro valnou většinu zvědavých uší."
Rachel.
Několik členů Melodie jí probodne pohledy, ale bez námitek se zvednou a odkráčí, buď do svých pokojů nebo chodeb.
Rachel trpělivě čeká než všichni zmizí z dohledu a poté nás oba chytne za ruce a odvleče do…pokoje. Toho, kde pořád na zemi leží mrtvola.
Klekne si k bratrovi, otočí mu hlavu na stranu a odhrne sametové vlasy.
"Myslela jsi tohle?"
Skví se tam fialové znamení. Myslela jsem si, že zmizelo, očividně to byl omyl. Bylo tam v celé své kráse.
Na mysl mi spadla jedna věta.
"To, co je krásné nemusí být krásné i uvnitř. To, že je něco krásné automaticky nemusí být dobré. Za krásou se totiž objevuje i zlo. Černota, která pohlcuje dobro na povrchu a zatracuje ho…"
Ani nevím, odkud jsem to slyšela, prostě mi jednotlivá slova vyjela. Déja vu, které jsem nikdy neprožila.
"Ano, to je ono," vyleze ze mě automaticky.
Opřu se o Patricka, abych náhodou neztratila rovnováhu a sleduji Rachel, která začne z jeho skříně vytahovat věci. Vyhazuje všechno na jednu hromadu, kalhoty, trička, mikiny, boty, když v tu se náhle zarazí.
Zdvihne to vzduchu nádherný zdobený slonovinový smyčec. Je vyroben lehce, z pružného materiálu nabarveného stříbrně, struna je lesklá, celkem nová. Nemůže ho tam mít déle než den, dva, ani prach na něm není. Je dokonalý, bez chybičky, skvrnky. Nechápu, jak někdo mohl něco takového vyrobit, elegance, přesnost v tom hrají tu nejhlavnější roli. Ani ten nejzručnější člověk, robot, natož stroj na zemi by nic takového nedokázal.
Skoro jsem nad ním slintala. Má láska k houslím mě dovedla až k tomuto.
"Proboha, to není ani možné! To je… smyčec k Herraldiným houslím!" vydechl Patrick, několika kroky překonal vzdálenost mezi ním a Rachel a doslova jí ho vyrval z ruku.
Přejel po něm palcem a zkontroloval ho.
Smyčec tak trochu pulsoval, zdálo se, že je neobyčejný, nejen vzhledově. Možná měl jako podobnou moc jako ty kameny…
"Sofie, mohu tě o něco poprosit?"
Vzhlédnu od podlahy, kam jsem smutně upírala zrak a tázavě se na Patricka podívám. Napřahuje se ke mně se smyčcem a houslemi, které od někudy vyhrabal. Sice, nejsou takové jako smyčec, ale na hraní stačit budou. Ano, došlo mi, co po mně Patrick chce.
Bradou si podržím housle a namátkově přejedu smyčcem po strunách. Jen při takovém letmém dotyku strun a celá místnost zachvěje, projede jí i vším v ní mocná vzedmutá energie a spláchne ji jako vlna neuvěřitelně velkého tsunami.
Zachvěji si, housle mi málem vypadnou z dlaní. Už chápu, proč se smyčec ani housle nesmí dostat do zlých rukou.
Způsobilo by to další válku, spor, sta tisíce promrhaných životů a jednoho "velice inteligentního" člověka, co by to řídil. Tohle už tu sice bylo, ale kdo říká, že se historie nemůže opakovat. A i kdyby, kdo by ji mohl změnit?
Roztřeseně je vrátím Patrickovi, bez jediného pohledu zamířím do chodeb. Potřebuji se odreagovat, ten zmatek v mé mysli je na mě moc.
Jedna část mě chce, abych ten smyčec ukradla, pomstila se všem, kdož se mi smáli, tím nejodpornějším způsobem. Druhá část mě, chce od smyčce a té krve, co kvůli němu bylo prolito pryč. Co nejdále to půjde.
Pro začátek to bude stačit v chodbách. Možná se i vrátím k rodině…jestli mě vůbec přijmou zpátky, po tom, co jsem utekla.
Minu poslední záchytný bod co si pamatuji, ale nezastavuji se. Mířím dál. Smrt je tak blízko mě, že cítím, jak mi ta zubatá dýchá na krk.
Je mi zima, v tenkém tričku s krátkými rukávy se chvěji. A čím hlouběji mířím, tím horší to je.
Jen taktak se stačím zastavit. Přede mnou se objeví slepá ulička- zeď. Pečlivě si jí prohlédnu. Má toho hodně za sebou, je v ní pár děr, ale pochybuji, že se dozvím, co je za ní.
Chci to vzdát a vrátit se, jenomže se za mnou ozvou rychlé kroky.
Rozhlédnu se kolem sebe, kam bych se mohla schovat. Pohled mi padne na malý, přesto dostatečně velký klavír. Skočím pod něj, ani nedutám.
Kroky se přibližují, jednoznačně jsou to podpatky. Ne, že by jí to nějak pomohlo - neviděla nikoho tady nosit podpatky, takže…
"Sofie? Já vím, že jsi pod klavírem, vylez!"
Cizí hlas, absolutně ho nepoznávala, avšak on jí očividně ano. Vzdechla, obratně vylezla. Mohla se s svým životem rozloučit, těžko to mohl být přítel. Před ní stála mladičká žena, nebyla o nic vyšší než ona (ten dojem dělaly pouze podpatky). Měla narezlé vlasy, jen tohle o ní mohla říct- přes tvář měla stažené… cosi, přes co jí nebylo vidět do obličeje.
"No vidíš, jak to jde! Jsi šikovná holka!"
Usmála se tak vítězně, až se jí bělostné zuby nebezpečně zaleskly.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 14. března 2014 v 14:09 | Reagovat

:OOOOOOOOOOOO tak tohle bylo super! hned chci další!

2 adelsdiary adelsdiary | Web | 14. března 2014 v 17:22 | Reagovat

Pod klavírem. :D Líbilo se mi těším se na další :D

3 LussyNda LussyNda | Web | 14. března 2014 v 19:30 | Reagovat

nadhera :-) prosím co nejdřív další :-)

4 silluety silluety | Web | 14. března 2014 v 20:05 | Reagovat

Fakt krásný :3 miluju příběhy/povídky s klavírama :) musím si to hlavně přečíst od začátku :D

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 14. března 2014 v 20:51 | Reagovat

Wow.. úžasná kapitola.. Bylo to hrozně procítěné a super. Taky jsem si připadal jako bych tam byla. Jako bych ho objímala. Je to hrozně smutný, ale krásný. Opravdu krásný..! :-)

6 Kačíí Kačíí | Web | 15. března 2014 v 11:17 | Reagovat

krásná kapitola :-)  :-)  :-)
těším se na další :-)

7 Odetta Odetta | E-mail | Web | 15. března 2014 v 17:57 | Reagovat

Na jednu stranu to je dobré a napínavé, na druhou tam jsou věci, nad kterýma se člověk pozastaví. Třeba jako člověk, kterej je od narození slepej umí číst a má fotografickou paměť.. :-) Ale chápu, že se to zrovna hodilo použít :-)

8 Joss Joss | E-mail | Web | 16. března 2014 v 14:28 | Reagovat

Uf, chvíľu mi trvalo, než som sa dostala do deja a pochopila, čo sa to vlastne stalo v poslednej kapitole, ktorú som čítala, ale nakoniec som si spomenula. Táto kapitola bola skutočne úžasná, pekne sa to zamotáva a ten koniec, no zase je taký otvorený, dúfam, že čoskoro bude pokračovanie. :)

9 Lory Lory | Web | 16. března 2014 v 18:08 | Reagovat

To bylo krásný... takový procítěný... bohužel další věc kterou jsem si nepřečetla ještě pořád od začátku... jsem prostě neschopná, musím to napravit :D

10 Violett Violett | Web | 20. dubna 2014 v 22:26 | Reagovat

To je tak krásné, až je mi líto, že to je tvá poslední napsaná kapitola :D Doufám, že napíšeš brzy pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama