Spící vrah: Mezi snem a realitou/ 3

26. února 2014 v 2:38 | Milenne |  Spící vrah: Mezi snem a realitou
A máme tu třetí kapitolku! :D
Opět, jsem zvědavá na vaše názory, nápady či reakce, klidně se rozkecjte, vadit to nebude! :D

Kapitola 3.

Mlčky podřízla hrdlo jednomu muži a odhodila nůž stranou, až téměř zasáhla Teda. Netrpělivě si odhrnula potem slepené vlasy z čela, odfrkla si a založila ruce v bok. Noční můry měla za dva dny dvakrát, pokaždé se probudila vyděšená, ustrašená, málem začala spát s rozsvíceným světlem. Jediné, co jí tak trochu těšilo, bylo to, jak na ní byl tu první noc
Seth tak hodný. Vidět ho tak poprvé, to bylo něco. A vidět ho tak podruhé, to bylo ještě udivující!
"Claro, jsi v pořádku?" zeptal se jí Ted a starostlivě jí zmáčkl paži.
"Ne." odpověděla hrubě, poodstoupila od něj a sedla si na starou židli, která se div nerozsypala.
Všichni v místnosti ji sledovali udivenými pohledy. Sklonila hlavu, zadívala se do země a dělala, že si jejich významných pohledů nevšímá.
Chyběl jí spánek to především, byla jako vyšťavená. S tím souvisela i hrozná nálada, nervozita, netrpělivost a naprostá lhostejnost vůči všemu.
"Myslím, že bychom teď měli jít," prohlásil James poté, co ho Ted obdařil svým speciálním pohledem.
Popadl za ruku Elizu, Kornieho i Setha a odešel s nimi pryč. Tedy s dvěma odešel pryč. Seth se od skupinky odtrhl a přes výslovný otcův zákaz se rozhodl zůstat.
"Chci si s Clarou promluvit Sethe. Soukromě." oznámil mu Ted a nespokojeně přivřel oči.
"Zůstanu," tvrdošíjně si stál za svým.
"Dobře, tedy. Claro, vysvětlíš nám, co se děje? Myslím si, že by to pro tebe bylo dobré, nechceš snad, abych ti přestal důvěřovat? Zkoušku si už sice podstoupila, ale kde je psáno, že jí nemůžeš projít znovu?"
Ztěžka si povzdechla. Jeho… "náklonnost" ji dojala, skoro se na místě rozbrečela.
"Nic se neděje. Prostě… jen mám špatný spánek a jsem unavená. Omlouvám se, jestli Vám připadá, že už mi nejde důvěřovat…"
Ted pokývl, zdálo se, že její vysvětlení přijal. Doopravdy jí připadal jako vlastní táta i když, kdyby Seth byl její bratr… Znechuceně se nad tou představou ušklíbla.
"Copak, Claro?"
"Nic." odpověděla nepřítomně.
"Dobrá. Víš co? Jdi si odpočinout. Myslím, že to tady zvládneme sami…ty jdi s ní Sethe. Jamesi?"
Jako poslušní psi se všichni tři vynořili ve stínu a se sklopenými hlavami došli k Tedovi.
"Dodělejte to tady, ať můžeme jít. Vy dva jděte."
Ted také očividně nebyl nijak dobře naladěný, štěkal jako naštvaný pes a uděloval rozkazy jako diktátor.
Rychlými kroky překonala vzdálenost mezi ní a Sethem a nechala se ponořit do stínů temné uličky, kde se ještě před pár minutami stala nejkrvavější záležitost na kterou jen tak nezapomene.

**

Zavřela dveře od svého pokoje a potmě přešla k oknu. Otevřela ho dokořán a posadila se na úzký parapet, co k němu byl připevněný. Původně na něm bylo několik malých zdobených květináčů, ale poté, co se několikrát vykradla z domu, aby se dostala k Daleovi a ostatním, pochopila, že je snazší květináče odstranit, aby v noci nevyrušovali ostatní obyvatele domu. Jak nedávno zjistila, Stephen se v noci rád díval z okna. Celkem ji překvapilo, když nešťastnou náhodou skopla jeden z květináčů, ten dopadl na jeho hlavu a hlasitě se rozbil. Následovala čtvrthodina plná nadávek, rozhlížení se a Clara se přitom divoce tiskla ke zdi, téměř nedýchala, aby ji při svém pátrání neobjevil. Podařilo se jí to, splynula s okolím, jenže, když ho viděla další den s tou neuvěřitelně velkou bolí na čele, vybuchla smíchy tak, že se málem prozradila.
Pousmála se a načechrala si vlasy. Měla na sobě svou oblíbenou blonďatou paruku, co měla již při vyvražďování fízlů. Líbila se jí, možná se jí líbily i ty vzpomínky, co se k ní vázaly. Připomínaly jí Jasona, se kterým v poslední době musela omezit kontakt. Nikomu z Mistra kromě Stephena se nelíbilo, že se s ním baví…
"Pěkný večer, co?"
Tichý hlas ji vylekal tak, že málem vypadla z okna.
"To jsem jenom já, nemusíš se bát."
Mile se na Jamese usmála. Byl jí z Mistra nejbližší kamarád, byli tak stejní až jí to děsilo.
"Jo, je moc pěkný,"odpověděla šeptem a znovu obrátila zrak k zapadajícímu slunci.
Líbilo se jí, jak se zlatavě žlutá přelévala do jemně růžové, lila a tyrkysové, vytvářela na nebi tak krásné obrazy…
"Claro, máme o tebe starosti…"
Vztekle sevřela svou uvolněnou ruku a pěst a bouchla do parapetu. Tak moc se snažila na to všechno zapomenout a oni jí to pořád připomínali.
"Jsem v pořádku a byla bych ráda, kdybyste to pořád nevytahovali!" zavrčela, seskočila z parapetu do pokoje a silou zabouchla okno až se křehké tabulky skla v něm hlasitě zatřásly.
Nevěděla ani, kde se v ní ten vztek bere. Vrhla se na postel, sevřela polštář jako svého nejmilejšího plyšáka a srdečně se rozplakala.
Ani nevěděla, že k ní někdo přišel, uklidňoval jí a hladil po vlasech. Po několika minutách srdceryvného pláče se propadla do nemilosrdného spánku, co jí opět vytrhl ze spárů úplně obyčejné reality… nebo sladkého snu?

**

Tma, černo, nicota, nic.
Její sny byly čím dále zvláštnější. Kolem ní nebylo nic jiného kromě černoty. Pomaličku ji černota pohlcovala, stávala se její součástí a měnila jí. Necítila se jako Clara Waverová, součást Mistra, kamarádka, sestra, avšak jako velké Nic, Nikdo.
"Trochu mi ta černota připomíná Setha zvenku." pomyslela si, "Na povrchu černý, vevnitř barevnější než omalovánky."
Zasmála se. Zvuk se jako ozvěna roznesl po celém prostoru černoty, která se zcela nepochopitelně zastavila. Vlnění i tiché hučení, co z ní vycházelo, přestalo. Clara v sobě náhle pocítila zvláštní pocit, něco ji šíleně nutilo se toho černého "něčeho" dotknout. Nechala se pocitem prostoupit, pomaloučku, jako kdyby temnota byla vyděšené zvíře k ní natáhla ruku a dotkla se jí.
V místě dotyku se během několika vteřin objevila červená barva. Utvořila kapku o velikosti hrášku, stekla dolů a odhalila tak úzkou bílou čáru.
Clara se vyděsila, ucouvla a tvrdě narazila do kamenné zdi, co se objevila za jejími rameny. Zmateně se obrátila a zeď si prohlédla. Detaily pro ni byly důležité, třeba už jí někde viděla…
Zeď byla částečně pokrytá mechem, co obrůstal kameny, sem tam v ní byly mezery, ale to, co ji překvapilo nejvíc, byl nápis, co na ní byl červeně nasprejovaný.

"Frontis nulla fides, zlatíčko. Tak co, myslíš si, že jsi vyhrála? Vítězem bohužel může být jenom jeden. A tím budu já, na to nezapomínej… Hra pokračuje."
**
A kdo by mi chtěl udělat radost...O:)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Xanya Xanya | Web | 26. února 2014 v 8:57 | Reagovat

Já bych taky chtěla bráchu jako je Seth :-D A ten nápis... Tak to jsem zvědavá čí je to práce,každopádně to bude ještě zajímavý.
Jo jo,mě by taky štvalo kdyby se mě pořád někdo na něco ptal,co mi je a tak. Ti lidi,kteří jsou až přehnaně starostliví(to myslím obecně ne jenom v SV) by se měli trochu krotit. :-D
Super kapitola :)

2 Scriptie Scriptie | Web | 26. února 2014 v 13:16 | Reagovat

Kristepane, odpusť hříchy hříšníci!
...
Uhn, Polednice. xD Kapitola, jako vždy, skvělá. Stephen s boulí na čele mi přivodil úsměv na tváři, avšak Clařin sen ho bezpečně a jistě smazal. To, co se s ní děje, určitě nebude normální. Mám pocit, jako by si někdo hrál s jejími sny. Uch, šílená představa. A děsivá. Ale tahle povídka asi má být děsivá, že? :-) A radost ti ráda udělám.

3 Ami Ami | E-mail | Web | 26. února 2014 v 16:09 | Reagovat

Jó! Masakr!!!
Promiň! :-D Ale to je tak bombasticky megahustý, že prostě... :D Být Clarou, tak bych už všechny zapíchla, kdyby se mě pořád takle někdo vyptával! Pííííííích! A je to! :-D Asi bych se měla trochu krotit! Takže se těším na další!

4 Lory Lory | Web | 26. února 2014 v 17:17 | Reagovat

Krásně napsaná kapitola opět :) Ale myslím že být Clara tak mi z nich všech hráblo ještě víc, nesnáším když má někdo moc otázek :D Krásný večer, krásný popis západu slunce i když jednou větou ;)

5 Calla Calla | Web | 26. února 2014 v 17:31 | Reagovat

Tk jsem se nakonec rozhodla, že tuhle povídku začnu číst. Tahle kapitola se mi celkem líbila. Zvláště ten konec! :D :)

6 Kikča Kikča | E-mail | Web | 26. února 2014 v 19:27 | Reagovat

mmmmm...To bylo naprosto hustý!!!
Ale nechtěla bych být v její kůži :c ... :D já nesnáším, když se mě někdo furt ptá "si v pořádku?" nebo "Děje se něco?" Jasně mají starosti ale občas mě to štve, když se ptají furt a dokola..
nemám, co vytknout! Vážně dokonalá kapitola, škoda že neumím psát jako ty :-(

7 Joss Joss | E-mail | Web | 27. února 2014 v 8:40 | Reagovat

Páni, ten koniec ma v skutku dostal, ten odkaz v tom sne, to akože sa jej ten niekto dostal ešte aj do hlavy alebo ako to mám brať? Inak ďalšia úžasná kapitola a ja sa teším na pokračovanie, ktoré, ako pevne verím, bude už čoskoro, pretože som sa do tejto FF poviedky akosi začítala, veľmi pekný opis západu slnka, aj keď by si to zaslúžilo viac viet. :D Ale vyrušili ju v tom prekrásnom pohľade, ach jaj, veľmi pekne píšeš, pokračovaniee :D

8 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 27. února 2014 v 11:01 | Reagovat

Myslím si, že na to, aby som bola v obraze, by sa mi zišlo prečítať aj predchádzajúce kapitoly. Mám to ja šťastie,že som natrafila priamo sem :). Mám veľmi rada príbehy na pokračovanie a rada podporujem svojimi postrehmi aj ľudí, ktorí píšu :). Tak len tak ďalej...:)

9 LussyNda LussyNda | Web | 27. února 2014 v 15:52 | Reagovat

wau moc krásná povídka :-) sem zvědava jak to bude pokračovat :-)

10 Ami Ami | E-mail | Web | 27. února 2014 v 18:27 | Reagovat

Promiň, to jsem zasse já! Božííí lay! Strašidelný.... :D

11 Clara Black Clara Black | Web | 27. února 2014 v 19:10 | Reagovat

Když sestřička imaginárně pláče, tak musí Satan něco udělat. Zlatíčko, když je tu ''jen'' tolik názorů/komentářů/pochval tak to neznamená, že nad tím neslintá víc lidí jako já! :) Víš moc dobře, že někteří lidi čtou, ale nekomentují, sama si mi to říkala :-D Takže... Sv. je prostě naprostá dokonalost a nemá smysl se pozastavovat nad nedostatkem pochval, protože se to nedá vynachválit. Jasný, sestřičko? ;)

12 Ella Monurová Ella Monurová | 27. února 2014 v 19:11 | Reagovat

Nádhera :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama