Kapitola 5.- Zjištění čiré pravdy

19. února 2014 v 10:01 | Milenne |  Křišťálová slza
Tak a máme tu jednu dost "spoilerovou" kapitolku, která nám tak trochu vyzradí více o těch, k nimž Klér patřila. Možná se vám to bude zdát divné, pravdou však je, že lidé na sobě obvykle mají dvě masky. (V případě sestřičky nejméně čtyři! :D :P)
Každopádně, doufám, že se vám bude ta mírně oodechová kapitolka líbit, příště, možná přespříště to začne být hooodně drsné...
P.S. Křišťálová slza v podstatě není povídka, je to jednorázovka s více částěmi, takže se nedivte, že bude tak krátká! ;)



Jmenuji se Shadow Darková.
Tento příběh je o tom, jak i z věcí, které v podstatě neexistují, může vzejít něco, co je krásné.
Protože já neexistuji. Nikdo z nás neexistuje. Protože jsme stíny…
**
Dnes 18.1.2150
Dnes bylo mimořádné hlášení, velitel uspořádal mimořádnou schůzi jednotlivých okresů. Byli tu ti nejvyšší velitelé, málo které jsem ovšem znala. Asi se divíte, že zrovna tohle píšu do hlášení, ale má to svůj určitý důvod! Vše to začalo v deset hodin ráno. Sjeli se sbory "Ochranářů", dokonce i "Útočníci" se objevili. Celkem nás tam bylo okolo tří tisíc. Do čela se okamžitě postavil Charles. Ačkoliv je to vůdcův syn, nemá všech pět pohromadě. Stala se tak tragická věc…Charles začal jako tradičně svou proslulou řečí: "Mimo jiné i my musíme bojovat, nestačí pouze dosadit na naše místa vojáky, kteří mají své rodiny a nechat je vyvraždit.. když už máme zemřít, tak společně a čestně!" Avšak poté se stalo něco mnohem a mnohem horšího. Jeho vojáci zaplnili prostor velké haly a uzamknuli všechny možné východy. Nešlo se dostat ven. Lidé ovšem nepanikařili, spíše mlčky pozorovali to, co mělo nadejít. Otevřel se jediný vchod v budově a to ten hlavní. Vešlo sem pět lidí z toho tři šli shrbeně a dva jim mířili pistolemi na spánky. Nebyl to nikdo jiný než stíny. V čele s…Charlesovým otcem. Měli svázané ruce za zády, téměř se plazili a všude po celém těle měli známky týrání.
Došli až na pódium a tam je strážní krutě skopli k Charlesovým nohám. Ten se na ně pouze s opovržením zadíval, popadl svého otce za rameno, kde měl mimo jiné hlubokou ránu od nože, vytáhl ho i s jeho bolestným cuknutím na nohy a odvlekl k malému výstupku na kterém měl původně v celé parádě, nezraněn, stát sám.
"Vidíte toho zrádce?" zakřičel Charles a zatřásl se svým otcem.
To už ani nebyl člověk, byla to kostra. Vypadal, že dny nejedl, pohubl, vlasy mu téměř všechny vypadaly a zranění tomu pouze přidávala. V podstatě byl mrtvý. A ano, nelžu vám.
Všichni užasle zalapali po dechu. Charlesův otec byl vůdce již čtyřicet let, vyvraždil tolik stínů, že to nebylo možné a táhl to s nimi? Neuvěřitelné… ale bylo to tak.
"Jak ti můžeme věřit?"vykřikla má kamarádka a spolupracovnice Quinn.
"Podívejte se na tohle,"odsekl, skopl otce z pódia a vytáhl z kapsy malý ovladač.
Rozběhla jsem se k jeho otci, odstrkávala jsem lokty všechny přítomné. Bylo těžké se k němu dostat, Charlesovi strážní mi v tom zabránili, ale když jsem jim ukázala jeden ze svých falešných odznaků (lékař), pustili mě. Rychle jsem mu změřila tep. Byl slabý, téměř neslyšitelný a o dechu ani nemluvím. Měl na krajíčku. Vytáhla jsem ze své malé brašny lékárničku a prozatímně jsem mu píchnula jeden z léků proti zástavě srdce a horečce. Nesměl zemřít, z těch tří měl největší šanci na život, už proto, že to byl člověk. Musel svědčit proti Charlesovi. Nikdy jsem jeho synovi nevěřila. Byl slizký jako had a kluzký jako mýdlo.
Vytáhla jsem z brašny poslední lék, co jsem tam měla, tak zvané sérum života, co mohlo okamžitě probudit kohokoliv, ale když jsem se chystala mu ho píchnout do žíly, Charles mě zastavil.
"Co to děláš?"
Zvedla jsem k němu zrak a podívala se mu do fialkových očí. Zdály se, jakoby se v nich každou chvíli měly objevit blesky.
"Léčím ho." odpověděla jsem drze a zvedla bradu.
Bylo to sice drzé, ale odvážné gesto, které ukazovalo, že z něj rozhodně strach nemám.
"To je smůla, že zbytečně…"odvětil a luskl prsty.
Kolem mě se obtočily mraky rukou a odtáhli mě stranou. Snažila jsem se bránit, vyprostit se z jejich spárů, ale bylo to marné. Osud je krutý…
Charles zdvihl hlavu svému otci a vlepil mu mlaskavou facku. Hlava vůdce se téměř obtočila kolem své osy, až tak mi to připadalo.
V hale nastalo ticho. Nikdo samou hrůzou nedýchal. Charles si vytáhl z kabátu malou pistoli, několikrát ji zkušebně zkontrolovat a vystřelil do dřevěného lešení u jedné zdi. Kulka lešení provrtala skrz na skrz.
V tu chvíli mi bylo úplně jasné, co chce udělat. Chtěl svého otce chladnokrevně zabít, zastřelit ho.
"Ne!"vykřikla jsem, no bylo pozdě.
Rána hromu z pistole vystřelila spolu s kulkou a jednou čistou ranou proletěla hlavou našeho bývalého a mrtvého vůdce. Jeho tělo se jako peříčko sneslo k zemi a pokrylo ji tenkou slupkou, hedvábně rudé krve.
Napětí se dalo krájet, všichni tuším protože já to cítila velmi silně, kolem sebe měli nádech smrti, strachu a nervozity, co bude následovat.
Poprava ale neskončila.
Strážci mě pustili, vhodili do tichého davu, kde jsem se žádné pomoci nemohla dočkat a znovu pustili snímek, který Charles zastavil ve chvíli, kdy si mě všiml.
Jeho otec stál u brány černé kupole, která za svými hradbami schovávala město Stínů a domlouval tam něco se strážcem. Nic z rozhovoru nebylo slyšet. Zato si to všichni domysleli, když se brána otevřela a dovnitř do města vjel náklaďák plný našeho zlatavého světla.
Jeho otec byl skutečně vinný, hrál na dvě strany. A jak jsem tak tušila, zrovna ta naše u něj nevedla.
Stíny miloval, to se ukazovalo i na dalších snímcích a já si myslela, že se asi pozvracím. Výchova otce, abych nenáviděla stíny byla u mě dost tvrdá a už jen při pohledu na ně se mi zvedal žaludek. Nevydržela jsem to a odvrátila se. Bylo hrozné věřit někomu, kdo ve skutečnosti nebyl tím za koho jste ho považovali.
A věřte mi, ta pravda bolí.
Abychom to tak shrnuli, ten den ještě neskočil, poté, co film byl přehraný, následovala poprava těch dvou zbývajících stínů. Bylo to nechutné a nehumánní. To jsem musela uznat i já. Avšak…poté, co se Charles stal novým vůdcem jsem se odnaučila věřit lidem. Nevěřila jsem nikomu, ani Quinn, natož matce. Nevěřila jsem ani sama sobě.
Hlavně doufám, že se ti Frede podaří to hlášení propašovat a zničit ho. Informace, co toto hlášení obsahuje jsou nenahraditelné a tak vzácné, že by se za ně mohlo i zabíjet.
Konec hlášení.
Klér

Roztřeseně jsem upustila papíry na stůl, bylo mi jedno, jestli budou rozházené nebo ne. Pravda bolela.
"Tak to byl ten člověk, co nám pomáhal."uvědomila jsem si a vzpomněla si na jeden den, kdy mi Night řekla, že nám dovezli nové zásoby.
Přišlo mi to zvláštní a tak jsem špehovala jednoho dospělého o kterém jsem si myslela, že něco ví. A věřte nebo ne, věděl.

Nezačal ani s žádnými manévry, prostě šel rovnou k bráně, dvakrát na ni v různých tóninách zaťukal. Brána se otevřela, prostě jen tak a dovnitř vjel náklaďák plný světla. Tehdy byly dobré časy, světlo nám jezdilo každý den a příděly jídla se zvyšovali. I jsme si světlo šetřili a rozhodně jsme si nemuseli proškrabávat díry v kupoli a chodit se z nich krmit. Bylo to mnohem snažší. Jenomže jednoho dne prostě zásoby přestaly jezdit. Nikdo si z toho ale nic nedělal, říkali jsme si, že se jen zpozdily. Uběhl den, dva a pořád nic. Začala narůstat nedůvěra. Týden, měsíc, rok, došly nám všechny zásoby, co jsme si uspořili a nic pořád nepřicházelo. A tak to začalo jít od úplného začátku. Začátku, plného bolestí, smutku a dramat…
**
A, kdo by mi chtěl udělat radost...O:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 19. února 2014 v 19:47 | Reagovat

Krásná kapitola! :-) To hlášení... Chudák ti zavraždění. A magorský Charles. Nesnáším ho. Už takhle mi připadá jako naprostý tyran a hulvát. Už se těším na další kapču, i když se moc nechytám :D

2 Camilla Camilla | E-mail | Web | 19. února 2014 v 19:50 | Reagovat

- Udělala jsem ti strašnou věc. :D Nominovala jsem tě do jednoho tagu, který vstal z mrtvých. :D Více na mém blogu. :)

3 Lory Lory | Web | 19. února 2014 v 20:50 | Reagovat

Krásná kapitola!!! Ale já jsem bohužel nepochytila o co jde, budu si muset přečíst ty předcházející kapitoly :D Pokud možno co nejdřív ;)

4 Ella Monurová Ella Monurová | 20. února 2014 v 13:49 | Reagovat

Senzační kapitola :3
Jo a taky pro tebe mám špatnou/dobrou zprávu jako Camilla, nominovala jsem tě do toho samého projektu jako ona, více během dneška (asi za deset minut tam je ten článek:D) na mým blogu :DD

5 adelsdiary adelsdiary | Web | 20. února 2014 v 16:45 | Reagovat

Hmmmm... Krásný :D Tleskám :))

6 Kikča Kikča | E-mail | Web | 20. února 2014 v 17:04 | Reagovat

mmmmmmm........úžasná, dokonalá, famozní kapitola! c:

7 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 20. února 2014 v 23:53 | Reagovat

Ahojky, prosím, nezabíjej mě... ale nominovala jsem tě do Liebster blog award. :D Otázky najdeš na mém blogu :)

8 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. března 2014 v 10:04 | Reagovat

Jak jsem slíbila. JaM mám dočteno, takže jsem se pustila do tehle povídky :-D Omlouvám se, že jsem nekomentovala ty kapitoly předtím, ale blbne mi wifina a jsem ráda, když si můžu vůbec na další kapitolu přepnout.
A teď ke kapitole. Souhlasím s Il, že jsem právě začala nesnášet Charlese. Tomu klukovi tak trochu hrabe, že jo?! :-D Jeho táty je mi líto. Ale tak je to vždycky, když někdo dostane rozum a snaží se napravit chyby. Stínů je mi líto.
...a zajímalo by mě, jestli jde, aby se Klér zase vrátila do svého těla, nebo je už prostě navždycky pryč.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama