Kapitola 3.- Nečekaná proměna

10. ledna 2014 v 16:39 | Milenne |  Léčitelka
Takže, Camilla si v uvozovkách začala stěžovat, KDE, ŽE JE TA LÉČITELKA?
Odpověď zní tady :DDDDD.
A jelikož je Cami asi její největší fanynkou, kapitolka je jí věnována :D
Zároveň tu chci poděkovat mé nejdrašší sestřičce, protože mi k povídkám udělala úplně jiné signatury a bannery a sami uznejte, že jsou nádherné! :D
Enjoy it a komenting! :D

Rexanna

Jakmile zanechala Annabeth na lavičce samotnou, litovala toho. Bála se, že se najde podobný bezcita jako Xena a provede jí to samé. Jenže ona už tam nebude, aby jí pomohla.
Rexanna mohla doufat jen v to nejlepší a odejít domů. Měla dnes ještě nějaké povinnosti a navíc chtěla jít za Xenou. Ačkoliv nevěděla, jestli je doma, měla takové tušení, že se tam dostala. Musela zařídit, aby se to neprovalilo. Rozhodně nechtěla aby si na ní lidí ukazovali jako, že je posedlá ďáblem a ani nechtěla, aby před ní utíkaly děti. Chtěla, aby všechno bylo stejné jako předtím…
Vešla do domu a po schodech zamířila rovnou nahoru. Než si chtěla promluvit se Xenou, musela se převléci do čistých šatů. Ty staré měla pokryté pár kapkami Xeniny krve, které byly docela dost vidět a bahnem, když s Annabeth utíkaly. Několikrát otočila klíčem v zámku a zavřela se v pokoji. Nikdo ji při tom nesmě vidět.
Obratně si strčila ruce za záda a začala si rozvazovat korzet. Byla nervózní, ruce se jí přitom zaplétaly do tkaniček a vůbec, trvalo jí delší dobu než obvykle než korzet rozvázala.
Shodila ze sebe šaty a ve skříni si vybrala podobné, měly tmavě šedou barvu a objemnou sukni avšak byly bez korzetu. Rexanna doufala, že si takového drobného rozdílu nikdo nevšimne. Oblékla si je a zasedla k toaletnímu stolku. Tvář měla bledou, nevěděla jestli z toho šoku, že málem zabila sestru nebo toho, že v létě moc nechodila na slunce. Nanesla si na tváře trochu zdravíčka a několikrát se do nich štípla, aby nabrala tu správnou barvu. Jediným důkazem o celé akci, byly malé půlměsíčky od nehtů, které byly na tváři sotva viditelné. Zbývalo se jen nějak postarat o šaty. Rexanna vstala a začala přecházet po místnosti.
"Co s nimi? Když je dám vyprat, někdo si toho všimne, když je vyperu já, bude to podezřelé, když je schovám do skříně, časem na nich někdo najde zaschlou krev, když je vyhodím, služky si jich všimnou…"
Náhle upřela tvrdý pohled na planoucí oheň v krbu, co ho tam ráno rozdělala služka.
"Ale, když je spálím, nikdo se o tom nedozdí!" pomyslela si temně v koutku mysli.
Vzala šaty do náručí a přenesla je ke krbu. Nechala si ještě pár minut na to, aby se s nimi mohla rozloučit. Byly její nejoblíbenější. Dostala je minulý rok od otce k narozeninám. Byly vyrobené v Benátkách, též všude byla i benátská krajka, vinula se kolem sukně jako had a korzet jí byl celý pošitý. Pokaždé, když si je vzala, na otcově tváři se objevil úsměv.
"Stejně mi letos koupí jiné, mnohem hezčí,"věnovala poslední myšlenku šatům a vhodila je do plamenů.
Během pár vteřin už šaty hořely, stejně jako dřevo. Oheň pomalu začal pálit korzet, který byl vevnitř z trochu jiné, pevnější látky, zbytek šatů už byl v té době na popel. Z ohně se vzepjal mohutný plamen a pustil se do i vnitřku.
Rexanna pouze sledovala, jak oheň ničí ty ohavné důkazy toho, co udělala. Přičemž se jí plameny i stíny v místnosti odrážely v až moc viditelných pocitech, které jí svítily v očích.
ỼỼỼỼỼỼỼ
Prohrábla pohrabáčem popel v krbu a polila ho vodou. Bylo to hotové. Všechno, kromě Xeny a vděčné Annabeth, bylo z té chvíle zničeno. Xena mohla použít už jen slovo proti slovu. A Rexanně bylo až dost jasné, že otec bude stát na její straně. Už, když se narodily (tak jí to vyprávěla porodní bába), se jejich táta rozhodl vzít si domů pouze jedno miminko a to druhé chtěl dát do sirotčince. Tím vybraným byla Rexanna a tím, co mělo jít do sirotčince byla Xena. Ale Rexanny i Xeny matka protestovala. Chtěla mít doma dcery obě. A také se jí to po velké hádce splnilo i když od té doby Xenu jejich otec z celé hloubi jeho srdce nenávidí. Jejich matka si z nich dvou také více oblíbila Rexannu, asi proto, že nikdy nelétala v takových průšvizích jako Xena. Xena byla bohužel takovou černou ovcí rodiny…
Rexanna vstala od studeného krbu a šla ke dveřím. Byl správný čas na to, podívat se, jestli je tady Xena. Potichoučku odemkla a vyplížila se ke schodům. Jak zběžným pohledem zjistila dveře Xeniny ložnice byly zavřené, nemohla tedy poznat, jestli tam je či není. A riskovat, že ji v Xenině pokoji někdo nachytá samotnou nechtěla. Náhle uslyšela zezdola bouchnutí dveří. Z práce přišel její otec. Jak už bezpečně věděla, určitě šel rovnou do jídelny najíst se. Bylo tomu tak pokaždé. Slyšela jeho těžké kroky, jak pochodují po dřevěné podlaze a usazují se u vyřezávaného dubového stolu. Téměř to viděla před očima. Do jídelny přicupitala i služka, která mu připravila stůl plný jídla a on se do něj hladově pustil. Ale dnes tomu bylo trochu jinak. Kroky jejího otce nevedly do jídelny, nýbrž do společenského salónku, kde s oblibou každé odpoledne seděla jejich matka a četla si nějakou knihu.
Rexanna uslyšela prudké zaklapnutí knihy, pak jak její matka vstala a… začala hádka.
"Byla to Rexanna, Xena mi to říkala!" křičela její matka.
"Nevěř jí! Je to lhářka! Jak by jí vůbec Rexanna mohla udělat něco takového, když ani nemá dýku?" křičel na matku její otec a Rexannu bránil.
"Jak nevěř? Tvá druhá dcera leží polomrtvá u sebe v posteli a ty se teď snažíš obhajovat tu druhou? Omlouvám se ti, ale myslím, že by jsi mohl přestat bránit Rexannu a jít se na ni podívat," opáčila Xenina matka.
To Rexanně došla její ''svatá'' trpělivost a rychle seběhla po schodech dolů.
"Nekřičte!" zaječela do toho Rexanna.
"Víš co? Tak abys měla pokoj, jdu se za ní podívat,"¨zavrčel už o něco tišeji její otec, jako kdyby Rexanninu poznámku vyslyšel a zamířil ke schodům.
Zlostí bez sebe vyšel schody a rozrazil dveře od Xenina pokoje. Rexanna šla pomaličku za ním, ale tak, aby si toho on ani Xena nevšimli.
"Tak co ty náno? Tvá matka tvrdí, že jsi říkala, že tě takhle zřídila Rexanna. Je to pravda?" zařval její otec na Xenu a Rexanně jí bylo v tu chvíli i trochu líto.
Počkala až její otec vešel do pokoje a pak nakoukla za roh. Xena jím byla tak zaměstnaná, že si jí ani nevšimla.
Xena pomalu přikývla.
Otec se k ní naklonil a vlepil jí takový pohlavek, že spadla z postele. Rexanna přitom tiše sykla. To muselo bolet…
"Nelži! Rexanna ti to udělat nemohla!" křičel a kopl do ní.
Xeně se na tváři objevil výraz bolestné agónie a pouze něco zachraptěla. Rexanna měla dojem, že to bylo cosi o tom, jak se to stalo.
"Odpověz!" zahřímal otec a kopnul do ní tvrději.
"Byla to ona. Byla to Rexanna," zavzlykla Xena a objala se pažemi.
Té dotyčné, co je sledovala z chodby při těch Xeniných slovech ztuhla na tváři tvrdá kamenná maska. Tolikrát, tolikrát se stalo, že Xena Rexannu zbila do bezvědomí, poté se probrala v kaluži krve a odpotácela se za tmy ze dvora do domu. Tolikrát, tolikrát se stalo, že jí Xena naschvál řízla nebo jí nějak jinak ublížila. A ona, ona pokaždé jako hloupá husa byla zticha! Nikdy na ní nic neřekla, ani když dopadla mnohem hůře, než ona, když jí Xena bodla. Jednou jí 'omylem' přejela, když cválala na koni. Rexanna se po týdnu probrala v nemocnici. Měla téměř všechny kosti zlomené, nemohla se půl roku ani hnout. Bylo jí třináct let. Ale otci řekla, že jí přejel projíždějící kočár, ne Xena na koni!
Tím, že to na ni Xena řekla a ještě k tomu přísahala, to, ale přehnala. Rexanna s ní nadobro skončila.
"Už nejsi moje sestra," pomyslela si a v duchu jí úplně odpojila od své duše.
Už k ní nepatřila. Pro ni byla Xena nikdo.
"Mám takový dojem, že si v tom pokoji pobudeš do té chvíle než se odnaučíš lhát," řekl její otec, ještě jednou do Xeny kopl a pak vyšel z pokoje a Xenu tam zamkl. Rexanny si ani nevšiml.
Nevšímal si protestů její matky, která Xenu bránila a spokojeně odhopkal ze schodů na dvůr. Rexanna běžela za ním. Chtěla se Xeně pomstít. Dohnala ho na dvoře, zhruba v úrovni Xenina okna.
"Skvělé, aspoň bude mít moje drahá sestřička nějaké pobavení," pomyslela si zčásti zlostně a zčásti škodolibě.
Přistoupila k otci a položila mu ruku na rameno, aby upoutala jeho pozornost. Její otec se otočil a tázavě se na ni podíval.
Rexanna z vnitra vyvolala slzy a hraně se rozplakala. Padla mu do náruče a vzlykala mu do hrudi. Otec ji něžně držel a hladil jí po vlasech.
"Děje se něco holčičko?" zeptal se jí smutně.
"Ta-ti, chtěla by-bych ti ří-říct, jak to by-bylo," vykuňkala ze sebe s menšími obtížemi.
Hrát to bylo těžší, než si myslela.
Otec jí podal kapesník, aby si utřela slzy, pustil jí a trpělivě očekával to, co mu Rexanna řekne.
"Ono…Xena lhala. Já jsem šla po náměstí, procházela se stánky a nakupovala, když v tu mě ona popadla za ruku a odtáhla ještě s nějakou malou holkou do uličky. Řekla, ať tu malou oberu o peníze a zabiji jí. Ale já jsem to neudělala, řekla jsem Xeně, že to neudělám! Naštvala se, pustila tu holku a začala mě mlátit a bodat (Rexanna si vyhrnula šaty tak, aby byly vidět modřiny na pravé noze, které jí Xena udělala před dvěma dny), podívej. No a abych to odnesla já, vytáhla si dýku, bodla se do břicha a pokusila se všem namluvit, že jsem to udělala já!"
Rexanny a Xeny otec zblednul, zmodral a nakonec zrudnul. Vztekem.
"Počkej tady!" nařídil Rexanně křikem a odběhl do domu.
Rexanna se rukama založenýma na hrudi a škodolibým úsměvem jen sledovala, jak se z domu ozývá křik její matky, zvuk rozbíjení věcí a následně i křik Xeny. Pronikavý až do morku kostí.
"Co se to tu děje?"
Rexanna se bleskurychle otočila. Stál za ní Daniel, napřímený, vysoce sebevědomý a nepřirozeně naštvaný…
"Ale nic. Xena měla jen další průšvih. Zmlátila mě do krve a pak se probodla dýkou, aby všem namluvila, že jsem to byla já, kdo jí poranil," odpověděla mu Rexanna stejnou lež jako otci a aby tomu dodala přesvědčivost, smutně se pousmála.
"Panebože, co ti udělala?" zalapal Daniel po dechu a chytl Rexannu za ruku.
Přitom se jí nepatrně rozbušilo srdce, ale nedala to na sobě znát.
"Mám modřiny po rukou, nohách i na hrudi."
Lehce jí vyhrnul rukáv šatů na levé ruce a přejel jí prstem po jedné velké, starší modřině, co měla už týden a pár dnů. Xena jí do ruky praštila kamenem, kvůli tomu, že ji Rexanna naštvala. A to byla ráda, že to dopadlo pouze tak.
"Chudáku, to muselo bolet," politoval ji Daniel, "Nechceš jít někam se mnou? Abych tě trochu odreagoval."
Rexanna nemohla uvěřit svému až přehnanému štěstí.
Ten den pro ni byl jako v pohádce! Ani uvěřit tomu nemohla…
"Kam jít?" otázala se a o kousek ustoupila, aby přeci jenom zachovala svoji čest.
Vznešená dívka v jejích letech by tak blízko chlapci být neměla… Ale Daniel ji přitáhl ještě blíž k sobě. Dělily je pouhé desítky centimetrů.
Byl tak krásný. Rexanna nemohla uhnout z pohledu jeho pronikavých očí, byla jako zhypnotizovaná, unešená.
Daniel se pomalu naklonil k ní, ale ne ke rtům. K uchu.
"Na jedno tajné místo," zašeptal tak, že to špatně slyšela i ona ačkoliv byl tak blízko.
"Klidně," odpověděla a zbrkle od něj poodstoupila.
Musela si zkrátka zachovat nějakou vzdálenost, protože zaprvé by to možná nevydržela ona, nebylo by ji uviděl otec a to by byl pořádný malér i když měl Daniela rád. Zatím byla na nějaké závazky Rexanna moc mladá, ne, že by jí to vadilo…
"Tak pojď," pobídl ji Daniel a chytl jí za ruku.
Rexanna na chvíli zaváhala a podívala se k domu. Bylo tam ticho…možná až moc velké a nápadné. Nevěděla jestli se má vrátit a podívat se, co se stalo nebo jít s Danielem. Každopádně o té druhé věci snila roky, tak nač se jí vzdávat kvůli jedné malicherné sestře?
Pevně chytla Daniela za ruku a nechala se vést. Nevedl ji po cestě k městu, jak původně tušila vedl jí kolem luk, které patřily její rodině. A ještě dál a ještě dál. Rexanninu dům už byl jen taková malá věc v dáli.
Jakmile vyšli ze stínu aleje na pražící slunce, Rexanna prudce vydechla a zastavila se tak rychle až to s Danielem cuklo.
"Bolí mne nohy," zasténala.
Řekla to tak schválně, zaprvé proto, že jí opravdu bolely a zadruhé kvůli tomu, aby si postěžovala na údajná zranění od Xeny.
"Mohu tě nést, jestli budeš chtít," nabídl ji Daniel a než stačila odpovědět, nabral ji do náruče.
"Uneseš mne?" zeptala se ho nejistě Rexanna a pohlédla na zem pod sebou.
"Samozřejmě. Navíc už jsme jen kousek od toho. Ale kdybys mi to chtěla usnadnit, mohla by ses mě chytit prosím kolem krku. Takhle nejsem jist, jestli tě vybalancuji. A ještě bych prosil, abys zavřela oči."
Rexanna poslušně zavřela oči a omotala mu ruce kolem krku. Držela se ho jen zlehka, ona sama si připadala jako peříčko.
Jak byla ticho a jen potichu dýchala, slyšela, jak jí šíleně buší srdce. Bylo to neuvěřitelné. V Danielově přítomnosti vždy byla jako někým jiným…
Chvíli na to se Daniel zastavil. Odmotal její ruce z jeho krku a pomaličku ji položil na zem.
"Jsme tady, otevři oči," řekl jí.
Rexanna poslechla a otevřela oči. Prudce se nadechla. Nic krásnějších kromě Daniela v životě neviděla. Stáli na malém zeleném a všemi barvami rozkvetlém paloučku. Slunce sem proráželo skrze koruny stromů a tvořilo stíny po okrajích jako ozdobné ornamenty. Protékal tamtudy i potok, zářivě modrý a ničím nezkažený. Místy v něm byly i vidět blýskaví pstruzi, jak se snažili dostat proti proudu do nějaké tůňky.
Rexanna udělala pár kroků dopředu a dotkla se jemných bílých květů jedné květiny, kterou neznala. Nechala ji být a usadila se na malý pařízek, připomínající vílu paloučku, která ho střeží jako oko v hlavě.
"Líbí se ti to?" zeptal se jí s mírným nadšením.
Rexanna se na něj podívala a bez rozmyšlení přikývla.
"To je jasné! Je to tu nádherné, téměř jako v pohádce!" řekla a nepřítomně se usmála.
To místo ji okouzlilo více, než by přiznala.
Daniel k ní přistoupil a začal vyprávět.
"Tohle místo jsem objevil čirou náhodou. Jednou, když byla bouřka, chtěl jsem se někde ukrýt a našel jsem tenhle palouček. Kousek za ním je i krásný starý dům, až se dostatečně nabažíš kouzelností tohoto místa, ukážu ti ho. Nevím, jestli tohle někomu patří, ale obzvlášť ten dům mi přijde opuštěný. Ovšem, kdyby se v něm někdo zabydlel a uklidil tam, bylo by to krásné místo…"
"V čem je pointa?" přerušila ho netrpělivě Rexanna.
"Nechtěla jsi někdy, i jako malá holka mít svou vlastní skrýš, kde by ses mohla skrýt před světem a žít si vlastní život?" odpověděl jí další otázkou Daniel.
"No ano, ale…"
"Tak teď máš možnost. Můžeme sem spolu každé odpoledne chodit a žít nový život, pod jinými jmény a jiným chování. Můžeme tu být spolu, úplně sami, bez pravidel, zákonů a ostatní civilizace. Co na to říkáš?"
Natáhl k ní ruku, jako kdyby si měla vybrat. Jako by to bylo rozhodnutí života a smrti. Rexanna se ohlédla. Přes malou mezírku mezi stromy viděla dům její rodiny. Měla na výběr. Buď žít dva životy, jeden spoutaný s rodinou a druhý volný s Danielem nebo jenom jeden z nich. Buď zůstat doma stejně jako ptáček zamknutý v kleci nebo utéct s Danielem a zůstat tady, kde je nejspíš nikdo nenajde. Ne, že by se jí ta představa nelíbila, neuměla si představit, jak by to tady zvládla. Obrátila se zpět k Danielovi. Rozhodla se.
"Zkusíme to. Ráno i dopoledne budeme v normálním světě, odpoledne a večer strávíme tady," oznámila mu.
Daniel vyjekl, popadl ji kolem pasu a zatočil s ní dokola, až jí sukně zavlála vzduchem.
"Skvělé," zakřičel a vyplašil tím ptáky, kteří celou tu dobu pokojně seděli v korunách stromů. Jako jeden muž vzlétli a odletěli. V tu chvíli už tam oba dva byli úplně sami.
"Tak chceš se tam jít podívat?" zeptal se jí Daniel a vzal mezi prsty pramínek jejích vlasů.
Rexanna přikývla. Chtěla na vlastní oči vidět ten zázrak, co jí Daniel tak popisoval.
"Tak pojď," řekl Daniel, pustil jí a jediným hbitým skokem přeskočil potůček.
Rexanna mu byla v patách, ale na rozdíl od něj potůček elegantně překročila. Rozumně udělala. Věděla, že by jinak spadla do potoka a akorát se zmáčela.
Stoupla si vedle Daniela a čekala, kam půjde. Chvíli se rozmýšlel, mnul si bradu a pak vykročil úzkou, téměř neviditelnou cestičkou mezi stromy.
Rexanna šla také, ale když uviděla, že cesta vede křovím, zarazila se.
"Musím to nějak obejít, když si poničím šaty, otec se bude ptát, kde jsem byla a co jsem dělala…" pomyslela si.
Rozhlédla se na pasece po nějaké jiné cestě. Žádnou tam nenašla, bohužel.
"Tak tedy opatrně, jo?" nařídila si a vešla mezi křoví.
Ušla zhruba pět metrů v kuse, než se jí do vlasů zamotaly do větviček a obalily se lístky a šaty jí u nohou natrhly až k lýtkům o jeden velký trn.
Rexanna vztekle zaklela- jen proto, že nikdo ani Daniel nebyl na doslech a vytrhla látku z nedobytného křoví. Měla to jako až moc velký rozparek…takový v té době nosily… "lehké děvy". Vztekle odtrhla přečnívající látku a odhodila jí stranou tak, až jí několik trnů projelo kůží. Sykla a ucukla rukou. V několika úzkých ranách, téměř jako drápech pro kočce jí po ruce stékaly kapky krve a vsakovaly se jedna po druhé do země.
Rexanna se na to fascinovaně dívala….připadalo jí to svým způsobem zajímavé…
"Rexanno!" zavolal na ní Daniel.
Silou odtrhla zrak od ruky, nadzdvihla si okraj šatů a šla za jeho hlasem. Netrvalo to ani minutu a šaty i když byly ve výšce, byly na cáry. Sukně šatů vypadala jako ze šatníku divoženky, div, že držela pohromadě s korzetem a i na něm byly zřetelné stopy trnů. Rexanna už toho měla plné zuby, proto zbývajících pár metrů proběhla a rukou si přitom kryla obličej. Vylezla ze zrádné cesty, vyklepala si z vlasů aspoň část větviček a listů a rozhlédla se po Danielovi. Stál přede dveřmi domu, ruku držel na klice a poťukával si prsty o ní nějakou melodii.
Co se týkalo domu, nebyl tak krásný jako palouček, ale i tak byl hezký, hezčí než samotný zámek šlechtičny Elizabeth.
Rexanna tiše přistoupila k Danielovi a vzala ho za ruku, kterou držel kliku a zmáčkla ji tak, aby se dveře otevřely.
Daniel se na ní přes rameno podivně podíval, ale nic neřekl. Jeho tvář připomínala mlčící sochu.
"Děje se něco? Je něco špatně?" zeptala se ho Rexanna a položila mu ruku na rameno.
Daniel od ní odstoupil, jednou rukou otevřel dveře a naznačil jí ať jde dovnitř. Mlčky tam vešla i když jí neodpověděl. Její zlé tušení se ještě prohloubilo.
"Všechno," odpověděl jí Daniel a zavřel za nimi dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Camilla Camilla | Web | 10. ledna 2014 v 19:04 | Reagovat

Děkujů! :-)
Je to děsně napínavé! :D Co se stane potom? Doufám, že jí Daniel nic neudělá. :D

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 10. ledna 2014 v 20:54 | Reagovat

Ten konec! Co je špatně?! On ji chce ublížit? Zjistil, že to udělala ona? Sakra, já tě zastřelím, jak můžeš ukončit povídku takhle?! Okamžitě chci další kapitolu!

3 Kačíí Kačíí | Web | 11. ledna 2014 v 11:26 | Reagovat

Jestli jí něco udělá..... Tak... Úžasná kapitola :-D  :-D  :-D  :-D

4 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 11. ledna 2014 v 12:41 | Reagovat

Cože? Všechno je špatně? Co jí chce Daniel provést? Nechce jí zabít, že ne? Třeba zjistil, že Rexanna lhala, i když o tom tak trochu pochybuju. Ale argh!!! Bože, prosím prosím, honem další!!!!!!!

5 Milča Milča | Web | 11. ledna 2014 v 13:14 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]: Proč jsou všichni tak prozřívaví? :D
Ne, nebojte, 'nic' jí neudělá :-D.

6 Andie Andie | E-mail | Web | 11. ledna 2014 v 13:56 | Reagovat

Jů, velmi hezké :)

7 Zoey Zoey | Web | 19. ledna 2014 v 11:41 | Reagovat

Léčitelka tu už dlouho nebyla, to je pravda, a jsem nadšená, že je zpět! A hele, ten Daniel ať jí vážně 'NIC!' neudělá, jasné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama