Hello my name is...death|Kapitola 7.

18. ledna 2014 v 17:25 | Milenne |  Hello my name is....death
Tak, napsala jsem další kapitolu, děj se začíná rozjíždět a tu pochopíte, co je Atropos zač! :D

Jinak, znovu připomínám, kdo čte Hello my name is... death, ať se napíše SEM!!!!!




Kapitola 7.
…Na kočku a na myš. Měla jsem chuť začít se smát. Byly jsme tak paranoidní! Celé, to všechno od Atropos byla lež. I když se zdála Charlotta být zlo, bylo to obráceně. Centrem zla i všeho dění byla Atropos. Zrovna ta, co se mne snažila ''chránit''. Jedno se jí muselo uznat - neuvěřitelný herecký výkon, který celou tu dobu musela podávat. Nemožné. Těsně předtím než jsem si článek přečetla znovu se vedle mě ozvalo prudké vydechnutí. Jen taktak jsem stihla zachytit Charlottu, která sebou doslova šlehla. Chudinka, litovala jsem jí. Asi ta zrada od Atropos hodně zabolela, navíc vzhledem k tomu, co tam bylo napsáno. Položila jsem jí hlavu na polštář a obrátila pozornost zpátky k notebooku. Nechtělo se mi tomu věřit. Celý můj život se kvůli ní a té zatracené věci obrátil vzhůru nohama, navíc jsem opustila svou rodinu, která si jistojistě myslí, že jsem rozčtvrcena někde v popelnici a k tomu jsem byla oběť nějakého nechutného rituálu o němž jsem ani neslyšela, neviděla.

Strana první, zápisky Atropos Delahurové

Aby bylo možno provésti rituál Zasvěcení, potřebuji splnit několik úkolů, abych našla potřebné věci.
1. Musím kontaktovat rodinu de Foitů. Jestli někdo bude vědět, jak se spojit s záhrobím, bude to Maxmilián. Nedávno jsem slyšela, že to on vyvolal mocného ghúla. Proto myslím, že pro něj nebude problém, dovést sem svoji rodinu a k tomu navíc Charlottu, pravnučku onoho ducha, co chci vyvolat. Říká se, že její prababička vypadá stejně jako ona a i se stejně jmenuje, to by mělo zabránit veškerým komplikacím při vyvolávání. Jen doufám, že to ta Charlotta i nadále má…Bez toho prstenu jen těžko zvládnu zbylou polovinu plánu.
2. Musím ji najít. Prokletá byla schovaná příliš dlouho na to, aby se naučila ovládat své síly, to mi bude jen hrát do karet. Její nezvladatelnost se mi bude hodit, zvlášť ve chvíli, kdy bude muset prolít Charlottinu krev nad oltářem, aby mi ta starší mohla skrze krev vydat prsten.
Editace: Myslím, že už ji mám vyhlédnutou. V tomto století se jmenuje Courtney Summersová. Pěkné jméno oproti jménu ze sedmnáctého století. Ginger Howcková. Pocházela z New Yorku a její zjev se jen nepatrně lišil od nynější Courtney. Stála měla na krku při podélné řezy, nyní neměla žádný. Je totiž čas na zlomení pečetě. Ať žije svoboda!
P.S. Dnes jsem přijala místo tělocvikářky na její škole. Soudím, že během pár měsíců se k ní dostanu natolik, abych ji mohla zmanipulovat.
3. Nalézt Charlottin dům i se všemi portály bude těžké. A ještě těžší bude ho získat. Ovšem, bez něj rituál dělat nemohu, nač by mi byl prázdný dům? Musím sem dostat pár lidí, takže nejdříve budu muset pochopit jejich ovládání a až poté se pustit do přípravy. Celé by to mělo zabrat zhruba měsíc, maximálně dva. Jen doufám, že se prozatím nic nedostane na světlo, Courtney se o tom nesmí dozvědět. Zatím je mi plně oddána, myslí si, že Charlotta je ta zlá. Jak jen miluji dětskou naivitu.
4. Posledním úkolem je najít onen pohár ve kterém musí být prolita krev, aby se pečeť zlomila. Když v něm byla prolita už na začátku, musí v něm být prolitá i na konci.
Vypnula jsem dokument a notebook zaklapla. Jak šlo vidět, nemohla jsem se spoléhat na nic. Má důvěra byla už tak otřesená, že už nikdy jsem nemohla nikomu věřit. Posunula jsem se kus od Charlotty a napodobila její způsob uvolnění.
Nevěděla jsem, co bude dál. Jasné bylo, že už jsem nikdy nemohla potkat Atropos, ihned by poznala, že se něco děje, proto by to mohlo skončit koncem. Mým koncem. Ani na Maxmiliána či Charlottinu prababičku jsem se nemohla spolehnout. Oba byli příliš impulzivní a navíc jsem stále neměla jistotu, že v tom nejedou s Atropos. Nějaké zlomení pečetě, pff…
"Moment!"zarazila jsem se v duchu, "A co, že to ta pečeť a rituál Zasvěcení vlastně je?"
Zvedla jsem se do sedu, protřela si červeně opuchlé unavené oči a znovu jsem notebook zapnula. Chudák, musel mít ze mě trauma. Do kolonky jsem napsala google a s příslušnými hesly začala vyhledávat. Nic moc to nenašlo. Převážně tam byly kraviny z moderní doby, pečetě v nějakých hrách, rituály pro tzv. čarodějky, ale já hledala něco starého, alespoň tak mi napovídala má neochvějná intuice.
Sjela jsem na konec poslední řádky, když v tu mé oči zabrousily k tomu předposlednímu..
"Pečeť Mrtvých a rituál Zasvěcení. Zakázané obětiny nemrtvých. Vznikly ve čtvrtém století na africkém kontinentu a postupně se dostávaly všude. Nyní jsou rozšířeny mezi Nekrofily, vrahy a vůbec všeobecně lidi, co prahnou po moci…"
Klikla jsem na článek, aby se otevřel.
"Pečeť Mrtvých a rituál Zasvěcení. Zakázané obětiny nemrtvých. Vznikly ve čtvrtém století na africkém kontinentu a postupně se dostávaly všude. Nyní jsou rozšířeny mezi Nekrofily, vrahy a vůbec všeobecně lidi, co prahnou po moci. Většinou se tento rituál provádí v uzavřených místech a ve tmě, kvůli démonům, co nemají rádi sluneční svit. Neví se, zda-li jsou rituály skutečně proveditelné, avšak oběti, které tam málem zabily, tvrdily, že viděly temnotu a zlé oči. Těžko říci, co si pod tím můžeme domyslet. Co se týče pečeti, Pečeť mrtvých je prý dávno ztracený artefakt, který dle Řeků nechal vyrobit sám vládce podsvětí Hádes. Slouží k tomu, aby jeden démon jehož jméno se nezná neosvobodil ze svých pout. Ale i tak, aby pečeť mohla být odemčena, musí být proveden rituál Zasvěcení.
Potřebuje se na něj prsten ukovaný za svitu luny, postříbřený a pošpiněn čistou krví. Jedině ten dokáže démona plně vzbudit. Následně se potřebuje osoba jako oběť a Prokletá. Oběť musí být v přímém rodu s démonem, jinak rituál nefunguje. Prokletá je navíc dívka, která už od založení pečetě se reinkarnuje na straně zla a zrovna ona je ten prostředník, který musí nad oltářem prolít krev oběti, aby rituál fungoval. Prokletá je na krku označena podélnými jizvami, ty značí kolik let či roků zbývá do provedení rituálu. Pokud tam nemá žádnou, rituál se provede již ten rok. Navíc i tak je Prokletá důležitou osobou. Ovládá několik schopností o nichž by se člověku jen zdálo a navíc má i pár jiných poslání…
A jako poslední se musí najít pohár duší. Do něj se musí nalít část krve oběti a démon ji musí vypít, aby se udržel navěky v našem světě.
"Tohle není zlý….je to ještě horší!" vykřikla jsem a téměř skočila na Charlottu, jak jsem se ji zoufale snažila probudit.
"Charlotto, Charlotto, probuď se!" křičela jsem jí do ucha a třásla s ní.
Tolik nenápadnosti.
Charlotta se zvedla, vlasy měla rozcuchané, oči zastřené a pohled rozmazaný.
"Courtney…? Děje se něco?" zeptala se mě a zívla.
Zatřásla jsem s ní, silou jí zvedla z postele a začala létat po pokoji a balit věci. Našla jsem ve skříně jednu velkou tašku, naházela jsem do něj oblečení, deky. Prohrabala jsem se beze strachu ve stolku, v šestém šuplíku jsem našla asi dvě stě dolarů, které jsem přidala na hromadu a nakonec do tašky zabalila i knížky, které jsem tak pracně získala.
Přehodila jsem si tašku přes rameno, popadla Charlottu za ruku, otevřela dveře a začala s ní utíkat po schodech dolů, do haly.
"Courtney! Courtney, zastav!"
Charlottin hlas mě vrátil do reality. Prudce jsem zabrzdila v polovině schodiště, jen taktak se nerozsekala a nevěřícně se na ni obrátila.
"Proč utíkáme?" nechápala.
"Atropos nás chce zabít, copak tys nečetla ten dokument? Musíme utéct!" zasyčela jsem a znovu se pustila do běhu.
Schody jsem přitom brala po třech. Charlotta trochu zaostávala, ale když jsem jí zatáhla za ruku, zrychlila. Seběhly jsme několik posledních schodů a běžely ke dveřím. Charlotta mi jakýmsi zázrakem i stačila. Asi pochopila, že tu jde o život.
Jediným zručným pohybem jsem odemkla dveře a otevřela je. V tu chvíli se otevřely dveře od Atroposina pokoje. Atropos v podobě hurikánu se nás pokoušela chytit. Popadla jsem omráčenou Charlottu za ruku a zakřičela: "Poběž!"
Ani nevím, jak jsem to udělala, ale rychlostí vyšší než byla ta Atroposina jsem s Charlottou během setiny sekundy přeběhla přes zahradu a… ''silou vůle'' otevřela branku. Proběhly jsme jí přesně v tu chvíli, kdy nastala tma. Nebylo skoro nic vidět.
Země se začala třást, téměř jsme se nemohly udržet na nohách a když nastal druhý Atroposin útok- prudký vítr, spadly jsme na zem. Stály jsme na kraji lesa, já se stihla zachytit tlustého kořena a díky tomu nás vítr neodvál ihned k domu. Avšak trable nekončila. Charlotta tak velkou sílu neměla a málem se pustila. Těsně jsem ji stihla chytit a přitáhnout ji ke kořenu.
"Musíme se tu udržet, co nejdéle, za chvíli musí ztratit sílu!" snažila jsem se překřičet vítr.
"A co když ne?" opáčila Charlotta.
"Nesmíme se vzdát!" zakřičela jsem.
Temnota se prohloubila, že nebylo vidět ani na krok. Už jsem ani neviděla Charlottu, jediné, co jsem slyšela, bylo její prudké oddechování.
"Courtney!" ozvala se po chvíli, "Já se neudržím!"
Měla jsem toho akorát tak plné zuby. Štvala mě Atroposina zrada, štval mě celý můj život a začala mě štvát i Charlotta s jejím ječením.
"Dost!" vykřikla jsem v duchu.
Jakoby to způsobilo řetězovou reakci. Náhle ačkoliv nevím jak, kolem nás vzplál kruh ohně. Začal se rozšiřovat, ale nic nespálil. Postupně se doplazil až k domu. V tu chvíli jsem si jen nepatřičně uvědomovala, že vítr přestal vát. Postavila jsem se tím způsobem, jako kdyby to za mne udělal někdo jiný. Nedbaje na Charlottu jsem postoupila několik kroků dopředu. Jako vyčkávající socha jsem tam stála. Během několika sekund se přes oheň přenesl černý oblak, přesunul se na zem několik metrů přede mnou a z něj se stala Atropos. Náhle mi tak milá jako dříve nepřipadala.
"Smůla Courtney," zasyčela, "Tvůj čas dnes končí."
Napřáhla ruku dozadu něco zamumlala a skrčila se. Neoblomný pocit toho, že se stane něco zlého se ještě zvýšil!
V dlani se jí objevila nafialovělá koule a mrštila ji po mě přesně v tu chvíli, kdy oheň obklopil dům a vrhl se na něj. Atropos vykřikla, upadla na zem a já se o vlásek stačila vyhnout kouli energie. Ta s varovným zasyčením napálila do stromu a vyvrátila ho. Strom padal…na Charlottu. Svět byl jako zpomalen. Někdo tam vykřikl, nejspíš já a rozběhla jsem se k ní. Ale byla jsem pomalá, gravitace o mnoho rychlejší.
Ani jsem to nečekala, ale strom obalilo téměř stříbrné světlo a strom to odhodilo daleko od Charlotty. Otočila jsem se na Atropos. Ležela zhroucená na zemi a jen lehce stříbřitě pulzovala. To ona Charlottě zachránila život, ale jen proto, že jí potřebovala ke svému plánu.
Sledovala jsem ji snad pár minut. Ani se nepohnula. Zbytečně jsem ztrácela čas.
Překonala jsem vzdálenost mezi mnou a Charlottou. Byla bledá, omdlela, asi si myslela, že už to má za sebou.
Chyba lávky. Natáhla jsem se pro tašku vedle ní a vlepila jí políček. Charlotta vylétla do sedu, chytla se za tvář a vykulila oči.
"Musíme jít!" pobídla jsem ji.
Charlotta přikývla a očima jen zabrousila k hořícímu domu. Tipovala jsem, že až oheň dokončí práci, z domu toho moc nezbude. Dobře mu tak. Za to vězení, co mi poskytl si to zaslouží.
Rozběhneme se. Vnoříme se do lesa, uskakujeme před stromy, zvedáme nohy, abychom nezakoply o kořen a částečně se otáčíme, kdyby náhodou nás někdo sledoval. Ovšem nikde nikdo. Jen občasná mlha nás pronásledovala.
Plíce mi začaly pekelně hořet. Musela jsem se zastavit. Pustila jsem Charlottu a opřela se bokem o strom. Chytila jsem se za jednu nižší větev a ohnula se. Prudce jsem se nadechla a zavřela oči. Tak pronikavou bolest jsem v životě nezažila.
"Courtney, je ti něco?" zeptala se mě Charlotta a položila mi ruku na záda, jako kdyby mi tím chtěla ulevit.
Reakce byla opačná. Bolest se ještě zhoršila, pronikla mi do mozku a ovládla ho. Nesnesitelná touha po něčem, co jsem nemohla rozpoznat mě ovládla.
Ale i tak to monstrum ve mně poznalo, že to, co potřebuji má Charlotta v sobě. V hrdle mi zadunělo a já se švihnutím otočila k ní. Ta trubka tam i nadále pouze stála a zírala na mě jako na svatého Dindyho.
"Skvělé," pomyslela jsem si už jak ironicky, tak šťastně.
Konečně dostanu to, co chci!
Olízla jsem si rty a udělala nepatrný krok. Zatím se mi dařilo to monstrum brzdit, avšak jasné mi bylo, že mě dříve či později ovládne.
"Uteč!" křičel na Charlottu můj rozum.
"Zůstaň!" opakovala nestvůra.
Konečně, v očích jí zablesklo pochopení. Ucouvla o několik metrů dál. Ovšem neutíkala, další chyba. Jediná možnost, jak mohla přežít bylo utéct mi. Tak daleko jí zatím pud sebezáchovy nedošel.
Pálení očí bylo jen dalším krokem, kdy jsem ztrácela kontrolu. Nabraly stejně červenou barvu jako předtím a začaly zářit. Přišel i ostrý tlak v zubech, cítila jsem, jak se mi některé z nich prodloužily. Přejela jsem po nich zhrublým jazykem. Špičáky, byly to špičáky.
"Jak jinak…" zašeptal hlas v mé hlavě, který rozhodně nebyl můj.
Zavřela jsem zbylou silou oči. Když byly zavřené, tolik to nebolelo.
Jako poslední přišly na řadu nehty, prodloužily se a ztvrdly. Hon začal.
"Uteč!" stačila jsem zařvat několik sekund předtím, než mě hlad ovládl.
Vrhla jsem se vpřed. Charlotta sice měla díky mému výkřiku malý náskok, ale doháněla jsem ji. Hodně rychle.
Zatímco ona musela obíhat padlé stromy, já je přeskočila. I to mi nahnalo čas. Protože jsem tam strávila čas jako pozorovatel - nic jsem nemohla udělat, ani mrknout- představovala jsem si, jak asi vypadám. Bledá pleť, rozcuchané černé vlasy, červené oči, dlouhé nehty…
"Musím vypadat přinejmenším jako něco zlého a nesmrtelného…smrt?" pomyslela jsem si netušíc, jak blízko od pravdy jsem byla.
Náskok se každou sekundou zmenšoval. Odhadovala jsem, že zhruba za půlminuty ji ta nestvůra dožene a to, co se stane poté… nechtěla jsem na to myslet.
Doufala jsem, že to mezitím zkrotím. Ta myšlenka mě vyděsila (ne přímo mě, chápejte-tu nestvůru), zakopla jsem o kořeny, spadla na zem a praštila se přitom o kamen do spánku. Vystříkla krev, až takový to byl dopad. Vyrazila jsem si přitom dech, mírně se mi zatmělo před očima a zuby se mi o sebe skříply. Pouze to zakopnutí, zachránilo Charlottě život, nehty, zuby, oči, vše se vrátilo do původního stavu. Naštěstí!
Omráčeně jsem natáhla ruku ke spánku a dotkla se prsty mokré, zatím horké krve. Po kapičkách mi stékala po hraně obličeje a vsakovala se do země.
Vyhrabala jsem se na kolena a roztrhaný rukáv trička si přitiskla na ránu, aby se krvácení zastavilo.
"Charlotto!" vykřikla jsem a divila se, jak divně mi vlastní hlas zní, "Vrať se! Jsem v pořádku."
Nic, žádná odpověď. V lese bylo ticho jako v hrobě. Ani jsem nečekala, že se ozve, vždyť to by udělal asi jen hlupák.
Musela jsem ji tedy jít hledat. Prohledala jsem okolí kolem sebe. Hledala jsem jednu určitou věc, co jsem potřebovala. Nutně potřebovala. Tak to aspoň bývalo ve filmech či dokumentech na které jsem se dívala. Našla jsem si ideální klacek zhruba metr od sebe. Měl rozvětvený konec a tak trochu se podobal berli. Ačkoliv jsem měla nohy v pořádku, nebyla jsem si jistá svou chůzí. Balanc byl teď mimo můj dosah.
Natáhla jsem ruku a větev si přitáhla. Postavila jsem jí normálním koncem na zem a na "tři" se vytáhla na nohy. Přesně jak jsem předpokládala, nohy se mi chvěly jako čerstvě narozenému hříběti.
"Nakonec to s tou větví nebyl zas takový špatný nápad!" myslela jsem si uznale a zkusila s ní prvních pár kroků.
Překvapivě na to, jak byla tenká, unesla mou váhu. Tím zajímavým způsobem jsem ušla ještě několik metrů a zaposlouchala se. Sluch jsem měla velice dobrý a v tu chvíli jsem i slyšela něčí prudké oddechování. Škrtám, funění. Tak trochu jsem tušila, že Charlottino nebude…
Avšak i tak jsem se lekla, když na mě něco vyskočilo z křoví a povalilo mě to na zem. Naklonilo mi to hlavu na stranu a přimáčklo k zemi. Zašilhala jsem po tom. Samozřejmě, byl to on. Vztekle jsem z úst vyprskla hlínu, jehličí a prach a vykopla nohou tak, abych ho trefila. Ránu spatřil, včas zareagoval tím, že se uhnul, ale tím mi prokázal laskavost. Adrenalin, co se mi dostal do žil na mě působil jako Redbull. Vstala jsem bez pomoci, schopná skály lámat.
"Maxmiliáne, ty kreténe!" zakřičela jsem lhostejně vzhledem k slovu výše uvedenému.
Maxmilián se zvedl ze země, oprášil si černou mikinu a džíny a jediným krokem překonal mezeru mezi námi.
"Kde je Charlotta?" zeptal se mě hrozivým hlasem.
"Já-já nevím, ztratila se mi, protože-"
"Ušetři mě těch průpovídek! Kvůli tobě ji teď chce Atropos zabít! Kdybys vyčkala než s Charlottinou babičkou vymyslíme plán-"
"Byla bych mrtvá já i Charlotta!"
"Na tom teď nesejde, vyříkáme si to později. Teď musíme najít Charlottu dříve než Atropos. Jinak je s námi, se vším konec!"
Odstrčila jsem průpovídky, jimž jsem ho chtěla zaplavit do kouta mysli a rozdělili jsme se. Já šla nalevo, on napravo. Rozběhla jsem se nepropustným porostem, vytrhávala metrové kapradiny i s kořeny a odstrkovala od sebe pavučiny.
Charlotta nikde.
"Charlotto!" zkusila jsem zakřičet s nadějí, že se samým zázrakem ozve.
A věřte či ne, nebesa se otevřela a zázrak se stal.
"Courtney, prosím pomoz!"
Vzlykavý křik o pomoc nešel přeslechnout. Rychle jsem se rozběhla za hlasem. Na všechno jsem kašlala. Ať se mi pavouci či jiné verbeže dostávali do vlasů nebo ne, bylo mi to jedno. Prosmýkla jsem se mezi dvěma stromy, kde jsem už z dálky rozpoznala její zrzavé vlasy. Běžela tamtudy. Vběhla jsem na malou mýtinku a zabrzdila.
"A kruci!" bliklo mi v hlavě.
Stalo se něco, co jsem vůbec nepředpokládala a ani v té nejhorší noční můře by mě to nenapadlo. Na Charlottu spadl strom. Sice "malý", ale i tak byl těžší a větší než ona, bylo mi jasné, že s ním nepohnu. Ani Max by moc nepomohl.
"Prosím tě, pomoc mi!" vzlykla.
Nervózně jsem k ní přistoupila. Zkusmo jsem zatáhla za strom, ale ani se nehnul.
"Tak co?" ozvala se nadějně Charlotta.
"Myslím, že to půjde…" zalhala jsem.
"Maxi!" zakřičela jsem poté tak nahlas, jak to jen šlo.
I ptáci v korunách stromů se lekli, vzlétli jako jeden muž a odlétli jinam.
Posadila jsem se na zem vedle Charlotty a pousmála se. Nemusela vědět, že se zpoza toho stromu asi nedostane.
"Na co čekáme?" otázala se.
"Na Maxe, pomůže nám, potkala jsem ho v lese." odpověděla jsem.
Netrvalo dlouho a kus za námi se ozvaly jeho kroky. Očividně šel jinudy než já.
"Jsem tu," začal a zarazil se, "To snad ne!"
Obě jsme na něj pohlédly, Charlotta smutně, já omluvně.
Došel k nám a zkoumavě si prohlédl strom.
"Tohle sami nezvládneme," usoudil.
Zpražila jsem ho zlým pohledem. Že já jsem se vůbec snažila… náhle mě něco napadlo.
"Maxi, škrábni se, ať ti teče krev," pronesla jsem váhavě a potichu tak, aby to slyšel jen on.
Zvedl obočí, ale sáhl do kapsy, vytáhl nůž a jemně se řízl do ruky. Krev se objevila okamžitě.
A začalo to samé rodeo jako s Charlottou. Bylo mi jasné, že to všechno způsobuje krev, nic jiného.
"Upír, ale nejsem, ti vypadají jinak," stačila jsem si těsně před proměnou promyslet.
Místo, abych se po proměně oddala netvorovi vně mě, šla jsem k Charlottě a jednou rukou se dotkla stromu. Kůra na něm zčernala, lístky uschly a spadaly. Měla jsem pravdu. Nebyla jsem upír. Byla jsem téměř jako smrt…pro všechno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 18. ledna 2014 v 19:04 | Reagovat

Krása.. A chci ihned další. Sice tě nekuchnu, ale i tak chci.! A chci! :D

2 Kačíí Kačíí | Web | 18. ledna 2014 v 19:15 | Reagovat

Kapitola se mic moc líbí :-)  :-)  :-)
Ale ta písmena nejdou vidět, takže jsem si to musela označit, abych to viděla, ale tak neva, hlavně, že to tu je :-D  :-D

3 Thea Thea | Web | 18. ledna 2014 v 19:37 | Reagovat

WOW! Čumím! Krutá pravda...je to perfektné! :D
Byla jsem téměř jako smrt…pro všechno. dramatické zakončenie O_O  
Môžem iba povedať:
Rýchlo ďaľší diel!:D

4 Aurélie Aurélie | Web | 19. ledna 2014 v 0:08 | Reagovat

úžasná kapitola, tato povídka se mi moc líbí :) má podle mě dost originální nápad :)

5 Ami Ami | E-mail | Web | 19. ledna 2014 v 10:28 | Reagovat

Božííí! Žeru to, takže bych trochu ocenila, kdybys sem dala co nejdřív další kapitolu, páč dostávám hlad! :-D Ten konec...Kvůli němu si trochu víc pohni!
Jinak, já to čtu! Žeru! Logicky, když je to tak božíí! Tak jo, končím. Ty svoje výtlemy :-D Už vám asi lezou na nervy, co? :-P

6 Calla Calla | 19. ledna 2014 v 19:57 | Reagovat

OMG! Ten konec! Ten mě totálně dostal.Úžasná kapitola. :)

7 Ellnesa Ellnesa | Web | 20. ledna 2014 v 16:55 | Reagovat

Dalšíííí! A s tou Antrophos jsem to nečekala... Měla jsem ji docela ráda, ale přiznám se, že ty zvraty jsou dost zajímavý!

8 Ilía Ilía | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 10:25 | Reagovat

Antrophos je ale...no...radši nic :-D
Doufám, že brzy přidáš další kapitolu. Takhle to ukončit. Si hrozná :-D
A to srovnání s upírem pobavilo. By se všichni Edwardové a Stefanové ale divili :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama