Soumrak 2/2

27. prosince 2013 v 12:45 | M. |  Soumrak
A konec... :D.
Doufám, že se líbilo :))


♦†♦†♦†♦†♦
"No tak, otevřete, já vám neublížím!"slibovala jsem falešným hláskem.
Zabít mé sourozence bylo těžší, než jsem si myslela. Po planém vyhrožování, kopání, škrábání,mlácení a házení věcí na dveře- nic z toho nevyšlo, mi zbyla jediná možnost. Přesvědčit je.
"Viděli jsme, co jsi udělala z rodiči. Teď chceš zabít i nás,"vzlykala Agatha a otočila klíčem v zámku tak, že bylo zamčeno na dva západy.
"Já vám nechci ublížit! Jen vás chci odsud odvést, abychom mohli začít spolu nový život. Jako rodina!"
S vědomím, že mě nemohli vidět, jsem se ušklíbla. Rodina, to bylo to poslední co jsem chtěla. Kvůli ní jsem byla v zabíjení omezená, mohla jsem chodit zabíjet jen některé soumraky, ale slíbila jsem si, že jakmile svůj minulý život zahrabu se vším všudy hluboko pod zem, každý soumrak budu připravena zabíjet a dychtit po krvi měšťanů. To se jen tak mimochodem i stalo.
"Slibuješ, že nám nic neuděláš?"
To se mně zeptal můj mladší osmiletý bráška Henrick.
"Slibuji."
Lež mi ze rtů vyklouzla tak snadno…
"Henricku, neotvírej!"vykřikla Agatha, ale to už Henrick otočil klíčem.
Nezaváhala jsem a rychlostí zmije rozrazila dveře. Agatha se s Henrickem na klíně krčila v rohu koupelny, třásla se a když jsem se k nim přiblížila, začala ječet.
V rychlosti jsem popadla Henricka a přitáhla si ho k sobě. Z rukávu jsem si vyndala nůž, který jsem si tam schovala a přiložila mu ho ke krku.
"Ty teď pojď za mnou. O nic se nepokoušej, jinak zemře."
Postrkovala jsem Henricka před sebou až ke schodům od sklepa.
"Jdi první,"pobídla jsem ho a nehledě na Agathu šla za ním.
Dole jsem rozsvítila svíčky a oba dva postavila vedle sebe.
"Pomalu nebo rychle?"zeptala jsem se Agathy a netrpělivě se zatahala za pramen vlasů slepených krví.
Musel na mne býti hrůzostrašný pohled.
"Ry-rychle,"vykoktala Agatha.
"Dobře,"odpověděla jsem a přistoupila k ní.
S nožem se mi vždy dobře zabíjelo, proto jsem se ho rozhodla použít i v této situaci. Zaklonila jsem jí hlavu a přiložila na ní čepel. Lehce jsem jí po krku přejela, ani moc netlačila. Pár vteřin na to se jí tam objevila tenká červená linka. Krev. Setřela jsem jí špičkou čepele.
Krev byla už tehdy tak přitažlivá, lákavá…
"C-co t-to dě-děláš?"vykoktala svá poslední slova.
Popadla jsem jsi za vlasy, silou za ně zatáhla dozadu, aby se jí hlava zaklonila a silou jí vrazila nůž do krku, přičemž jsem jí ho obkroužila. Hlava se bez zbytečných cavyků oddělila od těla a vyhaslé oči na mě upíraly svůj ztěžklý pohled. Ucouvla jsem od Agathina těla ze kterého prýštila mokrá a zatím horká krev a hodila jsem hlavu do postříbřeného umyvadla. Krev ho okamžitě zašpinila červení. Nechala jsem to tak být a obrátila se k Henrickovi. Seděl v kaluži krve u Agáthina těla (spíše toho, co z něj zbylo) a něžně ji houpal v klíně. Na mě se ani nepodíval. Znovu a znovu ho zalévaly vlny krve, jak to tak vypadalo, Agatha v sobě měla hodně krve.
"Henricku,"zašeptala jsem a povědomě k němu natáhla ruku.
Nebyla jsem si jistá, co jsem za zrůdu, ale musela jsem to udělat. A bylo to správné rozhodnutí.
Odtrhla jsem ho od mrtvého těla a přitáhnula ho k sobě. Nadzdvihla jsem ho tak, abych mu viděla do obličeje a setřela mu z tváří sraženou krev. Henrick vypadal, že se rozbrečí. Třásla se mu brada, oči se mu začaly lesknout a první slzy už se kutálely dolů.
"Je mi to líto,"zašeptala jsem a nenápadně vytáhla ze šatů druhý nůž.
Než mi stačil něco odpovědět svým bezstarostným dětským hláskem, odstrčila jsem ho a zabodla mu nůž skrze hruď až do srdce.
Tak jsem svou rodinu vyvraždila. Ani jsem po sobě neuklízela, pouze jsem si zabalila pár nejnutnějších věcí jako je jídlo, peníze, své drahocenné zbraně a vzpomínky na staré dobré časy.
Díky penězům jsem se mohla ubytovat v jednom z nejdražších a nejluxusnějších hotelů v Londýně. Naše rodina byla velice bohatá a peníze, které jsem měla by mi vystačily na hodně dlouhou dobu. Zaplatila jsem si nejlepší apartmán a ubytovala se v něm na tři roky. Každý den po ty roky byl následující: Ráno jsem vstala, posnídala výtečné jídlo v hotelové restauraci, četla si knihy, šla se projít po Londýně, naobědvala se v prohlášené restauraci, vrátila se do hotelu, připravila se…a když nastal soumrak šla jsem zabíjet. Nejdříve jsem prolévala krev žebráků, sirotků či bezdomovců, později jsem i omračovala procházející, praštila jsem je cihlou do hlavy a odtáhla do postranní uličky, kde jsem se prohrabala v jejich vnitřnostech. Proslavila jsem se ani ne za rok. Psaly o mě snad všechny noviny, byl na mě vypsán zatykač, dokonce byl i zákaz vycházení na ulici po setmění, abych nikoho nezavraždila. Jenže on není takový problém vlézt otevřeným oknem do domu. Děti se mě bály, ženy šeptaly různé drby a muži se vychloubali tím, že se mnou bojovali o holý život. Byla jsem londýnskou hrdinkou i vrahem.
Od svých obětí jsem sbírala čím dál více peněž. Uplynulo pár měsíců (přesněji to bylo po třech rocích a čtyřech měsících) a přestěhovala jsem se do toho podkrovního domu ve kterém dnes zemřu. Rozšířila se i má sbírka zbraní. Vlastnila jsem novou supermoderní gilotinu. Bohužel až do teď jsem si nenašla čas ji vyzkoušet. Měla jsem obrovskou sbírku nožů, od těch dřevěných s ostny, kterými to pekelně bolelo, po zlatem vykládané. To ani nemluvím o nových sekerách, dýkách, pistolích, amatérských pastech…
Byla jsem na vrcholu.
I přesto jsem byla vězněm, vězněm ve vlastním těle. Neovládala jsem ho já, ale bestie toužící po krvi. Mnohokrát, ačkoli jsem to nepřiznala jsem zatoužila jít do kostela za knězem, aby ze mne toho ďábla vyhnal. Nikdy jsem se k tomu neodvážila…
Na ulici se ozve šramot. Odpoutám pohled od Bigbenu a zadívám se tam. Nějaká žena vyšla z domu v prostých šatech a zamířila skrz vánici směrem k centru. Na chvíli mne ovládne chuť na ni skočit a zabít ji, avšak se ovládnu. Už zabíjet nebudu, nikdy! Éra vražd končí…
Vrátím se pohledem zpátky k ciferníku. Pouhé dvě minuty do půlnoci. To mi stačí na to, abych si připomněla včerejšek, den, kdy jsem si podepsala smlouvu smrti.
Týden jsem měla vyhlídnutý jeden dům. Byl světle šedý s tmavou střechou a velký jako sirotčinec. Přitom tam žila jen malá rodina. Manželé a jejich maličká dcerka stará sotva pár měsíců. Vloupala jsem se do domu, když šli společně na zahradu stavět sněhuláka. Schovala jsem se v ložnici oněch manželů, zavřela jsem se ve skříni. Netrvalo dlouho a vrátili se celí promrzlí do domu. Uložili své děťátko ke spánku a šli si sami lehnout. Napjatě jsem sledovala celou situaci. Chtěla jsem je zabít ve spánku, aby to bylo co nejtišší. Oblékli se do svých nočních oděvů a vklouzli pod péřové peřiny.
"Dobrou noc,"popřáli si navzájem a zhasnuli světla.
Musela jsem se ušklíbnout. Zas tak dobrá je nečekala.
Ještě chvíli jsem vyčkala a poté jako kočka vyklouzla ze skříně. Z pláště jsem si vyndala tu největší sekeru, co jsem tam měla a potichu se připlížila k pravé straně postele. Tam měl spát muž. Zhluboka jsem se nadechla, napřáhla jsem se sekyrou a švihla. Rána spolu s tlakem rozpůlili tělo vpůli a okamžitě ho zabili. Přičemž vystříkla krev. Ta dopadla na zeď, postel a částečně i na ženu. Tu to ihned probudilo.
"Edwarde?"vykřikla a rozsvítila lampičku.
Jakmile mne i okolí zalilo světlo, vykřikla. Nezaváhala jsem a mrštila po ní bodce naplněné jedem. Měla jsem v tom nějakou tu praxi a navíc, když se strefilo to správné místo, nastala okamžitá smrt. Štěstí v tu chvíli stálo na mé straně. Bodce se jí zabodly do krku a do srdce. S lehkostí pírka se sesunula na postel. Bylo to rychlejší než jsem čekala.
Přistoupila jsem k muži, opět si vzala sekeru a začala ho rozsekávat na drobné kousky. Chtěla jsem, aby až je najdou, z toho měli šok. S ženou jsem neložila podobně, jen jsem jí nechala vcelku hlavu a nahrnula kusy jejího těla na hromadu přičemž jsem na ni položila hlavu jako korunu. Otevřela jsem jí víčka, která měla v sekundě smrti zavřené a pusu. Rozpustila jsem jí vlasy v drdolu a lehce jí je rozcuchala. Se svou prací jsem byla velice spokojená. Muže…jsem nechala jen tak ležet.
Vyplížila jsem se z místnosti a jako stín hledala dveře od pokojíčku toho dítěte. Byly to hned ty druhé, co jsem otevřela. Nechala jsem zhaslé světlo a řídila se dechem spícího mrněte. Zhluboka oddechovalo, proto bylo lehké najít kolébku.
Předtím jsem si toho nevšimla, ale skrz zatažené závěsy na malé dítě svítily paprsky měsíce, ozařovaly jeho tvář a nořily ho do stříbra.
Byla jsem unavená, což se mi moc často nestávalo a chtěla jsem to mít za sebou, takže jsem tiše prozkoumala plášť. Nechtělo se mi to děcko zabíjet obzvlášť brutálním způsobem, proto jsem sázela na jistotu. Injekce s jedem, trochu jiným než jsem píchla do ženy. Vyndala jsem prázdnou injekci a položila ji na peřinku. Potřebovala jsem mít volné ruce při hledání správné lahvičky. Vytáhla jsem dvě a prozkoumala je. Byla to ta modrá. Zelenou jsem schovala zpět a odšroubovala víčko lahvičky. Připravila jsem si injekci, když v tu chvíli jsem na sobě ucítila zvláštní pohled. Zvedla jsem hlavu a zírala přímo do neochvějných očí toho dítěte. Bylo v nich odpuštění, smíření a i láska. Vše dohromady to zapříčinilo…
Bimbaní Bigbenu nešlo přeslechnout. Nastal můj čas. Zdvihnu tvář k temné straně noci a zhluboka se nadechnu. Pustím se rámu oken a udělám krok do prázdna. Padám.
Už vidím smrt, jak stojí u chodníku a čeká na mě, vítá mne…Stejně jako i já jí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 27. prosince 2013 v 14:44 | Reagovat

Naprosto jsi mě zbavila slov. Já... já opravdu nevím co říct. Celý je to svým způsobem smutný, ale i vražedně strašidelný. Máš to opravdu nádherně napsaný a já... já to jdu vydýchat. xP

2 Pisatelka Pisatelka | Web | 28. prosince 2013 v 8:45 | Reagovat

Krássná ikdyž smutná ale líbilo se mi to !

3 Joss Joss | E-mail | Web | 28. prosince 2013 v 12:06 | Reagovat

Ja.. ako sa už píše aj v komentári vyššie, netuším, čo by som povedala. Čakala som na druhú polovicu tejto poviedky nie tak dlho, ako som predpokladala, že budem čakať. Toto som naozaj nečakala, tie scény, až to mal človek priamo pred očami, ako nestranný pozorovateľ.. alebo akoby som bola priamo ňou, ako to robila a to všetko. Páni, husia koža a zatajený dych a ten koniec ma naozaj dostal. Pekne napísané, skutočne. :) Máš talent. :)

4 Kačíí Kačíí | Web | 28. prosince 2013 v 13:12 | Reagovat

tak jsem se pustiila do čtení a páni.. To bylo úžasný :-)  :-)

5 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 28. prosince 2013 v 13:32 | Reagovat

Krásný :D
To mlácení, škrábání a trhání máš pravděpodobně ozkoušené :P :D

6 Abigail Abigail | 28. prosince 2013 v 13:40 | Reagovat

mno fuj =) tohle bych zažít nechtěla=) je to úžasný, já bych nic takového nenapsala =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama