Soumrak 1/2

26. prosince 2013 v 12:42 | M. |  Soumrak
První část... Jinak, nemějte obavy, není to o nadpřirozenu ;) :D.
A pro celou povídku platí: Pokud nemáte rádi horory a krváky, NEČTĚTE TO!!!!


V celém světě se dějí tajemné věci. Tajemství, která nikdy nevyšla na povrch, zmizení lidí, kteří se nikdy nenašli, pomsty, které nikdy nebyly naplněny a vraždy, které jsem vykonala já…
♦†♦†♦†♦†♦
Sedím u stolu a píšu dopis. Jak to jen je dlouho? Ach ano, téměř pět let, co tohle všechno začalo. Od zhruba té doby si vedu svůj seznam i když to začalo mnohem dřív. Pak přišla na řadu rodina a ti zbylí…až do teď. Ti co přežili se můžou považovat za šťastné. Už totiž nechci dál žít. Nechci dál pokračovat v tom utrpení, které jsem si sama přichystala. Je to k smíchu?
Ano velmi. Každý detektiv, policista či odvážný hoch by se smál. Aby slavná vražedkyně Carmen dostala výčitky svědomí jen kvůli pohledu jednoho malého vystrašeného dítěte. Přitom jsem jich už tolik zabila…
Uroním několik slz. Uběhl den od té doby, co na mě to dítě pohlédlo, přesto…zdá se to jako věčnost. Změnila jsem se. Celkově. Už věci ani smrt neberu tak lehkovážně jako předtím.
I tak mi, avšak bylo jasné, že tento den jednou přijde. Buď bych se zavraždila sama se slovy "Mě nedostanete!" nebo by mě konečně přišli zatknout oni a pověsili by mě.
Zatímco jednou rukou přepisuji do dopisu jména ze seznamu, levičkou otevírám šuplík a letmo se v něm prsty překrytými bílou rukavicí přehrabu. Je obtížné najít ten správný nástroj naslepo, ale když se omylem říznu o její skvostnou čepel, nemohu si ji s žádnou splést. Vyndám ji z šuplíku a položím na stůl vedle dopisu. Poté, co to dopíšu se bude hodit.
Letmo do zahnědlého papíru nakouknu. Některá jména znám sice nazpaměť, ale vypisovat všechny nechci. To bych psaním dopisu spotřebovala moc času a moc papíru.
"Margaret Dolores Haystenová.
Cassandra Defautová.
Anne-Marie Charlotta Kormeanová."
Přeložím namátkově ještě pár slavných jmen mých obětí a připíši je k seznamu sedmnácti lidí.
Pohledem přejedu před úhledný papír. Perfektní. Chybí jen jedno. Podpis. Natáhnu se přes stůl na svíčku a zapálím jí. Nechám jí chvíli hořet, aby se udělal vosk a poté ho nechám skapat na papír. Dokud je měkký, ponořím do něj prst a udělám tak nezaměnitelný otisk. Dílo bylo u konce. Dopis složím a vložím do připravené obálky. Nikdy jsem se necítila tak připravená na to, udělat další krok. Tentokráte poslední. S menšími obtížemi se zvednu se židle a nadzdvihnu si suknice. Sice nosím mnohem lehčí šaty, než se na dámu slušilo, ale potřebuji být trochu obratná. To mi tamty šaty neumožňují, proto jsem přešla k obyčejným šatům, jaké nosily selky na venkově. Pěkné a přitom jednoduché. S dopisem v jedné ruce a dýkou v levé přistoupím k velkému střešnímu oknu a podívám se po téměř spícím Londýně. Už se nesvítilo v žádném domě, všichni spali tvrdým spánkem. Až na ni. Pozdvihnu dýku a udeřím do skla. Nesnáším být uvězněna i když je to jen místnost.
Sklo se roztříští a v miniaturních střípcích mi dopadne k nohám. Vidíte? I ono se přede mnou klaní…
Několika malými krůčky se dostanu až na úplný okraj, tam kde se skutečnost promíchává se snovou realitou. Ještě jeden krok a není cesty zpět. Opravdu to chci takhle udělat? Rozvážně pokývám hlavou. Ano, chci. I já musím platit za své hříchy. Zhluboka se nadechnu a bez mrknutí obrátím svůj zrak k Big benu. Zbývá jen několik desítek minut do půlnoci, nesmím to prošvihnout.
Začnu vzpomínat. Na svou rodinu. Už si ani nepamatuji, jak vypadali. Bylo nás dohromady pět. Matka Lussyle, otec Montgomery, sestra Agatha, bratr Henrick a já, Carmen. Z dětí jsem byla nejstarší v ten rok, kdy se to odehrálo mi bylo pouhých dvanáct let. Všichni už se do té doby smířili s tím, že jednou převezmu otcův podnik a vdám se, nejlépe za jednoho bohatého měšťana z Londýna, kterého mi otec vybral. V ten den však nastal překvapivý zvrat.
Zrovna jsme s Agathou a Henrikem přišli ze školy. Náročný den to byl, poněvadž jsme měli několik hodin trestů (to jest, že nás učitelé odvedli do zvláštní místnosti, kde nás trestali stejně jako ostatní, ale my na rozdíl od nich nevěděli zač).Už když jsme šli Londýnem domů, těla jsme měli unavená a pošramocená tak, že k nám přišla jedna žena a hodila nám pár mincí na úkor toho, že si myslela, že jsme bezdomovci či tuláci. Jak vtipné, děti z nejzámožnější rodiny v celé Anglii a tuláci? Měla jsem chuť hodit jí ty mince nazpět, jenomže převládla má slušná výchova a já jen pokorně sklonila hlavu a poděkovala. Od té doby než jsme došli domů, jsem byl terčem posměchu obouch mých sourozenců. Oba si mysleli, jak neskutečně jsou vtipní, ale mě to jen lezlo na nervy.
"Carmen, je tulák, Carmen je tulák…"zpívali si veselými dětskými hlásky.
A poté, kdo se tam choval jako hlupák a neotesanec.
Došli jsme domů. Služebna nás tam málem ani nepustila, v těch od bičů roztrhaných šatech, nás ani nepoznala, avšak když jsem si setřela krev a pot ze svého čela, poznala mě. Mám tam takové malé mateřské znaménko ve tvaru kapky. Nikdo dosud nepřišel na to, co znamená, doktoři přede mnou vždy utíkali- šeptávalo se, že jsem ďábel, upír. Dříve jsem ani netušila, jak jsou blízko od pravdy.
Vešli jsme dovnitř, do rodinného sídla Dellahofových. To je naše rodová linie, kdyby to někdo nepochopil. Z patra lze opět slyšet křik, ale my si toho jako správně vychované děti nevšímáme. Už jednou nám jasně otec vysvětlil, že se do jejich hádek plést nemáme a já už výprask podruhé za den rozhodně dostat nechtěla. Položila jsem si školní brašnu na podlahu a zamířila do kuchyně. Matka nám zcela jistě nechala připravit oběd, tak jsem se šla na kuchařky podívat. Už byly pryč, ale jídlo bylo připraveno na stolech. Zavolala jsem tiše na sourozence a pustila se do něj. Kuchařky nám udělaly kuře na medu s opečenými brambory a k tomu jsme měli sladkou medovinu. Vzala jsem si decentně od všeho a začala hodovat. Můj žaludek byl v tu chvíli jako rozrušený oř, sténal, vzpínal se a kopal…vím, přeháním.
Sourozenci se u mě objevili během pár minut a pomohli mi dojíst to ostatní. Za necelých deset minut jsme dojedli. Nechali jsme všechno tak, jak bylo, (od čeho jsou služky) a šli si umýt do koupelny ruce. Tam bylo křik našich rodičů slyšet nejlépe.
"Nech tu dívku být, ona za to nemůže!"křičela matka.
"Je to i moje dcera, mohu jí udělat, co budu chtít! Včetně toho, že jí tím prokážu laskavost! Blázni do blázince patří a jsem si jist, že se jí tam bude líbit!"na oplátku zakřičel on.
Ztuhla jsem. Mluvili o mně, ani na okamžik jsem nepomyslela, že by to mohla být Agatha, prostě jsem to byla já. Podle otce jsem byla cvok, blázen, dokonce i něco horšího… Jaká to je potupa…Ale měl pravdu. Již předtím než to nastalo, se ze mě stal vrah bažící po krvi, který za soumraku vychází a vraždí nevinné i vinné.
Neovládla jsem se a běžela do kuchyně. Aniž bych věděla proč, vytáhla jsem ze šuplíku velký nůž. Mé myšlenky byly v té chvíli jen přebytečné závaží, vyhodila jsem je z mozku ven, stejně jako rozum. Jediné, co mi hrálo v hlavě byla jediná věta.
"Zabít otce! Zabít otce! Zabít otce! Zabít otce! Zabít otce! Zabít otce!"
Vyběhla jsem schody přičemž se mi sukně několikrát omotala kolem nohou a já upadla. Ze zdola jsem slyšela i výkřiky hrůzy. I mým drahým sourozencům došlo, co mám v plánu. Ale neudělali nic, aby tomu zabránili. Jejich chyba, jen proto museli zemřít.
Nohou jsem vykopla dveře a bez rozmyšlení se vrhla na otce. Už jsem v tom měla postup, proto jsem mu co nejrychleji uchopila hlavu, na setinu vteřiny pohlédla do jeho smířených očí a podřízla mu hrdlo. Krev vystříkla z jeho velkých ran a smočila mne i celé okolí svou sametovou červení. Pustila jsem otcovu hlavu na zem, vedle jeho bezvládného těla a pomalu se otočila k matce. Ta stála v rohu, objímala se pažemi, třásla se jako vyděšené zvíře a koulila očima jako kůň.
"Matko-,"začala jsem, ale ona mne přerušila.
"Nepřibližuj se ty-ty-zvíře!"vykřikla a téměř omdlela při pohledu na mě.
Rozplakala se a sesunula v rohu na zem. Milovala ho, je mi to naprosto jasné i když to byl neotesaný barbar, který ji jen využíval a mlátil. Něco takového nechápu.
"Ale matko, maminko,"zašeptala jsem a vzlykla. Nechtěla jsem, aby mne kvůli tomu zavrhla, chtěla jsem, aby mne milovala, stejně jako předtím.
"NEJSEM TVOJE MATKA, ZRŮDO!"
Trhnula jsem s sebou. Něco v mém nitru se zlomilo a odpoutalo od těla. Vím, co to bylo. Soucit, láska a veškeré emoce.
Jelikož mi bylo jasné, že mě matka bude nadosmrti nenávidět, popadla jsem nůž ze země a po čtyřech k ní došla. Jí bylo více než jasné, že je další na řadě.
"Carmen, Carmenko, prosím, nedělej to, jsem tvoje matka,"vzlykala a snažila se zachránit svůj holý život.
"Ty nejsi moje matka,"zašeptala jsem těsně předtím, než jsem jí nožem zajela do břicha a rozpárala jí.
Vykrvácela bolestnou a pomalou smrtí, zatímco já jen šla dokonat své dílo na drahém bratříčkovi a předrahé sestřičce, kteří se přede mnou strachy zamknuli v koupelně…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 26. prosince 2013 v 14:03 | Reagovat

Znáš takový to, když si někde přečteš, že to dělat nemáš a ty to i přesto uděláš a pak zjistíš, žes to možná doopravdy dělat neměla?
Já ne. :-D
Ne, fakt. Vůbec mi není líto, že jsem si tu povídku otevřela. Je totiž bombastická! (díky, Milčo a Claro. Děláte se ze mě sadistu) Od tý matky mi přišlo pošahaný, že nejdřív řekne "nejsem tvoje matka," a když přijde její okamžik, začne se bránit a vymlouvat "jsem tvoje matka!" No jo. Kdo by co pro záchranu svého života neudělal.

2 Pisatelka Pisatelka | Web | 26. prosince 2013 v 16:54 | Reagovat

Krásná povídka a ano ráda tě vezmu mezi Affs a promiň že to tak trvalo.

3 Joss Joss | E-mail | Web | 26. prosince 2013 v 17:47 | Reagovat

Pred tým, než som začala túto poviedku čítať som si hovorila. Nič pre mňa, horory nepozerávam, teda videla som asi dva, nič mi celkovo nespravili, ale skôr si pozriem také fantasy, ale o filmoch som tu neprišla. Proste som sa začítala a ten začiatok.. ako písala ten list, tam boli veľmi krásne opisy a potom ten prechod do minulosti ako zabila svojich rodičov, to bolo také... pekné, akože hororové, ale veľmi dobre napísané, tak to myslím. Skutočne píšeš dobre. Som si chcela od teba niečo prečítať a toto si akurát začala písať, tak som sa potešila, že mám možnosť, úplne krásne. :)

4 Milča Milča | Web | 26. prosince 2013 v 18:36 | Reagovat

[3]: Oh, ďakujem, zrovna od takové umělkyně, ako si ty, to potěší! :D
A vela ďakujem za ten prenádherný lay! :333333

5 Xanya Xanya | Web | 26. prosince 2013 v 20:26 | Reagovat

Tak to je krutý! 8-O :-D Mě krváky nevadí,spíš naopak. Těším se na další čast. :))

6 Calla Calla | 26. prosince 2013 v 21:08 | Reagovat

:OOOOOOOO Tak to mě dostalo! Ale celkem i naštvalo... Tak ona řekne, že je zrůda a že není její matka, a potom, když si chce zachránit vlastní krk ji začne utěšovat: jsem tvá maminka.. tak ať si vybere ne? :DD Ale opravdu super povídka i kapitola! :) :D

7 Abigail Abigail | 26. prosince 2013 v 22:25 | Reagovat

to je hustý, krváky mi nevadí, takže to vypadá docela dobře... ale ty jo, ani to neumím popsat... je to takové, zajímavé, vážně zvlášť to na konci...super povídka =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama