Jeskyně|Kapitola 10.

25. prosince 2013 v 13:48 | M. |  Jeskyně
Wow! :D
Vidíte to taky? Už jen přesně 16 kapitol a tato povídka končí! :D
Yes! xD
Mimo to, asi vás zklamu, další kapitola bude mít zase jen 1500 slov :D.
No nic, užijte si čtení :D.

A mimo to, ocenila bych, kdybyste konečně komentovali!!! Upřímně, už mě to u některýh lidí celkem sere! Takže máte týden na změnu nebo nastane tvrdá diktatura!!!!


Ráno se probudím a cítím se nezvykle odpočatá…co se dá dělat. Jsem uvolněná, ale během několika dalších minut mě mé myšlenky zradí a já si vzpomenu na problém, co mě tíží. Rozhodnutí.
"A je to tu zase…"pomyslím si otráveně.
"Takže?"pomyslím si, když otevřu skříň, "Smrt nebo být vílou? Smrt nebo být vílou? Smrt nebo být vílou…točí se mi z toho hlava…"
Vytáhnu z ní zlatou šifónovou sukni a černé tričko. Oboje přesně symbolizuje mou situaci. Myslím, že nemusím zmiňovat, která barva patří smrti…obleču se, u toaletního stolku se rychle a letmo nalíčím, aby mi táta jako v pátek neujel a já nemusela jet s Alexem na "pekelném stroji" a učešu si vlasy. Stáhnu si je do vysokého culíku a obrátím se k stolku. Je na něm spousta zmuchlaných papírů, sešitů, učebnic…(pozůstatek učení, psaní básní a malování) a vytáhnu z něj vše nezbytné- rozvrh znám nazpaměť. Naházím si učení do tašky, z nabíječky vyndám mobil, který jsem si tam včera musela dát, ačkoliv si na to nepamatuji a seběhnu schody. Jako ranní tradice se u stolu Miranda láduje snídaní. Lije do sebe pomerančový džus, neví jestli má dřív polykat či kousat topinku a vůbec, vypadá při tom jako zvíře. S odporem se kolem ní protáhnu a vezmu si poslední topinku, která zbyla na talíři. Chudinka ubohá, má sestra jí sežrala veškeré sourozence…
Ukousnu si malý kus topinky, pečlivě ho rozžvýkám, polknu a zapiji pomerančovým džusem.
Nenávidím tradice. Budeme tu někdy mít k snídani něco jiného než topinky s pomerančovým džusem? Odložím nakousnutou topinku na talíř, na ex vypiji obsah skleničky a vyběhnu si vyčistit zuby. Chvátám, ani je neberu pořádně a než stačím napočítat do pěti, sedím se školní taškou v aute na předním sedadle a s pomocí zrcadla se upravuji.
Jak mi to připadá, tátovi i Mirandě to nějak dlouho trvá, proto si s pomocí jednoho kouzelného tlačítka pustím rádio. Jak znám tátu, očekávám, že neuslyším ty nejnovější hity, ale zprávy z okolí.
"Exkluzivní novinka,"řekne tam hlas.
Téměř to neslyším, proto zvýším hlasitost a nastražím uši.
"Dnes ráno se konečně přestala pohřešovat učitelka místní školy. Byla nalezena roztrhána ve křoví na místním hřbitově. Dle očividného předpokladu byla navštívit hrob rodičů, poté ji někdo napadl, zabil, roztrhal a schoval kusy jejího těla do křoví. Nyní se nám k tomu vyjádří policejní náčelník Kenny."
V rádiu to zašumí a slova se ujme policejní náčelník Kenny o kterém slyším poprvé.
"Byla to dost ošemetná situace. Nějaká stará paní šla dnes se svým psem na hřbitov a i když tam mají být psi uvázání na vodítku, pustila ho na volno. Celou dobu obdělávala záhonek a až poté si všimla, že jí pes někam zmizel. Šla ho hledat a našla ho až u mrtvoly naší milované paní učitelky. Nechť odpočívá v pokoji."
Policistův hlas se začala trochu chvět, přesto však pokračoval.
"Zavolala policii a podala nám výpověď. My ohledali místo činu a jak jsme zjistili, paní byla usmrcena prudkou ránou do hlavy- má rozštípnutou lebku a poté roztrhána na kusy. To myslím doslova. Téměř to vypadá, jako kdyby ji roztrhal vlk, ale otisky zubů se neshodují.
Každopádně, dnes bude na její počest uspořádán na místním hřbitově její pohřeb, zván je každý. A ještě bych měl pro někoho pár slov. Ty, který si ji vzal život, slyš, že tě budeme hledat tak dlouho než tě odevzdáme spravedlnosti."
"To byla krásná slova Kenny. Tímto končíme dnešní zprávy a na řadě je počasí."
Vypnu rádio a opřu se do sedačky. To, že byla učitelka usmrcena jistě znamená, že musíme mít náhradu…doufám jen, že se výlet do Jeskyně zruší…
Dveře od auta klapnou…
"Slyšela jsi tu novinu?"zeptá se mě táta a spolu s Mirandou nasedne do auta.
"Ne,"zalžu.
"Už se našla ta tvoje učitelka. Bohužel je mrtvá. Takže teď poslouchejte obě dvě, ano? Žádné vycházení po setmění, žádné chození někam samy a podobně! A odpoledne po škole půjdete na ten její pohřeb, je to jasné?"
"Ano tati,"zamumláme s Mirandou naráz a sklopíme hlavy.
Vím, že zrovna Miranda s tím spokojená není, ale co se dá dělat…jestli chce být v pořádku, musí dodržovat pravidla.
Zapnu si pás a táta vyjede z garáže.
Ale i tak, jestli to má něco společného s vílím kruhem, já a moje rodina jsme v bezpečí…doufám. Musím si promluvit s Monou, to je můj úkol č.1. Za další je…ačkoliv to nechci udělat, musím. Jestli se mám stát…vy víte čím, musím se odpoutat od Alexe. To znamená, že úkol druhý bude říct mu, že je konec. I když nebyl žádný začátek.
Seznam úkolů raději ukončím, jak se znám bylo by toho tak desetkrát více, ale toto bylo to nejdůležitější, proto nejdříve splním toto.
Projedeme kolem jedné motorky a mě se sevře břicho v křečích. Alex měl podobnou.
"Asi to bude těžší, než jsem si myslela,"pomyslím si.
Z morbidnosti mé nyní zkažené duše mě vyruší prudké zabrzdění.
"Jsme tady,"oznámí mi táta.
Miranda vyskočí, jako kdyby jí bodla vosa, popadne batoh, políbí tátu na tvář a už utíká za jedním klukem, který zrovna jde ke škole. Zezadu lze jen vidět, že je dost vysoký a má dost tmavě hnědé až černé vlasy. Prostě Mirandin typ.
"Čau tati,"zamumlám, zvednu si ze země batoh, který mi tam při jízdě spadnul a vystoupím. Hned se kolem mě shromáždí skupinka dívek i kluků, stejně jako tomu bylo první den školy a všichni si se mnou chtějí povídat.
"Kath, jak ses měla o víkendu? Cos dělala? Dala bys mi své číslo? Můžu ti zavolat? Máš odpoledne čas?..."
Bombardují mě ještě dalšími podobnými otázkami. Náhle mi dojde trpělivost.
"Dejte mi ksakru pokoj!"zařvu, prostrkám se davem ven a zamířím k jedinému záchytnému bodu, který stojí u vchodu od školy, čeká na mě a zářivě se usmívá.
"Musíme si promluvit,"nařídím Alexovi, chytnu ho za tričko a odtáhnu pryč.
Z davu se ozývají zklamané povzdechy od kluků (možná i od holek) a zvuky foťáků, jak chtěly dívky zachytit nejnovější drby. Jakože já to táhnu s Alexem.
Odvleču ho do jedné prázdné učebny, zavřu za sebou dveře a než se mě stačí zeptat, co to má znamenat spustím.
"PodívejAlexi, tocomezinámijenemůževydržet, takžesimyslím, žebudenejlepší, kdyžseprostěrozejdemeanicjinéhodělatnebudeme,"vypravím ze sebe na jediný nádech.
Mlčky se otočí zády ke mně, tipuji, že asi přelouskává, co jsem mu právě řekla a rozesměje se.
"Ty se směješ?"vypravím ze sebe nevěřícně.
On si tam normálně stojí, směje se tak, až se třese a doslova se mi vysmívá do očí. Mám takový neodbytný pocit, že jsem udělala něco špatně.
Otře si slzy od smíchu a obrátí se ke mně, najednou celý vážný.
"Ty se semnou rozcházíš?"řekne tiše, jako kdyby si myslel, že jsem si z něj předtím dělala jen srandu.
Polknu a přikývnu. Je to tisíckrát těžší než jsem si myslela. Opustit někoho, koho skutečně milujete je těžké…zarazím se.
Opravdu jsem si pomyslela, že Alexe miluji? Sevře se mi srdce a začne pomaleji bušit. I ono mě zradí. I ty Brute!
"Kathy,"zašeptá něžně mé jméno.a nahne se ke mně, "Ty to nechceš udělat!"
"Chci,"zalžu a uhnu pohledem od jeho očí.
Ten pohled, který ke mně vysílá naprosto otupuje veškerý můj vzdor, ale je mi jasné, že to musí skončit. Miluji ho tak, že nechci, aby se mu něco stalo.
Zase to slovo. Miluji. Mám chuť se zaškrtit.
"Nechceš to udělat. Víš to moc dobře jako já, že patříme spolu…tak co se děje?"
I on o krok ustoupí z očí mu prosakuje bolest a zabodává se do mě jako tisíce jehel, tisíce nožů párajících mi břicho, tisíce seker utínajících mi hlavu, tisíce dýk vrážejíc mi své ostří do srdce…ale nic nebolí jako tohle.
"Už jsem se rozhodla,"slyším se říkat, "Je konec."
Nevěřícně se ode mě odvrátí.
"Jak chceš. Ale já se tě jen tak nevzdám."
S těmi slovy kolem mne proklouzne a vyběhne vztekle z místnosti, přičemž neopomene pořádně prásknout dveřmi. Sklo se přitom rozdrnčí a stejně jako moje srdce se roztříští na kusy. V malých kouscích dopadne na podlahu a zůstane tam ležet. To už to nevydržím a rozbrečím se. Nevěřím, že jsem to udělala. Jediného člověka na kterém mi mimo rodinu záleželo, jsem poslala do háje. Bylo to, jako kdybych svou duši roztrhala na kusy a jeden kus zahodila.
"Že ti to, ale trvalo."
Zvednu hlavu, otřu si slzy i když je mi jasné, jak příšerně vypadám a zamžourám na Monin obrys.
"Musela ses ho vzdát, abys mohla částečně naplnit svou přeměnu na vílu. Nesmíš totiž mít žádné spojení s lidským světem poté, co se staneš jednou z vás."
Spolknula jsem nepříjemnou poznámku o tom ať si tu její přeměnu strčí někam a raději změnila téma. I když ne o moc.
"A co moje rodina, ta se nepočítá?"
Moně na obličeji vyskočí vráska. Není to zrovna nejhezčí pohled.
"To vyřešíme později. Jak to tak vypadá, ty už jsi svou cestu zvolila, ale čas máš ještě jedenáct dní. Až poté, na setkání kruhu budeme chtít znát tvou odpověď. A teď pojď, učitelka se ptá, kde jsi."
Přistoupí ke mně, zvedne mě z těch kousků střepů a z kapsy vytáhne jakousi krabičku.
"Taštička první pomoci,"vysvětlí a otevře ji.
Taštička první pomoci je to jak pro koho. Záchranář či doktor by se nejspíš divil, kdyby jí dostal. Bylo v ní několik tub make-upu, všechny možné odstíny, dvě řasenky, jedna pro objem, druhá pro prodloužení, asi deset odstínů očních stínů, tři rtěnky, pět lesků na rty, pilník, odlakovač na nehty, odličovač, osm různých laků na nehty, pudr, hydratační krémy, parfémy a spousta jiných kosmetických přípravků, u nichž jsem ani nevěděla, jak se jmenují.
Mona mi pečlivě vysuší obličej, make-upem mi zakryje kruhy pod očima od brečení, nanese mi vrstvu řasenky a očních stínů a aby toho nebylo málo, vytáhne odněkud kontaktní čočky, co měly stejnou barvu jako mé oči a nasadí mi je.
Přivřenýma očima mě prohlédne a kývne.
"To by šlo. Tak pojď do třídy, máme tu novou učitelku. Řeknu ti, je to peklo."
Seberu ze země tašku a jdu za ní. Je mi jasné, že ve třídě je jediné volné místo u Alexe, proto si už předem šponuji nervy a látám díru v srdci a duši. To teprve budou muka…
**
"Slečno Katherine, posaďte se na své místo,"pokyne mi ta nová učitelka, když po Moně doslova vlétnu do třídy.
Ale nemohu za to. Prostě mi jen podjely ty blbé nohy…
Nevěnuji učitelce ani pohled (nechci se jí leknout až jí poprvé uvidím) a radši se usadím do lavice s Alexem. Židli si přitom šoupnu co nejdál mohu a jeho vyčítající pohled ignoruji. Je snazší opustit psa než Alexe, protože to není člověk, ale pijavice!....Asi jsem trochu hnusná.
"Slečno Katherine, mohla byste laskavě zvednout oči od svých nehtů a raději je upřít na tabuli?"nedá si pokoj učitelka.
Přestanu si je prohlížet a podívám se tam.
Perfektně úhledným písmem tam je napsáno učitelčino jméno.
Georgina Nevallová.
"Jmenuji se Georgina Nevallová, jak jste si mohli přečíst na tabuli,"představí se nám učitelka a několik žáků z toho chytne výtlem.
Ihned je zpraží nemilosrdnými pohledy.
Pořádně si ji prohlédnu. Má vlasy surově stažené do zrzavého drdolu, je vysoká jako žirafa, odhadem metr sedmasedmdesát, zářivé zelené oči, bledou pleť a je oblečena v úzkém, světle zeleném kostýmku. Už je z toho pohledu cítím, že my dvě spolu vycházet nebudeme, právě naopak. Nepřítelkyně do morku kostí.
"Budu vás učit na veškeré předměty, co vaše předchozí učitelka. Angličtina, Francouzština, Matematika a Přírodní vědy. Dnes, ale učení vynecháme, budeme ho věnovat třídě. Vemte si tedy každý nějakou židli a pojďte udělat kruh před tabulí."
Jako malé děti, všichni vezmou svou židli a před tabulí udělají kruh. Já tam svou židli strčím jako poslední a to jen proto, že se snažím dostat co nejdále od Alexe, což není snadné vzhledem k tomu, že se musím prodírat mezi ostatními ještě s židlí.
Nakonec jen taktak ukořistím místo vedle Mony, která na mě už nedočkavě mává a svalím se tam dost neelegantním způsobem. Mimo to i bolestným. Všichni propuknou smích, ale aspoň mi pomůžou vstát. Nějaký vtipálek zrovna to místo natřel mýdlem, není tedy divu, že ono "Klouz" proběhlo.
Zasměji se tomu také a spokojeně se v duchu ušklíbnu. To se mi zase něco povedlo!
"Tak,"začne učitelka, když všechny pracně utiší, "To bylo velmi poučné slečno Katherine. Děkuji, že jsme se mohli zasmát. A nyní k věci. Chci, aby tady každý o sobě řekl alespoň tři věci. Začneme od mé levice."
Z židle se tam zvedla taková silnější holka s mastnými blonďatými vlasy a začala něco mlít chraplavým hlasem, zničeným od kouření cigaret.
"Jmenuji se Janne Kianová. Bydlím tady, v Krvavé zátoce. Mí rodiče pracují v místním hotelu jako kuchaři. Trpím sebepoškozováním, alespoň jednou denně se musím řezat a jsem závislá na cigaretách."
S tím si ta holka vytáhne z kapsy balíček cigaret a před zraky všech si ho zapálí. Oněměle na ni zíráme. Učitelka to, ale nebere na vědomí. Jen pokyve hlavou a cosi si v deskách odškrtne.
"Další."
A probíhá to dál. Vždy ti vyvolení lidi o sobě řeknou to nejhorší. Učitelce nevadí nic, dokonce i když jí řeknou, že mají slabost pro hezký holky a pak se s tou hezkou holkou vedle začnou líbat. Zbyde nás jen pět. Jedna holka, co jí Mona oslovila Taylor, kluk beze jména, já, Mona a na konci je Alex.
"Jsem Taylor Mackenzie. Mí rodiče jsou jedni z nejbohatších ve městě, vlastní tu polovinu obchodů. Žiji v překrásném domě bez sourozenců. Trpěla jsem anorexií, bulimií a bůhví, jakým svinstvem ještě. V současné době chodím k psychologovi, abych se s tím traumatem mohla vypořádat."
Taylor si sedne zpátky na židli a začne si pilovat nehtíky s francouzskou manikúrou.
"Jsem Jonas. Je mi šestnáct let a jsem v téhle třídě proto, že jsem propadl. V deseti letech jsem se stal přechodným dealerem drog, kdo by přeci jen usvědčoval malé dítě? V jedenácti to všechno prasklo a já šel do pasťáku. A teď bydlím tady v Krvavé zátoce u adoptivních rodičů a snažím se svých závislostí zbavit."
Jakoby se nechumelilo, vytáhne si z kapsy injekční stříkačku a před zraky všech si trochu obsahu píchne do ruky.
Ale učitelka si ho ani tak nevšimne. Obrátí zrak ke mně a netrpělivě mlaskne.
Jsem na řadě. Zhluboka se nadechnu a upřu zrak do zdi.
"Jmenuji se Katherine. Bydlím s otcem a sestrou v krvavé zátoce. Mojí nejoblíbenější barvou je zlatá. Mám ráda zvířata. Těším se na výlet do jeskyně."
Nečekám na pobídnutí a sedám si na židli. Učitelka mi tentokrát věnuje až moc pozornosti. Mračí se, ústa má pevně sevřená, jako kdyby litovala ty ostatní, že mají tak těžký život a já s toho vyšla s pohodou.
Mona si toho všimne a zachrání mě.
"Jsem Mona. Bydlím v Krvavé zátoce, v tom největším domě. Jsem zazobaná zrzavá mrcha. Mými koníčky je provokace, drzost a pomlouvání. Je mi šestnáct let. Jsem závislá na čokoládě."
Odbude svou řeč, posadí se na židli a přehodí si nohu přes nohu.
"Alexi?"pobídne po několika minutách ticha onoho dotyčného.
"Jmenuji se Alex. Žiji v Krvavé zátoce. Momentálně mám naprosto debilní náladu. Kvůli Katherine i zlomené srdce. Mojí nejoblíbenější barvou je černá. A mým nejoblíbenějším zvířetem smrtka,"zašeptá, oči upřené do prázdna, rty se mu téměř nepohybují.
"Skvělé. Jsem ráda, že jsem o něco více obeznámena s vašimi tvrdými životy,"přitom upře zrak na mě a pořádně ho zabodne, "A doufám, že to bude lepší. Následně bych s vámi chtěla probrat důležité záležitosti. Zaprvé výlet do Jeskyně. Dozvěděla jsem se o jednoho z vás, že jste zatím nic neprohřešili, tak to uděláme nyní. Výlet je úplně placený školou, tudíž si s sebou nemusíte ani brát žádné peníze. Žádné obchody tam ani nejsou. Co se týče samotné Jeskyně, je to komplex menších jeskyní, které vedou neznámo kam. Každá třída už má najatého jednoho průvodce, který je zná jako své boty a půjde jinou cestou. Bude se s sebou brát jídlo na celkem tři až čtyři dni, protože nikdo neví, jak dlouho tam budeme a ubytovaní bude v podobě stanů, spacáků a karimatek. Nejlepší by bylo, kdybyste si udělali trojice a každá měla jeden stan, ve kterém byste mohli spát. Vemte si s sebou hlavně teplé sportovní oblečení-žádné džínsy či trička. Bude tam velká zima, proto dejte přednost svetrům. Bude se chodit alespoň deset hodin denně s malými přestávkami a světlo nám bude dělat lampy, baterky případně sbalíme pár pochodní. A abychom to shrnuli s sebou si vemte: Teplé oblečení, spacák, karimatku, případně stan, kdyby ho nikdo z trojice neměl, pití- alespoň pár flašek, baterku a klidně i pár drobností v podobě svačinek."
Několik lidí si její kecy zuřivě zapisovalo, byli z ní uchváceni. Já ji přímo nesnášela.
Zazvoní.
Trhnu sebou. Vůbec to nečekám. Zvonek zatracenej…
"Na zítřek chci, aby mi každý vypracoval malý referát na Jeskyni, alespoň na jednu a5. Přeji hezký den."
Jako nafrněná pávice se z židle a odkráčí ze třídy. Vůbec se nestresuje uklízením židle. Povzdychnu si, nejdřív uklidím svoji židli a potom i její. Všichni ze třídy se za tu dobu stačí vypařit na chodbu. Chci jít za nimi, jenže když se ozve tiché "ehm ehm", otočím se a přestanu v chůzi.
"Pořád sis to nerozmyslela?"zkouší to Alex, očividně nejistý sám sebou.
"Ne!"
Moje slova zní příliš tvrdě, samotná se tomu divím, ale co se stalo, stalo se.
Strne ještě víc než předtím, sklopí pohled a jako zombie projde kolem mě ke dveřím. V rychlosti se rozhlédne po chodbě a dveře tiše zavře. Otočí klíčem v zámku a dveře ještě zabarikáduje tím, že k nim přišoupne jednu z nejbližších lavic.
Já na něj jen udiveně zírám. Nechápu, co má v plánu. Když se ke mně otočí a já uvidím jeho výraz, téměř zalapám po dechu. Bolest je pryč, nahradil ho zkreslený vztek, arogance a vrcholné sebevědomí.
Přistoupí těsně ke mně.
"Co to děláš?"zeptám se ho.
Strach mě naprosto znehybní, takhle jsem se nebála ani na setkání kruhu.
"Chci ti jen něco ukázat,"odpoví a konečky prstů mě pohladí po tváři.
Ucouvnu. Vůbec, ale vůbec nechápu o co mu jde. Vím, jsem opravdu blbá, když mi to uniká.
Než stačím cokoli namítnout na protest, umlčí mě letmým polibkem, který mi vlepí na rty. Přejede přitom mezi námi jaká si jiskra…něco ve stylu blesk a bleskosvod. Ale tím mě nezastaví. I tak se pořád od něj snažím odtrhnout, ale nejde to jelikož mě sevřel v ocelových kleštích svých paží. Polibek mi tentokrát vtiskne ještě silnější, brní mě z něj kůže. Celé to napětí v mém těle se začíná vytrácet.
Ten hraný vztek, který jsem k němu chovala, postupně a pomalu nahradí láska.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 25. prosince 2013 v 15:43 | Reagovat

Krása..Já chci další kapitolu! :3 :D

2 Ami Ami | E-mail | Web | 25. prosince 2013 v 17:56 | Reagovat

Je to úžasný!!! Mně osobně! By takovýhle délky kapitol v klidu stačily :-D Těším se na další :-)
Héééj! Ale já komentuju!!!! I když teď nebudu, páč jsem u babičky! Takže od 26.12. - 31.12. ode mě žádný komenty nečekej! A co myslíš tou DIKTATUROU? :D, :-D

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 25. prosince 2013 v 18:36 | Reagovat

Já si nemyslím, že to je 1500 slov :-P Tohle bude snad o něco víc! :D
Krásné :P

4 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 25. prosince 2013 v 18:55 | Reagovat

Náhodou, já se taky snažím komentovat... xP
Kapitolka byla skvělá. Ta nová učitelka se mi vážně vůbec nelíbí. Nevím proč. Určitě za to může ten surově sepnutý drdol. Ano, to bude ono.
A co se týče Alexe.... Hm. Nevím, co si mám myslet. Nemusel všem říkat, že má kvůli Kath zlomený srdce, ale ok. Ale ta poslední věta se mi moc líbila. :3

5 Kate Kate | 25. prosince 2013 v 19:37 | Reagovat

Já být tebou tak sepíšu seznam těch,kteří nekomentují. Co ty víš,možná si ani neuvědomují,že v tomto článku myslíš je. U mě to teda pomohlo. Ale je to jenom můj názor. :-)

6 Milča Milča | Web | 25. prosince 2013 v 19:49 | Reagovat

[5]: Hele, dobrý nápad Kate, možná to také zavedu!!! :-D  :-D

7 Angela QuickBow Angela QuickBow | E-mail | Web | 26. prosince 2013 v 12:45 | Reagovat

Prepáč že moc nekomentujem, ale momentálne sa snažím skôr venovať rodine ako tráviť celý voľný čas na počítači, tak nejak nestíham :ň Ale krásna kapitola, tentokrát mi úplne stačí že nie je dlhšia :D :)

8 Kačíí Kačíí | Web | 28. prosince 2013 v 13:10 | Reagovat

Úžasná kapitolka, moc se těším na další :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama