Kapitola 8.- Vysvětlení

14. prosince 2013 v 18:26 | M. |  Zvrat Budoucnosti
Tak, po hoodně dlouhé době jsem se vrhla na pozastavené povídky a dala je do rozepsaných :D.
K Vánocům totiž dostanu noťas, takže půjde psaní jedna báseň (typuji, že do března bych mohla mít valnou část povídek ukončených) a navíc už mám zase nápadů s prominutím tři prd****, takže je to fakt úžasný :D.
Odkaz na přechozí kapitolu (Protože si nemyslím, že by si to kdokoliv pamatoval) ZDE



"Poslyš Amiko,"vyhrkne než se dostanu ke slovu, "Vím, jak to teď vypadá, ale mně na tobě opravdu záleží. Nikdy jsem tě s Anne nepodvedl a ani podvádět nebudu. Pokaždé to místo mě byl Peter. Opravdu mě to mrzí."
Nahne se ke mně a mě konečně dojde, co chce udělat (vím, jsem opožděná). I když vím, že ho to bude bolet, ucouvnu a založím si nepřístupně ruce na hrudi.
"Je mi jasné, že za to ty nemůžeš, ale nech mě se s tím srovnat, ano?"
Proklouznu kolem něj a zavřu se v pokoji.
Veškeré šance jsem Philipovi dala, takže to bude jen na něm. I když bych si to nepřiznala, chci a přeji si, aby si vybral mne namísto svého bratra Petera. Zní to sobecky, ale ta zlejší část ve mně si to pořád opakuje jako modlitbu, jen neříká amen. Povzdychnu si. Tak to u mě většinou vypadá, když si myslím, že budu mít méně starostí…nabalí se další.
Zvednu víko od krabičky a zkontroluji ony starodávné hodinky. Jsou pořádku, leží pořád na stejném místě, kam jsem je položila a nic nedělají. V klidu se převléknu do pyžama (dnes to byl velice vyčerpávající den) a ulehnu.
Jestli mě má dnes ještě něco postihnout, počká to do zítra. V několika dalších minutách se pohybuji v slastné dřímotě. Nemyslím spánek, spíše jen polospánek. Slyším, jak se otevírají dveře, jak se nade mne někdo naklání a nakonec ulehá vedle mě. Nemůžu se hnout, nemohu ani rozeznat, kdo to vedle mě leží, kdo se hrudí opírá o mě. Nakonec jen cítím, jak mě ten kdosi políbí na čelo a otočí se na druhý bok. To už spím…
****
"Nechtěla bys taky vstávat?"probudí mě cizí hlas.
"Mami, já dneska do školy nechci,"zakňourám a přehodím si peřinu přes hlavu.
Ozve se smích.
"Myslím, že tohle mohu zařídit broučku."
Ospale se usměji, zavrtám se do deky, když v tu se zarazím. Odkdy mi máma říká broučku?
Silou od sebe odlepím víčka, strhnu peřinu a zamžourám do obličeje..
"Petere!"zaječím, "Vypadni!!!"
V jeho tváří se mihne spousta emocí. Zklamání, bolest, smutek a v poslední řadě i uraženost. Mě tím dojde, s kým mám tu čest.
"Promiň Philipe,"zamumlám, zrudnu a zabodnu zrak do přikrývky.
Mohu se někdy ocitnout v trapnější situaci? A to ani nemyslím na to, že se mnou v uvozovkách strávil noc.
Usměje se, jako kdyby mi četl myšlenky.
Kruci!
Znovu odvrátím zrak a zabodnu ho do zdi. Víte, jaké tam jsou krásné barvy?
Cítím, jak mě propaluje pohledem. Proč mě sakra sleduje?
"Tak si říkám…Tobě nevadí, že jsem u tebe přespal?"otáže se mě.
"Řekl sis o to sám,"zabručím.
Nasadím na tvář masku falše a falešně milým hlasem se ho zeptám.
"Dobře, vadí mi to. Proč jsi u mě přespal?"
Není nad ironii.
"Páni, ty jsi taktní,"udiví se.
Odkdy se ta naše debata zvrhla v odborný rozhovor?
Ihned pokračuje, ani mě nenechá domluvit, opět.
"Ten idiot vedle mě vyhodil.prý chce mít pokoj jen pro sebe, takže, kdyby ti to nevadilo, rád bych zůstal po dobu, co budu jiný pokoj vybavovat tady."
"A to jsi mu nenavrhl, aby se odstěhoval on?"překvapí mě.
Já, co si pamatuji, jsem se s Anne hádala o pokoj pořád, sice pokaždé vyhrála, avšak rozhodně jsem jí ho "nevěnovala" jako tady teď Philip svému bratrovi.
"No..nechtěl jsem se ním zase hádat,"přizná, "A můžu tu teda zůstat?"dodá rychle.
"Jasně,"zazubím se.
Nic jiného ani udělat nemohu.
"Jen, ještě je tu jeden problém,"nedá Philip pokoj.
Nadzvednu obočí.
"Jaký?"
"Jak to bude s oblékáním?"
Zrudnu. Rajčatová barva se už u mě začíná stávat běžnou.
"Asi by ten druhý vždy měl počkat před dveřmi než se ten první oblékne či převlékne,"navrhnu.
"A co se takhle jen otočit?"opáčí a ušklíbne se.
"To by šlo, avšak můj návrh se mi líbí víc,"namítnu.
Rozesměje se hlasitým a upřímným smíchem.
"Ty se jen stydíš!"obviní mě.
Ztuhnu. Měl naprostou pravdu. Ani při tělocviku jsem se nepřevlékala před ostatními. Vždycky jsem se zavřela na záchodě a převlékla se tam.
"Ještě jedno podobné slovo a hledej si nové ubytování,"zavrčím a mrsknu po něm jeden z polštářů.
Vstanu a otevřu dveře od skříně. Jelikož není škola (svaté víkendy!), vytáhnu jedny své oblíbené tepláky a tílko na tenkých ramínkách. Bez povšimnutí projdu kolem šklebícího se Philipa (dobře, koutkem oka jsem se na něj podívala) a vyjdu na chodbu. Ani na okamžik mě nenapadne tam zůstat, vsadím na starou dobrou koupelnu. Zamknu za sebou a položím si oblečení na pračku. Váhám nad tím si dát studenou sprchu (v mém případě je lepší než Redbull) a tak do ní rychle vlezu.pustím studenou vodu naplno a zaječím typem Vřískot II. Možná jsem s tou vodou přehnala. Trochu. V rychlosti ji vypnu a vylezu z ní. Třepu se jako ratlík.
Navleču se do připraveného oblečení a učešu si vlasy. Toť je dlouhý proces, protože nemám klid, dokud mi vlasy v platinových hřebíkách nespadají po zádech až k pasu. Udělám si lehký make-up (nechtějte ani vědět, jaký mrakodrap mi vyskočil na čele) a uvolním koupelnu. Už přede dveřmi čeká nervózní Peter.
"Nemohlas pohnout?"vyjede na mě a než stačím cokoli odvětit (myšleno odštěknout) práskne za sebou dveřmi tak silně, že mi vítr rozcuchá vlasy. Naštvaně sevřu pěsti. Absolutně toho zafrněného idiota nesnáším! Jak jen může být Philipův bratr?!?
Otevřu dveře o d svého pokoje- Philip tam není- a…
****
Před očima se mi zableskne. Barvy duhy projedou mou myslí. Než se stačím vzpamatovat, dostanu minutové okno a svět se ztratí ve tmě…
"Kde jsem?Neznám to tu,"pomyslím si.
Sedím neb spíš stojím v nějaké místnosti a na bocích mě tíží jakási kovová věc. Hrudník mám stažený tak, že nemohu dýchat a na hlavě mám připevněno tolik vlasů, že se divím tomu, že se nezřítí. Jsou nakloněné na stranu stejně jako šikmá věž v Pize.
"Hraběnko?"otáže se někdo za mnou.
Leknutím nadskočím pár centimetrů nad zem (ono by víc v té kleci ani nešlo) a otočím se. Za mnou stojí dívka navlečená v prostých šatech (na rozdíl ode mě), vypadá jako puritánka a tváří se vyděšeně.
"Vám se ty šaty nelíbí madam?"
Nemohu nic říct, jazyk mám šíleně zdřevěnělý.
"Ksakru, co to má být? Vypadá to tu jako v osmnáctém století,"proběhne mi hlavou
"Paní?"
Dívka vypadá ještě více nervózněji než předtím.
"Ano, jsou skvělé,"vysoukám ze sebe a mimoděk pohladím suknici šatů.
Usměje se.
"Dobře tedy. Pokud chcete znát můj názor, na svatbu jsou naprosto úžasné. Budete krásná nevěsta Mylady."
Ukloní se a odcupitá pryč.
"Svatba?"hrkne ve mně, "Vždyť je mi jen šestnáct!"
Lehce, aby to nebylo poznat si uvolním korzet a posadím se na starodávné, vyřezávané křesílko.
"Musím se odsud co nejdříve dostat,"pomyslím si a vztekle praštím rukou do křesílka.
Náhle někdo otevře bez klepání dveře a já jsem se stejným začátkem vmrštěna do proudu ča-…
****
Od oné události uběhlo pár hodin. Sedím na gauči v obýváku, pozoruji Glee třetí epizodu a jako robot upíjím z plechovky Spritu. V hlavě mám přitom zmatek větší, než ten největší zmatek.
Nechápu, kde jsem to byla. Tipnula bych to na divadelní představené, ale kdy by se vzalo divadelní představení v mém pokoji? Nebo to byl film? Výpadek z reality? Halucinace či něco jiného?
Přemýšlím nad tím i poté, co začnou závěrečné titulky. I přes reklamy. Dokonce i poté, co si ke mně na gauč sedne Philip a začne na mě mluvit. Vůbec nevnímám, mám vypnuto.
Jsem tak zahloubaná ve své mysli, že když mi Philip zařve do ucha: "Amiko!", trhnu sebou tak, že spadne na gauč a já spadnu na zem. Stihnu se přitom ještě praštit hlavou o stolek.
"Co se to s tebou děje?"okřikne mě.
Očividně nechápe, že zrovna já jsem ta zmatená, zraněná a naladěná na úplně jinou notu. Promnu si čelo, kde se mi začne rýsovat velká boule a sednu si na gauč.
"Chceš to doopravdy vědět?"zeptám se ho.
Založí si ruce na hrudi.
"Není to doufám na dlouho!"
"Ne,"zalžu a polknu.
"Tak povídej,"pobídne mě.
Načerpám do plic co nejvíce vzduchu, připravím si gestikulaci a začnu.
"Pamatuješ, jak jsem ráno šla do koupelny? No tam jsem se prostě převlékla a tak… každopádně mě odtamtud vyhnal tvůj milý bráška. V uvozovkách jsme se pohádali a já potom naštvaně odešla do pokoje. V tu chvíli mi před očima proběhl blesk a já nic neviděla. Za chvíli se mi zrak vrátil i když jsem viděla trochu rozmazaně, poznala jsem, že nejsem u sebe v pokoji. Divně to tam vypadalo, smrdělo a i já si připadala jinak. Na sobě jsem měla šaty s korzetem, téměř jsem nemohla dýchat a navíc v nich bylo něco těžkého a kovového. K tomu jsem ještě měla na hlavě třímetrovou paruku. Když jsem se rozkoukala, promluvila na mě nějaká dívka, podobná dnešním puritánkám. Povídaly jsme si a ona nakonec zmínila, že ty šaty, co jsem měla na sobě, jsou na svatbu. Jestli jsi to pochopil, měla jsem se vdávat.
Ona poté odešla a já se usadila do takového křesílka. Nevím, jestli jsem se o tom zmínila, ale vypadalo to tam jako v osmnáctém století. Náhle tam někdo otevřel dveře, mě se zatmělo před očima a vrátila jsem se do pokoje. A víš, co je nejlepší? Hned, jak jsem se vrátila, jsem viděla, že ta krabička ve které byly hodinky se chvěla a zářila. Nevíš, o tom něco?"
"Tos jako cestovala časem?" vyhrkne a vykulí oči (a dělá, že mou otázku přeslechl).
"Nevím,"přiznám a pokrčím rameny, "Sama jsem z toho zmatená…"
Philip náhle vyskočí na nohy.
"Pojď do pokoje, hned!"přikáže mi a doslova mě tam odtáhne.
Jediné, co mu v tom brání je, že se chytnu za roh dveří.
"Proč?"nechápu.
"Chci to zkusit, třeba to půjde,"vyřkne a trhne mnou.
Já bohužel uvolním sevření a nechám se vláčet do pokoje. Philip mnou otevře dveře (Auuuuu!) a jí zažiji déja vu.
****
Chlad. Zima. Píchání jehel v celém těle. Necítění končetin. A v dáli pohled na potápějící se loď. Jen taktak spatřím název. Titanic. Přemístili jsme se s Philipem do roku 1912.
"Philip!"uvědomím si poděšeně.
Probudím své končetiny a ačkoli to jde blbě, plavu k bezvládnému tělu, ležícímu na zádech. Chytnu ho za ruku a zatřesu s ní.
"Philipe, prober se!"zachraptím.
Žádná reakce, ruku má tak studenou a ve tváři má mrazivý výraz. Sáhnu mu na čelo. Sám led. Nenapadá mě, co tím nápadem, co mě napadl zkazit, proto ho chytnu a celého potopím pod hladinu. Jeho reakce na to je rychlejší, než jsem si myslela. Strčí do mě, vyplave na hladinu a vytře si slanou vodu z očí.
"Co to děláš?"osočí se na mě.
Vynořím ruku z vody a máchnu jí kolem sebe. Všude jsou zbytky Titaniku, plavající lidé i zmrzlé mrtvoly.
"Titanic. Rok 1912,"zamumlá si pod fousy Philip.
Dojde mu to rychleji než mně.
"Přesně. Tak vidíš, že jsem ti říkala pravdu… jen nevím, jak se odtud dostat!"zakňourám a zadrkotám zuby.
Je mi taková zima a chce se mi spát… Philip mi vlepí facku. Překvapeně rozevřu oči, ani si neuvědomím, že jsem je měla zavřené a chytnu se za tvář.
"Hlavně nesmíš usnout!"napomene mě.
"Dobře,"zamumlám.
Ale to už na mě přichází další vlna spánku a odolávat jí je nad mé síly.
****
"Vydrž Amiko, vydrž,"mumlá si pro sebe Philip a balí mě do teplých dek.
"Co se děje?"probudím se a zaskuhrám.
Až do této doby jsem byla mimo, ani si nepamatuji, kdy jsme se sem dostali. A jak jsme se sem dostali.
Crčí ze mě voda, promáčuje přikrývky a když pohledem prozkoumám Philipa zjišťuji, že je na tom podobně.Jenže on se na rozdíl ode mě nezahřívá.
"Převlékneme se do suchého a zabalíme se do dek. Dělej! Nesmíme prochladnout,"okřiknu ho a vstanu.
Odplazím se ke skříni a vytáhnu z ní dvoje čisté tepláky neutrální barvy a ty samá trička. Hodím jednu sadu Philipovi a za skříní se převleču. Je mi úplně jedno, že je se mnou Philip v pokoji. Mokré věci tam nechám ležet a zabavím se do dvouch suchých dek, které mi zbyly. Philip si zabral dvě své. Přehodím přes sebe i peřinu a položím si hlavu na polštář.
"Páni, my vážně cestovali časem,"ozve se Philip obdivně.
Nedám na to a rozesměji se.
"To ti došlo až teď?"
Uchichtne se.
"Vlastně jo. Tam mi šlo jen o to přežít. Nic víc."
"To chápu!"
"Já vím."
"Philipe?"
"Hm?"
"Co by se asi tak stalo, kdybychom to nezvládli?"
Otočí se směrem ke mně.
"To nechtěj vědět."
"Dobře. Philipe?"
"Co zas?"
"Radši nic!"
"Co jsi chtěla?"
"Dobrou noc."
"Cože?"
"Můžu se snad vyspat, ne?"
"Je poledne."
"No a?"
"Víš vůbec, jak jsem vyčerpaná?"
"Jo."
"Tak vidíš. Dobrou noc."
"Dobrou."
Spokojeně se zachumlám do peřiny a zavřu oči. Konečně vím, že jsem v bezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 15. prosince 2013 v 11:02 | Reagovat

Já jsem tuhle povídku ani nečetla, takže se do toho co nevidět pustím :D :D :D
Tahle kapitolka byla opravdu skvělá :D :D

2 Abigail Abigail | 15. prosince 2013 v 11:58 | Reagovat

skvělá kapitolka, ale moc jsem ji nepochopila jelikož jsem tuhle povídku ještě nečetla... co nevidět se do ní pustím =)

3 Ami Ami | E-mail | Web | 15. prosince 2013 v 12:10 | Reagovat

Tak jo, tuhle povídku si musím přečíst, páč je naprosto úžasná!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama