Kapitola 4.- Nádech

28. prosince 2013 v 14:14 | M. |  Křišťálová slza
Tak, napsala jsem kvůli Lexi, která z toho dlouhého čekání málem měla amok, další kapitolu :D.
Je jí i věnovaná, tak doufál Lexi, žese ti líbí :D.
Užijte si ji :).


Nádech
Jmenuji se Shadow Darková.
Tento příběh je o tom, jak i z věcí, které v podstatě neexistují, může vzejít něco, co je krásné.
Protože já neexistuji. Nikdo z nás neexistuje. Protože jsme stíny…
***************
Hrát to bylo těžké. Až moc těžké. Už jen při té větě se mi levá paže mírně roztřásla a chytla jsem tik do oka. Avšak musela jsem to udělat. I když se mi nechtělo.
Přistoupila jsem k ženě, pomocí mých vzpomínek na povrch vytlačila slzy a objala ji. Žena nahlas fňukla a objetí mi oplatila. Sice se to od ní podobalo mírnému škrcení, držela jsem se. Nesměla jsem dopustit, aby mě odhalili- smrt by byla okamžitá. My stíny, jak už jsem říkala, tu doopravdy nejsme v lásce.
"Klér, ach Klér, zlatíčko,"zavzlykala a pustila mě.
Poté nastalo další kolo v objímání, tentokrát od Kléřiny sestry. Nevěděla jsem, jak se jmenuje, ale bylo mi to jedno. Bylo mi totiž jasné, že se ho dříve či později dozvím.
Odtrhla jsem se od ní a hřbetem ruky si utřela slzy.
"Jestli vám to nevadí, ráda bych si šla lehnout. Jsem šíleně vyčerpaná."
"Samozřejmě zlatíčko. Tvůj pokoj je nahoře, vedle Fleurina, jestli si na to nepamatuješ."
S děkovným úsměvem jsem se k nim otočila zády a vyšla na chodbu. Schody jsem okamžitě našla, nešly přehlédnout a vylezla jsem po nich do prvního patra. Pokoj jsem našla také ihned, kvůli dveřím. Jedny byly v odstínu matně levandulové a měly na sobě vyvedeno kaligrafickým písmem velké bílé písmeno F. Ten logicky patřil Fleur. Vedle něj byly matně modrozelené dveře s písmenem K. opět vyvedeno v kaligrafickém písmu a bílé barvě. Otevřela jsem do dveře do Kléřina pokoje a vešla dovnitř. Nebylo to zas tak útulné, jak jsem předpokládala. Jalo se to nazvat jedním slovem. Brloh. Postel připomínala krtinu (ne, že bych někdy nějakou viděla, ale četla jsem o nich a slyšela od pár stínů, co setrvali v lidském světě předtím než byli uzavřeni do kupole), polštář i peřina byly nakupeny na sobě a byly na špinavé. Stolek se dal vyjádřit chaosem. Papíry tam byly naházené všude, mezitím ležely fotky, noviny, složky, kusy čehosi roztrhaného a dokonce tam bylo i několik mobilů. Potichu jsem nakoukla na chodbu. Nikde nikdo. Pomalu, aby nevrzly, jsem zavřela dveře.
Abych lépe pochopila Kléřin život, musela jsem se do něj vžít a zajistit si vše, co bylo možné. Přistoupila jsem ke stolu a popadla dřevěnou židli. Přisunula jsem ji ke dveřím a zarazila ji za kliku tak, aby dveře nešly vůbec otevřít. Nastal čas.
Sesbírala jsem ze stolu veškeré fotky a utřídila je na jednu hromadu. Postupně jsem je začala prolistovávat. Na první z nich bylo zachyceno naše město, město Stínů. Přes černou kupoli nebylo téměř nic vidět- bylo to focené z dáli, ale i tak jsem zrakem dokázala spatřit rozmazaný vrcholek nejvyšší stavby v městě Stínů- kostel Věčnosti. Vypadal trochu jako gotická stavba, ale nebyl vysoký kvůli tomu, aby byl blíže k bohu. Měl naprosto jiný význam. Vysoký byl kvůli tomu, abychom (bylo to v prvních několika letech) mohli chytat signály lidí. Trvalo to několik měsíců než se nám rozbily veškeré přístroje a kostel nenabyl využití. Pokud si dobře pamatuji, za mé éry v něm bylo skladiště zbraní…těch, co zbyly. Položila jsem ji na stranu. Na té druhé byl vyfocený les ve kterém jsem byla. Těch několik stromů, co obklopovali palouček.
"Ona to tam hlídala,"došlo mi, když jsem se podívala na další fotku.
Tentokrát byla na fotce Klér s dívkou, společně stály čelem k palouku a v rukách měly vysílačky. Na bocích jim díky opasku visely zbraně a obě měly to samé oblečení. Černé brýle ve vlasech, černá tílka a černé kalhoty. Kvůli tílkům bylo vidět i tetování, které měly na ramenech. Měly tam vytetované něco zvláštního. Kruh, v něm byla andělská křídla a přes ně byla růže a meč. Položila jsem fotky na stůl a zamířila k zrcadlu. Shrnula jsem si ramínka tílka a tetování si prohlédla podrobněji. Bylo přesně tak nádherné jako na té fotce.
S povzdechem jsem se vrátila k fotkám. Nic moc jsem se zatím nedozvěděla, ale doufala jsem, že se to zlepší.
Na další fotce byla samotná dívka, která byla na předchozí s Klér. Měla jemňounce blonďaté vlasy a chrpové oči. Kůži měla bledou až průsvitnou. Byla oblečena stejně jako na předchozí fotce a na tílku měla jmenovku se jménem Quinn. Smála se do objektivu a oči jí přitom zářily. Vsadila bych se, že to byla Kléřina kamarádka.
"Musím o ní zjistit více,"nakázala jsem si a fotku přidala na hromadu prohlédnutých.
Předposlední fotka ukazovala výjev souboje Klér a Quinn. Dle všeho Klér vyhrávala, ale Quinn nebyla ž tak na dně.
A poslední fotka byla nádherná. Byla vyfocena z vrcholku nějakého stromu. Ukazovalo to tu paseku, částečně město a z valné části město Stínů, když ještě nebylo uzavřeno. Stavby se krásně leskly, byl vidět i opar, který větší skupina stínů vytvářela a kostel Věčnosti vypadal jako nový. Možná i byl. V rohu dole bylo dokonce datum. 17.7. 2050. To bylo před téměř sto lety. Ten den čítal datum (pokud si dobře pamatuji) 1.2.2150. Přeložila jsem několikrát fotku, aby vytvořila jen malý obdélníček a strčila ji do kapsy kalhot. O něco tak cenného a spojeného se mnou jsem nechtěla přijít.
Srovnala jsem fotky na hromady a tentokrát sesbírala ty papíry. Většina jich byla prázdná, tak jsem je jen srovnala na hromádku stejně jako fotky a s těmi zbylými se posadila do takzvané krtiny. Bylo to celkem pohodlné, musela jsem to uznat.
Byly to nějaká hlášení z různých dnů. Většinou byly krátké, ale našly se i výjimky.

Dnes 12.1.2150

Ráno přesně v 6:00 jsem dorazila na pracoviště. Měla jsem menší problémy s autem- prosím o opravu, ale naštěstí jsem dorazila včas. Jako ostatní dny, není po nich ani stopy. Ale v jednu chvíli, kdy za mne převzala hlídku Quinn, abych mohla prozkoumat oblast z výšky stromu. Zaznamenala jsem něco pozoruhodného. Díky dalekohledu IYX085-K7 jsem spatřila několik stínů, jak seškrabávají nátěr 015-HM9. Zaznamenala jsem to kamerou J4-GLD a poslala to na velitelství dle mne je nutné, stíny vyhubit jinak než nátěrem 015-HM9. Avšak to je jen můj názor. Zbytek dopoledne i odpoledne bylo celkem klidné. Ovšem v 17:38 nastalo v oblasti podezřivé chvění. Nevím, odkud to pochází, přístroj CA-21B85Q nic zvláštního nezaměřil. Ani WTF-48UT20 nic nezjistil.
Hlídku jsem ukončila v 22:00, kdy mne vystřídal Fred s Astorem.
Konec hlášení.
Klér
Odložila jsem papír s hlášením vedle sebe a začala číst druhý. Přitom, co jsem četla, jsem měla chuť omdlít…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pisatelka Pisatelka | Web | 28. prosince 2013 v 14:40 | Reagovat

Zase se mi to líbí :)

2 Rexxanna Rexxanna | Web | 28. prosince 2013 v 18:17 | Reagovat

To je boží... Moc se mi to líbí.. Omlouvám se že jsem nepsala teď o vánocích byl docela šrumec... Ale toto to je opravdu velice moc dobré. A moc a moc se mi to líbí doufám že další část bude co nevidět :)

3 Pisatelka Pisatelka | Web | 28. prosince 2013 v 20:19 | Reagovat

diary-povidky@seznam.cz  (je překrásný a děkuji ještě jednou)

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 28. prosince 2013 v 20:29 | Reagovat

Zajímavá kapitola.. nechápu, proč tolik ty stíny nenávidí.. -.-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama