♦Den třináctý♦

7. prosince 2013 v 17:37 | M. |  Bolest, strach, smutek, smrt
Ha Ivan! :D
Ne, dělám si srandu, trochu mi šíbe :D.
Jinak, není nad černý humor nemyslíte? :D (Neplatí to jen ke kapitole ;D)

Věnováno Ilonce a Ewil :D

Jinak, piště do komentů- Co byste chtěli pod stromeček tady na blogu?

Vyberte si jakoukoli kapitolu!


Den třináctý
Nenápadně jsem si otřela ruku do šatů a poté rámě přijala. Přitom jsem si neopomněla zapsat do imaginárního deníčku.
"Ruka-později dezinfikovat, vydrhnout, odříznout a dát si tam jinou. Tu starou sešrotovat, hodit do cirkulárky a naservírovat mu ji k jídlu."
I když si myslím, že by mu to moc nevadilo.
Z haly jsme zamířili nahoru po točitých schodech, kterých jsem si všimla hned, co nás sem před několika dny přivedli. Byly dlouhé, delší než jsem si myslela a děkovala jsem Satanovi (Bůh již pro mě není) za to, že jsem si nevzala ty sandálky s klínkem. Vylezla jsem s pomocí Klause posledních pár schodů a sesunula se na zem. Byl to záhul větší než na tělocviku, když se známkovalo nebo byl sportovní den.
"Unavená?"zeptal se mě potměšile.
No ovšem, že mně to netrklo hned. Chtěl mě jen unavit, abych se mu pak nemohla bránit! Jsem to ale husa!
Krátce jsem přikývla a zavřískla. Asi pár setin sekundy poté, co jsem přikývla se ohnul a jedním tahem mě vzal do náruče.
"Pusť mě dolů,"křičela jsem a mlátila ho pěstmi do hrudi (A že jsem měla páru! Čtyři roky jsem chodila na karate), avšak on na sobě nedal znát jedinou známku bolesti.
Zasmál se, ale na zem mě nepostavil. Udělal se mnou pár kroků ke dveřím, loktem je otevřel a vkročil se mnou dovnitř. V kanceláři (čtete správně, byla to kancelář) stály čtyři osoby. Tři muži s tvrdými výrazy a jedna žena s výrazem ledu. O to více, když se na nás obrátili, jsem se chtěla z Klausovy náruče vymanit. Cítila jsem se trapně.
"Dej mě dolů! Hned!"zašeptala jsem mu rázně do ucha.
Uchechtl se a pomalu mě spustil na nohy, které jsem po takovém výšlapu ani necítila. Povědomě jsem si uhladila vlasy a šaty a stoupla si několik metrů od něj, pro případ, že by si mé osvobození rozmyslel.
"Takže,"ozvala se ta žena a dupla nohou," Tohle má být ta dívka, co se k nám má přidat?"
Nevěřícně jsem se podívala na Klause. Ten ode mne rozpačitě odvrátil zrak.
"Ano, to je ona. Millie Deathová,"odpověděl.
"Ví o tom?"zeptal se ho jeden z mužů.
Byl takový, malý, tlusťoučký a oči měl zapadlé a malé jako krysa.
"Ne, chci jí to říct teprve teď."
To už jsem to nevydržela a do diskuze se zapojila také.
"Co to má kruci znamenat? Co mi chceš říct?"
Klaus se obrátil ke mně.
"Jde o to Millie, víš, jak jsem ti řekl,a že jsi jiná. Ty JSI jiná! Jsi jako my. A proto ti mi všichni chceme nabídnout, aby ses k nám přidala."
Na mysli mi vyskočila hrůzná myšlenky a tak jsem ji radši spolkla.
"K čemu se mám přidat?"zeptala jsem se všech rozechvěný hlasem.
"K nám,"odvětila netrpělivě ta žena.
"A co jste zač?"opáčila jsem.
Slova se znovu ujal Klaus.
"Vždyť to víš, v hlubi duše to víš, tak nač ti to vysvětlovat? Navíc jsi četla ten dokument v počítači- netvař se, že to chceš popřít-. Ale kdyby ti to nedošlo, já jsem K.A. Johnson, žena se jmenuje Darina Vairová a muži jsou Darek Fester, Carl Himtel a Clark Cent."
Vyprskla jsem smíchy.
"Nejsem spiderman,"ohradil se a našpulil rtíky až se mu zkroutil tenký knírek nad nimi.
Vyprskla jsem znovu. Tentokrát už jsem se nemohla udržet a začala jsem se smíchy svíjet na podlaze-no dobře, přeháním, ale podobné to bylo. Otřela jsem si slzy a naznačila Klausovi, že může v řeči pokračovat. On se tvářil nadmíru pobaveně, chvíli to vypadalo, jakoby se chtěl smát taky.
"Nás pět dohromady ovládá celý tento projekt, jsme jeho zakladatelé, jsme…"řekl, ale já ho přerušila.
"Vrazi,"zašeptala jsem.
"To také,"připustil milý "spiderman".
"Tak?"zeptala se žena, "Přidáš se k nám?"
Její otázka mě více než zaskočila.
"Zbláznili jste se??!?"zařvala jsem na ně, "Nemám zájem být jako vy, naprosto bez citů a emocí, být jen kámen, který vraždí lidi!!!!"
"To radši zemřu,"dodala jsem o něco později tiše a myslela jsem to smrtelně vážně.
A v tu chvíli nastal zlom, převrat, který vše změnil. Přestala jsem se bát smrti. Otočila jsem se na patě a vyběhla ze dveří. Schody, když se šlo po nich dolů se daly snadněji zdolávat a tak jsem za pár sekund seděla zabarikádovaná v koupelně. Ručníkem, který se sušil na topení jsem vytřela sprchu a sedla si do ní. Vpletla jsem si prsty do vlasů a začala jimi škubat. Jestli mě Klaus chtěl mít takovou, měl mě. Byla jsem na dně. Doslova. Utápěla jsem se ve skrytých myšlenkách, vraždách, bolesti, temnotě… Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych se k nim přidala. Bylo by to lepší nebo horší? Částečně jsem litovala toho, že jsem nabídku nepřijala. Přeci jenom, bych mohla možná být volná. Avšak výčitky svědomí by to přebily. Mohla bych možná být bohatá- v tom dokumentu se psalo, že projekt již brzy bude vydělávat, ale co kdybych musela zabít někoho, koho jsem znala byť by to byl jen Číňan, který na rohu naší čtvrti prodával potraviny. Mohla bych se zamilovat do Klause. Vždyť byl tak hezký, někdy i milý a pozorný, když odebereme to, že se mně pokoušel otrávit. Ovšem milovat vraha? Možné by to bylo, ale co kdyby někdy zavraždil mně, kdybych ho přestala bavit. A byli bychom tam, kde jsme začali… Zavřela jsem oči přičemž mi z jednoho skanula slza. Za ní následovaly i další a další… Nenáviděla jsem svůj život. Těch několik let bylo celkem fajn, ale v tu dobu, co se tohle odehrávalo byl k zabití- vidíte ten paradox? Pootevřela jsem oči a slzy si utřela.
"Není čas na slzy, musím se odsud nějak dostat, jakkoli!"pomyslela jsem si.
Vytáhla jsem klíč ze zámku a klíčovou dirkou se podívala do pokoje. Klaus tam s dvěma muži seděl na pohovce a netrpělivě poťukával nohou.
"Kdy už konečně vyleze?"zavrčel a bouchnul pěstí do stolu.
Muži se ho pokoušeli zadržet.
"Klid pane, jednou odtamtud musí vyjít,"namítl jeden.
Odmlčeli se a jeden z nich pohlédl mým směrem. Zdálo se mi, že zírá přímo na mně.
"Sleduje náš klíčovou dirkou pane,"oznámil mu.
Klaus se bleskurychle zvedl a běžel ke dveřím. Strčila jsem klíč zpátky do díry, ucpala si uši, abych Klause neslyšela a vrátila se do sprchy. Když jsem ji zavřela, byla jsem od izolovaná od zvuků a tak jsem si prsty mohla vyndat. Pustila jsem vlažnou vodu, nechala ji po sobě stékat a spolu s ní jsem odplula do říše snů.
Tímto skončily mé vzpomínky…
****
Playlist:
Mimo to bych také byla ráda, (kdyby se vám povídka líbila) kdyby jste si na blog dali bann :). Silně pochybuji o tom, že se někde objeví, ale třeba jo :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama