♦Den desátý♦

1. prosince 2013 v 17:55 | M. |  Bolest, strach, smutek, smrt
Jupí, už jen 5 dnů!!! :D
Jsem ráda, že konečně "téměř" ukončuji další povídku! :D
Doufám, že za další bude Zvrat, protože má mít jen 25 kapitol a mám 8 :), což je nejvíc z ostatních :D.
Jinak, nedivte se té básni- popadla mě morbidní nálada :D.
A ano, vymyslela jsem ji :D.

Věnováno mé spřízněné duši Ilonce :D. Užij si ji "Brumbále" :P.



Den desátý
Křik. Ten trval necelých pár minut, než komando umlčelo rodinu MgGwyrových. Přepadení nastalo v hluboké noci, bylo něco okolo dvou hodin v noci. Muži šperhákem otevřeli vstupní dveře a tiše jako myšky (i když do těch měli daleko) vyběhli po schodech do prvního patra. Nejdříve přepadli ložnici Eveiných rodičů. Praštili puškou do hlavy jejího otce Thomase přičemž omdlel a začali se prát s její matkou Anne. Žena křičela, ječela jako siréna, kopala kolem sebe a mlátila rukama kolem sebe jako větrný mlýn. Až, když se jim po několika ne zrovna úspěšných pokusech podařilo nasadit jí roubík, šlo vše jako po másle. Svázali jí ruce a nohy a položili jí do dodávky přesně vedle omráčeného Thomase MgGwyra. Na rozdíl od Anne měl ve tváři vepsaný klidný výraz. V domě zbýval jen Evein starší bratr Paul. Ten byl zavřený ve svém pokoji v podkroví, tudíž ho nemohli tak snadno najít. Avšak za dalších pár chvil byl svázaný a omráčený stejně jako jeho otec. Akce byla u konce a trvala jen dvacet tři minut přesně. Nikdo na ně nezavolal policisty, tudíž v klidu nastoupili do auta a odjeli pryč, až na konec města.
,-,-,-,-,-,-,
Skrýt se v temnotě,
snít a odplouvat…
Bolestně vyznat se v slabotě,
navěky hrát a naslouchat…
Vzbudila jsem se a otevřela oči. Díky této podivné básni, která mě vzbudila, jsem nemohla spát. Zběžným pohledem, jsem se ujistila, že v místnosti kromě mě a Eve není živá bytost. Báseň tedy musela vycházet z reproduktorů visících nad skříní a v koutech místnosti.
Mučit každého ač nevinného,
trpět výčitkami Obětí.
Použít nástroje účinného,
ať za náhrobek svůj doletí.
Báseň nabila poněkud morbidního rázu a chvílemi jsem i přes šramot reproduktorů Jeho hlas rozpoznala. Mimo to, kdo nepochopil, komu patří onen hlas, je to ten, jehož jméno nesmíme vyslovit a jehož jméno ani neznám (Ne, lord Voldemort to není!). Probudila se i Eve.
"Co se děje?"zeptala se mě.
Položím si prst na rty. Báseň od toho kluka pokračuje.
Smrtka kosou tě popraví,
tvá hlava do hrobu spadne.
Konec, ten tě napraví,
když anděl z nebe padne.
"Tuto báseň jsem vymyslel já. A je věnovaná tobě Millie Deathové. Doufám, že si z toho vezmeš ponaučení."
Tím to skončilo *známé zapraskání reproduktorů*.
"Co to ksakru bylo? O co jsem přišla? A proč to věnoval tobě?" bombardovala mě Eve otázkami.
"Nic to nebylo. O nic jsi nepřišla. Jenom mi ten psychou věnoval báseň. Ani nevím proč,"odpověděla jsem automaticky.
Protočila a hodila placáka do polštářů.
"Tos měla říct hned."
Něco nesrozumitelného jsem zabručela a vstala. Prohrábla jsem si vlasy (účes to moc nezlepšilo) a šla (znovu) do koupelny. Raději jsem se ani nedívala do zrcadla (jisté zkušenosti jsem s tím měla) a doplazila se přímo do sprchy. Byl to můj oblíbený ranní rituál, dobře se přitom přemýšlelo. Ale ten den jsem na to neměla náladu. Hodila jsem do koše na špinavé prádlo pyžamo a pustila si studenou vodu. Téměř jsem zaječela. Měla nejméně -10 stupňů Celsia. Rychle jsem ji vypnula, vylezla a zabalila se do ručníku. V tu chvíli mi to došlo.
"Kruci!"zaklela jsem, "Zapomněla jsem si vzít oblečení!"
Vztekle jsem otevřela dveře dokořán a ztuhla. Zírala jsem přímo do hlavně nabité, kovově lesklé pistole…
,-,-,-,-,-,-,
Bič tmou prolétne,
zbraň už je nabitá.
Nůž ti krk podřízne,
myšlenka ukrytá.
,-,-,-,-,-,-,
"Ahoj zlatíčko,"zahoukal ten bastard.
Uculil se a obrátil se ke mně zády. Věřte nebo ne, kdybych ten ručník neměla a byla oblečená, skočila bych mu na záda a uškrtila ho. Abych odlehčila situaci, co se mi odehrávala v hlavě (ano, ano, mám živou představivost), jsem se ho zeptala na věc, co mě dlouho tížila na srdci.
"Jak se jmenuješ?"zeptala jsem se ho,
Zarazil se a pomalu otočil. Přes obličej mu přeběhl jakýsi podivný výraz.
"Jmenuji se Klaus Andrew Johnson,"odpověděl a nejistě se usmál.
V tu chvíli mi připadal jako normální kluk, ne jako odporný masový vrah. Téměř jsem si ani nevšimla té podobnosti. K.A. Johnson. Klaus Andrew Johnson. To on musel napsat ten dokument.
Ale jako vše hezké i jeho úsměv musel jednou skončit. Uviděla jsem jak za ním cosi vykukuje a naklonila se na stranu. Uviděla jsem něco hodně odporného…možná ještě víc než zabití Camilly. Prudce jsem vtáhla vzduch do plic. Málem jsem se rozplakala i pozvracela naráz.
"Co jste jí to udělali?"zařvala jsem a nehledě na svůj sporý oděv se k bezvládné Eve rozběhla.
Přivázala si tlustý provaz za pomocí židle k trubce vedou pár centimetrů pod stropem, oprátku si omotala kolem krku a… židli skopla stranou.
"My jsme to nebyli,"uklidňoval mě Klaus a zastrčil si pistoli do kapsy, "Původně jsme si mysleli, žes to byla ty.
Odvrátila jsem od Eve zrak. Její křídově šedá pleť a modré rty už na mě byly moc. Vytáhla jsem ze skříně první, co mi přišlo pod ruku (v mém případě fialkové šaty) a šla se převléct do koupelny. Ručník byl hrozně nepraktický. Když jsem se vrátila, byli pryč a já tam zůstala sama s mrtvolou mé nejlepší kamarádky. Sednula jsem si do křesla naproti ní a pustila slzy, které mě tížily na svobodu.
"Proč!!!! Proč jen Eve???!!!?!!??"vzlykala jsem nahlas a fňukla.
Psychicky jsem byla na dně a možná i níž. Jestli to chtěl Klaus, aby se stalo, podařilo se mu to. Jen jsem nechápala, proč to udělala…PROČ UKONČILA TEN SVŮJ ZATRACENÝ ŽIVOT????!!!!!??
Nechtěla jsem tam zůstat sama….
Někdo mi poklepal na rameno. Uslzené oči jsem zdvihla od svých dlaní. Nade mnou stál Klaus (nikoho jiného jsem ani nečekala a podával mi bělostný kapesník. Vysmrkala jsem se a hřbetem dlaně si otřela oči. Ozvalo se tlumené žuchnutí. Klausovo pomocníci zrovna odřízli Eve od provazu. Rychle ji zabalili do igelitu a odtáhli ji pryč. Se zaklapnutím dveří se Klaus zvedl z dřepu a pomohl mi na nohy.
"Odpočiň si,"přikázal mi a něžně mě uložil do postele.
Chvíli čekal, jakoby se k něčemu odhodlával, však nakonec si jen odkašlal a odešel za svými pomocníky. Jakmile klaply dveře, vylétla jsem z postele. Nikdy jsem se neřídila příkazy ostatních, byla jsem zlobivé dítě a nehodlala jsem na tom nic měnit. Naplněna něčím, co jsem nedokázala rozlišit, jsem začala prohledávat pokoj. Nevěřila jsem, že za její smrtí nic není. Vyházela jsem celou skříň, prohledala postel, všem plyšákům jsem utrhala hlavy a vůbec… v celém pokoji to vypadalo, jakoby tam prolétlo tornádo Millie. Užuž jsem to chtěla vzdát, když v tu jsem nazvedla koberec a našla maličký útržek papíru. Asi tak velký, aby se tam vešly dvě slova. Bylo tam napsáno: "V počítači."
Otevřela jsem notebook a čekala až se načte. Hned na ploše byl nový soubor v doc. s názvem: "Pro Millie!"
Klikla jsem na něj.
"Milá Millie,"psalo se tam.
"Začíná to lépe, než bych čekala,"pomyslela jsem si sarkasticky.
"Asi si říkáš, proč ti tohle píšu…"
****
Playlist:
Mimo to bych také byla ráda, (kdyby se vám povídka líbila) kdyby jste si na blog dali bann :). Silně pochybuji o tom, že se někde objeví, ale třeba jo :D

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 1. prosince 2013 v 20:12 | Reagovat

Hezká kapitola, ale to co se stane potom! Prostě... Hrůza... Už ten dopis zní strašně. Dává najevo, že se stalo něco hrozného, bohužel.. :-)

2 Ami Ami | E-mail | Web | 1. prosince 2013 v 20:18 | Reagovat

Prokristapána! Sakra, to je taková sv.! Ten odpornej bastard!!!! Je to takovej hajzl!! Tak jo, omlouvám se, ale já to ze sebe prostě musela dostat :D Jsem děsně napnutá a co jí kdo a co napsal? Myslím...Mno nic. To je taková parádní povídka!!!!!!!!!! Co tam je napsaný, šup ať je tu co nejdřív další!!!! Nebo se tyhle záchvaty budou opakovat častěji :-D

3 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 1. prosince 2013 v 20:24 | Reagovat

Ááááá...Dobrá kapča :3 :D
Rychle další..Chci co nejdřív vědět co tam bude!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama