♦Den čtrnáctý♦

8. prosince 2013 v 12:10 | M. |  Bolest, strach, smutek, smrt
Twl, vidíte to, co já? :D
Tohle a už jenom jeden den a čtvrtá (počítám i předchozí vezri VD) povídka je dopsaná! :D
No, každopádně, teď budu zase kapitolky střídat a doufám, že ja následující ukončím Zvrat a Jeskyni, když jsou to ty "nejrozepsanější" povídky na blogu (u obou už se chýlí k 10 kapitole)
Tak uvidíme ;D.
Jinak neukamenujte mně za ten konec...já to udělat musela :(.

Věnováno...no vy víte komu :D

Jinak, piště do komentů- Co byste chtěli pod stromeček tady na blogu?

Vyberte si jakoukoli kapitolu!

A kdyby to někoho zajímalo, podívejte se do menu na povídky. Až tam dole jsou úplně nové myšlenky na povídky, ale začnu s nimi až dopíšu některé starší povídky (jsou to ty bez odkazů).




Den čtrnáctý
Ano, je to tak. Celé tohle, všechny ty dny, byly vzpomínky z těch dnů až doteď. Dnešek čítá den čtrnáctý. Dle hodin v koupelně jsou dvě hodiny odpoledne a já sedím ve sprše (stále) a vzpomínám na všechny ty dny, co jsem tady prožila. Oddychnu si. Nevěřím tomu, že jsem to tady tak dlouho vydržela. A déle ani nevydržím…
Upřu zrak na střep ve své ruce. Jemně mě řeže do dlaně, pomalu narušuje kůži až z ní vyteče první kapka krve, která skape na dno a obarví tam tak loužičku vody do červena. Pustím střep a položím ho vedle sebe. Ještě to není konec. Nyní vám musím převyprávět to, co se stalo od probuzení až do téhle chvíle. Jinak příběh nebude u konce a já nebudu moci odejít…
,-,-,-,-,-,-,
Ráno jsem se probudila zimou. Voda, kterou jsem si pustila přestala téct (asi došla) a jelikož v koupelně nebylo zrovna teplé ovzduší, "přimrzla" ke mně. Zívla jsem a prohrábla si vlasy. Mezitím trvalo jen pár sekund předtím než jsem si vzpomněla, co se v předchozích dnech odehrálo. No jistě. Dle Klause jsem se měla přidat k partě bohatých šílenců…pf, to určitě. Vyhrabala jsem se na nohy (šlo to hůř než si myslíte) a šla zkontrolovat klíčovou dirku. Byla to jediná zábava, co jsem si mohla dopřát, kromě zpívání ve sprše, což byla Eveina specialita. Klaus pořád s těmi samými muži seděl na pohovce, jenže spal, měl zakloněnou hlavu a rozhodně vypadal k "sežrání". Potkat ho za jiných okolností, možná bych tu lásku i zkusila. Avšak jsme tady a teď, zpátky do reality. I ti muži byli mírně řečeno mrtví. Spali vsedě, hlasitě chrápaly a funěly. Vypadaly jako gorily, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby se začali škrábat na zadních partiích těla. Potichu jsem strčila klíč do zámku. Raději ať spí než ať mě otravují! Vyhnala jsem z hlavy všechny zbytečné myšlenky a stoupla si k umyvadlu. Hypnotizovala jsem svůj obraz v zrcadle zatímco jsem přemýšlela nad únikovou cestou.
"Jak bych se jen odtud mohla dostat?"přemýšlela jsem (zázrak).
Zaprvé, mohla bych tiše otevřít dveře, proklouznout kolem goril a pak se pokusit najít cestu ven, což by se mi podařilo asi jen na dvacet pět procent. Zadruhé, bych se mohla pokusit nějak dostat k mobilu-pochybuji o tom, že ho u sebe Klaus nebo ty gorily nemají. A nebo zatřetí…Došlo mi to. Došlo mi, co mám udělat, abych se odsud dostala nadobro a navždy. Mohla bych se…zabít. Zapudila jsem všechny nápady kromě tohoto. Mohlo to vyjít. Odešla bych pryč (do nebe asi ne, ale i tak) za Eve, Christine a vůbec všemi, co jsem znala a umřeli, jako třeba paní, která mě jako pětiletou po nocích hlídala. Avšak nebyla bych to já, aby to nemělo nějaký háček…
"Čím se do pekla mám zabít?"zeptala jsem se sama sebe v duchu a sprostě zaklela (na to vzpomínat nemusím).
Pohled se mi upřel na zrcadlo. Aniž bych o tom přemýšlela, rozmáchla jsem se a jediným plynulým tahem ho roztříštila na stovky kousků, které jako jeden muž popadaly do umyvadla. Vybrala jsem si jeden větší a odebrala se do sprchy…
Tak už to víte. Už víte, co bylo a co se chystám udělat. Nemohu ale k tomu najít odvahu. Svírám střep v ruce tak pevně, až se bojím, že praskne (jako ten střep, ne moje ruka, kdyby to někoho napadlo) a prudce dýchám. Je mi jasné, že tolik času nemám, nevím, jak dlouho bude trvat, než se sem Klaus s muži dostane, ale moc to není. Nevím totiž jestli ještě spí nebo jestli pracují na tom, aby se sem dostaly. A jít se podívat, zabere příliš mnoho času. Musím se hned teď rozhodnout. Nastal čas, podívat se do nitra mé duše. Co chci udělat? To nevím. Ale je mi jasné, že jestli to do maximálně hodiny neudělám, už nikdy k tomu nebudu mít možnost. Vím, že by mi Klaus to nedovolil provést. Nahlédnu ještě naposledy pod pokličku mých vnitřních emocí a…pochopím, co chci. Chtěla jsem to již od samého počátku. Vysvobození.
Přejedu si střepem po žíle na zápěstí a zopakuji to i na druhé straně, jen trochu přitlačím, aby se rána rozšířila a krev ze mě unikala rychleji. Čím dříve, tím lépe. Krev ze mě začíná odplouvat, stejně tak jako závaží v mé hlavě se začíná bortit. Pokojně jsem si položím ruce na prsa a nechám se odnášet proudem. Krev mi barví kůži, šaty jí jsou promáčené tak, že by to v životě nešlo vyprat a vůbec si myslím, že vypadám jako Carrie z toho hororu od Kinga. Chci se tomu zasmát, ale nemám jsem energii. Odtéká ze mě společně s krví, i když by to už redbull nespravil. Zaměřím jsem se opět na hodiny. Vteřinová ručička se tak vleče a o minutové ani nemluvím.
Koutkem oka zaznamenám před sebou jakýsi pohyb. Je tam cosi bílého, malého a strašně mi to připomíná mého skřítka Eve.
"Asi do toho skla přimíchali nějaké lysohlávky,"pomyslím si unaveně.
Eve se začne pohybovat přímo ke mně. Když uvidí, co se děje, hrůzou si překryje ústa.
"To nesmíš Millie!"zakřičí a její hlas zní jakoby z velké dálky, "Musíš zůstat naživu slyšíš? Nechci abys zemřela! Pro nás je pozdě, ale pro tebe ne! Slyšíš mě? Prosím!!"
"Eve?"zachraptím, "Jsi to ty?"
Přikývne.
Ačkoli na tom není nic vtipného, vzpomenu si, jak mi jednou slibovala, že jestli umře dřív než já, bude mě chodit strašit. Jde vidět, že své sliby brala vážně.
"Jsi skutečná nebo se mi jen zdáš?"zašeptám, ale jen mě z toho bolí hlava.
Eve přistoupí až ke mně, obalí mě svým jiskřivým chladem a položí mi dlaň na čelo.
"Nesmíš mluvit, příliš tě to vyčerpává!"přikáže mi.
Její dlaň na mém čele začne zářit, bolest maličko poleví a do těla se mi vkrade trocha síly .
"Jsem skutečná, avšak bych tu neměla být. Musím se vrátit. Prosím, chci abys mě poslouchala. Musíš, s tou silou, co jsem ti dala otevřít dveře a…"
Už ji neslyším. Neslyším vůbec nic. I když mi nějakou tu sílu dala, krve ze mě odešlo až moc. Zrak se mi začíná zamlžovat a vůbec-nastane poklidné umírání. Ale já o ničem z toho již nevím. Omdlím a nikdy se z toho nevzbudím…
Jen jedno vám k tomu mohu říci, jsem s nimi.
****
Playlist:
Mimo to bych také byla ráda, (kdyby se vám povídka líbila) kdyby jste si na blog dali bann :). Silně pochybuji o tom, že se někde objeví, ale třeba jo :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 9. prosince 2013 v 5:49 | Reagovat

Prostě nádhera :D :D

2 Camilla Camilla | Web | 10. prosince 2013 v 17:29 | Reagovat

Boží :)) Bann si na blog dám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama