♦Den třetí♦

9. listopadu 2013 v 15:35 | M. |  Bolest, strach, smutek, smrt
Věnováno všem :D.
Jinak prosím kometujte!!!! Blog mi pořád ukazuje, že např: Kapitolu od křišťálové slzy četlo 17 lidí, ale komenty jsou jen 4!
Tak prosím, když čtete, kometujte!

Den třetí
Tři dny. Už tři dny jsem byla zavřená v té cele a zdálo se mi to jako několik minut. Holky ty ještě spaly. Celkem jsem jim tu schopnost záviděla, protože zatímco já se trápila v cele, ony snily. Avšak jejich snění také netrvalo dlouho. Ani ne minutu poté, co jsem si to pomyslela Eve otevřela oči a Christine také.
"Jak se vám spalo?"snažila jsem se odlehčit situaci.
"Šlo to,"odpověděla vyhýbavě Christine zatímco se Eve protahovala.
Tou větou končila veškerá naše konverzace. Všechny jsme si sedly ke zdím, opřely se o ně a čuměly do blba. To nám šlo nejlépe. Pokračovaly jsme v tom až do té doby než se Eve naklonila k podnosu. Vytáhla z něj nůž a snažila se bodnout do nohy jenže v tu chvíli jsme k ní jako šipky přilétly a nůž jí vyrvaly z ruky.
"Co to děláš?"křičela jsem na ni.
V očích měla nepřítomný pohled, celá se třásla a nemohla ovládat své tělo. Než jsme se nadály, spadla na zem jako hruška a nedýchala. Začala jsem ji oživovat přesně tak, jako jsem to viděla ve škole, když nás to přijela naučit jedna ošetřovatelka. Masáž srdce a vdechnout jí do úst vzduch. Christine se vrhla ke dveřím a začala na ně ztěžka bušit.
"Pomozte!"křičela, "Pomozte nám někdo!"
Nikdo, ale na její volání neodpověděl a tak se se slzami sesunula po dveřích na zem. Já se stále věnovala oživování. Zdálo se mi, že už má malý tep a tak jsem ve svém úsilí přidala.
"Eve, no tak, probuď se,"řekla jsem a vší silou jí na srdce zatlačila.
V tu chvíli vylétla do sedu a z krku jí vylétl jakýsi zelený prášek. Trochu se podobal vílímu prachu jako měly víly od Disneyho.
Eve se rozkašlala a z plic jí vylétlo ještě více prachu. Párkrát jsem ji bouchla do zad a pak ji pomohla do sedu.
"Co to bylo?"zeptala se jí Christine a zpříma na ni pohlédla.
I já se na Eve tvrdě podívala. Zajímalo mě, proč málem zemřela.
"Na tom noži byl nějaký prášek, ale já si ho všimla až ve chvíli, kdy jste do mě strčily. Pak jsem ho nejspíš vdechla."
Takže nůž byl natřený jedem. Jedna nula pro toho, kdo to vymyslel. Mě by to nenapadlo.
"A proč ses vůbec pokusila bodnout nožem do nohy?"vyjela na ni Christine, "Copak si nějaký sebevrah? Vždyť se jen bojíš tmy a ta tady teď není!"
Jakoby reakcí na její slova světla zablikala a zhasla. Eve propukla v hlasitý pláč.
"Ššš, Eve to bude dobrý,"slyšela jsem Christine šeptat, ale Eve se ne a ne uklidnit.
Připadalo mi, že všechno, co Christine říkala posilovalo její smutek a strach. Takže předtím než stihla říct něco dalšího, jsem jí překryla dlaní ústa a promluvila.
"Eve, nemusíš se bát. Jsme tu jen my tři. A navíc ta tma není opravdová. Je to jen iluze vytvořená tvým strachem."
Eve přestala brečet a zalapala po dechu. Měla jsem pravdu ačkoli jsem netušila, jak jsem na to přišla. V místnosti bylo rozsvícené světlo jako předtím a nezdálo se, že by kdy bylo zhasnuté.
"Velmi dobře slečno Deathové, zvládla jste další zkoušku. Vypadá to, že vaše kamarádky za vámi zaostávají. Teď je čas na něco nového. Za zhruba třicet sekund se otevřou dveře od vaší cely. Máte pět minut na to, abyste s vašimi kamarádkami našla cestu ven. Pokud ji naleznete, jste volné. V opačném případě vám čeká trest."
Ztuhnula jsem a podívala se na Eve a Christine. Ony na mě taktéž vyděšeně zíraly. Všechny jsme věděly, že na tom s orientačními schopnostmi nebyla nejlépe a že jsem se kolikrát ztratila i ve vlastním domě.
Ozvala se rána a dveře se rozlétly dokořán. Pomohla jsem holkám na nohy a pak jsme vyběhly z cely. Na chodbě byla tma a jak jsem při běhu zjistila, nebyly jsme tam samy. Zhruba každé dva metry od sebe byly cely. S lidmi. Slyšet jejich nářek, neúprosné volání o pomoc i pláč byla snad ta nejhorší věc, jakou jsem kdy viděla (když opomenu obrázek smrti v cele).
Dostaly jsme se na rozcestí. Nevěděly jsme kudy jít. Na každé z cest byly vidět stopy, ale nevěděly jsme, kam vedou.
"Pojďme tudy,"řekla jsem a zabočila doprava.
Ta cesta se mi zdála nejpříjemnější….jen tam byly pavučiny i s malinkými obyvateli. Tím kouskem, kde ty pavučiny byly jsme musely Christine doslova protáhnout, protože byla ztuhlá jako ledová socha. Po těch třech metrech už tam žádné nástrahy nebyly. Nebo jsem si to spíš jen myslela. Neušly jsme ani ne deset metrů, když ze stěny vyšlehl oheň. Jen taktak jsem se mu stačila vyhnout, ale přeci jen mi spálil konečky kaštanových vlasů. Holky vyjekly, když se to začalo stávat častěji po celé chodbě. Já měla po pár sekundách popálené kotníky, Eve ruce a Christine se vzňalo obočí, ale pokračovaly jsme dál.
"Tři minuty,"ozval se hlas v chodbě.
"Musíme běžet,"vyhrkla Eve, nečekala na náš názor a rozběhla se vstříc ohni.
Klidně na náš počkat mohla, protože mi s ní byly za jedno. Sprintem jsme vyrazily za ní, aby se nám neztratila z dohledu. Dohnaly jsme si a srovnaly s ní krok.
Oheň se někam mezitím vytratil a nahradila ho voda. Vběhly jsme do posledního úseku chodby (za ním už byly dveře, jestli ven to netuším), když v tu chvíli se na každém konci chodby spustila železná stěna a do chodby se skrze otvorů ve zdi začala valit voda. Přeběhla jsem na konec místnosti, kde byly ty dveře a začala hledat nějaký vypínač, který by zastavil vodu a zvedl ty stěny.
"Dvě minuty."
Znovu ten hlas. Usilovněji jsem kopala do zdí, zdi i podlahy, ale žádný vypínač tam nebyl. Ale holky na druhé straně něco našly.
"Millie, pojď sem,"zakřičely na mě.
Běžela jsem k nim přes vodu, která mi sahala po kolena a podívala se na to, co mi chtěly ukázat. Na zdi bylo maličkým písmem napsáno několik slov.
"Běžte-deset-metrů-vlevo-chodba."
Odpočítala jsem deset metrů na levé zdi a našla tam jakýsi výstupek. Zatlačila jsem na něj, ale ani se nehnul.
"Pojďte mi pomoci,"zakřičela jsem na holky.
Společnými silami se nám podařilo ten kámen zatlačit dozadu. Něco v chodbě cvaklo a voda přestala téct. Stěny se zvedly a voda jimi odtekla.
"Minuta."
Neváhaly jsme a běžely ke dveřím. Opřely jsme se do nich a dveře se pod naší vahou otevřely. Do plic jsem nasála studený vzduch a měla jsem stochutí tam jen tak stát a vdechovat omamný kyslík, jenže nebyl čas. Zkouška u konce nebyla. Před námi byl obrovská louka, kterou bylo potřeba přeběhnout za ani ne minutu. Řekla bych, že měla zhruba pětiset metrů na délku. Vystartovaly jsme po ní, vyhýbaly se případným překážkám a jen poslouchaly jak ten hlas odpočítává.
"Padesát. Čtyřicet devět. Čtyřicet osm…"
My patřily mezi nejlepší běžkyně ve škole, ale i tak bylo nemožné takový kus proběhnout za omezenou dobu.
Polovinu jsme měly za sebou teprve, když hlas řekl TO slovo.
"Nula."
Ohlédla jsem se dozadu, trochu zpomalila, abych se podívala, co se děje a málem zakopla. Byla chyba zpomalovat, ale ještě větší chyba byla, utíkat ven!!
*****
Jinak, dala jsem dohromady playlist k b,s,s,s.
Mělo to být strašidelné, tajuplné a oklouzlující, tak doufám, že se to povedlo :D.
Doufám, že si písničky poslechnete a do komentů mi pak napište, jak se vám líbily :).
Playlist:
Mimo to bych také byla ráda, (kdyby se vám povídka líbila) kdyby jste si na blog dali bann :). Silně pochybuji o tom, že se někde objeví, ale třeba jo :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 17:51 | Reagovat

Ach jo, to mi a určitě i ostatním nemůžeš udělat :D No, kdybych já byla na jejich místě okamžitě bych se sesypala a určitě bych nelezla ven :-D Já vím, jsem posera :-) Takže si honem pospěš s další kapitolou, jasný?
A ten banner je nádhernej, ale sotva bannery zruším, někdo se najde s mojí oblíbenou povídkou a buala :D Má banner :-)

2 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 18:23 | Reagovat

Krásná kapitola :) A souhlasím se vším, co napsala Ami.
P.S.: Ten banner je opravdu nádherný ;)

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 9. listopadu 2013 v 18:40 | Reagovat

Wow! To byla děsně napínavé! Škoda že to nestihli. Jsem celá natěšená na další kapitolu, zajímá mě, co to bude za trest. Doufám, že ne tak tvrdý, aby umřeli! A banner si tam samozřejmě dám, je to boží povídka!

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 19:23 | Reagovat

Jo to byla velká chyba utéct... :-D Ale nakonec to přece jen zvládly, ne?? To je hlavní... I když se to (podle mě) nějak zvrtne :-P  :-D

5 DorkaJ. DorkaJ. | Web | 9. listopadu 2013 v 19:30 | Reagovat

Pána beka úplne mi to vyrazilo dych a až po chvíli som si uvedomila, že už čítam text venovaný playlistu :D

6 Xanya Xanya | Web | 9. listopadu 2013 v 22:12 | Reagovat

Tak to je super kapča,ale chudáci holky. Nechtěla bych být na jejich místech. A banner je moc krásný. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama