♦Den čtvrtý♦

17. listopadu 2013 v 17:54 | M. |  Bolest, strach, smutek, smrt

Tahle kapča je tak půl na půl oddechová a půl na půl děsivá :D.
Doufám, že se bude líbit!

Věnováno Ilon-cé, za úúplně úžasný pokecík včera :D :3

P.S. Pro Ilon-ku: Stejně píšeš líp ;D :D


Den čtvrtý
Přímo za námi běžela obrovská smečka psů. Přesněji řečeno dobrmanů. Rozzuřených, vzteklých dobrmanů. To byla relativně nebezpečná kombinace. Očividně znali náš pach, protože se k nám okamžitě rozběhli. I kdybychom běžely sebe víc rychle, stejně by nás dohnali, proto jsme všechny tři zůstaly stát jako tvrdé y. I když byli dobrmani kousek od nás, nemohly jsme se hýbat. Pudy, základní instinkty na nás křičely, abychom utíkali, co nejrychleji pryč, zatímco rozum našeptával ať klidně stojíme a nehýbeme se. Co bych neřekla bylo, že to nehýbání zabralo. Psi zřejmě nechápali, proč tam jen tak stojíme, tak zpomalili a místo okusování našich nohou si sedli na zem a olizovali si packy.
"Díkybohu,"pomyslela jsem si, protože nahlas jsem si to říci netroufla.
S holkama jsme si vyměnily vystrašené pohledy. Hrůzu a děs sdílely se mnou. Už, už jsme se nadechovaly k tomu, že uděláme první odvážný krok, když v tu zapraskaly reproduktory. Dle všeho na nás mohl ten neznámý mluvit i venku.
"Blahopřeji. Překonaly jste výstrahu A. Teď prosím neklaďte odpor. Poté, co domluvím, přijdou si pro vás dva muži a odvedou vás do cely."
Řekl to přesně, protože jakmile reproduktor zmlkl, před námi se ukázaly postavy v maskách. Podle tvaru těla, jsem si myslela, že to jsou muži, ale bylo velmi pravdě podobné, že to mohly být chlapice. Jako třeba kate Kanagová, která učila tělocvik na prvním stupni základky. Pokaždé dva kilometry běhu, gymnastika a nakonec vybíjená. Ta ženská nebyla normální. Někdy si i ti odvážnější sázeli jestli je to člověk nebo robot. Obvykle po tělocviku si ještě byla zaběhat do vesničky, která byla sedm kilometrů od školy.
Ale, když si postavy sundaly masky, poznala jsem, že jsem měla pravdu. Byli to muži. Ani na nás nepromluvili, jen nás chytli za ruce a táhli zpět přes pozemek k budově. Aby toho nebylo málo, ještě nám natáhli masky přes oči, abychom nic neviděly.
Takže, když nás vhodili do cely (byl to tu už celkem běžný způsob zacházení), docela jsme se lekly.
"A jsme zpátky,"zabručela Chris, když jí nohu připoutali řetězem ke zdi.
"Alespoň zde svítí světlo,"řekla optimisticky Eve.
Jak to tak vypadalo, začali nám celkem věřit. Řetězy už nám dosáhly až ke dveřím a ke krabici s…vražednými pomůckami. Raději jsme ji nechaly zakrytou tím přehozem. Ty nástroje mě totiž děsily. A myslím, že oprávněně. Na některých byla ještě zaschlá krev.
Akorát s kostrou na zdi jsme nic dělat nemohly. Neměly jsme čím ji zakrýt (holky i já jsme se odmítaly zbavit těch hadrů, do kterých nás navlékli) a tak jsme se s její přítomností v místnosti musely smířit.
"Budeme si o něčem povídat?"zeptala se nás Chris unaveně a zívnula.
"A o čem?"pokusila jsem se nadějně udržet konverzaci.
"Já nevím. Napadá tě něco Eve?"
Eve neodpovídala, jen dál hypnotizovala zeď. Bylo to zvláštní, protože tohle se jí moc často nestávalo.
"Eve, hej Eve!"zakřičela na ni Chris s pokusem upoutat její pozornost, ale s dotyčnou osobou to ani nehnulo.
Už jsem to nevydržela a zařvala: "Eve! Tak kruci prober se!"
Měla jsem hrozně hlasitý hlas a křik tomu ještě dodal grády. Jenomže se stal pravý opak toho, co jsem chtěla. Místo toho, aby sebou Eve trhnula a odpoutala se pohledem od zdi, na mě upřela svůj pohled. Žádná duhovka ani zornička. Jen bělmo. Husté, bílé, neproniknutelné bělmo.
Na krku se mi naježily drobné vlásky. Byl to nezapomenutelný pohled. Nezapomněla jsem na něj až do konce.
Jako robot Eve vstala a zamířila ke krabici s vražednými pomůckami. Já ani Chris jsme se nemohly pohnout. Stejně jako v případě se psy-byly jsme ochrnuté strachem.
Eve se v ní chvíli přehrabovala a poté z ní vytáhla velký nůž, používajíc se na krájení sushi. Zvedla ho do výše, špicí mířil ke mně a neobratně s ním popošla blíže ke mně. Chris zaječela něco o tom, ať to nedělá, že je cvok, ale s Eve nic nehnulo. Jen se pousmála a přejela Chris nožem po zápěstí. Tam se jí objevila sotva viditelná čárka krve. Jako zhypnotizovaná na to Chris zírala. To už byla Eve na cestě ke mně. Dělilo nás jen pár metrů. Já byla zády pevně přitisknutá ke zdi, myšlenky na záchranu mi v hlavě běhaly rychlostí světla a třásla jsem se.
Nevěřila jsem tomu, že by mi, kdy Eve nějak ublížila. I při cvičení sebeobrany se mnou zacházela jako s porcelánovou panenkou, nikdy jsem od ní neschytala byť jen modřinu.
"Eve, prosím,"zašeptala jsem a do očí se mi vhrkly slzy.
Věděla jsem, že je to marné, že mě stejně zabije, avšak sklonila nůž a do očí se jí vrátilo bělmo. Chvíli udiveně přemýšlela nad tím, co udělala a nad tím, co chtěla udělat a pak se sesunula k zemi. Rukama si vjela do vlasů, sklonila hlavu a nahlas se rozplakala. Kdybych ještě pořád nebyla vyděšená i byla bych se tomu i smála. Protože Eve nikdy neplakala. Nikdy.
"Panebože, co jsem to za zrůdu?!"vypravila ze sebe trhavě, jak se snažila brečet i dýchat zároveň.
"Nejsi zrůda Eve. Ty bys byla poslední na koho bych to řekla."
Christine coby ochranitelská matka už byla v akci a Eve objímala. Chtěla jsem se k jejich objetí přidat, ale nakonec jsem si řekla, že bude lepší, když je nechám chvíli o samotě.
"Tak mě to mrzí. Nechtěla jsem Millie ani tobě ublížit,"zamumlala a vzhlédla ke mně.
Vyloudila jsem ze sebe malý úsměv. Sice mě vyděsila jako nikdy, ale pořád to byla má nejlepší kamarádka a já se jí jen tak vzdát nehodlala.
Po pětiminutovém brečení si Eve otřela oči rukávem a odsunula se od Chris. Přitiskla se ke své zdi a několikrát se nadechla. Už byla v pořádku.
Chris chvíli počkala a pak se ke mně rychle připlazila a zašeptala mi do ucha: "Co si myslíš, že jí bylo? Někdo jí zhypnotizoval?"
Pokrčila jsem rameny. Když to nevěděla ona, jak jsem to mohla vědět já?
"Dámy a pánové, rád bych vás pozval na dnešní ples uspořádaný pro vás. Připravte se, začínáme za dvacet minut. Veškeré potřebné věci vám budou doneseny do cel."
"Ples?"vyjekla Eve a otevřela oči v kterých jí zahořely plamínky.
Veškeré napětí, které mezi námi vzniklo při té scéně zmizelo a na chvíli mi dokonce připadalo, že jsou zpět staré dobré časy. Že nejsme zavřené v cele u nějakého psychopata.
"Slyšela dobře,"odpověděla jsem pobaveně a poočku mrkla na Chris.
I ona se pobaveně ušklíbla. Asi nám oběma v paměti naskočila vzpomínka na loňskou oslavu Eveiných narozenin. Eve se tehdy opila láhví melounové vodky a pak se líbala s snad tím nejošklivějším klukem ze školy, Antonym Geofersem. Nosil pletené vesty, brýle měl tlusté zhruba tři centimetry a zuby měl jako piraňa. Chodil za ní po tom celý týden a uháněl jí. Nedal jí pokoj do té doby, než mu řekla, že někoho má, což byla samozřejmě jen lež na to, aby se ho zbavila.
Každopádně, my dvě se jí potom smály ještě měsíc. Mé vzpomínání na ten večer, ale přerušilo zavrzání dveří. Jeden z mužů, co nás sem po útěku odtáhl, přivezl vozík plný šatů, bot a různých doplňků.
"Vyberte si něco a oblečte se do toho,"zavrčel a pak s prásknutím dveří odešel.
Doslova jsme se k těm šatům vrhly. Rozprostřely jsme je po celé délce a přemýšlely, které si vzít. Eve se rozhodla pro koktejlky na úzkých ramínkách v barvě smaragdu. Chris si z haldy vytáhla černé, pošité peříčky. Docela k ní i seděly. Mno a na mně zbyly patery šaty. Jedny růžové, těmi jsem rychle překryla kostru (ani mi jich nebylo líto), jasně žluté, ve kterých bych vypadala jako sluníčko (zamítnuto), fialkové, jejichž barva byla sice hezká, ale střih příšerný (vypadala jsem v nich jako váza dle holek), hnědé s květinami, které by byly vhodné leda tak na venkovskou párty před šedesáti lety a safírově modré šaty. Byly úchvatné. Výstřih ve tvaru srdíčka, volný střih a sahaly mi po kolena. Nic výrazného, pouze hezkého. Oblékla jsem si je na sebe a s tázavým výrazem jsem se podívala po holkách. Ty už byly kompletně nastrojené.
Eve si vyčesala vlasy do vysokého culíku a zvlnila do vln, které jí splývaly na zádech. Z masek si vybrala jednoduše zelenou přes oči a k tomu někde vyštrachala zelený vějíř. Chris, ta se na jednoduchost promísenou s elegancí jednoduše vybodla. Do vlasů si zapletla černá peříčka, vzala si masku podobně zdobenou (podobnou těm, jako se nosí v Benátkách při slavnostech) a naprosto černý vějíř.
A já…jsem se nemohla rozhodnout. Po přemýšlení, co s tím, jsem si vzala stejnou masku jako měla Eve, jen v modré barvě a zapletla si do vlasů dva chrpové květy. Potom jsem si našla ve stejné barvě lodičky, obula si je a všimla si, že Eve s Christine, které už netrpělivě čekaly u dveří, byly bosé.
"Hola a co boty?"zvolala jsem a mrskla po nich ladící pár.
"A jo,"zasténala Eve, plácla se do čela a lodičky si nazula.
Trpělivě jsem čekala i na Chris, která s obutím měla menší problémy a postavila se vedle nich. Zanedlouho přišel ten muž, odepnul nám z nohou řetězy a hrubě strčil na chodbu. Všechny tři nás popadl (ani nevím, jak to zvládl) a vlekl nás labyrintem chodeb. Když se zastavil před jedněmi dveřmi, položil si prst na ústa, asi aby nám naznačil, že máme být zticha. Pak vzal za mohutnou pozlacenou kliku a dveře rozevřel dokořán.
Nám se naskytl pohled na….
****
Playlist:
Mimo to bych také byla ráda, (kdyby se vám povídka líbila) kdyby jste si na blog dali bann :). Silně pochybuji o tom, že se někde objeví, ale třeba jo :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 17. listopadu 2013 v 19:04 | Reagovat

Och.. děkuji. ty naše pokecy jsou dokonalé! Budou častěji! Pořád! :D A ta kapitola je dokonalá.. Mám ji přečtenou už od včerejška :-P A spoustu dalších :-P

2 Angela QuickBow Angela QuickBow | E-mail | Web | 20. listopadu 2013 v 9:12 | Reagovat

Jeeeej napíš niečo aj mne. Ja budem  dobrá sľubujem :D A už ti nebudem kradnúť cukríky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama