Tvorba do soutěže 2.část

28. října 2013 v 20:58 | M.
Další.... :D

Povídka od Lili:
Otevřela jsem oči. Všechno bylo jasnější. Nedokázala jsem si uvědomit, kde jsem. Cítila jsem chlad. Tělo se mi třáslo. Posadila jsem se a uvědomila si, že ležím na nějaké louce v trávě poseté rosou. Malé kapičky rosy začínali mizet ve vycházejícím slunci. Seděla jsem v trávě a hleděla na slunce, které již vycházelo a vítalo nový den. Rukou jsem přejela pár stébel trávy - byla tak chladná na dotek. Z hluboka jsem se nadechla, aby mi čerství vzduch mohl zaplnit plíce a naplnit mou duši.
Konečně jsem zase venku, pomyslela jsem si. Prohlédla jsem si své šaty - jasně žluté, místami posázené bílými perlami. Pomalu jsem se postavila na nohy. Ihned jsem zavrávorala, ale chytla jsem balanc.
"Víš jaký máš úkol Podzimko. Teď ho plň." řekl jakýsi hlas. Nesnášela jsem, když mi někdo říkal podzimko. Chtěla jsem mít jiné jméno. Lidské jméno.
Začala jsem procházet polem a vše okolo čeho jsem prošla, začalo měnit barvu. Pro každého by to bylo jistě nádherné, ale pro mě to bylo prokletí. Prokletí, kterého se nemohu zbavit. Má duše toužila po opravdovém životě. Pozorovala jsem lidské životy celá léta. Toužila jsem cítit to, co ti smrtelníci - lásku, štěstí, ale i bolest, smutek a další. Chtěla jsem zažívat to co oni. Toužila jsem po jejich životě.

"Hej! Jsi v pořádku?" volal na mě nějaký hlas. Nezastavila jsem. Šla jsem dál. Najednou mě kdosi uchopil za rameno. Trhla jsem s sebou a rychle jsem se otočila. Stál tam chlapec, vypadal už spíše jako muž. Jeho pronikavé modré oči hleděli to mých. Jahodové rty, tvořili úzkou čáru. Jeho kučeravé vlasy se neposedně houpaly ve větru. Byl vysoký a jeho rysy byly drsné.
"Ahoj." řekl nesměle. "Jsi v pořádku?" zeptal se.
"Ano." odpověděla jsem. Znělo to tak chladně. Můj hlas mi byl tak cizý.
"Jsem Daren a ty?" zeptal se s okouzlujícím úsměvem na tváři. Věděla jsem, že nemohu říci, že mé jméno je Podzimka, lhala bych mu. Dřív než jsem se Podzimkou stala byla jsem obyčejným srtelníkem a měla jsem jméno, ale je to tak dávno. Své pravé jméno jsem si nepamatovala.
"Jsem Alexandra." zalhala jsem. Vzal něžně mou ruku a políbil ji, jako v pohádkách, které jsem léta pozorovala z nebe. Věděla jsem, že lidé se na ně rádi dívají, nechápala jsem proč. Až když jsem jednu z nich spatřila, pochopila jsem. Byly nádherné, pokaždé se šťastným koncem, který ve skutečném světě neexistoval.
Cítila jsem jeho horký dech, když svá ústa přibližoval k mé ruce. Polibek byl tak něžný. Nikdy jsem nic takového nezažila. Odtáhl svou tvář od mé ruky a něžně ji pustil ze své dlaně.
"A co tu děláš? Nikdy jsem tě tu neviděl." řekl. Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Nemohla jsem mu říct, že mě tam vyslali z nebe a že takhle to dělají každý rok.
Odtáhla jsem se od něj a pokračovala jsem bez jediného slova v cestě.
"Nech ho být, je to smrtelník. Máš úkol, splň ho." poroučel mi opět ten hlas. Poslechla jsem a ani jsem se za ním neohlédla. Cítila jsem, jak mě jeho oči pozorují. Chtěla jsem se rozeběhnout a vše mu povědět, ale stálo by ho to život. Pak jsem uslyšela hlasité těžké kroky, otočila jsem se, ale před očima jsem měla tmu.
Najednou jsem se probudila. Ležela jsem v nějaké posteli, ale netušila jsem kde. Vedle postele seděl Daren, koukal ven z okna. Cítila jsem, jak pevně svírá mou ruku. Omylem jsem pohnula psty u ruky a on s sebou trhl a podíval se na mě. Když uviděl, že jsem vzhůru, oči se mu rozzářili.
"Jak ti je?" ptal se tiše. Neodpověděla jsem, jen jsem se usmála. Pomohl mi vstát a podal mi sklenici vody. Voda byla tak chladná a dobrá. Cítila jsem, jak mi protéká hrdlem a naplňuje mě pocitem štěstí. Vyšli jsme ven a ihned jsem si všimla starší ženy, která se kláněla u pařezu stromu. Byla tam spousta svíček a květin.
"Co se tu stalo?" zeptala jsem se zvědavě a ukázala jsem na květiny a svíčky.
"Víš," začal Daren smutně. "Tamté ženě," ukázal na paní sklánějící se u pařezu. "se zrovna v tento den ztratila malá dcerka. Bylo by jí teď stejně jako mě. Nikdo neví kam zmizela. Bylo jí pět let a šla si hrát ven a najednou byla pryč. Nikdo to nechápal. A od té doby tu je její pomník." řekl sklesle. Sklonila jsem se k zemi a utrhla jsem pár kopretin, které tam rostly. Pomalu jsem se blížila k pomníku. Cítila jsem na sobě oči všech lidí, co stáli poblíž. Chápala jsem to, nikdy mě tu nikdo neviděl a měla jsem na sobě zvláštní šaty. Když jsem došla k pomníku, hleděla na mě ta žena jako přimražená. V očích měla slzy a ve tváři podivný výraz. Sklonila jsem se k pomníku a položila tam květiny. To co jsem spatřila napsaného na pomníku bylo pro mě šokující. Christina Madrllová. Christina. To bylo moje původní jméno. V tom jsem spatřila fotku. Byla mi tak podobná. Měla jsem její rysy. Čokoládové oči, kaštanové vlasy. Rychle jsem vstala. Byla jsem zmatená. Vždyť to nemohla být pravda. Žena vstala také.
"Christino." vyslovila to jméno podivným tónem - snad strach mohl proniknou do jejího hlasu. Pak se mi vrátili všechny vzpomínky na dětství. Z ničeho nic. Jako bomba se do mě nahrnuly. Vzpomínala jsem na vše. Skvělý matčin koláč. Otec, se kterým jsme společně stavěli můj malý domeček na stromě. Ale jedna vzpomínka mě ochromila. Den, kdy jsem zmizela.
"Stalo se to před třinácti lety." řekla jsem z ničeho nic. "Byla jsem malá - bylo mi pět. Ptala jsem se matky jestli mohu jít s Marty ven. Ano, moje kamarádka Marty. A... A Daren." podívala jsem se na něj. "To ty jsi byl můj princ ve hře, kterou jsme vždy hráli. Nosil jsi mi věnečky z kopretin. Ano, vzpomínám si, můj Daren. A pak? Jsem se ocitla jinde. Bylo to rychlé jako blesk a už jsem tu nebyla." řekla jsem. Na vše jsem si vzpoměla. Na dětskou lásku k Darenovi, která ve mě přetrvala.
Matka ke mně přistoupila a objala mě. "Dítě moje," řekla s vděčností. Pak ke mně přišel Daren, přejel prty po mých vlasech až ke krku. Přitáhl si můj obličej ke svému. Cítila jsem jeho dech na mých rtech. "Konečně jsi zpátky, princezno moje." řekl s láskou v hlase a něžně mě políbil. Pak jsem si vzpomněla na mé prokletí a na to, že se budu muset vrátit. Odejít od Darena, odejít od mé matky.
Najednou se všechno začalo zbarvovat do podzimních barev. Každý lístek na stromě měl svou specifickou barvu. Vše se zbarvilo do skvostných barev. To bylo to, co jsem od malička na podzimu milovala. Ty barvy tomu všemu dodávali více života. Člověk, když to viděl, se musel usmívat. Hálo to u srdce. Ty barvy malovali a malují svět. Věděla jsem, že ostatní nevidí to, co já. Vnímala jsem ty barvy jako by byly mou součástí. Jako kdyby ke mně patřily a byli jsme nějak propojeni. To bylo to, na co jsem čekala. Čekala jsem na to až podzim vytasý své barvy a všechny okouzlí. Ale věděla jsem, co to znamená, že budu muset opustit život, po kterém jsem toužila. Můj úkol končil a podzimní barvy byly rozprosteny po světě.
"Jsi volná." ozval se znovu a naposledy hlas v mé hlavě. A měl pravdu... byla jsem už navždy volná.

Povídka od Xanyy:
PODZIM
,,Nesnáším podzim," zavrčela jsem snad už po stopadesaté a kopla do listí pod sebou. Bohužel bylo vlhké takže jsem uklouzla a dopadla na zadek. Hned mě to navnadilo k další dávce sprostých slov.
,,Hele Niki,uklidni se," mírnil mě táta. ,,Já vím,že jsi na tohle roční období háklivá i když vlastně netuším proč,ale nemluv takhle před Sylvií."
Moje mladší ségra na mě vyjeveně koukala a pak zopakovala jedno sprosté slovo. Táta se zhrozil. ,,Ale ne miláčku,to je fuj."
To ji zjevně vyprovokovalo,protože zbožňuje zakázáné věci(důkaz jsou ty prsty popálené od elektrického drátu) a začalo to slovo drmolit pořád dokola. Neubránila jsem se úšklebku a začala v duchu přemítat jestli jí to vydrží až do zítřka a bude to říkat i ve školce. Skvělá představa-spoustu malých nadávajících dětí a mezi nimi vychovatelky řvoucí na mého tátu. Hahaha.
Tak zpátky k tomu podzimu. Nesnáším ho. Je moc studený,moc nepříjemný,moc... Listový. Taky je v něm málo barev. Barvy mám ráda. Svědčí o tom i moje vlasy.
Táta zaklel. Ironie byla,že používal přesně ta samá slova jako předtím já. Silvie se vzrušením počůrala. Je trochu cáklá,ale vsadím se,že já jsem ve čtyřech letech byla taky. Máme to asi v rodině.
,,Prosím tě Niki,jdi nakoupit sama,já se musím vrátit a dát jí nový oblečení." Hodil mi peněženku.
Neměla jsem nic proti. Aspoň si můžu navíc koupit něco pro sebe. Vydala jsem se po polní cestě pokryté listím-zkratka. Začal foukat vítr. Znechuceně jsem vrazila ruce do kapes bundy. ,,Blbej podzim,sakra..."
Najednou se zablesklo a předemnou se zjevila nějaká postava. Zařvala jsem,klopýtla dozadu a znovu sebou flákla o zem.
Stála tam žena v šatech z listů a medově hnědými vlasy.
,,Já jsem Kapró,bohyně podzimu."
,,Ehm,super,ale proč tu jsi?" Moc se mi nezdálo,že by ta ženská měla být bohyně. Už nejsem naivní dítě.
,,Přišla jsem tě strašit a donutila tě mít ráda podzim." Na chvíli se odmlčela jako by přemýšlela o významu svých slov. Pak nejistě dodala: ,,Hůů..."
,,Fajn. Hele,dobrej pokus,ale mě nedonutíš." Vlastně mi ani nepřišlo zvláštní,že se tu bavím s "bohyní".
,,Ty mi nevěříš,že?" zeptala se Kapró dotčeně.
,,Hmm... Ne. A když dovolíš musím jít ještě koupit pár rohlíků." Vstala jsem a pokusila se ji odstrčit.
,,Dobře,něco ti ukážu." Zvedla ruce nad hlavu a začala blekotat nějaká slova. Povytáhla jsem obočí,ale zastavila se. Byla jsem zvědavá.
Nad Kapró se shromáždilo spoustu listů a vytvořili slovo Podzim frevr.
,,Hustý," vykulila jsem oči. ,,Ale píše se to forever."
Rozhodila rukama takže listí dopadlo zpět na zem. ,,Ty máš že vším nějakej problém,že jo?"
,,Jo. Takže ty jsi fakt bohyně,hmm? A co ještě dokážeš? Vyletět až do vesmíru? Zneviditelnit se? Mít nadlidskou sílu? A jsi fakt Kapr?"
,,Kapró! Jmenuji se Kapró takže mě prosím oslovuj tak."
,,Jasně Taku."
,,Grr. A co se týká tvé první otázky: ne. Ale umím..." Nasadila takový ten výraz falešné skromnosti. ,,Tohle!" Všude kolem nás se rozfoukal vítr. Kapró se zatvářila pyšně.
A já zas nechápavě. ,,To je všechno? Wow,fakt užitečný!" Můj hlas přetékal ironií.
,,Větší nevděčnici jsem neviděla od doby Lincolna. Ale to mi připomíná proč jsem vlastně tady. Hůůů."
,,Ale nezačínej s tím zase," odbyla jsem ji znechucená tím,že nemá žádné lepší schopnosti. Sranda nejspíš skončila,táta už po mě vyhlásil pátrání a byla mi pěkná zima. Ale bohyni přece nepotkáváte každý den.
,,Tak fajn," zahučela jsem. ,,Zkus mě přemluvit,že je podzim dobrý."
,,Aha,já myslela,že už ti došlo jak vysokou hodnotu mají moje schopnosti. Ale nevadí. Takže za prvé: Na podzim můžeš vidět spoustu krásných barev."
,,Hnědá a žlutá," přerušila jsem ji. ,,Rovná se nudná a nudná. Lepší je modrá a zelená."
,,Tak za druhé: Na podzim bývá mlha. Ta je přece tajemná a dobrodružná."
,,Ne. Je to pěkná mrcha. Už pětkrát jsem v mlze zakopla a dost zničila některou část svého těla."
Jako důkaz jsem jí ukázala ledabyle obvázanou ruku.
,,To je ovšem tvoje chyba. Další věc: Na podzim si můžeš sednout ke krbu a koukat z okna."
,,To je zima."
,,Tak si můžeš sednout k bazénu a opalovat se."
,,To je léto."
,,Ach tak. Zvláštní na ty hloupější to většinou zabírá." Bezmocně pokrčila rameny. ,,V tom případě už si s tebou nevím rady."
,,Já ti to říkala," prohlásila jsem vítězoslavně a obešla ji. ,,A teď mě omluv. Musím jít strhat plakáty se svojí fotkou a nápisem "Hledá se". A nebo "Odměna za zabití sto dolarů."
Čekala jsem,že bude něco namítat,ale bylo ticho. Když jsem se ohlédla,Kapró byla pryč. Asi už jí ruply nervy.

Domů jsem se vrátila v půl sedmé. Táta ke mě okamžitě přiskočil. ,,Panebože,není ti nic? Už jsem chtěl vyhlásit pátrání..."
Nevím jestli mi to dělá schválně,ale vyprskla jsem smíchy. Koukal na mě jako na šílence,ale pak se usmál. ,,Koukej,nějaká milá paní mi tu pro tebe nechala zásilku."
,,Milá paní?" opakovala jsem podezřívavě když jsem uslyšela ségřino pištění.
,,Jé! Ten je naprosto kawaíí!"
Asi bych ji měla přestat učit japonské výrazy. Ale radši jsem se rychle vydala do obýváku,abych zjistila co vyvolalo ten rozruch.
Sylvie seděla na koberci a hrála si s hnědo-žlutým kotětem. Když viděla jak na ni čumím,vysvětlila mi: ,,Že má neobvyklou barvu? Pojmenovali jsme ho Podzim."
Tak přece jen je na tomhle proklatém ročním období něco dobrého. Když jsem si byla jistá,že se nikdo nekouká,ukázala jsem neslušné gesto směrem nahoru.
"Tohle mi zaplatíš,Kapró..."

Povídka od Ewil:
1)

Točité schody ze dřeva plné suků a trhlin zavrzaly. Dveře prosklené barevnou mozaikou se otevřely a dovnitř vnikl studený podzimní vítr. Na koberec, který se rozprostíral přes celou halu, se sneslo několik načervenalých lístků z blízkých javorů.

Dveře zůstaly otevřené a jemně sebou pohupovaly, jak vítr proudil dovnitř. Po chvíli začali skřípat. Několik lístků se přichytilo za kovové linie, které byly pečlivě svařené do okrajů dřeva v dolní části dveří.

Na koberec přistály další lístky z javorů. Vůbec se nehodily do směsice bílé a černé na červeném podkladu.

Vítr začal zesilovat a dveře bouchly o protější stěnu. Několik obrázků se výhružně zatřáslo. Zvonečky nad vchodem se tiše rozcinkaly, až začaly jemně přecházet do crescenda.

Listí šustilo v hale na pestrém koberci. Dveře v pravidelných intervalech narážely do zdi s obrázky. Vítr se rozeskučel a poháněl zvonky víc a víc. Stejně tak i dveře.

Schody pod jeho náporem zavrzaly stejně, jako když vítr poprvé vnikl do domu.

Crescendo listí, větru, dveří, zvonků… přešlo do hlasitého fortissima… potom v jemné decrescendo. A nakonec to všechno ztichlo.

Dveře se zavřely a zvonky umrzly uprostřed pohybu. Listí přestalo šustit. Obrázky se přestaly kývat. Jako by někdo zastavil všechno dění.

Schody se prohnuly pod další tíhou… tentokrát ale bez vrzání.


*


Chodbou zněl dětský smích. Jemný, veselý a šťastný.

" Chyť mě… chyť mě Johne," volal dětský hlásek "Chyť mě!"

Malá holčička s dlouhými blonďatými vlásky proběhla halou po barevném koberci, rovnou ke schodům. Její květinové šatečky povlávaly, jak rychle běžela.

" Nechytíš, nechytíš mě!" smála se a vesele skákala do schodů. Za ní se objevil mladík. Blonďaté vlasy nakrátko sestříhané jindy pečlivě učesané měl teď rozcuchané z běhu. Nepřirozeně modré oči mu rošťácky jiskřily a na rtech mu hrál rozverný úsměv. Rychlým krokem prošel halou. Jeho černé společenské kalhoty šustily při každém kroku a jasně bílá košile splývala se všudy přítomnou bílou v domě.

" Jen počkej," zavolal za ní. Holčička už vyběhla schody a vydala se na terasu. Běžela a poskakovala po chodbě plné obrazů, svící, stolků a dveří. Její smích se odrážel od stěn do dáli.

Doběhla k proskleným dveřím na terasu a prudce je rozrazila. Z terasy byl nádherný výhled na jezero a javory co lemovali příjezdovou cestu.

Otočila se a vyjekla. Mladík jí chytil a s vítězným výkřikem jí zvedl ze země. Začali se smát a točit dokola.

John se zastavil a kleknul si naproti ní. Vlasy měl ještě víc rozcuchané. Holčička se usmívala a v tvářích se jí udělaly roztomilé dolíčky. Prosebně se na něj zadívala a začala mu mávat s rukou ze strany na stranu.

John se rozhlédl po bílé terase. Bál se, že je někdo poslouchá.

" Měli, už bys měla jít spát," pohladil jí po blonďatých vláskách svojí volnou rukou.

" Když jdu spát tak…" odmlčela se a potom zašeptala " Přijde." Našpulila ústa a zamračila se.

" Tentokrát ne," zavrtěl hlavou " Věř mi."

" A co když jo??" vyvalila oči, takže z nich byly dvě velké nefritové kuličky " Já se budu bát…"

" Nemáš čeho," zvážněl " Nikdo kromě nás tu není."

" Ale-"

" Ne, Melisso nikdo tu doopravdy není," usmál se a vyzvedl si jí do náruče. Vyšli z terasy.

Melissa se převlékla a vyčistila si zoubky. V dlouhé světle modré košilce se jí nechodilo nejlíp, ale koupelnu měla hne naproti svému pokoji.

Vlezla si do velké postele a čekala na Johna, až jí přijde přečíst pohádku.

Odhrnula puntíkatou peřinku a pod polštářem našla svého králíčka. Jednu packu už měl přišitou a celkově vypadal hodně staře. Melissa se ho ale nechtěla za žádnou cenu vzdát.

Posadila si ho na klín. Vzala ho za packy. Jedno ouško mu ohnula dopředu a pohladila ho po velkém červeném knoflíku, co byl místo nosu. Zadívala se mu do malých černých oček a promluvila k němu: " Já se tady vlastně bojím, víš??" zabořila se hlouběji do polštáře " John říká, že nic takového neexistuje. Říká, že mám strašně bujnou fantazii. Ale já si to nemyslím. On to říká proto, že nevidí." naklonila se ke králíčkovi jako by mu sdělovala velké tajemství " Ale já vidím."

Rozhlédla se a objala plyšáčka. Na chodbě se ozvaly kroky…

John vešel do pokoje a s knížkou v ruce přešel k sestřině posteli.


***


Slunce pražilo na krajinu, jako by jí chtělo usmažit. I když se odpoledne začínalo svažovat do večera, neustávaly jasné sluneční paprsky. Za domem už téměř nesvítilo ale i tak si pár pramínků našlo cestu až k Johnovi.

Seděl na schodech u zadního vchodu a pozoroval listnatý les, který se mu táhl přes celý jeho horizont. Mezi ním a lesem byla louka porostlá zvláštními žlutými květy a zarostlá vysokou půlmetrovou trávou. Vítr jí česal a sem tam se tu mihl jakýsi hnědý motýl.

Ptáci nezpívali a John napínal uši, aby něco zaslechl. Bohužel nic.

Zaklonil hlavu a opřel se rukama za zády. Hleděl na prodlouženou bílou střechu, která se spolu s ním nořila do šerosvitu.

Povzdechl si. Bylo to tu moc velké… Ten dům nemá být jejich. Bál se ho… Ano konečně si to přiznal. Bojí se toho. Toho co nevidí. Možná, že má Melissa nějakou poruchu…

Okamžitě sebou trhl a zakázal si na to myslet. Žádnou poruchu nemá! Je to tím domem… Byl i tím jist a věřil své sestře, i když byl pořád trochu na vážkách.

Zvedl se a upravil si bílou košili. Věnoval poslední pohled ztemnělé krajině a vešel zpět do domu. Dveře se za ním zabouchly průvanem až moc rychle.

Ocitl se ve tmě malé chodby, která vedla do kuchyně. I v ní, jako v každé jiné chodbě, byla spousta dveří, ale převeliká většina byla zamčena a klíč se nenašel.

John nahmatal zeď. V duchu si zanadával, že neví kde je vypínač. Vykročil dopředu, ruku stále podél stěny. Ta mu náhle zmizela a on se nechápavě zastavil.

Máchl rukou do zadu a narazil na zeď. Máchl s ní dopředu a také narazil na zeď.

Uvědomil si, ž vlastně ohmatává rám dveří a málem se praštil do čela. Vešel jednou nohou do dveří a namátkově ohmatal levou stěnu, jestli tam není vypínač.

Našel ho téměř hned a rozsvítil. Žárovka uprostřed stropu bezvládně vysela na tenkém drátu, a rozsvítila se prudkým bílým světlem, které zaútočilo na chlapcovi modré oči. Johnova zornička se zmenšila na minimum a odhalila tak bezedný modrý oceán.

Musel se odvrátit a přitom omylem znovu zhasl. Zběsile mrkal, aby zahnal barevné fleky, které mu vyvstávaly pře očima. Znovu opatrně rozsvítil.

Čekal, ale nic se nestalo.

Pohrdavě si odfrknul a třikrát zahýbal s páčkou nahoru a dolů. Světlo se znovu blikavě rozsvítilo.

Špinavá místnost bez oken byla přímo rájem pro pavouky a plíseň. Tvar čtverce po stranách lemovaly police jakoby sbité do chlívečků. Zaprášené a plné pavučin.

John se rozhlédl a žárovka znovu blikla. Pomalu vykročil k protější stěně. Zdálo se mu, že je na ní něco…

Červená pastelka už byla víc než zašlá, ale při bližším pohledu byla vidět dobře. John poklekl a prohlížel si kresbu.

V duchu si představoval asi tak desetiletého chlapce s tmavými vlasy jak má v ruce dvě červené pastelky a tou třetí kreslí na zeď dvě postavičky s hranatými tělíčky, střapatými vlasy, co trčí ze všech stran a vidličkovité končetiny. Velké vypoulené oči s malou tečkou uprostřed a za nimi velký dům s výraznými sloupy vepředu.

Johnovi proběhla hlavou myšlenka… že ví co je na tom obrázku.

Žárovka znovu blikla.

John vztáhl ruku ke stěně. Cítil jemné brnění a hlas v jeho hlavě opakoval, že je příliš paranoidní. Ale on si nemohl pomoct. V konečcích prstů mu běhala statická elektřina.

Žárovka začala zběsile blikat a poté zhasla úplně. Johnovi se objevili před očima mžitky…

Domem se rozlehl dívčí křik a mladík sebou trhl.






2)

Záclona u okna se vzdouvala. Vítr neúprosně foukal a bušil do okenic. Červeně puntíkatá peřinka a polštář ležely na zemi těsně vedle postele. Záclona se zvedla a vznesla se skoro až ke stropu a chytla se za kovový lustr, ve kterém kdysi dávno nejspíš byla žárovka.

Na černé čalouněné skříni byly dlouhé škrábance a rýhy. Vypadaly, jako by je udělala kočka ale ta by tak vysoko nedostala.

Dveře pokojíku se začaly neslyšně otevírat. Klika od nich bezmocně visela směrem k zemi.

S jasným zaduněním se uvolnila a skončila na zemi, kterou lehce škrábla.

Oknem pronikl ještě silnější vítr. Dveře tloukli o popraskanou zeď, a záclona vyletěla ještě o něco výš uvězněná za kovový hák z lustru.

Tmavá poškrábaná skříň se otřásla zimou, která proudila oknem. Vítr byl tak silný, že mírně odsunul peřinku, co ležela vedle postele. Odhalila tak ouško malého králíčka. Zpod peřiny vykukovalo jen to sešité ouško, ale při bližším pohledu i kousek zadní packy s malým perleťově růžovím knoflíčkem.

Vítr přestal narážet do záclony a dveří. Záclona se vyvlíkla a pomalu se snesla k zemi.

Domem se rozezněl dětský smích.

Jemný veselý a šťastný.

Byla to spíš ozvěna. Jako vzpomínka s ozvěnou. Zvonivý smích se protáhl chodbou…

Zněl jen chvíli a potom ustal… Zmizel.

Zbyla po něm jen vzpomínka. Stejně jako na to co se tady stalo.


***



Černé auto zaparkovalo před vchodem do domu.

Vystoupila z něj vysoká žena ve formálních černých šatech a v ohromném klobouku téže barvy. Otevřela zadní dveře a z nich pomalu a váhavě vystoupila malá holčička ve světle zelených šatičkách, které ladily k jejím velkým nefritovým očím.

Stoupla si na zem a s černým kufříkem v ruce se vykuleně rozhlížela kolem sebe. Dům byl veliký…Bílá krytá terasa, bílé dveře s kovovými obručemi ve tvaru listů a stonků. Nahoře byl balkón s velmi nízkým zábradlím a třemi židlemi v rohu.

Vepředu na spodní straně, byly dórské sloupy také v bílé barvě. Po jednom se až k horní terase plazil světle zelený břečťan. Okna byla lesklá a očividně i čerstvě umytá. Nebylo ale vidět nic kromě jednoduchých záclon.

Krásný dům

Před stěnami, po obvodu se táhly malé zelené keře. Jen před schody nebyla ani jedna jediná rostlinka… jen udupaná bílá mozaika.

Z druhé strany auta vystoupil blonďatý chlapec. Jakmile zavřel dveře, trochu poklesl v ramenou. Lhostejně a možná i s náznakem otrávení se rozhlédl kolem.

Dáma si jich nevšímala a elegantním pohybem přešla od auta k domu. U dveří si strhla náhrdelník tak rychle, že sebou holčička polekaně cukla. Žena odemkla dveře a otevřela je dokořán. Z druhé strany byly hnědé.

" Nový domov čeká," mávla rukama žena v chabém pokusu o uvítací gesto.

" Není to domov," odsekl mladík a zvedl ze země svůj kufr. Se vzdorovitě vystrčenou bradou vzal za ruku holčičku, která se pořád ještě ohromeně rozhlížela kolem, a táhl jí směrem k domu.

" Nervi ji tak prudce, Johne," prohlásila žena na oko ublíženě " Ona přece umí chodit sama."

" Ona," odsekl " Má také jméno."

Žena pevně semknula rty. Měřila si ho pohledem a nakonec k němu vztáhla ruku s klíčem v sevřené pěsti. Aniž by John uhnul pohledem, nechal do své dlaně spadnout klíč.


***


Od první chvíle co Melissa vešla do haly jejich nového domu, nemohla odtrhnout oči od všech těch věcí, co tam byly. A to byla zatím jen v hale. Připadalo jí to tak velké na dva malé lidi.

John zavřel dveře a jedním nebarevným sklíčkem v kruhu mozaiky na dveřích pohlédl ven, jak žena nasedá do auta a následně odjíždí.

Melissa se pořád rozhlížela kolem sebe, div jí neklesla pusa na zem, když jí vyklouzl kufřík z ručky. Sehnula se pro něj a přitom jí zaujal barevný propracovaný koberec. Vzala kufřík pevněji do ruky a otočila se na bratra.

" Podíváme se, kde budeme mít pokoje," promluvil rozmrzele. Dívenka kývla a vydala se s ním po schodech nahoru. Vrzaly a sténaly jako by po nich nikdo nešel už staletí.

John otevřel první dveře naproti schodům. Pokoj byl prázdný, šedý bez tapet nebo barvy či koberce. Na okně byly krvavě červené muškáty a uprostřed místnosti leželo prostěradlo špinavé od sazí. John pohlédl víc dovnitř a potom jen tak namátkově za dveře, které následně zabouchl.

Mezitím šla Melissa chodbou dál. Spousta bílých stěn a dveří jí zaplnily hlavu. Tolik dveří…

Přistoupila k jedněm po své pravé ruce. Vztáhla jí na kliku, kterou měla téměř ve výši očí a otevřela je. Pomalu nakoukla dovnitř a blonďatá ofinka jí přitom spadla do očí.

V pokojíku byl zatažený závěs. Tma však nebyla tak velká. Melissa pustila kufřík na zem. Vešla do pokojíčku. Postel pod svažujícím se stropem byla velká a povlečená s peřinou bílou jako téměř všechno v domě. Naproti dveřím bylo to zatažené okno a hned vedle něj poškrábaná čalouněná skříň.

Holčička se rozhlížela po pokoji. Dotýkaly se jí studené prsty průvanu a ona se bezděky otřásla. Vykročila k oknu a vztáhla ruku k závěsu dlouhému až na zem. Její prstíky se jemně dotkly látky.

Dveře se hlasitě zabouchly a Melissa se leknutím otočila čelem k nim. Zorničky měla rozšířené a rozhlížela se po pokojíku jako králíček na poli. Studené prsty průvanu se kolem ní znovu prohnaly a ona se otřásla. Ne však jako jediná… Skříň vedle ní se zatřásla též. Jako by jí byla taky zima.

Měli s udiveným vzdechem odsoupila od toho rohu. Chvíli jen tak stála… a potom se s křikem rozeběhla ke dveřím.


***


Dveře balkonu se otevřely pod náporem větru a stromek se srdcovitými temně zelenými lístky se začal pohybovat. Tancoval v neslyšitelné hudbě a jeho lístky šustily a ševelily jako by si povídaly. Možná dokonce zpívaly.

Židle na balkoně se posunula dál od stolku a potom zase o kousek blíž. Že by si na ní někdo sedl??

Břečťan, který už dosahoval na podlahu na terase, se také roztančil jako had ovinutý okolo sloupu. Javory okolo příjezdové cesty se začaly zmítat a jejich listí se ve vírech snášelo k zemi.

Jezero bylo neklidné. Šplouchání vody bylo slyšet až k terase… Listy keříků okolo obvodu domu začaly tančit také. Vznášely se v obloucích přes trávník na cestu.

Začalo pršet. Dlouhé provazce deště padaly na zem stejnoměrně a vytrvale. Trhaly a drásaly všechno, co jim přišlo do cesty jako ničivá armáda krutých bojovníků.

Záclona z dveří se vyhoupla ven a hned zase tvrdě klesla k zemi pod vahou deště. Po silnici se začala tvořit řeka.

Déšť mohl trvat téměř deset minut, ale nakonec ustal. Stromy okolo cesty byly holé, když se nepočítá sem tam nějaký ten lístek.

Za to na zemi tvořily listy tlustý a promáčený koberec. Keříky okolo domu byly též holé… až na jeden. Keřík byl nenápadný mezí ostatními, ale ten jeden jediný zelený lístek z něj udělal někoho výjimečného. Vítr však začala znovu ševelit.

Lístek se pohnul. Hladil vítr jako koně po hřbetu. Obracel se a nechával unášet vábením.

Vítr ustal. Jezero ztichlo a všechno se jako když zastavilo… byl jen lístek.

Pomalu se utrhl. Jako kousek živé látky se snášel k zemi v houpavém rytmu. Vyslyšel volání svých bratrů… Brzy se k nim připojí. Lístek už byl jen kousek nad zemí.

Lehce se položil na ostatní bratry… a v tu chvíli odbyla půlnoc.

Jen jeden úder. A bylo ticho.


Bílá stěna, černá skříň

o jednoho v domě míň



3)

Melissa běhala po louce před jejich domem a od nohou i od rukou jí lítalo suché listí. Na blonďaté hlavičce měla roztomilý hnědý baret a na sobě šedý kabátek a vysoké botky. Tohle oblečení sice dostala od lidí z Pomoci, ale bylo téměř nové… a její.

John stál pod jedním javorem a marně se snažil shrabat listí na hromadu. Melissa pokaždé přiběhla a s nevinným výrazem skočila do kupy listí, přičemž polovinu odfoukl vítr.

John zaklel a začal hrabat znovu. Meli si vyběhala kolečko v listí, takže už běhala na žluté trávě. Smála se a kopala do malých hromádek.

Johnovi upadly hrábě, a když se skláněl, Melissa se nenápadně přiblížila a vzala mu šedou čepici z hlavy.

" He-" nadechl se John, když se postavil. Najednou prudce vyrazil, takže sebou Melissa trhla tím jeho nečekaným pohybem ale i tak začala utíkat a smát se.

" Johne!!" vypískla, když uklouzla po mokřejším listí. John o ní málem zakopl a tak se oba skácely k zemi. Meli se smála a John taky. Bohužel si vzpomněl, že mu sestra sebrala čepici a ohnal se po ní. Meli se rychle zvedla a přehodila si čepici z ručky do ručky a přitom na bratra kopla spršku listí.

" No tak!" zasmál se, když se sehnul.

" Nechytíš, nechytíš!!" utíkala a přitom se otáčela, jestli už za ní běží nebo ne. Tak se jednou málem přerazila o klacek a potom málem uklouzla, kdyby jí John nechytil, už by se válela po zemi.

Smáli se a dováděli snad celé odpoledne… než přišla noc.


***


" Johne?" Melissa otevřela dveře pokoje a vešla na chodbu.

" Joh-ne," zavolala znovu. V chodbě ale bylo ticho…

Popošla. Její kroky tiše ťapaly na mramorové podlaze.

" Teď si nechci hrát," vzlykla. Došla až ke schodům. Jako by pod tíhou jejího pohledu zavrzaly. Kde je její bráška?? Snad…

Dívenka stoupla na první schod.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 29. října 2013 v 13:16 | Reagovat

Povídka od Xanie se mi líbí asi nejvíc ;)
Hele, ty se divíš... že ti blog stopnul v tomhle článku omezení?? xD Nemuselas to tam dávat skoro celý... xD

2 Kate Kate | Web | 29. října 2013 v 13:39 | Reagovat

Já ti to rozhodování vážně nezávidí. :( :D

3 Xanya Xanya | Web | 29. října 2013 v 14:04 | Reagovat

[1]: Really? Tak díky. :3 Ale té tvojí se nevyrovnala.
:)

Všechny jsou super,kdybych se měla rozhodnout tak mi asi hrábne. :-D Ale ty jsi to zvládla dokonale. :)

4 Zoey Zoey | Web | 29. října 2013 v 15:25 | Reagovat

Páni, Xanya má skutečně zajímavý příběh! Mohla by konkurovat těm nejlepším! :)

5 Ami Ami | E-mail | Web | 29. října 2013 v 17:34 | Reagovat

Jo, nádherné :-)
Xanya je náš dvorní blázen, co?

6 Abigail Abigail | Web | 29. října 2013 v 18:47 | Reagovat

Nádherné povídky, nemám k tomu co dodat mě se líbily =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama