Tvorba do soutěže 1.část

26. října 2013 v 17:52 | M.
Takže tady jsou první ukázky mezi nimiž jsem se rozhodovala.

Povídka od Ami:
Seděla jsem na dřevěné lavičce a psala básničku. Kolem lavičky byl trávník, který pomalu ztrácel zelenkavou barvu. Keře, stromy si už oblékly barevné šaty a inspirovaly mě svými barevnými lístky...
Zrovna jsem psala básničku, která vyzařovala Vášní spojenou s Podzimní krásou. Už jsem byla v polovině a přemýšlela nad rýmem, když v tom mě ochromila zvláštní bolest ve spáncích, tepalo mi v nich a bolest byla nesnesitelná. Přivírala oči a dlaně jsem si tiskla na spánky. Najednou zuřivá bolest povolila a zamlžilo se mi před očima. Začala se mi motat hlava a zkusila vstát, ale okamžitě jsem se zhroutila na lavičku a ztratila vědomí...
Probudila jsem se a byla lehká jako ještě nikdy v životě. Usmála se a lehce si šáhla na ruku, protože mě na ní začalo šimrat a svědit. Užasle jsem zalapala po dechu. Na ruce jsem měla znamení...Znamení mělo tvar pírka z křídel andělů. Pírko mělo růžovo - vínovou barvu. Znovu jsem se usmála nad svojí nevědomostí.
Vždyť já jsem...blbost, to pírko určitě není anděla. Dumala jsem v duchu.
"Mýlíš se, Ami,"rychlostí blesku jsem se otočila a přímo za mnou stál kluk. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Měl nádherný obličej. Modré oči, orámované světlím obočím, blonďaté kudrnaté vlasy, svalnatou postavu a...Byl NÁÁÁDHERNÝ...
"Jsem Alex, Ami a domnívám se asi správně, že nevíš, kdo jsem já nebo ty,"usmál se.
"Tak trochu tuším,"pípla jsem tichounce a on se usmál. Chvíli nějak máchal rukou kolem sebe a já užasle zatajila dech.
"Vy...vy...vy...jte ANDĚL!!!!! Panebože, anděl,"ten kluk, kterému mohlo být tak...sedmnáct je anděl. Na zádech měl zlatá křídla a na sobě bílou košili se zlatými výšivkami, světlounce hnědé kalhoty.
"Nemusíš tak křičet,"mírnil mě s úsměvem Alex.
"Tak jo,"pípla, protože jsem rozhodně neměla v plánu rozzlobit anděla.
"Tak je to správně, většinou se mladým andělům ukazujeme a přivádíme je domů na jaře, ale jelikož jsi výjimečná a velmi vnímavý a citlivý člověk by si mohl všimnout tvých zatím průsvitných křídel, které máš na zádech. Jak už jsem řekl: Jsi výjimečná a tvůj talent se projevuje dost rychle, proto tě odvedu do tvé rodné země v čase Magického Podzimu,"zakončil (teda aspoň doufám) svůj proslov.
"Jasně,"zmohla jsem se celá uchvácená na odpověď.
"Nastal čas,"zhluboka se nadechl a zase promluvil.
"Přijď o půlnoci na tohle místo a přesně o půlnoci,"zdůraznil přísně. "A sedni si na lavičku, nakonec se kochej krásou podzimních víl. Já tě o půlnoci vyzvednu a odvedu domů,"přistoupil ke mně a já zatajila dech. Vzal mou ruku, sklonil se nad ní a políbil mě na moje nové znamení.
"A teď procitni,"odvětil tiše a zmizel...

Povídka od Elizabeth Gibsonové:
Nastal podzim. Sychravý a plný deště, který smáčel rozstřílenou zem a vytvářel hutné, nepříjemné bláto, které se lepilo na vše možné, na ruce, které už tak nebyly schopny nést zbraně, na nohy, které už tak byly dost těžké, na železo, které během okamžiku lidi zbavovalo života. Že přišlo nové roční období, nepoznal díky tomu, že snad začaly padat listy ze stromů a vytvářely pestrobarevný pokryv lpící na tmavě zelené trávě. Stromy zmizely. Jen tu a tam člověk zahlédl holý kmen, osamoceně se vypínající k tmavé obloze. Ten pouhý zbyteček přírody, který přežil palbu děl, jenž ustala vždy jen na pouhý okamžik, aby se vzápětí mohla vrátit s ještě větší silou, i zoufalé snahy vojáků najít materiál na výstavbu dalších a dalších zákopů, které půdu křižovaly sem a tam, vytvářejíc stísněnou a špinavou změť tunelů, která pro mnohé byla poslední útočiště před smrtí.
On ale v zákopu neležel. Místo toho ležel schoulený a celý od bláta v jámě vzniklé po výbuchu granátu. Oči upíral na oblohu, srdce mu hlasitě bilo. Snažil se uklidnit sám sebe, že tady je v bezpečí, alespoň na chvíli. Že tady ho kulka nenajde, ani granát. Nikdy je neházejí na to samé místo. Nikdy… ale sám tomu nevěřil. Mísil se v něm strach, zoufalství i bláznovství, kdy měl sto chutí se začít smát. Jen ležet a smát se, dívat se na oblohu nad sebou a čekat na jistou smrt, na tu krásnou dámu v černém hávu.
Nemohl, nesměl zde ležet. Musel vstát a odplazit se zpátky, opatrně a přitom rychle. Jinak by tady zemřel, sám a v bolestech. Neměl vodu ani jídlo. Jen přilbu na hlavě a zbraň s nasazeným bajonetem v ruce. Snášela se noc. Vítal ji. Pod rouškou tmy bude jednoduší se doplazit zpět, aniž by tím vzbudil pozornost nepřítele. A těžší dokázat, že není nepřítel.
Proč by tam ale vlastně měl jít? Mohl by tu zemřít. Nemusel by bojovat. Nemusel by už nic dělat. Jen by odešel. Stejně by se to jednou stalo. Nevěřil, že by se dožil konce války. Táhla se už roky, třebaže předtím tvrdili opak, jen měsíc, říkali. A nemohl tak dlouho utíkat, vzdorovat nevyhnutelnému. Jednou si nějaká kulka musí najít cestu k němu. Tak proč jen čekat, marnit čas pro nic? Jaký to vůbec mělo smysl? Proč bojovat, když netušíte proč?
Zaryl prsty do bláta. Nevadilo mu, že se mu vkrádá pod nehty, že studí. Potřeboval důkaz. Že svět plyne dál, nezávisle na tom, co se děje. Nehledě na to, že je válka. Že každým dnem umírají noví a noví rekruti, osmnáctiletí mladíci, kteří nemají ponětí o životě. Ti, kteří by ještě měli sedět ve školních lavicích a neměli by vědět, jaké to je umírat daleko od domova. Příroda se jim vzpírala tak jako tak. Jako kdyby to běsnění chtěla ukončit. Kruté, vytrvalé zimy, prudké deště, které jim půdu pod nohami měnily v mazlavé bláto, úmorná vedra rozpalující železo tak, že bylo skoro nemožné ho držet. Dávala jim vytrvale najevo, že činí špatně, že nemají válčit. A oni to přesto dělali. Zabíjeli se navzájem, naprosto bezdůvodně činili z žen vdovy a z dětí sirotky, dívky zbavovali prvních lásek.
Snad to bylo proto, že nastal podzim, doba rozjímání, přemýšlení o pitomostech a smyslu života, kdy se většina lidí dostane do jakési podzimní deprese, pochmurné nálady a uvažování o tom, jaký to vše má smysl. Kam to vše zatraceně směřuje. Proč. Jak. Co jsme udělali tak hrozného, že nás teď osud vláčí cestou přes kameny a výmoly, nechává nás dělat věci, kterých bychom normálně nebyli schopni. K čemu? Abychom trpěli my, aby trpěli ostatní? Abychom trpěli všichni, celý tento proklatý svět?
Nechtěl žít. Nechtěl se dát vláčet tou trnitou cestou. Chtěl sejít na rovnou silnici a vydat se vstříc té krásné dámě.
Nechtěl před ní utíkat. Chtěl přijít k ní, sejmout před ní přilbu a nechat se odvést z tohoto světa.
Netušil, kam se dostane. Do pekla, do nebe? To první mu po tom všem připadalo pravděpodobnější, ale svým způsobem už v pekle byl. Jen místo kotlů tu byly zákopy, místo čertů plyn, který vás děsil v těch nejhorších nočních můrách. Místo jisker na vás létaly kulky a granáty. A všechny zvuky se tu mísily v jedinou děsivou kakofonii.
Na temné obloze vysvitly první hvězdy. Nastala noc. Krásná a děsivá. A na první pohled klidná, bez žádného plánovaného útoku. Jak dlouho bude trvat, než umře? Jak dlouho tu bude ležet? Sám, jen se svými myšlenkami a vzpomínkami. Na domov. Na svou rodinu. Na bratra, který také padl. Na sestru, která doma čeká na svého milého. A možná se ho ani nedočká. Možná ho už nikdy nespatří. Možná s trochou štěstí bude mít hrob, místo, kam bude moci chodit plakat a vzpomínat na krásné doby míru. A možná se jí také vrátí a stane se pro všechny hrdinou. Bude mít o čem vyprávět svým dětem a vnoučatům.
Zvedl se vítr. Jemný, ale přesto ledový. Zavřel oči. Že by? Už teď, tak brzy? Zadíval se na obzor a dech se mu zadrhl. Viděl ji. Ženskou postavu, která se ladným krokem pohybovala k němu. Oděnou v bílém šatu, se světlými vlasy splývající jí do půli zad. Tak krásnou…
Kráčela po rozstřílené zemi s úsměvem přímo k němu. Nedokázal se pohnout, napřímit se, když sestupovala k němu. Opatrně si k němu klekla a vzala jeho hlavu do dlaní.
"Anděl," vyslovil svou myšlenku nahlas. Byla nádherná, téměř z jiného světa. Usmála se na něj.
"V zákopech andělé nejsou," odvětila mu. Měla černé oči a on si to teď uvědomil, ani netušil proč. Jen tak krásně černé, tmavé jak nejtmavší kout světa.
Potom se k němu sehnula, přitiskla rty na jeho krk. Zpočátku něžně, jako kdyby mu chtěla jen vtisknout jemný polibek. Tlumeně vykřikl, když porušila kůži. Když se do ní zakousla, když ho sevřela tak pevně, že se nedokázal ani pohnout, třebaže netušil, kde na to vzala sílu. Ale pochopil.
Andělé v zákopech nejsou… ale co pak tedy byla ona?
Cítil, jak z něho vyprchá síla. Jak se podvoluje, jak ztrácí víc a víc krve.
A pak se konečně objevila ta správná dáma. Černá, stará a vrásčitá, která ho odvedla z toho pekla.
Z pekla, kde na podzim nespadl jediný barevný list.
Povídka od Ilonky:
Podzimní láska

Konečně zazvonilo na přestávku a pro mě i na konec školy. Rychle jsem si sbalila věci do batohu a vyběhla ze třídy mezi prvními. Nesnášela jsem tenhle ústav a snažila jsem se vždy co nejdřív vypadnout.
Přede dveřmi jsem se zhluboka nadechla a vychutnávala si podzimní vánek, který mi čechral vlasy. Vzduch byl už trochu chladnější a šimral mě v nose, ale mě to nevadilo. Byla jsem ráda, že nemusím dýchat ten hnusný vzduch ve třídě a můžu volně dýchat. Skoro nikdo si neuvědomuje jak krásné je se na chvíli zastavit, nadechnout se a vychutnat si ten čerstvý vzduch. Pro všechny je to samozřejmost.
Pomalu jsem se vydala domů, ale jako vždy jsem to vzala svojí oblíbenou zkratkou, která vedla přes louku, na které jsem se vždy na chvíli zastavila.
Po cestě jsem se kochala krajinou. Všude byl znát příchod podzimu. Listy chytaly nové odstíny barvy, zvířátka se chystala k zimnímu spánku. Zrovna nedávno jsem viděla veverku, jak si sbírá oříšky, nedaleko našeho domu. I rostliny se chystají k návratu chladných dnů i nocí. A k tomu všemu nám zpívají ptáčci, kterým nevadí zimní počasí. Sem tam, ještě může zahlédnou opožděného stěhovavého ptáčka, jak se zatoulal a hledá cestu do teplých krajin.
Cesta mi rychle míjela. Za nedlouho jsem se nacházela na oné louce. Milovala jsem ji za všech ročních období. V létě, když voněla po rozkvétajících květinách, v létě, kdy nám nabízel místo k chvíli odpočinku, na podzim, když se snažila pro nás uchovat poslední zbytky slunce a léta, a i v zimě, kdy ji pokrývala sněhová peřina.
Ale když jsem došla na kraj, uviděla jsem uprostřed stát nějakého chlapce. Stál ke mě zády, obličejem natočený k sluníčku. Tohle jsem vždycky dělala já!
Nikdy jsem tady nikoho jiného neviděla, myslela jsem, že je to jen moje tajné místečko, o kterém nikdo neví. A teď si tady stojí cizí kluk a užívá si krásu mojí louky.
Zavrtěla jsem se a kluk se na mě podíval. Překvapením jsem sebou oba škubli. On se vzpamatoval první a došel ke mě.
,, Ahoj, já jsem Lucas. Právě jsem se přistěhoval a zkoumal jsem okolí a narazil jsem na tohle krásné místo. Víš, já strašně miluji přírodu." představil se a vysvětlil důvod proč stál na louce.
,, No, ahoj. Já jsem Emili. Taky mám ráda přírodu a na tuhle louku chodím každý den. Je to tady nádherné." taky jsem se představila.
Chvíli jsem si povídali a zjistila jsem, že jeho nejoblíbenější roční období je podzim, stejně jako moje.
Šli jsme doprostřed louky, kde jsme si sedli a společně jsem se dívali na krásu přírody a skvěle jsme si rozuměly.
On měl na podzimu rád plno ovoce, které dozrávalo, a já podzimní listí.
On miloval chůzi po popadaném listí a já zase lezení po stromech.
Padli jsme si do oka. Na louce jsme zůstali ještě hodně dlouho a vzájemně se poznávali. Domluvili jsme se, že se tady budeme scházet každý den. Bude to naše tajná louka.
Ještě ten večer jsem si pomyslela, že ten podzim je opravdu kouzelný. Ne jen příroda, ale i ostatní. Na podzim se toho strašně moc děje a my si toho nevšímáme. Já prostě miluji podzim!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 26. října 2013 v 19:59 | Reagovat

Povídku od Ami už jsem četla a je dokonalá! Miluji Anděly...A to od Elizabeth.. ta to pojalo hodně zajímavě, a je to úžasné..
PS: nechybí tě tam jedna povídka? Je tam nadpis, ale ta povídka ne...

2 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 26. října 2013 v 20:25 | Reagovat

To je krásný! :D A já si do té doby co jsi to vyhlásila nedovedla představit napsat povídku na roční období (kromě podzimu, páč tu už jsem měla xD)

3 Anet Anet | Web | 27. října 2013 v 9:20 | Reagovat

[1]: mě se to zdá vpohodě...jinak všichni moc šikovní...je to moc hezky napsané...:D

4 Kate Kate | Web | 27. října 2013 v 11:05 | Reagovat

Tak to ti to rozhodování teda vůbec nezávidím. :/

5 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 27. října 2013 v 15:51 | Reagovat

Mě fascinuje povídka od Elizabeth. :-D

6 Thea Thea | Web | 27. října 2013 v 16:29 | Reagovat

Krásne :D, Z niektorých tých podzimných poviedok mi nabehávajú zimomriavky (to je asi tým že mám za sebou otvorené okno xD). Mimochodom, ďakujem za lay, je nádherný :DD

7 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 27. října 2013 v 17:36 | Reagovat

Uchvátila mě povídka od Ami - je úžasná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama