Spolek|| Prolog

15. října 2013 v 10:45 | M. |  Spolek
Hurá, jsem prostě KING!!! :D
Konečně jsem dopsala prolog od Spolku. Má sice jen 1000 slov, ale řekla bych, že je pěkný! Každopádně, první kapitola je na šikovné Thee a tak jsem zvědavá, jak se Thee povede (stejně to bude BOMBA! :D).
Užijte si prolog a těšte se na další kapču ;).
Au revoir xD


Pronikavá bolest v mé hlavě mě probudila. Zvláštní bylo, že jsem ji měla čím dál častěji a přitom jsem teplotu neměla.
"Bože!"zaskučela jsem v duchu a chytla se za čelo.
Lebkou mi projela bolest tak velká, že jsem si myslela, že mi pukne. Bodalo mě do ní tisíce nožů…ne tisíce jehel, které se nořily hloub a hloub.
Vstala jsem z postele a došla ke stolu. Včera večer jsem si tam předem připravila paralen se sklenicí vody, kdyby mě hlava začala zase bolet a byla jsem ráda za to, že jsem to udělala. Spolkla jsem paralen, zapila ho douškem a vody a "skočila" zpátky do postele. Bylo mi blbě. Celkově. Předtím mě jen bolela hlava, ale přes noc mě rozbolelo snad vše.
"Irin, vstávej,"zavolala na mě máma z kuchyně.
Zaskučela jsem a přikryla si hlavu peřinou. Matčin hlas jen rozvibroval mojí stupňující se bolest. Nemohla jsem ani pořádně myslet natož pak něco dělat.
Slyšela jsem její kroky, jak míří na schodech k mému pokoji a pak vrzot otvíraných dveří.
"Co je ti?"zeptala se mě starostlivě a odkryla mi obličej.
"Je mi hrozně,"řekla jsem a přetočila se na druhý bok.
"Dnes zůstaneš doma,"oznámila mi a když jsem po ní vrhla nechápavý pohled, zvedla z mého stolu zrcátko a podala mi ho.
Šokovaně jsem zalapala po dechu. Vypadala jsem jako mrtvola a to nepřeháním. Mé jinak zářivě zrzavé vlasy (díky nimž jsem schytala přezdívku pomeranč či plamínek) byly matné, splihlé a nezdravé. Pleť, která byla alabastrová, měla nezdravě šedý nádech a zelené oči měly sklený pohled. Sama sebe jsem nepoznala. Podívat se v noci do zrcadla, asi bych jekotem vzbudila celý dům.
Vrátila jsem mámě zrcátko, poprosila ji o čaj a zachumlala se do deky. Zajímalo mě, kde jsem to chytla, protože já jsem nikdy nemocná nebyla. Nikdy!
Za chvíli mi máma přinesla požadovaný čaj a teploměr.
"Změř si teplotu,"požádala mě a šla z postele vytáhnout mého mladšího brata Brada-Pošuka.
Strčila jsem si teploměr do podpaží a trpělivě čekala na zapípání. Mezitím jsem zjistila, že když na nic nemyslím, hlava mě tolik nebolí. Co, když lidé, kteří jsou blbí mají stejnou bolest hlavy jako já a proto raději nemyslí? Tolik k mé teorii.
Teploměr zapípal. Vytáhla jsem ho, letmo ho prohlédla, odložila a pak málem spadla z postele. Švihem jsem teploměr zase sebrala a přiložila si ho k očím. Nemýlila jsem se. Měla jsem sedmačtyřiceti vysokou teplotu. Nebylo tedy divu, že jsem měla pocit umírání. Divné však bylo to, že jsem na internetu četla, že člověk při teplotě pětačtyřicet stupňů většinou umře. Jak to, že tedy já jsem byla naživu?
"Tak, kolik máš teplotu?"
Leknutím mi teploměr vypadl z ruky a roztříštil se na kousky. Máma se ke mně nějak nepozorovaně přiblížila a stoupla si ani ne metr ode mě.
Chtěla jsem úlomky teploměru sebrat, ale máma mě plácla po ruce a teploměr i s rtutí uklidila. Nakonec si se smetáčkem a lopatkou sedla ke mně na postel.
"Tak, kolik jsi měla stupňů?"zeptala se mě opět.
"Čtyřicet,"vyhrkla jsem.
Nechtěla jsem jí říkat svou pravou teplotu. Pravdou bylo, že by sebou asi sekla. A pak by mě odvezla k těm nejlepším doktorům a ptala se jich, jak to, že ještě živu. Milé, že?
"Nepřipadáš mi, že jsi na tom tak špatně,"ucedila a pohladila mě po stejně barevných vlasech.
Ne, vůbec. Vypadala jsem jako kdybych se zrovna vyškrábala z hrobu a ona mi říká, že nevypadám tak špatně. Ať žijí lichotky pro mrtvoly!
"No, každopádně si odpočiň. Táta jde dnes na ranní a víš, že já musím jít na tu oslavu. Nechám ti tu Brada, bude ti dělat společnost. Já se teď jdu připravit a za pět minut odjíždím. Do odpoledne se uzdrav!"
S těmito slovy vyšla z místnosti a já, kdybych měla sílu, bych po ní hodila židlí.
"Ona mě nechá doma s Bradem?"pomyslela jsem si a navztekaně napjala prsty na rukách.
V tu chvíli mi z dlaně vyjel paprsek zvláštního, tmavého světla, která se rozletěl po pokoji. Do čehokoliv, co narazil se změnilo v prach.
Omámeně jsem sledovala jeho let a to, jak se ani ne po minutě rozplynul. Jenže poté jsem se musela rozloučit s mojí poličkou na trofeje, která se i s cenami přeměnila v prášek. Naštěstí to nebyla polička s knihami, která byla nad ní. Přes to bych se emocionálně nikdy,, nikdy nepřenesla.
"Co to kruci bylo?"zašeptala jsem.
"Co, co bylo?"ozval se z druhé strany domu mámin hlas.
Měla uši jako…no hodně dobré.
"Ale nic,"křikla jsem za ní.
Potichoučku, tak jak nejlíp jsem to zvládla, jsem vstala z postele a přešla pokoj ke hromádce prachu. Otevřela jsem okno a prach tam vyházela. Smutně jsem přitom mávala mé zlaté trofeji, kterou jsem vyhrála v recitaci.
Sledovala jsem, jak se prach usazuje na zeleném trávníku a mizí v něm. S hlubokým nádechem jsem zavřela okno, otočila se a stála "tvář v tvář" mému bratrovi Bradovi, který byl o hlavu menší.
"Cos tam dělala?"zeptal se mě a zúžil oči.
Měl neobvykle otravný zlozvyk práskat na mě všechno, co jsem udělala byť to bylo jen to, že jsem v lese nechala papírek.
"Nic,"zavrčela jsem a popadla ho za čupřinu vlasů, která mu po vyrůstala na krku.
Nevšímala jsem si jeho sykání ani syčení a vyhodila ho z pokoje tak rychle, jak jen to šlo. Vlezla jsem si do postele, upila trochu čaje a snažila se nepomíjející bolest hlavy zahnat tím, že jsem se snažila usnout.
Podařilo se to, ale ne na dlouho…
Vzbudila jsem se ve chvíli, kdy mi sluníčko zazářilo do očí. Zaclonila jsem si oči a vyklouzla z postele. Bylo otevřené okno a roztažené závěsy. Vál sem studený podzimní vítr a já v duchu proklínala Brada za to, že ho otevřel. Rozhrnula jsem záclony tak, aby mi nepřekážely a s menšími obtížemi zavřela okno. Zatáhla jsem pečlivě závěsy a šla zpátky do postele. Položila jsem si hlavu na polštář a uslyšela zašustění, které tam předtím nebylo. Zvedla jsem polštář a uviděla pečlivě složený papír. Rozevřela jsem ho a uviděla přenádherně zdobený pentagram. Pod ním stála věta napsaná malým, nakloněným písmem.
"Už brzy budeš jedna z nás. My čekáme!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 15. října 2013 v 15:31 | Reagovat

Páááániiii :-D Je to úžasný :-) Jsem zvědavá jak to bude pokračovat :-)
Jó a kdy plánuješ další kapitolu: Bolest, strach, smutek, smrt??

2 Zoey Zoey | Web | 16. října 2013 v 15:16 | Reagovat

Ty se učíš francouzsky? Já taky já taky! A tahle povídka si mě teda okamžitě získává! :-)

3 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 16. října 2013 v 15:19 | Reagovat

Oho! To je krutý! Fakt! Myslím to smrtelně vážně! Fakt se ti to moc povedlo! Taky je to hrozně zajímavé a... argh! Já fakt nemám slov! Prosím, prosím, rychle další! *smutné oči* ;-)

4 Xanya Xanya | Web | 16. října 2013 v 15:43 | Reagovat

Tak to je úžasný,jsem zvědavá co jí bude. Ale ta teplota-já už bych dávno spanikařila. A ten vzkaz na konci... Skvělý prolog,těším se na první kapču(Theo,to platí i pro tebe :-D )

5 Calla Calla | Web | 16. října 2013 v 15:59 | Reagovat

OOOO... Tak tohle bylo super! Dostalo mě to. Jsem hrozně zvědavá na pokračování. :) :D

6 Eliza Eliza | Web | 16. října 2013 v 17:25 | Reagovat

Hojdá, nominovala jsem tě na Liebster Blog Award.
Jedná se o jakousi řetězovku mezi blogery, kteří nemají až tak vysokou návštěvnost (asi max 200 lidí za den, či pravidelných čtenářů...? xD). Co to obnáší?
• Někdo někoho nominuje
• Nominovaný odpoví tomu někomu prostřednictvím svého blogu na deset otázek
• Ten, kdo odpovídal, vymyslí dalších deset otázek pro jiných pět blogerů
• Nominovaný s tím těch pět blogerů obeznámí.

Více info mám ještě u sebe na blogu. Byla bych ráda, kdyby ses zapojila, páč by mě zajímaly odpovědi na otázky, co jsem vymyslela :D
Snad to nebudeš brát jako reklamu, já to tak nebrala, tak nevím xD

7 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 16. října 2013 v 21:09 | Reagovat

Už se těším na šikovnou Theu... ;) Jinak jseš v pohodě?? 8-O Jak duševně tak slepákově... O:) :-(  :-)  :-D  8-)  :-|  :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama