Hello my name is...death|Kapitola 4.

10. října 2013 v 0:01 | M. |  Hello my name is....death
Tak po dlouhé době přidávám další. :)
Jinak i když toho mám rozdělaného moc, asi by se hodilo říci, že budu přepisovat Válku druhů. Dřívěhší verze se mi ani na mák nelíbí, takže bude změněné vše kromě postav :).

"A to je co?"otázala jsem se zvídavě.
Charlotta, která vypadala, že by si nejraději hodila mašli, si sedla na postel a položila si hlavu na polštář.
"Těsně před tím než má prababička Charlotta zemřela v rychlosti sepsala závěť. Prý v ní stálo, že prababiččina truhlička má být odkázána její pravnučce v době jejích šestnáctých narozenin. Přísně zakázala jí otevřít někomu jinému. A tak se čekalo na mě. Přesně za tři dny totiž budu šestnácté narozeniny slavit a strýc po domluvě s Atropos se sem chce nastěhovat."
Chvíli jsem v duchu přemítala o tom, co mi řekla. V poslední době jsem měla hlavu tak přeplněnou, že jsem si myslela, že vybuchne.
"Počkat, ty také nevíš, co v té truhličce je?"zarazila jsem se a zmateně na ni pohlédla.
"To neví nikdo,"odpověděla a zavrtěla se.
"Teda ty ten polštář máš pěkně tvrdý,"řekla a pak ztuhla, jakoby jí to docvaklo.
Jen s nelibostí jsem sledovala, jak zvedla polštář a vytáhla zpoza něj truhličku. Ale nebyla na mě naštvaná, jak jsem předpokládala. Spíše se tvářila samolibě.
"Stejně bys ji nemohla otevřít,"řekla a na truhličku ukázala.
"Proč ne?"zeptala jsem se zmateně.
Poklepala na místo vedle sebe a tak jsem si sedla na postel vedle ní. Obrátila truhličku vzhůru nohama a ukázala mi tak malou klíčovou dirku.
Pak si přendala truhličku do pravé ruky a levou si z výstřihu vytáhla klíček zavěšený na řetízku. Byl zlatý, zdobený zelenými kamínky a velmi malý.
"Otevřeme to?"navrhla jsem nadšeně.
"Když já ti nevím…měla jsem to otevřít až v den-"řekla nejistě Charlotta, ale já jí přerušila.
"Vykašli se na to, teď máme možnost, tak proč ji nevyužít?"
Charlotta se pořád tvářila trochu nepřesvědčeně, ale nenamítala nic proti tomu, že jsem jí řetízek s klíčkem sundala. Bázlivě jsem strčila klíček do zámku a otočila jím. Chvíli se nic nedělo, ale pak se víko truhličky pomalu zdvihlo. To, co se tam nalézalo jsme, ale nečekaly.
Byl tam jen kus papíru. Stál tam ten zbytek kódu. 5:17.
"A to je jako, co?"zeptala se mě Charlotta udiveně.
"Já našla druhý kus toho kódu v knihovně,"řekla jsem a vytáhla kapsy ten papírek, který jsem tam strčila.
Přiložila jsem papírky k sobě a ony se jakýmsi zázrakem spojily v jeden. Celý kód zněl: 5:17:2:16.
"K čemu nám to, ale bude?"zeptala se mě Charlotta pořád ještě zmatená.
Asi nečekala, že vše, co měla dostat od své prababičky bude kus papíru. Pokrčila jsem rameny.
"Nejspíš je to kód k sejfu či nějaké jiné věci,"vytušila jsem a celý ten kód srolovala a strčila do kapsy.
Charlotta se na chvíli zamyslela. Poťukávala si prsty na bradě a pak prsty luskla.
"No vlastně tu jeden sejf je. Patřil prý matce mé prababičky. Léta už ho nikdo neotevřel, protože neznal kombinaci. Ale my jí možná máme."
"A kde je ten sejf?"zeptala jsem se jí radostně.
Představa, že budu v tomhle domě dělat něco zábavného a dobrodružného byla tak nádherná.
Charlotta vstala z postele a pak s pár ohnutím prstů odešla do haly. Spěchala jsem za ní, jak nejrychleji jsem mohla a také to bylo vidět. Protože jsem za chvíli uklouzla a letěla po schodech na Charlottu, která šla kousek přede mnou.
V tu chvíli mě napadly mraky myšlenek, ale jenom ta jedna z nich byla pozitivní.
"Bowling!"
Nejhorší na tom, ale bylo, že se Charlotta zastavila a ohlédla, protože pak letěla do haly na zádech.
"Uff,"zasténala Charlotta a shodila mě ze sebe.
Já totiž na rozdíl od ní přistála do měkkého. Jinak řečeno, spadla jsem na ni.
"Tak, kde je ten pokoj?"zeptala jsem se a pomohla jí ze země vstát.
Mrzutě ukázala na jeden z pokojů v hale. Obešla jsem jí a šla ke dveřím. Zmáčkla jsem kliku, ale dveře se ani nepohnuly. Zalomcovala jsem se nimi, dokonce začala i kopat avšak nic naplat. Dveře se ne a ne otevřít.
"Jsou zamčené,"utušila Charlotta a postavila se vedle mě.
Vztekle jsem se na ni podívala a vyštěkla:
"No nekecej, to by mě v životě nenapadlo!"
Moje poznámka díkybohu způsobila jen to, že se Charlotta zamračila a poodstoupila stranou. Přemítala jsem, jak bychom se do pokoje mohly dostat, ale úplně nejlepší řešení bylo jít za Atropos a zeptat se jí zdali nemá klíč. Ale k ní se mi zrovna moc nechtělo…ne po dnešku.
"Přemýšlej taky,"pobídla jsem Charlottu a bradou ukázala na dveře.
"Já bych asi šla za Atropos a zeptala se jí, zda-li nemá klíč od tohoto pokoje,"zopakovala Charlotta mou předchozí myšlenku a zamyšleně na mě pohlédla. Nezbylo mi nic jiného než s povzdechem souhlasit.
Zamířila jsem tedy ke dveřím Atroposina pokoje a rázně zaklepala. Z pokoje se ozvalo vrzání postele, zívání a až potřetí otevřela Atropos dveře.
Stála na prahu s rozcuchanými vlasy, rozespalýma očima, oblečena v černé krátké noční košili.
"Děje-se-snad-něco?"zeptala se mě s přestávkami zívání.
Chytla jsem tik do oka. Ona tu celou tu dobu spala??!?
"Chci se tě zeptat jestli náhodou nemáš klíč od tamtěch dveří,"řekla jsem a ukázala na dveře před nimiž Charlotta nervózně poklepávala nohou o zem.
"Huh a k čemu, že to chcete?"
"Ehm, no…jen tak pro zajímavost,"zalhala jsem a doufala, že si mého nervního kuňkání nevšimla.
Atropos pokývala hlavou a odešla k jedné židli v pokoji, kde měla položený tlustý svazek klíčů. Vzala svazek do ruky a vyndala z něj jeden velký, zrezlý klíč.
"Tu máš,"řekla a podala mi ho.
Vděčně jsem ho od ní převzala a zabouchla jí před nosem dveře. Rychle jsem šla k Charlottě a zasunula klíč do zámku. Sice to nešlo moc dobře, protože zámky se snad tady nemazaly půl století, ale když se dveře otevřely, výhled na pokojovou katastru stál za to.
Napůl rozbořená postel, potrhané tapety na zdech a závěsy. Rozbitá okna. Jediné, co snad nebylo nijak zničené či poškozené byl velký obraz na protější zdi. Byla na něm nakreslena majestátná žena, rovněž se zrzavými vlasy, ale s hnědýma očima. Z celého jejího těla vyzařovala zlost, vztek a agrese. Očividně to neměla v hlavě v pořádku.
S Charlottou jsme se na sebe souhlasně podívaly, protože nás obě napadlo to samé a šly k obrazu. Každá jsme k němu přistoupily z opačné strany a pak ho na tři zvedly a odhodily opodál.
Když jsme opět pohlédly na zeď, uviděly jsme malý sejf, který byl do zdi zaražený. Vytáhla jsem z kapsy papírek a přistoupila k němu. Vzala jsem ten čudlík(nevím, jak jinak to nazvat) a začala s ním otáčet. Nejdřív na číslo 5, poté na 17, 2 a nakonec 16. V sejfu to trochu zarachotilo a pak se dvířka otevřely.
Byla tam jen jakási zabalená, hranatá věc. Vytáhla jsem to ven, setřela z toho rukávem prach a začala obal strhávat. Výsledek byl překvapující.
Ta věc totiž byla tlustější miniatura velkého obrazu.
"Není ta malba nějaká tlustá?"udivila se Charlotta a malbu mi vzala z rukou.
Ozvalo se zarachocení. Charlotta si obrázek přiložila k uchu a zatřásla s ním.
"Něco v tom je,"zašeptala.
Náhle vrzly dveře a pak se prudce zabouchly.
"Co tady děláte holky?"ozval se Maxmilián a přišel k nám.
Já v cukuletu vytrhla Charlottě obraz a schovala si ho za záda.
"Ale nic."
"Co to tam máš?"zeptal se šibalsky a naklonil se blíž ke mně.
S Charlottou jsme ve stejnou dobu udělaly krok dozadu. Zřejmě se nám oběma zdál Maxmilián jakýsi jiný.
"Děje se něco?"zeptal se nám obou.
Zavrtěly jsme hlavou.
"Napadlo mě, že budete mít žízeň a tak jsem vám přinesl pití,"oznámil nám a zpoza zad vytáhl dvě láhve coly.
"Díky,"poděkovala jsem mu a vytrhla mu jednu z lahví z ruky.
Charlotta si také jednu vzala a nedůvěřivě si ji prohlížela. Pak ji otevřela a přičichla si k ní. Já už si ji mezitím otevřela a chystala jsem se napít.
"Nepij to!"zařvala Charlotta, ale to už jsem si z coly lokla a polkla.
"Proč jsem se neměla napít?"zeptala jsem se jí zmateně.
"Je v tom jed,"zašeptala tak potichu, že jsem to slyšela jen já.
Snažila jsem se colu vykašlat, ale už bylo pozdě. Začalo se mi špatně dýchat, zatmělo se mi před očima a měla jsem pocit, že se místnost houpe na vlnách.
Poslední, na co si pamatuji je Charlottin obličej se nade mnou naklánějící a za ní stojící Maxmilián, který jí uhodil cihlou do hlavy…
*****************
"Courtney, Courtney, slyšíš mě?"volal na mě Charlottin hlas z velké dálky.
Roztřeseně jsem zamrkala a opatrně se zvedla. Cítila jsem se, jakoby mně přejel náklaďák plný krav.
"Co se stalo?"řekla jsem slabě a chraplavě.
"Nevím. Ty jsi potom, co jsi si lokla toho pití omdlela a mě pak někdo asi Maxmilián praštil něčím do hlavy,"odpověděla a zatvářila se zkoušeně.
"Proč by nám, ale Maxmilián dával do pití jed či uspávadlo? A proč by tě pak praštil?"přemýšlela jsem nahlas.
Celé to bylo zvláštní…
Rozhlédla jsem se po místnosti, ale viděla jsem jen věci, které byly poblíž mě (jako třeba Charlotta).
"Kde to jsme?"zeptala jsem se udiveně Charlotty, protože mi místnost jako ten pokoj nepřipadala.
Charlotta pokrčila rameny.
Chtěla jsem se zvednout, ale uprostřed pohybu mě zarazil řetěz. Měla jsem ho obmotaný kolem ruky a nohy.
"Jsme spoutané,"oznámila mi Charlotta zbytečně.
S povzdechem jsem se opřela o stěnu a nechala si chladit zátylek. Měla jsem plnou hlavu otázek až jsem myslela, že mi potečou ušima.
Ozvalo se skřípění dveří a do dveří někdo vešel. Neviděla jsem, kdo to je, protože ho zezadu osvětlovalo světlo, ale když přibouchl dveře a přívod světla tím zarazil, jen na chvíli jsem uviděla jeho tvář a dokázala ji tak rozpoznat. Maxmilián. Ten zmetek zatracenej!
"Ty imbecile, hned mě pusť,"zařvala Charlotta a začala sebou šíleně škubat až se řetězy divoce rozdrnčely.
Zdvořile jsem si odkašlala, abych upoutala její pozornost.
"Hned NÁS pusť,"zamumlala provinile Charlotta a přitom neopomněla dát důraz na druhé slovo.
Maxmilián se strašidelně zasmál.
"Kdybych mohl, tak bych vás tu nechal navždy, ale to si má….šéfová nepřeje."
Zarazila jsem se. Šéfová?
"Jaká šéfová, známe jí?"zvolala jsem a nevinně se usmála.
"Dobrý pokus,"řekla a zhatil tím tak plány, jak se o jeho údajné "šéfové" dozvědět víc.
Začal přecházet po místnosti jako lev a sem tam se po nás podíval. Byl víc nervózní než vypadal, o tom svědčilo držení jeho těla. Náhle se v cele-sklepení-místnosti objevila lehce nazelenalá mlha.
"Je tady,"zašeptal a vypadal, že by se nejraději vypařil kamkoli odsud.
Z mlhy se postupně vynořila zrzavá hlava, poté úzký krk, ramena, dlouhé tenké ruce, úzký pas a konce tenkých nohou. To vše zabaleno do dlouhých, volných, zelených šatů. Donáška až do domu. Ale zatím k nám stála zády. Přesto však mi připadala někomu podobná…
"Svou část dohody jsem splnil, co kdybyste teď splnila svou část vy?"zakuňkal nervózně Maxmilián a začal si proplétat ruce.
Dívka se zasmála.
"Ale dohoda ještě u konce není,"pronesla tiše, jemným sametovým hláskem.
Trochu mi povahově připadala jako panenka Chuckie. Ta taky vypadala nevinně. A co se z ní vyklubalo.
"Jak to myslíš?"pokračoval Maxmilián v debatě.
"Ještě nejsou mrtvé."
Z tónu jejího hlasu mě zamrazilo. A ze slov také.
Dívka se dramaticky pomalu obrátila k nám. Pořád lehce zářila zeleně, takže jsem na ní měla celkem dobrý výhled. Zvláště na obličej, který vypadal jako ten Char-…
Charlotta začala ječet.
Dívka se zlovolně usmála a přistoupila blíž. Charlotta, která si asi uvědomila, že jekotem se nic nezmění, zavřela pusu a jen ohromeně zírala na dívku, která by jí jako z oka vypadla.
"Vy jste její prababička, že ano?"ozvala jsem se.
Dívka se na mě zamračeně podívala. Očividně nechtěla, aby to Charlotta věděla tak brzy.
"Ale neměla byste být starší? Vždyť jste Charlottina prababička. To jste měla Charlottina předka tak brzy?"nepřestala jsem a pořád na ni dotírala.
Místo toho, aby mi minimálně vlepila facku, jak jsem čekala, se rozesmála.
"Zaprvé, umřela jsem ve svých třiceti letech. Tohle období na filmu není a na dítě to brzy není. Zadruhé, jsem mladá, protože-"
"Proč se s ní bavíš?"přerušil ji Maxmilián.
Obě jsme ho sežehly plamenným pohledem.
"Stejně už nic nikomu nepoví, po tom, až to dořeknu,"odpověděla Charlottina babička a znovu se vrátila k otázkám.
"Jsem mladá, protože jsem…hm, jak to říct? Uzavřela s někým smlouvu. On mě díky tomu nechal v mladistvé podobě ducha a já byla stále "živá"."
"S kým jsi uzavřela smlouvu?"
Páni, já už jí tykám.
"To je jen drobný, nedůležitý detail,"opáčila s úsměvem a obrátila se k nám zády.
Vplula do vedlejší místnosti ze které přišel Maxmilián a nechala nás tu s ním o samotě.
"Prosím tě, Maxi, pusť nás! Zapřísahám tě,"prosila ho Charlotta na kolenou a ruce měla sepjaté, jako by se modlila.
"Ne!"zakřičel rázně Maxmilián a odešel z místnosti.
"Courtney?"
"Hm?"
"Promiň."
"Co ti mám prominout?"
"To, že jsem na tebe předtím byla tak hnusná."
"V pohodě."
"Courtney?"
"Hm?"
"Poslouchej."
Našpicovala jsem uši a poslouchala rozhovor z vedlejší místnosti.
M (Jako Maxmilián): "Neměla jsi jim to říkat. Už tak vědí příliš mnoho!"
Ch (Jako Charlotta-babička): "Už jsem ti řekla, že ty holky z té místnosti nevyjdou. Jsou moc slabé na to, aby mi vzdorovaly.
M: "V tom se mýlíš. Alespoň Courtney je silná. Dost na to, aby tě možná přemohla. Vždyť i když jsem jí vrazil dýku do břicha, prostě ji vytáhla a rána se zacelila. A to nemluvím o tom jedu. Ten na ni působil jen jako uspávadlo."
Ch: "Já, že se mýlím? Já? Já Charlotta de Foitová? To je k smíchu a ty to dobře víš."
M: "Ano, uznávám, že je to divné, ale v tom to pravdu nemáš. Vždyť ta holka je smrtka!!! Doslova."
Ch: "Možná, že je smrtka, ale Atropos ji ještě nestihla vyškolit tak, aby se mohla ubránit. Nemá proti nám žádnou šanci."
M: "A co když objeví to…no, ty víš co?"
Ch: "O to se nebojím. Zaprvé jsem indicie na to, aby ten portál mohla použít roztrousila po celém domě. A to jsem ty indicie dobře skryla. Jen mám takový pocit, že Courtney objevila tvou komoru, protože dnes jsem ji našla otevřenou."
"Aha, tak ta zeleno-oranžová záplava byla ona,"pomyslela jsem si.
M: "Ona už ty většinu těch indicií má. Našla knihu, ten kód od sejfu-celý, ten obraz ze sejfu a navíc je v Dorothině pokoji."
Ch: "Ty hlupáku a sebral si jí aspoň ty indicie?"
M: "Ne, nevím, kde jsou."
Ch: *vzteklé zaryčení* "To se o všechno musím starat já? No, alespoň, že ten obraz neotevřely!"
Poznámka do mého imaginárního deníku: Jestli se odtud dostaneme, rozhodně musíme ten obraz prozkoumat!
M: "No, kdyby našly ten flash disk ukrytý v obrazem, tak bychom byli nahraní. Vždyť jsou na něm veškeré informace o portálu, včetně toho, kde se nalézá."
Ch: *zvuk facky-mlasknutí* "Ty jseš vážně idiot, víš to? Vždyť to uslyší! Můžou nás poslouchat."
M: "Vždyť si sama před chvílí říkala, že jim můžeme povědět všechno!"
Ch: *otrávené zaúpění* "Ale ne, to nejdůležitější! Nikdy nevíš, jak by ty zprávy a tajemství mohly proniknout na povrch."
M: "Ale-"
Ch: "Drž už ten zobák, já jdu pro věci, ty tu zůstaň a hlídej je."
Ozvaly se kroky mířící pryč a skřípění židle.
M: "Někdy je to s ní fakt k nevydržení."
I přes naší situaci, jsme se s Charlottou musely zasmát. Jo, život sranda není.
Využila jsem té situace, že se Charlotta nemohla přestat smát a zkusila si vytáhnout ruku z řetězů. Šlo to ztuha a pomalu, protože jsem nesměla ani zachrastit takže, když jsem uvolnila po zhruba půlhodině ruku, ulevilo se mi. Začala jsem pracovat na noze, což šlo lépe, když jsem mohla použít obě ruce.
Takže za chvíli jsem měla venku i nohu. Opatrně a co nejtišeji jsem položila řetězy na zem a začala pomáhat Charlottě, která se k mému udivení chechtat nepřestala.
"Pane jo, ta má, ale výdrž,"pomyslela jsem si udiveně a uznale pokývala hlavou.
Ona měla přivázanou jen nohu, takže to šlo rychleji a snadněji. V jejich očí byla zřejmě ta menší hrozba.
Připlížila jsem se k jedné ze zdí a pečlivě si ji prohlédla. Vypadala, jako by ji někdo před chvílí udělal.
Začala jsem nehty oškrabávat maltu a postupně vyndavala cihly. Když se ke mně připojila i Charlotta, šlo nám to rychleji a tak jsme už za pár minut měly hotový otvor tak úzký, že jsme se jím protáhly. Prolezla jsem zdí jako první a ocitla jsem v jakési velké trubce. Bylo tu, ale světlo před námi, které mi ozařovalo cestu a tak jsem šeptem zavolala na Charlottu ať pohne zadkem a jde sem.
"Před námi je světlo, což nejspíš značí, že je tu cesta ven,"zašeptala jsem, když se vedle mě objevila zašpiněná, zrzavá hlava.
Charlotta přikývla a tak jsme se po kolenou vydala vzhůru ke světlu. Jenže to nebyla tak krátká cesta, jak jsem si myslela. Bylo to o hodně delší. A co teprve hrůznější. Každou chvíli se nám do vlasů zapletly pavučiny (občas i s obyvateli a tím nemyslím vycuclé mouchy), kolem nohou se nám ochomítaly příšery jménem krysy a jednou se dokonce před Charlottou objevil malý hádek. Měli jste vidět její výraz v době, kdy se hádek probudil. K popukání.
Já už jsem měla od cesty kolena bolavá, ošoupaná a upřímně jsem nechtěla udělat ani krok jenže jsem se odtud chtěla dostat tak jsem neměla na výběr. A Charlotta…případ sám o sobě.
"Já už nemůžu dál,"ozvala se náhle Charlotta a přemístila se tak, že si normálně sedla a opřela o stěnu.
"No tak pojď, už je to jen kousek,"pobízela jsem jí a kývla hlavou ke světlu..
"Tos říkala před hodinou taky,"zabručela a pohlédla tam.
"Tak dáme tomu poslední šanci a pak se na to vykašleme, co říkáš?"navrhla jsem.
Charlotta přikývla a tak jsme se opět daly pohybu. Udělala jsem dobře, že jsem ji pobídla, protože, už za pár minut chůze poté, jsem si všimla, že se světlo začíná přibližovat. Charlotta si toho všimla také, protože ještě více zrychlila. Napodobila jsem jí a nesmírně se těšila až spatřím na vlastní oči pořádné sluneční světlo.
Jas nabíral na síle až jsme musely od toho zavřít oči a v tu chvíli jsme zjistily, že trubka končí. Vypadly jsme z ní do trávy a kryly si oči před světlem. Musíte brát v ohled, že jsme byly zavřené v téměř tmě. Povolně jsem si ruku odkrývala až jsem si na světlo zvykla úplně.
Ležely jsme s Charlottou na jakési louce, která mi byla povědomá. Avšak jsem nevěděla čím. Až, když jsem se otočila, mi vše došlo.
Přímo za námi byla ta věž ze snů. Vypadala na vlas stejně akorát, že tam byla ta trubka.
Ale to nebylo možné! Vždyť ta věž byla jen výplodem mé fantazie!
Nebo ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 10. října 2013 v 16:23 | Reagovat

Už se těším na další!! :-D  :-D

2 Ami Ami | E-mail | Web | 10. října 2013 v 16:43 | Reagovat

Parádní :-)
Těším se, co bude dál :-)

3 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 10. října 2013 v 17:05 | Reagovat

Úžané! :) Jsem zvědavá na pokračování :)

4 Xanya Xanya | Web | 10. října 2013 v 17:32 | Reagovat

Tak to je nádhera :-) Tahle kapitola se ti opravdu moc povedla :D

5 Kačíí Kačíí | Web | 11. října 2013 v 14:57 | Reagovat

Konečně, taková doba :D  :D Dokonalá kapitolka :-)

6 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 11. října 2013 v 19:16 | Reagovat

wow, to je tak napínavé! Já chci další kapitolu, jsem zvědavá, co se stane a jestli ten obraz prozkoumají.. :-)

7 Ellnesa Ellnesa | Web | 12. října 2013 v 12:46 | Reagovat

Nejlepší! Bylo to krásné.

8 Calla Calla | Web | 12. října 2013 v 15:01 | Reagovat

Úžasný! Jsem strašně zvědavá na další kapitolu. A ta poslední věta.. Nebo ne? To mě dostalo! :D

9 Abigail Abigail | Web | 12. října 2013 v 17:08 | Reagovat

užasný. Je to teda pěkně dlouhý, ale to se dalo čekat. Ta poslední věta je fakt dobrá =)

10 Ilía Ilía | Web | 31. prosince 2013 v 14:03 | Reagovat

Kruci! Max se změnil ve zlouna. To jé sexy :-D
...jen mě štve, že se chová jako idiot. Doufám, že objeví své inteligentní já.
...ale trochu nechápu, proč je Courtney s Charlottou najednou nejlepší kámoška. Char u čoko dortu rozumněla narážce na pokus o vraždu  Courtney. Takže bychřekla, že to ona ji chtěla zabít. Zároveň to však pasuje i na její prababičku. No...nechám se překvapit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama