Kapitola 3.- Nečekaný host

19. října 2013 v 17:17 | M. |  Křišťálová slza
Už je zas měsíc v čudu a je tady jedna z oblíbených povídek :D

Jmenuji se Shadow Darková.
Tento příběh je o tom, jak i z věcí, které v podstatě neexistují, může vzejít něco, co je krásné.
Protože já neexistuji. Nikdo z nás neexistuje. Protože jsme stíny…
***************
Náhle jsem uslyšela křupnutí větvičky. Pochopitelně jsem se lekla. Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se po okolí. Ve chvíli, kdy jsem pohledem přejela po hustém křoví, jsem uviděla jak odtamtud někdo běží.
V rychlosti jsem se vydala za ním. Ten někdo byl rychlý. Jako blesk. Záplava tmavě kaštanových, rozcuchaných vlasů mu cuchala záda a já usoudila, že to byla holka. Přidala jsem na rychlosti a skočila jí na záda. Spolu se mnou spadla na zem akorát, že já spadla do měkkého. Silou jsem jí obrátila na záda. Opravdu to byla dívka.
Měřila si mě ostře tvarovanýma hnědýma očima pod kterými byly roztroušené maličké pihy. Měla bledou pleť a rtíky lehce růžové.
"Kdo jsi?"vyštěkla a shodila mě ze sebe.
Na to, že byla nejméně o hlavu menší měla překvapivou odvahu. Zvedla jsem se ze země a stoupla si naproti ní. Probíhala mezi námi komunikace beze slov.
"Kdo jsi?"ptaly jsme se navzájem.
"Jsem Klér,"pronesla po chvíli a vražedný pohled z jejích očí zmizel.
"Jmenuji se Shadow,"opáčila jsem, "proč jsi mě sledovala?"
"Jsi stín. Patříš mezi ně."
Jen těchto pár slov osvětlilo celou situaci. Naši starší už se nám svěřili s tím, že veškeré generace lidí jsou obeznámeni s tím, jak poznat stíny. Jednou z poznávacích značek je to, že nemáme stín (ironie, že?).
Natáhla jsem k ní ruku a ona se odtáhla.
"Nesahej na mě!"
Stáhla jsem ruku nazpět a smutně se usmála. Chovala se ke mně jako ke stvůře i když jsem byla o něco dokonalejší tvor než člověk. Z dály jsem v tu chvíli uslyšela zvuky přibližujících se aut. Zpanikařila jsem, chytla Klér za ruku a běžela s ní nazpět k tunelu. Ona se ode mě snažila po celou cestu odtrhnout, brzdila, mlátila do mě, ale já jí nepouštěla. Za námi se ozývaly cizí hlasy, které mluvily do vysílaček, hlasité kroky a psí funění.
Vhodila jsem Klér na paseku a stoupla si před ní. V leže ode mě couvala a vůbec, chovala se jako vyplašené, divoké zvíře.
"To tys je sem přivedla!"zavrčela jsem a popošla k ní.
Ovládnutá strachem, panikou a vztekem jsem jí popadla za bradu a zadívala se jí do očí. Byla to ta největší chyba, kterou jsem kdy udělala. Nevěděla jsem totiž tohle:
Když se stín, takto přiblíží k jakékoli osobě a je ve své nejsilnější podobě, vystrnadí lidskou duši z jejího těla a v podstatě ji nahradí jako parazit.
A přesně to se taky stalo jen v pomalejším vydání. Nejdříve se jí lehce vybělily oči. Pak ztratily lesk. Pleť jí ještě více zbledla a chvíli na to jsem viděla světlý opar, jak se vznesl z jejího těla a zmizel. A já, která se mezitím postupně měnila jsem uviděla svět jinýma očima. Kléřinýma očima. Došlo mi, co se nejspíš stalo i když jsem nechápala jak.
Přemístila jsem se do jejího těla.
Na pasece se objevilo pár lidí v černém s vysílačkami u ucha a pistolemi. Nasadila jsem Kléřin neutrální výraz, který jsem u ní viděla a zvedla se ze země. Nešlo to zrovna snadno. Byla jsem malátná a přímo amatérské v ovládání jejího hubeného těla.
"Jste v pořádku slečno Veaverová?"zeptal se mě jeden z "agentů".
"Slečno Veaverová?"bliklo mi hlavou ve chvíli, kdy jsem Kléřiným hlasem odpověděla:
"Samozřejmě."
"Proč jste nás volala?"zeptal se mě ten druhý.
"Byl tu jeden z nich,"pronesla jsem falešným hlasem a nuceně se otřásla.
"Stín, chtěl mě posednout, ale když vás zaslechl tak utekl."
Neurčitě jsem ukázala na křoví vpravo ode mě. Tři lidé se tam vydali se psy a poté zmizeli za hradbou trnů. Popošla jsem pár kroků k agentům a o jednoho z nich se opřela. Příšerně mi přitom zakručelo v břiše. Lehce jsem zrudla a nenápadně si promnula břicho. Probíhali mi ním takové křeče od hladu, že jsem si myslela, že ta holka snad čtyři dny nejedla. Hubená na to byla dost.
"Nikde nikdo,"oznámili agenti po vrácení k nám a pak mě odvlekli přes les.
A to odvlekli myslím vážně. Křečemi v břichu se mi nohy otupily natolik, že ani stát rovně jsem nemohla. Kdyby se stín mohl "ožrat" byla bych na tom stejně.
Les nebyl tak velký, jak jsem původně předpokládala. Vlastně to bylo asi jen dvacet stromů, umístěných tak šikovně, že to nebylo poznat. Končili u prašné cesty, kde stála zaparkována snad ta nejmodernější auta jaká jsem kdy viděla (žádná jsem neviděla, jen jsem o nich slyšela, aby bylo jasno). Byla bílá, moderní a…no prostě dokonalá! Nasedla jsem do zadní části jednoho z nich spolu s pár agenty a uchváceně pozorovala okolí.
Bylo táák velké! Polstrované, měkoučké sedačky lemovaly většinu stěn, byla tam ztemnělá okénka a mnoho stolků se šampaňským a technikou.
"Chcete odvézt domů?"zeptala se mě ohleduplně jedna z mála agentek.
Přikývla jsem. Byla jsem na setkání s Kléřinou rodinou nepřipravená, ale stejně na to muselo dojít. Auto tiše zabručelo a rozjelo se od lesa, kde ještě stále bloudila Kléřina duše. Na předměstí města jsem vykoukla z okénka ven. Nevypadalo to nijak odlišně od města "stínů". Tmavé, téměř rozpadlé domy, pokreslené graffiti. Kolem se trousili lidé s kapucemi, shrbení jako mrtvoly. Netušila jsem, že město lidí vypadalo stejně.
Ale z omylu jsem byla vyvedena až ve chvíli, kdy jsme vjeli do bohatší čtvrti města. Centrum. Míjeli jsme domy s několika ary zahrady a pak zastavili před jedním z nich. Dům měl lehounce modrou barvu, takovou tu, když je trošku zataženo. Měl šedivá okna a elegantní, tmavou střechu. Agenti mi pomohli ven z auta a postavili na ulici. Oči mě bolely z přímého světla, ale vydržet se to dalo. Horší to bylo s žaludkem.
Otevřela jsem černou branku a vkročila dovnitř. Téměř hned jsem byla smetena malým černým tornádem jménem pes. Fenka mi zuřivě olizovala obličej zatímco jsem se ji pokusila shodit. Až ostrý hlas tolik podobný tomu Kléřinu ji zarazil.
"Agens, nech ji! K noze!"
Fenka se skučením odběhla k dívce, která vypadala navlast stejně jako Klér jen ve tváři měla výraz typu: "Asi vidím ducha!"
Zírala na mě jako na svatý obrázek s vytřeštěným výrazem.
"Má-mí,"zaječela a odběhla do domu.
Zmateně jsem se vydala ke dveřím od vily. Byly rozevřeny dokořán, ale nikdo v nich nestál. Vkročila jsem dovnitř, udělala první, opatrný krok po dřevěné podlaze. Lehce vrzla. Ztuhla jsem šokem a udělala další krok. Už jsem slyšela pláč vycházející z jedné místnosti. Udělala jsem dalších pár kroků a nakoukla dovnitř. V křesle seděla další dvojice Klér a té dívky jen o tak pětadvacet let starší. Brečela, marně si utírala slzy kapesníkem a když viděla, že stojím na rohu, zvedla se a zamířila ke mně.
Dokonce byla i stejně vysoká jako ona. Pečlivě si mně prohlédla, zadívala se mi do očí a pevně objala. Stisk jsem jí nejdříve oplácela lehce, ale když mě pevně zmáčkla, zmáčkla jsem ji stejnou silou.
Po chvíli jsem se odtáhla. Ona si utřela slzy a vysrkala se. Trochu to připomínalo slona.
"Konečně,"zašeptala a odvrátila pohled, "konečně ses vrátila Klér."
Došlo mi, kdo ta osoba je.
"Mami?"zamumlala jsem potichu a vykulila oči.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 19. října 2013 v 17:46 | Reagovat

Dobře se to čte.

2 Ami Ami | E-mail | Web | 19. října 2013 v 19:16 | Reagovat

Krásná kapitola, těším se na další :-)

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 19. října 2013 v 21:53 | Reagovat

Jsem docela zvědavá co ti Nika nahraje příště :D Souhlasím s Aliwien - dobře se to čte ;)

4 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 20. října 2013 v 14:26 | Reagovat

Super kapitolka,rychle něčeho další.

Jo a nezabí mě,si nominovaná na Liebster Blog Award.
Nezabí mě,prosím :D
Menší info na mím blogu :)

5 Kačíí Kačíí | Web | 20. října 2013 v 16:19 | Reagovat

Nádherná kapitlka, jen tak dál :-)  :-)

6 Elizabeth Elizabeth | Web | 20. října 2013 v 16:22 | Reagovat

Veľmi sa ospravedlňujem, že nekomentujem, ale nestíham, takže prepáč... Kapitolu som však čítala skôr, a stačí len dodať, že je skvelá a veľmi sa mi páčia tvoje poviedky...

7 Xanya Xanya | Web | 20. října 2013 v 17:07 | Reagovat

Nádhera Milí jako vždycky :-) Moc se těším na další :D

8 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 20. října 2013 v 18:34 | Reagovat

Heh, chudák Shadow. Nechtěla bych být v její kůži. Nebo v Kléřině? 8-O To je fuk. Stejně jsi to měla moc hezky napsané. Opravdu by mě zajímalo, proč je její matka tak... šťastná?

9 Thea Thea | Web | 20. října 2013 v 19:24 | Reagovat

Krása :D. Konečne som sa uvedomila a začínam čítať :D. Dúfam že ďaľší diel bude čoskoro! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama