Zahrada černých růží

2. září 2013 v 18:30 | M. |  Jednorázové
Tuhle povídku ám napsanou něco málo přes 3 měsíce. Chtěla jsem vám ji sem dát již dříve, ale nelíbila se mi napsaná a tak jsem jí pořád opravovala a měnila a vzniklo...tohle :).
Tak doufám, že se vám bude líbit a čtení zdar xD.
Věnováno Clar, aby si nestěžovala, že jí nic nevěnuji :P.

Před dávnými časy:
"Jak ti vyhovují tyto květiny? Jsou to ty, které jsi chtěla?"zeptal se královský architekt nervózně a polkl.
Královna Seramida se pyšně naklonila nad velký květ a pohladila ho.
"Ano, jsou to ony. Přeji si jimi vyplnit celou svou visutou zahradu,"oznámila architektovi a odešla od něj.
Mířila na malou vyvýšeninu, kterou si nechala udělat speciálně pro sebe. Vylezla až na její vrchol a usadila se tam na malé dřevěné lavičce.
V duchu už si představovala, jak bude zahrada po dokončení vypadat. Všude keře černých růží. Labyrint, ze kterého není úniku. Dohromady smrtící past.
Jménem zahrada černých růží…
Současnost:
"Hej Debro, pojď k nám,"zakřičeli mí kamarádi z téměř rozpadlé zdi.
Zklamaně jsem ukázala na koš s prádlem, otočila se k nim zády a běžela domů. Spěchala jsem, co to jen šlo, abych už dodělala dnešní povinnosti a mohla jít s kamarády ven. Vešla jsem do domu, odhodila koš na podlahu a zrovna v tu chvíli, kdy jsem se obracela na patě, se za mnou ozval macešin vzteklý hlas.
"Kde jsi zase tak dlouho byla?"vyjela a chytla mě za můj dlouhý cop z černých vlasů.
"Byla jsem umýt prádlo v řece, přesně jak jsi mi nařídila,"bránila jsem se i když jsem věděla, že chabě.
Výprask neminul.
Obmotala si můj cop kolem ruky a prudce za něj zatáhla.
"No to jistě, ale trvalo ti to tak nějak dlouho děvenko,"opáčila a zle se ušklíbla.
Marně jsem se rozhlížela jestli neuvidím otce, nejspíš byl v práci. To on mě totiž zachraňoval. Ale jen, když tu byl.
"Tvůj otec je v práci,"řekla macecha jakoby mi četla myšlenky a chytla mě za jednu ruku, do které zabořila své dlouho pěstované nehty.
Snažila jsem se jí vyškubnout, ale čím více jsem se bránila, tím více to bylo horší. Škubla mi hlavou dozadu, až jsem si myslela, že mi snad vlasy vyškubne a sevřela do svých spárů i mou druhou ruku.
Jak začala přitlačovat, cítila jsem, jak se má kůže pomalu napíná a lup! Z ran se mi začala valit horká, rudá krev, která mi barvila paže a i šaty. Než jsem se stačila vzpamatovat, už mě vlekla do sklepa, kde měla připravenou svou mučírnu.
Svázala mi ruce za záda a překryla ústa látkou.
"Teď, když tu není tvůj otec tě šetřit nebudu. Už se těším, až uslyším tvůj jekot, mrazící krev v žilách, jak doslova pohybuje domem,"řekla a krutě se zasmála.
Zanechala mě v místnosti opuštěnou a bezbrannou a já musela jen čekat. Sice jsem měla rozvázané nohy, ale kdybych utekla, čekal by mě trest dvakrát tak větší než normálně.
Macecha se po chvíli vrátila s vědrem plným různých věcí, který překryla látkou.
Postavila vědro na zem, shrnula z něj látku, kterou odhodila a chvíli se v něm přehrabovala. Poté z něj vytáhla bič na tygry, který před nedávnem ukradla místnímu cirkusu a dlouhé lano.
Lano mi obvázala kolem pasu a konec lana položila volně na zem. Už mi bylo jasné, co bude následovat.
Vysypala veškeré nástroje z vědra a spěchala s ním nahoru. Mě nezbylo než si naposledy prohlédnout neponičené nohy a modlit se, aby se otec vrátil. Nestalo se tak.
Macecha se ani ne za minutu vrátila s vědrem plným žhavých uhlíků a vysypala ho na zem v rozpětí zhruba pěti metrů. Sice to byl jen kousek, ale i ten kus dokázal nepředstavitelně bolet.
Sebrala ze země bič a konec lana a začala mě táhnout k uhlíkům. Ani mě nemusela pobízet bičem, šla jsem dobrovolně, protože jsem nechtěla mít záda plná škrábanců od biče.
Když jsem udělala první krok, myslela jsem, že snad omdlím. Žhavé uhlíky se mi propalovaly pod kůži, drásaly mé chabé nervy, které jsem tam měla a škvařily snědou pokožku.
Další krok, tisíce jehel a nožů zapichující se do mé nohy. Další, další, další. Dva metry. Jeden velký krok. Metr. A pád…
Náhle jsem se nějak ocitla venku ze svého těla. Viděla jsem, jak macecha pospíchá k mému tělu a opatrně ho vytahuje z uhlíků. Normálně by to neudělala, ale chtěla, aby si otec nevšiml toho mučení.
Mé tělo mělo silou přimknutá víčka k sobě a lehce se třáslo. Pak otevřelo oči.
Překvapeně jsem zamrkala a rozkoukala se. Už jsem zase byla ve svém těle, nebyla jsem jen duch nebo jak jinak to nazvat.
"Pokračujeme,"zavrčela macecha a silou mě zdvihla ze země.
Pak vzala do jedné ruky bič na tygry a šlehala mě přes záda. Sázela jednu ránu vedle druhé, z ran, jak byly hluboké, už začala téct krev a po kapkách dopadala na uhlíky, který kvůli nim syčely.
Bolestně jsem čekala, až přestane, ale ona se nemohla zastavit. Dopočítala jsem rány až k dvacítce a pak už přestala. Vyčerpaností a bolestí už jsem téměř nemohla ani stát a tak jsem se opět sesunula na žhavé uhlíky.
Přesto jsem, ale však viděla, že se v macešině tváři zračí strach. Nikdy to takhle nepřepískla.
Lanem mě vytáhla z uhlíků na kamennou podlahu, která příjemně chladila a přeřízla mi, jak pouta tak i "roubík".
Sesbírala nepoužité nástroje do vědra, pak mě vzala za ruku, vyvlekla ven ze sklepa a odhodila na dvůr.
Viděla jsem, jak se na mě všechny sousedovi děti soucitně dívají. Oni měli, ale z macechy šílený strach a tak radši jen tiše stáli v ústraní než aby mi pomohli.
Vstala jsem, utřela si slzy, u kterých jsem ani nevěděla, kdy vylezly a odběhla k řece. Kašlala jsem na šaty a skončila do řeky. Snažila jsem se ze sebe smýt krev a špínu, ale moc rychle to nešlo, protože většina od obojího už zaschla.
Nakonec, když to nejhorší bylo pryč, jsem z vody vylezla, šaty vyždímala a sedla si na kámen vedle řeky, abych uschla. Jelikož bylo léto a tady slunce svítilo celkem silně i v zimě, jsem za necelých deset minut byla jako vysušený pomeranč.
Vydala jsem se za kamarády a tajně doufala, že ještě budou na místě, kde jsem je viděla předtím. A oni tam naštěstí seděli jako věrní psi.
"Můžeš jít ven?"zeptala se mě s nadějí moje nejlepší kamarádka Corrana.
S úsměvem i když vynuceným jsem přikývla.
Všichni za party zajásali.
"A kam teda půjdeme?"ozval se Muhamed.
"Co do lesa?"navrhla Corrana.
Všichni až na mě s nadšením souhlasili. Mě osobně se tam vůbec nechtělo, protože se tradovalo, že ten les je prokletý. Nevěděla jsem zda-li tomu mám věřit, ale zjišťovat na vlastní kůži jsem to nechtěla….pozdě.
Kamarádi už se rozběhli k lesu a tak jsem běžela za nimi. Všimla jsem si, že někteří zpomalili, otočili se na patách a zmizeli jako pára nad hrncem. Než jsme doběhli k lesu, zbyla jsem jen já, Corrana, Muhamed a Ali.
Všichni tam tak nervózně postávali, nechtěli jít dovnitř jako první a tak jsem sebrala odvahu a vykročila do lesa jako první.
Ostatní šli pomalinku za mnou.
"Srabové,"pomyslela jsem si uštěpačně a šla dál.
Pěšina se neustále měnila. Jednou se zúžila a podruhé byla tak široká, že by mohli jít tři lidi vedle sebe. Okolí začalo po chvíli tmavnout, jak jsme se ponořovali dál do hlubokého, hustého lesa až nakonec bylo šero i když bylo pozdní odpoledne.
Po půl hodině chůze, kdy mě už bolely nohy od neustálého šlapání, les začas mizet. Stromy řídly a řídly až nakonec jsem stála na velikánské mýtině. Byla tam krátká tráva, jakoby ji někdo často kosil a stála tam ta největší stavba, jakou jsem kdy viděla. Byl to rozbořený palác. Velké kusy kamene byly všude okolo, špičky věží byly zlomené, přesto však jsem byla uchvácená a okouzlená.
Vstoupila jsem do té budovy a obratně se proplétala mezi kusy překážek. Náhle jsem uviděla jakýsi černý záblesk přede mnou.
Zrychlila jsem a doběhla k tomu. Stála jsem před kovovou železnou brankou, kterou obepínal keř černých růží a za ní byl dokonce z keřů oné květiny utvořen labyrint. Nebo to alespoň tak vypadalo.
V tu chvíli mi někdo položil ruku na rameno. Zaječela jsem tak hlasitě, jak jsem jen mohla a obrátila se.
Za mnou stáli Muhamed a Corrana a oba se tvářili nesmírně pobaveně. Když však uviděli branku a hned za ní tu nádheru, vykulili oči a brady jim spadli až na zem.
"Půjdeme to prozkoumat?"navrhla jsem a zpečetila tak náš osud.
Oba rychle přikývli a tak jsme vlezli dovnitř. Skutečně to bylo tak, jak jsem si myslela. Byl to labyrint. Hned na začátku tu dokonce byla křižovatka.
"Jdeme tudy,"řekla Corrana a vydala se cestou napravo.
Muhamed vyrazil za ní, ale já čekala na místě. Měla jsem takový pocit, že…
Ozval se nezapomenutelný Corranin křik. Jestli jsem předtím byla na vážkách, poté jsem sprintovala za Corranou.
Cesta se zatím nerozdělila takže, když jsem zabočila za třetí roh, začalo mi být divné, kde jsou. Náhle jsem před sebou uviděla sedět Muhameda,
"Děje se něco? A kde je Corrana?"zeptala jsem se ho zmateně
Zvedl ke mně uslzenou tvář.
"Nevím. Slyšel jsem ji křičet, ale ona, jakoby zmizela."
Zvedla jsem ho ze země a obezřetně se rozhlédla. Zdálo se mi, že jsem slyšela jakýsi zvuk. Ale pokračovala jsem vpřed, abych mohla najít Corranu. A nevšimla si světle hnědého pramenu vlasů, který ležel na jednom z okvětných plátků růže.
"Corrano, jsi tam někde?"volala jsem a rozhlížela se všude možně.
Ale ona, jako by se do země propadla.
Vrátila jsem se zpět na místo, kde jsem nechala Muhameda, ale on tam také nebyl.
Začala jsem panikařit. Copak se v tomto labyrintu lidé propadají do země?
V zamyšlení, kam by se mohli ztratit, jsem si ani nevšimla, že se k mé ruce pomalu blíží větvička keře. Až když se kolem mého zápěstí obemknula a poškrábala mě trny, jsem si všimla, že se ke mně blíží celý houf větviček.
Snažila jsem se vyprostit, ale ty větvičky byly příliš silné, nešly zlomit. Začala jsem křičet, znělo to podobně jako Corranin jekot. Přitom jsem si uvědomila, co se jí stalo. To samé, co se v té chvíli dělo mě.
Začala jsem se ošívat, ale větvičky se mi už omotaly okolo ruk i nohou a začaly se mi zaplétat i do vlasů. Nemohla už jsem se vůbec hýbat, byla jsem ochromená. Jediné, co jsem ještě mohla dělat, bylo křičet. Ale ani to nemělo dlouhé trvání.
Větvičky keře se mnou jakožto zajatcem se začaly zasouvat do keře. Zavřela jsem oči a nechala se unášet.
Po chvíli nastala tma. Větvičky mi z celého těla zmizely, ale jakmile jsem se pohnula, poškrábaly mě.
Stála jsem na místě jako socha a počítala sekundy. Po zhruba deseti minutách mě začalo všechno bolet, protože jsem už stála v jedné pozici moc dlouho.
Kašlala jsem na trny a snažila se proškrabat ven jenže z větviček se náhle stala neproniknutelná hradba.
Bylo mi jasné, co se děje.
Stala jsem se vězněm zahrady černých růží!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enna Enna | E-mail | Web | 3. září 2013 v 11:24 | Reagovat

wow,skvelé teraz som dala asi prvý koment :D ja by som nikdy nevydržala to, čo ona. Bolo tpo také, také... strašidelno dokonalé :D

2 Xanya Xanya | Web | 3. září 2013 v 15:35 | Reagovat

Wow,to bylo super :D  
Já bych asi šílela strachy kdyby se mi něco takového dělo O_O :-D

3 Kate Kate | Web | 3. září 2013 v 16:19 | Reagovat

Já bych omdlela bolestí. -.-

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 3. září 2013 v 17:25 | Reagovat

Já chci taky něco věnovat. :D To je boží povídka a myslím, že ten tam zůstat uvězněna než se pořád nechat mlátit od té hnusné macechy.. :D

5 Calla Calla | Web | 4. září 2013 v 15:23 | Reagovat

Wow.. to bylo vážně krutý.. v dobrém slova smyslu a ten konec..Stala jsem se vězněm zahrady černých růží!  to mě dostalo! :D Prostě krásný.. A já chci taky věnování. :D

6 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 5. září 2013 v 20:39 | Reagovat

Ty vole :D
Je to geniálne, i keď keď ona padla do tých uhlíkov musela byť inak spálená, neverím že by dokázala vstať nieto ešte behať :D Ale páči sa mi to jak hrom :D úplne :D A ten záver :333
Inak kedy dačo venuješ mne? :D

7 Happy DemoN Happy DemoN | Web | 14. března 2014 v 22:49 | Reagovat

To vypada jako neco mezi moderni popelkou, Bathory a jednim hororem, jehoz jmeno jsem zapomnela :D :D ale fakt dobry napad! ;) jak ji zacaly uveznovat ty vetvicky, malem jsem ani nedychala :D zajimalo by me ale jak to s ni zkonci, musi to byt hrozna smrt

8 mylovestories mylovestories | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 10:19 | Reagovat

wow, úžasné!!!!! Zatajený dych až do konca! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama