Umělkyně

27. září 2013 v 15:26 | M. |  Jednorázové
Tak, někteří už to možná víte, ale zúčastnila jsem se soutěže u Zoey. A tohle je jednorázovka, kterou jsem jí tam poslala :).
Doufám, že se bude líbit ;).


Jen tančit a smát se. Prožívat radostné chvíle dětství. Pro Xen-Lu to problém nebyl. Odjakživa byla přitahována zábavou. Zábavou ve smyslu umění. Milovala zpěv, tanec, sochání, vytváření různých nástrojů a šití. Až do té doby než poznala její opravdovou vášeň. Malování.
Bylo jí pouhých dvanáct let, kdy se k tomuto druhu umění připoutala celým životem. Jen nevěděla, že i takový byť obyčejný koníček se může zvrtnout v její smrt.
**********************
Nabrala barvu na štětec. Poslední tah červenou. Jen kousek od toho, aby dokončila své již desáté veledílo. Hotovo.
Xen-Lu odložila štětec s paletou a zadívala se na obraz. První, co ji napadlo, když se na něj podívala, bylo jaro. Jaro v plné kráse. Rozkvetlé Sakury, slunce, tekoucí potůčky safírově modré vody, hrající si děti v parku a spousty jiných věcí. Téměř cítila vůni květin a stromů.
Opatrně, aby nezamazala sebe ani nezničila obraz, ho sundala ze stojanu a opřela o zeď v jejím malém domečku. Bylo jí v té době šestnáct, žila sama v domě, který zdědila po matce a jedla to, na co si vydělala. Zatím se živila malováním obrazů krajin či portrétů. Ani nevěděla, co ji bavilo více. Došla do kouta místnosti a rozhlédla se. Přemýšlela, kam obraz pověsí. Jednou možnou alternativou byl strop, protože ten jako jediný nebyl zaplaven obrazy či skicami. Nábytkem v místnosti byla rozvrzaná dřevěná židle-pokreslená, stejný stůl- pokreslený, malá skříň se všedním oblečením a kimony- pokreslená a o něco větší postel- dřevěná a pokreslená.
Zprudka vydechla a sjela na zem. Nechtěla ten obraz prodávat. Ani jiné z těch, které měla pověšené na zdech. Byla k nim citově připoutaná, ke každému měla vzpomínku. Například obraz, co nakreslila vloni v zimě. Znázorňoval tichou, téměř mrtvou krajinu pokrytou sněhem. Nakreslila ho, protože tím chtěla vyjádřit svou nechuť k zimě.
Pohledem přejížděla na obraz Jara a obrazy na zdi. Nevěděla, jak se má rozhodnout.
Tak vstala a vydala se ven. Přešla kolem malé zahrádky, kde si pěstovala trochu zeleniny a prošla brankou. Klid, který při malování namalovala byl ten tam. Scéna, kterou viděla, jakoby vypadla z jejího obrazu. Na ulicích byly děti, smějící se a křičící. Honily se na vzájem, schovávaly se pod stromy a utíkaly před rozzlobenými matkami buď svými či cizími. Do toho všeho zářilo slunce a foukal teplý vítr, který roznášel všude možně po okolí růžové okvětní lístky Sakur a radost. Jako na zavolanou se k Xen-Lu rozběhlo pár stejně starých dětí a vleklo ji do kolektivu.Všichni v něm dělali legraci, tančili s Xen-Lu na hudbu, kterou ani neznala a ona se v té chvíli cítila doopravdy šťastná. Cítila, že zapadla někam, kde na ni lidem záleží. Nakonec, když nastal večer a i starší začali únavou odpadávat, Xen- Lu na okamžik odtáhla pryč jedna holka. Vypadala mladší než ostatní, také byla o hlavu menší než Xen-Lu a měla i světlejší odstín vlasů.
"Já jsem Nay-Chi,"představila se jí a uklonila se tak, jak bylo zvykem a slušností.
"Xen-Lu,"opáčila a poklonu ji oplatila.
Dívka se usmála a pokračovala.
"Nikdy jsem tě tu neviděla. To je škoda, protože mi připadáš sympatická. Budeš tu i zítra? Mohly bychom se třeba někam projít."
"To by bylo skvělé,"souhlasila Xen-Lu a pokývala hlavou.
Nikam ven nechodila už léta a kamarádku naposledy měla ve školce. Byla ráda, že se konečně někam podívá.
"Jsme domluvené,"řekla Nay-Chi a obrátila se, protože na ni jakási žena s výrazným přízvukem volala.
"Musím jít, matka mě volá. Uvidíme se zítra ráno tady."
S tímto příslibem odběhla za ženou.
Xen-Lu si sedla na jednu z laviček a sledovala, jak se postupně všechny děti i ti starší vytrácejí domů v tom pořadí, jak na ně rodiče volali. S přicházející nocí už na ulicích zůstala Xen-Lu sama. Líbilo se jí to. Být obklopena tmou, neviděla, nezpozorována.
Byla menší kosa, ale jí to nevadilo. Ani si toho nevšimla. Hvězdy začaly pomalu vycházet, zářit na temné obloze, zhasínaly se slabá světla vycházející z domů a celkově se všichni vydávali spát. Xen-Lu odolala pokušení dojít si pro skicář a scenérii si nakreslit a šla domů. Oblečená, tak jak přes den byla, následovala příklad ostatních a šla spát…
Kykyryký.
Protivný zvuk sousedovi ječícího kohouta, Xen-Lu probudil. Už při probuzení se cítila nevyspale a tušila, že ten den bude mít Den "Blbec". Převlékla se do čistých šatů, umyla se a připravila si snídani. Stihla si ještě k tomu vylít na čisté šaty čaj takže se musela převléct do jiných. Tím vše zlé začalo.
Při práci na zahrádce zjistila, že jí všechnu zeleninu okousali slimáci či housenky proto nevyrostla tak jak měla. Když začala kreslit nový obraz tak si všimla toho, že se jí rozbila paleta a že potřebuje novou. A ona peníze nazbyt neměla. Aby toho nebylo málo tak si při žehlení spálila několikery šaty.
Vztekle odložila žehličku a šaty shodila na zem. Jediným světlem pro ni byla procházka na kterou se chystala jít.
Zavřela za sebou dveře a rozhlédla se po ulici. Nay-Chi už na ni čekala, sedíc na jedné z laviček. Shodou okolností na stejné jako včera seděla Xen-Lu.
"Můžeme jít?"zeptala se jí, když k ní Xen-Lu došla.
Přikývla. Nay-Chi se vydala ulicí vlevo a nikam nezabočovala. Xen-Lu, která ji následovala tušila, že cesta vedla z města. Dohnala Nay-Chi a pokoušela se navodit konverzaci.
"Odkud vlastně pocházíš?"zeptala se jí.
Nay-Chi se zastavila a zadívala se do dáli vzhůru k horám.
"Asi sis všimla, že jsem jiná než ostatní, co? Je to proto, že nepocházím odsud. Narodila jsem se daleko. Pochybuji, že tu zem někdo bude znát. Jsem spíše po otci než po matce a sem jsme se přistěhovaly, když mi byly dva roky. Otce si nepamatuji."
Trošku zrychlila jakoby něco uslyšela a pak strnula.
"Co se děje Nay-Chi?"zeptala se jí, když to v tu chvíli uviděla sama.
Přímo před nimi se zjevili jezdci na koních, mířící k nim. Dívky stály jako ochrnuté na cestě a ani mrkat nemohly. Když k nim jezdci dojeli, prostě je chytli za pas přehodily si je přes koně a ujížděli s nimi pryč.
Xen-Lu se vyděšeně podívala na Nay-Chi, kterou vezl vedlejší jezdec. Ta jí pohled oplácela. Jely dlouhou dobu krajinou, kterou ani neznaly až náhle se před nimi ocitla pevnost. Už z dálky se blížícím jezdcům otevřela brána a oni tak mohli hned vjet dovnitř. Přijeli až k branám jakéhosi starobylého hradu, tam dívky shodily ze sedel a odvlekly je dovnitř. Cestou někam do neznáma jim svázaly ruce, aby nemohly utéct a pak když se zastavili v místnosti, obě strnuly.
"Poklekněte,"přikázali jim jezdci a nenápadně ukázali na krále.
Dívky poslušně poklekly a čekaly na to, co bude dál.
"Nuže,"začal král, "dovolil jsem si vás unést z dobrého důvodu. Již léta pátrám po umělkyni, která prý umí nádherně malovat, ale většinu maleb neprodá. A to jsi ty."
Ukázal na Xen-Lu.
"Tu druhou můžete zabít,"prohlásil znuděně král a ukázal na Nay-Chi.
Xen-Lu se snažila zmítat. Udělala by cokoliv, aby mohla Nay-Chi pomoci, ale v tu chvíli byla úplně neschopná. Nay-Chi na rozdíl od ní byla se smrtí smířená a vypadala, že to i docela čekala.
Jezdec stojící nad ní vysunul meč a čistou ranou jí uťal hlavu. Xen-Lu znechuceně odvrátila zrak.
"Tak, teď, když máš motivaci, myslím, že můžeš začít malovat."
"Koho?"nechápala Xen-Lu.
"Královnu přece,"prohlásil král samozřejmě a ukázal za sebe na mladou, spanilou dívku, která si natáčela pramen havraních vlasů na prst a dívala se na svůj odraz v zrcadle.
**********************
Poté uběhly, dny, měsíce, kdy se pokoušela nakreslit královnu. Nebylo by třeba ani psát, co bylo předtím, vše bylo stejné. Ráno Xen-Lu pustili z vězení, dali jí najíst a až do večera se pokoušela nakreslit královnu, která jí v práci nepomáhala tím, že se neustále hýbala. Až když se začalo stmívat, odvedli Xen-Lu do vězení.
Tohle byl den jako jiný. V tu chvíli se Xen-Lu opět trápila nad královninou zlomyslností. Měla už obraz téměř hotový, ale stále se jí nepodařil nakreslit královnin obličej jelikož se poslední týdny královna při malování všelijak šklebila.
"Musíte sedět nehybně,"napomenula ji mírně Xen-Lu snad po tisícáté, ale královna ji nevnímala.
Xen-Lu plná zlosti prostě vzala královniny rysy a od oka je tam načrtla. Ještě ten den oznámila králi, že obraz je hotov. Na večer král uspořádal velkou hostinu a pozval na ně spousty lidí. Xen-Lu měla půjčené sváteční šaty jedné služky a byla pochopitelně nervózní, protože večeře uběhla rychle jako voda a pomalu se chystala chvíle, kdy chtěl král všem ukázat obraz. Sám ho ještě neviděl.
"Ticho prosím. Nyní vám ukáži obraz na kterém pracovala naše hradní umělkyně celé tři měsíce,"řekl s radostí král a strhl z obrazu plátno.
Všichni, hlavně královna v tu chvíli zalapali po dechu. Xen-Lu se v té chvíli chtěla propadnout pod zem. Tělo bylo perfektní to ano, ale obličej byl tak příšerný jako by patřil monstru.
Xen-Lu se poočku podívala na královnu, která zbrunátněla a zakřičela:
"Utněte jí hlavu!"
Očividně to myslela vážně, protože se k ní dva "jezdci" začali přibližovat. Vytáhli meče z pochev a ve stejnou chvíli se po Xen-Lu vrhli. Ta proti nim neměla nejmenší šanci, ale stále se jejich ranám vyhýbala. Až ve chvíli, kdy přestala být opatrná se jeden jezdec rozmáchl mečem a téměř bezbolestně jí usekl hlavu.
Xen-Lunina hlava odpadla od těla a odkutálela se pryč zatímco její tělo, mrtvé se sesunulo na zem. Podlaha v celé místnosti se začala plnit její vzácnou krví.
Lidé v místnosti začali tleskat…
**********************
Asi si říkáte, kdo jsem já a jak vůbec Xen-Lunin příběh znám. Znám ho, protože byl zaznamenán. Tuto část příběhu, kterou vám teď povím jsem v příběhu vynechala, ale řeknu ji. Já byla sousedka Xen-Lu v cele vedle. Po celou tu dobu, co tam byla mi vyprávěla svůj příběh do té doby než se dostala sem a zbytek příběhu znám díky tomu, že jsem na té večeři byla a poté z ní v pořádku utekla pryč. Abych však uctila Xen-Luninu památku, celý tento příběh sepíši a dám ho svým potomkům, kteří to dají svým a ti těm dalším…
A tak se stále bude mluvit o té nejnadanější výtvarné umělkyni na světě. Bude se mluvit o dívce Xen-Lu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 27. září 2013 v 16:20 | Reagovat

Hustý o.O
Nevím proč, ale nějak mi to připomnělo knihy Eon a Eona, mělo to podobný nádech.
Určitě pak dej vědět, jak jsi v soutěží dopadla, držím palce ;)

2 Kate Kate | Web | 27. září 2013 v 16:25 | Reagovat

Ano, líbí. :)

3 Camilla Camilla | Web | 27. září 2013 v 18:55 | Reagovat

Moc se mi to líbí. To zakončení se ti moc povedlo. :-D Je mi Xen-Lu líto. V soutěži ti držím palce :)

4 Xanya Xanya | Web | 27. září 2013 v 19:31 | Reagovat

Nádhera :-) Chudák Xen-Lu a Nay-Chi :-( Ale ten konec ti opravdu povedl.
Doufám,že tu soutěž vyhraješ :-)
A ještě mám otázku: Až pošlu povídku do tvé podzimní soutěže,můžu ji pak zveřejnit na svém blogu? :)

5 Kexák Kexák | Web | 28. září 2013 v 15:25 | Reagovat

Fůůů...tak to bylo něco! Vážně se ti to neskutečně povedlo. Držím ti palce v soutěži.:)
P.S. Nenašla jsem zde reklamový článek, a tak to budu muset vložit sem, promiň. Jinak je to tedy pozvánka do Literární soutěže, které probíhá u mě na blogu, tak třeba by ses mohla také zapojit. :) > http://jen-kecy-v-kleci.blog.cz/1309/literarni-soutez <

6 Angela Angela | E-mail | Web | 28. září 2013 v 16:21 | Reagovat

"Utněte jí hlavu!" To je jak v Alcence v říši divů. :-D Napsala jsi to krásně, celou dobu jsem byla zvědavá, jak to skončí, četla jsem jedním dechem... Je to krásný příběh, i když končí smutně. Chudinky Xen-Lu a Nay-Chi...

7 Ami Ami | E-mail | Web | 29. září 2013 v 11:58 | Reagovat

No, dyť píšu, že jsem proti Tobě neměla šanci :D
Je to totiž úžasné :-)

8 Kaisa Kaisa | E-mail | Web | 30. září 2013 v 19:54 | Reagovat

Je to úžasné, krásné, nádherné, co na to mám říci. :) Jsi velmi šikovná a držím ti palečky, tohle bylo něco nového, konec krásný, jména neobvyklá... Jen tak dál. :)

9 Wnaty Wnaty | Web | 2. října 2013 v 7:08 | Reagovat

Ooo to bych nenapsala ani za 100 let... je to poutavý, krásný, je to prostě úžasný :o Jsi strašně šikovná! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama