Kapitola 2.- Stíny se blíží

11. září 2013 v 11:11 | M. |  Křišťálová slza
PŘEKVAPENÍ!!!!!! :D
To nikdo z vás nečekal, co? Ale ano, vidíte dobře. Je září, tudíž je nové téma pro Příběh pro pronceznu.
Za TOHLE téma děkuji Bohu a Nice-Roovy, protože lepší mi dát nemohla!
Věnováno všem fanouškům KS a dávejte, co nejvíce komentů!
Omlouvám se za délku, ale slibuji, že ta další bude 2x tak dlouhá! :D

Jmenuji se Shadow Darková.
Tento příběh je o tom, jak i z věcí, které v podstatě neexistují, může vzejít něco, co je krásné.
Protože já neexistuji. Nikdo z nás neexistuje. Protože jsme stíny…
***************
Cesta skrze kanály byla obtížná. Dost obtížná. A vůbec mi neulehčovalo cestu to, že jsem zapomněla kudy jít. Znala jsem jen prvních pár odboček a to mi bylo k ničemu, když jsem poté stála v nitru těch chodeb. Bylo to trochu podobné noční můře. Ale z té se můžete probudit. Už po tom, co jsem ušla více než pět kilometrů chodbami mi bylo mdlo. Zapříčinilo to: Krysy (odporná havěť!), nedostatek světla a hlad. Hlad po světle.
Když mi už pomalu začaly nohy vypovídat službu, zastavila jsem se a sedla si na zem. Přímo do bahna, mám já to, ale štěstí! Jen, abyste to pochopili, i stíny mohou být unavené, ale jen, když mají nedostatek světla. A kvůli tomu můžeme i umřít. Zkráceně, nevím kudy jít ven ani do města, ubývá mi sil, což není daleko od toho abych zemřela a jako třešnička na dortu, nemůžu s tím nic dělat.
Měla jsem chuť schoulit se do klubíčka na zem, plakat až do vyčerpání a pak postupně umírat, protože, když uroníme svou jedinou křišťálovou slzu, vzdáme se tím svého života. U vás ve světě to lze označit pod názvem Sebevražda. Bylo to snadné. Tak snadné. Jen uvolnit vše, co jsem kdy zadržela, smutek, bolest, vztek, strach, do jedné malé, dokonale vybroušené věci, která mi sklouzne po tváři a zabije mě. Ale možná proto, že mi to přišlo až moc jednoduché, jsem se rozhodla to neudělat. Rozhodla jsem se bojovat. A vyhrát.
Zvedla jsem ruku, zachytila se jí výstupku ve stěně a vytáhla se na nohy. Bylo pro mě těžké jen stát, natož pak chodit. Chvíli jsem balancovala na vyčerpaných nohách a poté udělala maličký krok. Udělala jsem tu chybu, že jsem se výstupku pustila a spadla do louže. Představení z bláta do louže, živě v kanalizaci pod městem. Jaká to ironie! Došlo mi, že jestli se chci někam dostat, po nohách to nepůjde. Začala jsem se plazit. Šlo to pomalu, ale po chvilce mi to začalo jít. Rukama jsem se zachytávala o hrbolky na podlaze a přitahovala jsem se k nim. Sice mě celkem dost bolely ruce, ale "ušla" jsem toho víc, než kdybych šla po nohou.
Doplazila jsem se až k rozcestí. Jedna chodba vedla doprava a druhá doleva. Začala jsem se rozhodovat. Pravá či levá?
Přemítala jsem o tom dlouho, nechtěla jsem jít špatným směrem, když v tom jsem uslyšela hlasy zhruba dvacet metrů za sebou.
"Kam mohla jít?"
"Takovou dálku přece ujít nemohla."
"Měli bychom se vrátit."
"Ještě se porozhlédneme tady."
"Stíny se blíží,"došlo mi.
Neváhala jsem a vyrazila cestou vlevo. Dokonce jsem šla po čtyřech, aby to bylo rychlejší.¨
Nevěděla jsem, kde se ve mně ta síla vzala, ale za chvíli už jsem dokonce rychle šla.Měla jsem takový pocit, že slyšeli moje kroky, protože se hlasy blížily a já se každou chvilku ohlížela a sledovala situaci za sebou. V tu chvíli jsem spěchala skrz dlouhou chodbu v naprosté tmě, ale i tak jsem je viděla. Měli pochodně díky, kterým jsem vždy dokázala odhadnout vzdálenost mezi námi. Teď nás nedělilo více než deset metrů. A zrychlovali.
Ve vzdálenosti, kdy mě viděli také, začali křičet.
"Stůj!"volali.
Nezastavovala jsem se. Neměla jsem v plánu se chytit, odvést do města a postupně tam umírat s ostatními. Já chtěla žít.
Zabočila jsem za roh, kde byla malá díra ve zdi. Vlezla jsem tam, sice to trvalo déle, ale byla pro mě akorát. Zatajila jsem dech, když probíhali kolem mě a doufala, že do díry neposvítí. Nejspíš si jí nevšimli. Bylo jim divné, kam jsem tak náhle zmizela a tak začali prozkoumávat okolí. Nezbývalo mi moc času a tak jsem začala potichu prozkoumávat díru. Tam, kde jsem si myslela, že díra končí, byl jen velký kámen. Byl tu sice omezený prostor, ale já měla nápad. Strčila jsem si nohy pod sebe, čímž jsem uvolnila místo u "vchodu" a převalila tam kámen. Ten tam tak perfektně zapadl, že z mé strany to vypadalo, jakoby tam díra vůbec nebyla. Obrátila jsem se zpátky k místu, kde jsem objevila kámen a uviděla, že tam prosvítá slabé sluneční světlo. Naklonila jsem k němu hlavu a hltavě ho polykala.Bylo mi o mnoho lépe, když jsem snědla dvě hrsti světla. Opřela jsem o skálu tak pohodlně, jak to jen šlo a zavřela oči. Jejich hledání a volání, abych k nim přišla, jsem nevnímala.
***************
Po dlouhé době, když jsem se snažila nabrat, co nejvíce sil, mě probudilo prudké sluneční světlo, svítící mi do očí. Zaclonila jsem si je a trochu se světla najedla. Byla jsem plna sil, připravená jít vpřed. Vlezla jsem do té chodby, nevím, jak jinak to nazvat a po čtyřech vlezla vpřed. Světlo, které mi celou cestu skrz tu chodbu svítilo do obličeje způsobovalo, že jsem stále byla plná energie a tak mi cesta šla rychleji. Když jsem po půl kilometru cesty chodbou, byla na konci, chtěla jsem dělat tolik věcí. Křičet, jásat, tančit, smát se, plakat…tu poslední možnost vlastně ne. Přežila jsem!
Vylezla jsem z chodby a holými chodidly se dotkla smaragdově zelené trávy. Byla hebká, jako peří, hladila nohy a studila. Poklekla jsem a lehla si do ní a sledovala oblohu. Byla to nádhera být mimo město tam, kde je slunce a nádherně. Jeden z mraků tam vypadal jako pták s roztaženými křídly. Čišela z toho svoboda, kterou jsem také ochutnávala a byla…sladká, návyková. Pořád jsem si to plně neuvědomovala. Mé tělo, už to vědělo a bylo nespoutané, ale u mysli to bylo horší. Pořád jsem byla v duchu spoutaná řetězy na tři zámky. Zvedla jsem se ze země, a pozadu skočila do měkké, dlouhé trávy.
Křup.
První zámek se rozpadl. Zbývají jen dva. Bez bolesti jsem si klekla na kolena a natrhala náruč plnou květin. Otrhala jsem jim okvětní lístky a pak je hodina nad sebe.
Křup.
Druhý zámek se rozlomil.Na řadě byl poslední. Vyskočila jsem na nohy a z plných plic zařvala:
"Jsem svobodná!"
Dopadla jsem hlavou napřed do trávy, smála se radostí a přitom si ani nevšimla, že mě někdo v křoví sleduje a právě vyťukává do mobilu esemesku.
Jeden z nich se dostal ven!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 11. září 2013 v 14:30 | Reagovat

Je dokonalá :-)
Móóóóc se Ti povedla, těším se na pokračování :-D.

2 Kačíí Kačíí | Web | 11. září 2013 v 18:34 | Reagovat

Krása, :) Chci další :D :-)  :-)

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 11. září 2013 v 20:17 | Reagovat

Krása, jsem za ni šťastná že se dostala ven..:) Doufám, že tam chvíli bude, že se ji nic nestane..:D

4 Xanya Xanya | Web | 11. září 2013 v 20:38 | Reagovat

Další,další,další! :-D
Uf,úplně jsem zadržovala dech a doufala,že se jí podaří odtamtud dostat...
Je to fakt napínavý :D

5 Abigail Abigail | Web | 12. září 2013 v 16:00 | Reagovat

další chci další je to úžasně =)

6 Elizabeth Elizabeth | Web | 12. září 2013 v 18:58 | Reagovat

Koukám, že i tady sedlo téma... :) Povedené a zajímavé! :))

7 All€$a All€$a | Web | 12. září 2013 v 22:50 | Reagovat

Omlouváš se za délku? Jaj... kdyby si viděla, jak jsou krátké ty moje :-? ... krásný dess :-)

8 Scriptie*13* Scriptie*13* | 13. září 2013 v 16:17 | Reagovat

o.O 8-O O-ou. Chudinka Shadow. Jsem sice ráda, že je konečně svobodná, ale zase jí nepřeju, aby jí dotáhli zpátky do města. Snad jí ten, co sleduje nechá být. Sice je to dost naivní, ale co už. :-D

9 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 17. září 2013 v 18:24 | Reagovat

Oh, je to geniálne :D som rada, že sa dostala na slobodu, ale čo za debila ju tam špehuje? :D Nejaký starý chlpatý úchyl? :D

10 Lexi Invicta Van der Spark Lexi Invicta Van der Spark | E-mail | Web | 28. prosince 2013 v 17:07 | Reagovat

Táto poviedka, to je proste brilantný nápad. Jediná vec, čo mi na to nesedí je, že sa mi to zdá trochu "uspěchané" :D Napríklad, ako keď hneď v prvej kapitole našla tú bábiku... Nebudí to najlepší dojem keď oni ju hľadajú už neviem ako dlho a ona sa len zdvihne a nájde ju... Bolo by lepšie, keby ju nevedela nájsť, no niečo by jej stále vŕtalo v hlave tak by sa tam vrátila a potom to našla, na príklad :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama