Hello my name is...death|Kapitola 3. (1/2)

24. srpna 2013 v 18:07 | M. |  Hello my name is....death
Kapi má zase rekordních 3729 slov :D.
Jelikož má zatím příběh úspěch, co tahle zkusit dát alespoň 14 komentů? O:)
Udělali byste mi tím radost ;D.
Druhou část (ten zbytek dám co nejdříve -_-) Opravdu nesnáším omezení blogu!!!! Křičící


Tam v rohu naproti mně seděla ona dívka. Když si všimla, že na ni vyjukaně zírám usmála se a pohodila dlouhými zrzavými kudrnami.
"Co se děje? Kdo jsi?"zeptala jsem se jí.
Ona mě, ale stále jen propalovala pohledem a prohlížela si mě.
Náhle se téměř nadzvukovou rychlostí dostala až ke mně a popadla mě za krk. Snažila jsem se jí bránit, ale měla o hodně větší sílu. Aby si ještě víc dopomohla, přitlačila mě na zeď a ještě sevření o něco utáhla. Měla jsem pocit, že se mi krk vytáhne o deset centimetrů.
Po pár sekundách jsem se s ní opět pokusila bojovat. Kopala jsem ji, škrábala, kousala do druhé ruky, ale nic platné.
V plicích jsem měla už jen trošku vzduchu a tak jsem sebrala veškeré zbytečky sil na to, abych se nadechla.
Náhle mě, ale cosi zašimralo v nose. Kouř.
Probudila jsem se, vylétla do sedu a s hrůzou pozorovala hořící dveře ze kterých se oheň pomalu přemísťoval na tapisérii.
Rychle jsem vylétla z postele, běžela do koupelny a zpoza umyvadla vyndala kýbl, který jsem napustila vodou.
Když byl téměř plný, běžela jsem s ním ke dveřím, které jsem uhasila a zbytečkem vody jsem uhasila i kousek ohořelé tapisérie. Odložila jsem kýbl na zem a až v tu chvíli jsem si všimla, že dveře jsou již otevřené. S vítězným tanečkem jsem vybruslila ze dveří a rozhlédla se.
S údivem jsem mohla konstatovat, že nic kromě mých dveří ohořelé nebylo. Jaká to zvláštní náhoda…
Využila jsem příležitosti a seběhla dolů po schodech. V té hale jsem se zastavila. Bylo tam asi deset dveří, pět po levé straně, pět po pravé a všechny byly stejné. Rozhodla jsem se, že si nějaké vyberu namátkově a tak jsem po chvilce váhání a přemýšlení vstoupila do těch prvních napravo.
V té místnosti na mě čekala stará, zaprášená knihovna, kterou můžeme tak maximálně vidět na hradech, kde už se pět století neuklízelo. Alespoň tak to vypadalo tady.
Šla jsem k jednomu regálu a z pár knih setřela prach. Názvy knih, které tam byly mě docela překvapily.
Všechno to byly díla starých mistrů. Jáma a kyvadlo od Edgara Allana Poa, Zkrocení zlé ženy od Williema Shakespeara, Sbírka pohádek od bratří Grimmů a spousty jiných.
Přešla jsem k druhému regálu. Tam zase byly vystaveny novější knihy. Pán prstenů od J.R.R. Tolkiena, Pád od Lauren Kate, Harry Potter od J.K.Rowlingové, Škola noci od Castových, Zloděj blesku od Ricka Riordana, Rudá jako rubín od Kerstin Gierové. A co mě asi nejvíce překvapilo, že tam dokonce byly i všechny tři výtisky Hunger Games.
Postupně jsem prošla všechny regály a s udivením zjistila, že tu mají i Kačera Donalda. Po dokončení prohledávání jsem se vrhla na stůl, který stál uprostřed místnosti a byla na něm halda knih. Bylo vidět, že ten někdo,který si je sem nanosil měl zájem o zabíjení. Napovídaly tomu i ty názvy typu: Rychlá smrt, 1000 a 1 pastí, Pro šikovné chemiky: Návod na výrobu jedu.
Knihy jsem nechala na pokoji, protože jsem opravdu nechtěla vědět, co skrývají (a to některé možná byly ilustrované). Místo toho jsem se zaměřila na rozevřenou knihu, která ležela vedle haldy. Byla na ní vrstva prachu tak silná, že skrz ni nebylo nic vidět. Očividně tu ležela dost dlouhou dobu.
Zakusila jsem pokušení ten prach sfouknout a podlehla jsem. Zhluboka jsem se nadechla jako se to dělá, když sfoukáváte svíčky na narozeninovém dortu (s tím mám velkou zkušenost) a foukla. Prach z knihy vzlétl a rozvířil se kolem mě.
Pozorně jsem si prohlížela knihu. Vypadala celkem nevinně. Zabalená v kůži, bez názvu a ilustrace, zhruba pět set stran. Přečetla jsem si pár slov, ale moc jsem z nich nezískala. (Byl postaven v roce 1878.)
Vzala jsem ji do ruky, zaklapla ji a obrátila se s ní k východu. Přitom jsem omylem narazila rukou do jednoho regálu. Z něj se vysypaly čtyři knihy. Posbírala jsem je, ale jelikož byly dohromady moc těžké, tak jsem jednu se zlomeným srdcem vrátila zpět do regálu a zatlačila ji až úplně dozadu.
Náhle v místnosti něco cvaklo a na zdi vpravo ode mě se zvedl kus zdi. I v šeru, které tam panovalo (tady v knihovně bylo už celkem světlo) jsem rozpoznala obrysy místnosti.
"Tajná místnost,"pomyslela jsem si a v duchu se vrátila do "dětských" let, když jsme si s Lindsay hrály na špionky.
Knihy jsem položila na zem a vydala se do místnosti. Těsně po vstupu do ní mě něco zalechtalo na čele. Vypískla jsem a rychle se toho dotkla, protože jsem si myslela, že je to pavučina (z pavouků mám hrůzu) a pak se trochu zklidnila.
Zjistila jsem totiž, že to je jen takový ten tahací spínač, kterým se rozsvěcuje světlo na starých lustrech.
Zatáhla jsem za něj a přivřela oči, když mě obklopilo jasné světlo padesáti wattové žárovky. Po zvyknutí jsem se rozhlédla po místnosti.
Všude tam byly rozvěšené fotky. Ale ne jen tak ledajaké. Místo fotek krajinek a zvířátek tam byly fotky moje.
Všude jsem byla já. Jen já. Jak jsem seděla na lavičce s Lindsay a otírala si z tváře zmrzlinu, kterou mi tam kydla. Jak jsem stála u okna ve svém pokoji a tupě zírala ven. Jak jsem ležela na posteli a učila se nejspíše na hodinu matematiky….
Některé ty fotky byly i staré. Bylo mi na nich něco okolo šesti let. Jak jsem si je tak všechny prohlížel, došlo mi, že mě někdo sledoval už dávno předtím než jsem zjistila, že jsem smrt. Ale proč? Věděl/a to snad dřív než já?
Udělala jsem krok vpřed a uslyšela jak cosi pode mnou nohou zašustilo. Vyskočila jsem půl metr nad zem leknutím a spadla na stůl, který byl kousek ode mě čímž jsem vyvolala řetězovou reakci.
Stůl se převrhnul a sebou k zemi strhnul i sít pověšenou na zdi, další stůl a i poličku ke které byla sít hřebíčkem natlučená.
Udělalo to mnohem větší hluk než jsem čekala a tak jsem se modlila, aby to nikdo neslyšel. Sebrala jsem tu věc, která mě vystrašila ze země (papír) a prohlédla si ho.
Byl to jen jeden díl, protože byl roztržený, ale i tak na něm byla jakási část kódu.
2 :16.
Co to mohlo znamenat?
Náhle se ozval zvuk otvírajících se dveří a kroků, které mířily přímo ke mně. Zpanikařila jsem, vyběhla ven z tajné místnosti a schovala se za nejbližší regál.
Těsně kolem mě se prohnala záplava zeleně a oranžové, která, když viděla tu spoušť v tajné místnosti zaječela.
Jekot po chvíli utichl, ale ze všeho nejvíce mě udivilo, že už se jiný zvuk neozval. Chvíli jsem ještě vyčkávala a pak jsem opatrně vykoukla zpoza rohu. Nikdo tam nebyl ať jsem ho hledala sebevíc.
Vyklouzla jsem proto z knihovny jako blesk a nezapomněla jsem ani popadnout knihy, které ležely na zemi.
V průzkumu jsem po tom šoku s fotkami pokračovat nechtěla a tak jsem se s plnýma rukama vydala opatrně po schodech nahoru. Ale opatrnosti bylo zřejmě málo, protože už po třech krocích jsem šlápla do vzduchu a ne na schod a jen taktak jsem se chytla zábradlí, abych neslétla dolů.
U dveří jsem loktem zmáčkla kliku a vstoupila do pokoje přičemž jsem rychle schovala knihy za záda. Atropos stála u okna zády ke mně a vypadalo to, že na mě čeká.
Bleskově se otočila a usmála se.
"Ahoj."
Vynutila jsem ze sebe křivý úsměv a také jsem ji váhavě pozdravila.
"Ahoj, takže ty už ses vrátila?"
"Asi ano,"řekla a zasmála se neupřímným smíchem.
Zdála se mi taková nervózní.
"Co to máš v rukách?"zeptala se, když viděla, jak mám ruce vzadu.
Zavrávorala jsem pod tíhou knih, ale žádnou jsem neukázala.
"Ale nic."
"Dobře ty šibalko, uvidíme se na obědě,"řekla a kolem mě zamířila ke dveřím.
Já se, když procházela otáčela do takových úhlů, aby můj úlovek z knihovny neviděla. Atropos si mě, ale už nevšímala a tak, když za sebou zavřela dveře mi knihy vypadly z rukou na zem.
Buch, třísk, prásk!
Ztuhla jsem a čekala, že se Atropos vrátí, aby se podívala na to co tu udělalo ten zvuk, ale ona se nevracela. Sesbírala jsem tedy knihy a hodila je na postel. Tam ještě byly rozházeny ty knížky a povídky, které jsem našla na stole.
Smetla jsem je na stranu, aby tam bylo místo na knihy a jednu z těch tenkých si otevřela. Jmenovala se Tajuplné portály.
Když jsem ji přelistovala na poslední stranu, zjistila jsem, že to vlastně není ani kniha (měla jen okolo sto stran, ale i tak byla těžká). Nalistovala jsem první stranu a začala číst.
Vy, kdo jste otevřeli tuto knihu už jistě víte o čem nyní budete číst. O portálech.
Portály jsou jedinečné přemisťovací místa, které vás vezmou ke svému dvojníkovi. Většinou bývají schovány. Můžou se ocitnout pod velkými obrazy, v krbech, za tapetami či jinými ozdobami zdí. V nynější době se je nedoporučuje používat, protože se ztratily staré mapy s dvojicemi portálů tudíž se neví, kde se ocitnete. Ale v případě nouzového východu se dá použít. Ale musíte si všímat každého detailu na něm než do něj vstoupíte. Když je portál žlutě zabarven znamená to, že jeho dvojník je jen několik kilometrů odsud. Zelené zabarvení značí deset a více kilometrů. Růžové třicet a více kilometrů. Modré už jde nad padesát. Když září znamená to, že počet kilometrů jde nad sto. Další detail, kterého si musíte všimnout je obruč. Většina portálu je totiž lemována obručí, která nejenže brání jeho rozšíření, ale i značí jaký ten portál je. Zatím je zaznamenáno pouhých pět druhů obručí, ale tušíme, že jich bude mnohem více. Zlaté obruče, které jsou lemovány znaky šípů a mečů značí, že portál vede na nebezpečné místo. Stříbrné obruče, které jsou lemovány růžemi značí, že portál vede na místo, které je naprosto bezpečné. Bronzové obruče, které nejsou lemovány značí, že jde o neutrální prostředí (třeba město). Bílé obruče, které jsou lemovány zlatým prachem značí, že jde o magické místo a černé obruče, které jsou lemovány olověnými pentagramy značí, že jde o podsvětí. Úplně poslední detail jsou ta místa za kterými jsou portály schované. Pokud jde o obraz většinou to značí to, že portál má být skryt z důvodu toho, aby se snadno našel. Když je schován za tapetami je to pravý opak. Nemá být nalezen.
Ze čtení mě vyrušilo zaklepání na dveře.
"Courtney, jdeš na ten oběd?"zeptala se mě Atropos skrz dveře.
Zaklapla jsem knihy, schovala je pod postel a otevřela dveře. Atropos na mě čekala oblečená v krátkých černých šatech a když viděla mé oblečení zamračila se.
"Co?"nechápala jsem.
"Tvoje oblečení. Dnes je slavnostní oběd, přijeli hosté a ty tam rozhodně takhle nepůjdeš,"řekla a naštvaně našpulila rty.
"Ale já tu jiné oblečení nemám,"bránila jsem se chabě a ukázala na sebe.
"Půjčím ti své, pojď,"řekla, chytla mě za ruku a odtáhla dolů do haly.
Pak zamířila do pokoje, který byl naproti knihovně. Nechala mě stát na prahu a sama se rychle začala prohrabovat ve skříni.
Její pokoj byl jako ostatní- tmavý, ponurý, ale zároveň i moderní. Konečně se zvedla od skříně a vytáhla z nich jedny tmavě fialové šaty stejného střihu jako měla ona.
"Zkus si je,"pobídla mě a hodila mi je.
Vešla jsem do pokoje, rychle ze sebe svlékla své oblečení a navlékla na sebe šaty. Atropos mi podala stejně barevné lodičky a přejela mě zkušeným pohledem.
"Dobrý,"usoudila pak a zavřela skříň.
Vyvlekla mě z pokoje a zamířila se mnou do těch posledních dveří napravo.
Otevřela je a doslova mě vhodila dovnitř
Byla to velká místnost ve které byl dlouhý stůl, spousta židlí a hromada jídla.
"Pardon, přišly jsme pozdě,"omluvila nás Atropos a vedla mě ke stolu.
Sedělo tam asi patnáct lidí, všichni oblečeni ve stejně formálních šatech jen o něco delších a starodávnějších. Posadila jsem se na jednu volnou židli a Atropos si sedla vedle mě.
"Tak tohle je hraběnka de Foite, hrabě de Foite, jejich vnuk Maxmilián a jejich praneteř Charlotta,"představila nás Atropos.
Postupně jsem si všechny prohlédla. Hraběnka vypadala na sedmdesát let, byla navlečená v šedivých šatech a měla paruku. Hrabě vypadal tak na osmdesát (nejméně) a byl oblečen do košile, saka a pumpek. Maxmilián (to je jméno co?) vypadal tak o dva roky starší než já a byl oblečen stejně jako hrabě. Jako poslední jsem si prohlédla Charlottu. Viděla jsem, ale jen záplavu zeleně a oranžové, protože měla skloněnou hlavu.
Náhle jí zvedla a podívala se mi do očí. A já ji poznala. Byla to TA dívka, která mě ve snu začala škrtit.
Začala jsem ječet.
"Děje se snad něco Courtney?"zeptala se mne Atropos udivená křikem.
Uvědomila jsem si, kde jsem a co dělám a tak jsem rychle přestala křičet a zavřela pusu. Všichni z rodiny de Foitových na mě koukali jako na blázna. Teda všichni ne. Charlotta se slabě pochechtávala a snažila se to zakrýt kašláním.
"Tak, kde je ta polévka?"snažila se odlehčit situaci hraběnka a nervózně se rozhlédla po místnosti.
"Půjdu se podívat,"řekla Atropos, zvedla se ze židle a odešla.
Seděli jsme naprosto v tichosti. Já se ze všech sil snažila na Charlottu nedívat, ale moc se mi to nedařilo. Zkrátka jsem z ní nemohla spustit zrak.
Dveře se otevřely a dovnitř vešla jako povodeň Atropos.
"Kuchařka spálila celý oběd, takže teď dělá nový. Bude jí to chvíli trvat takže si můžete jít prohlédnout dům."
Nezaváhala jsem a hned po ukončení její věty jsem vstala a běžela k sobě do pokoje. Nedbaje na půjčené šaty jsem se vrhla do postele a lehla si.
Ruku jsem přitom spustila dolů a nechala ji hledat knihu o portálech. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel Maxmilián. Když mě uviděl, strnul a usmál se.
"Promiň, nevěděl jsem, že je to tvůj pokoj,"omluvil se a přišel k posteli.
Ruku jsem zpoza postele vytáhla a mávla nad tím rukou.
"V pohodě."
"Jak se vůbec jmenuješ?"zeptal se mě po chvíli.
"Courtney. Courtney Summersová,"představila jsem se.
V té chvíli mi náhle připadalo mé jméno tak cizí, jakoby patřilo někomu jinému.
Nastalo ticho.
Maxmilián si za pár sekund odkašlal a řekl:
"Víš, tenhle pokoj patřil Charlottině prababičce, která se jmenovala stejně a prý i stejně vypadala. Jen jsem se tu chtěl porozhlédnout."
"To klidně můžeš,"souhlasila jsem a mávla rukou po pokoji.
Maxmilián si zběžně prohlédl pokoj prohlédl a pak si k posteli přitáhl židli od stolu a sedl si na ni.
"Co ještě chceš?"zeptala jsem se ho lehce naštvaně, protože už mi jeho přítomnost v pokoji začala vadit.
"Och, tak promiň, že tě otravuji,"řekla a arogantně se ušklíbl.
Ovšem k odchodu se stále neměl.
S pobouřeným zaúpěním jsem se k němu otočila zády. To, co udělal jsem, ale nečekala. Šel ke kraji postele, rukou mě otočil na záda a…políbil mě. Přičemž mi vrazil dýku do břicha.
Odstrčila jsem ho od sebe a se zadrženým dechem chytla dýku za rukojeť. A vytáhla ji.
Překvapivě mě ani nic nebolelo a jakmile jsem dýku vytáhla, rána se zacelila bez jediné kapky krve.
Vztekle jsem se podívala na Maxmiliána, který na mě jen vytřeštěně zíral.
"Proč jsi to udělal?"zeptala jsem se ho a hodila dýku proti zdi.
Ta se o ní s hlasitým třesknutím přelomila v půl.
"Já-já-já jsem…"zakoktal se Maxmilián a polkl.
Vstala jsem z postel a už doopravdy naštvaně vykročila k němu. Zabodla jsem mu prst do hrudi a tak ho dotlačila až ke zdi.
"Mohl by jsi mi prosím laskavě vysvětlit, proč ses mě pokusil zabít?"vyjela jsem na něj a zúžila oči.
"Musel jsem,"řekl a zabodl do mě tentýž pohled jaký jsem používala já.
Očividně na tom byl s náladou stejně jako já.
"Jak musel?"nechápala jsem.
"Nařídila mi to."
"Kdo?"
"Ona."
"Kdo ona?"
"Charlotta."
Při zvuku dívčina jména jsem sebou trhla a odstoupila od něj.
"Proč mě Charlotta chtěla zabít?"zeptala jsem se ho potichu.
Pokrčil rameny. Také to nevěděl. Náhle mě chytl za ramena a přitlačil mě ke zdi jako jsem to předtím udělala já jemu.
"Pusť mě,"vztekala jsem se a snažila se vyprostit jenže měl mnohem větší sílu než já.
"A teď mi laskavě vysvětli ty, jak to, že tě ta dýka nezabila?"zeptal se mě a zvědavě nadzvedl obočí.
"Nevím,"odpověděla jsem a ani trochu nelhala.
Samotné mi bylo divné, že teď nekrvácím na posteli.
"Alespoň nelži a řekni mi pra-" začal, když v tom někdo otevřel dveře.
Stála v nich Charlotta.
Trochu vyjukaně na nás zírala, očividně se divila, že jsem ještě nezaklepala bačkorama, ale pak se vzpamatovala a řekla:
"Mám vám vzkázat, že oběd je již připraven."
Maxmilián mě pustil, prohrábl si své hnědé vlasy a proklouzl kolem Charlotty na schodiště. Rychle jsem spěchala za ním, protože setrvat v Charlottině přítomnosti jsem nechtěla.
Zasedla jsem na místo vedle Atropos zrovna ve chvíli, kdy nám naše obsluha donesla polévku s nudlemi.
Čekala jsem až ostatní také dostanou polévku a pak se způsobile pustila do jídla. Polévka byla sladká, hřála na jazyku a byla zkrátka VYNIKAJÍCÍ!!! Prostě nebe.
Ani jsem si nevšimla, že mám talíř prázdný. Až když lžíce zaškrabala o prázdné dno talíře, jsem si uvědomila, že s polévkou je konec.
Počkala jsem až všichni dojedí polévku a pak přešla k dalšímu chodu. Dušené jehněčí s omáčkou. Znechuceně jsem talíř od sebe odstrčila a nevšímala si Atroposina varovného pohledu.Trochu mi připadalo, že se až moc Atropos snaží, abych se de Foitovým zalíbila. Ale proč?
"Co máš za problém?"zasyčela mi Atropos do ucha.
"Jsem vegetariánka,"ohradila jsem se a talíř přitom odsunula až doprostřed stolu.
Všichni z rodiny de Foitových na mě přitom upřeli zrak a udiveně si mě prohlíželi.
"Omluvte nás,"zamumlala Atropos, chytla mě za ruku a vytáhla z místnosti.
Už jsem ji vůbec nepoznávala.
"Co se tady kruci děje?"zeptala jsem se jí dříve než mě stačila seštěkat, jak původně měla v plánu.
Atropos otevřela pusu, avšak hlasivky najít nedokázala. Po chvíli si odkašlala a řekla:
"Pojď za mnou."
Vešla na úzké schodiště vedle dveří, kterého jsem si předtím nevšimla a pokračovala nahoru. Šla jsem za ní a hořela zvědavostí z toho, co tam asi bude. Podobně jako u druhého schodiště i tohle končilo dveřmi jenže na nich nebylo velké D, ale velké Ch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která povídka se vám nejvíce líbí??

Děti měsíce 32.8% (19)
Válka druhů 1.7% (1)
Temnota pekel 6.9% (4)
Horoskop 1.7% (1)
Jeskyně 3.4% (2)
Dead girls walking 1.7% (1)
Melodie- Tón 6.9% (4)
Zvrat budoucnosti 6.9% (4)
Cesta za světlem 3.4% (2)
Léčitelka 34.5% (20)

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 25. srpna 2013 v 9:11 | Reagovat

koukám že je to zase pěkně dlouhý, ale nypínavý a hlavně se mi to dobře četlo možbá tam někde byli chyby, ale to nevadí =)

2 Calla Calla | Web | 25. srpna 2013 v 11:25 | Reagovat

Páni.. tohle bylo dlouhé čtení ale stálo za to.. jak se ji snažil zabít.. to bylo něco prostě krása už se těším na další díl :)

3 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 25. srpna 2013 v 11:45 | Reagovat

:D Tak som sa dočkala :D:D:D Takže ja si myslím, že to bolo skvelé :D Teším sa na ďaľšiu kapču ;-) Aj ja by som chcela takú mega knižnicu :3 S krvilačnými knihami :D

4 Thea Thea | Web | 25. srpna 2013 v 12:20 | Reagovat

Závidím jej tú knižnicu a Charlotte sa mi vôbec nepáči. Som zvedavá čo je zač :D.
Teším sa na ďaľší diel! :D
P.S: dá sa niekde kúpiť kniha Rychlá smrt? :D chýba mi v mojej knižnici :PP

5 Xanya Xanya | Web | 25. srpna 2013 v 13:29 | Reagovat

Fakt hodně dlouhý :D
Úžasná kapitola,moc se ti povedla :-)
Ta Charlotta je ale mrcha :-D :-D

6 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 25. srpna 2013 v 13:48 | Reagovat

Och, zamotáva sa to ako slúchatka v kapse :D :D
Je to super, som zvedavá, čo sa vykľuje zo Charlotte, Maxa a proste, čo jej teraz Atropos povie :D :D

7 Rexxanna Rexxanna | Web | 25. srpna 2013 v 14:38 | Reagovat

Ty brďo to je skvělé už se nemůžu dočkat na pokráčko :D Vážně jsi mě překvapila a to mile :D beautiful :-):-D

8 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 26. srpna 2013 v 11:38 | Reagovat

Skvělá kapitola, strašně se mi líbilo, jak jsi tam psala přesně ty knihy, názvy i autory. To jsem ještě nikde neviděla. A to že nezemřela bylo boží, taky by mě zajímalo proč ji chtějí zabít, doufám, že se to brzo dozvím. Tak rychle jdi psát! :-)

9 Ilía Ilía | Web | 31. prosince 2013 v 13:30 | Reagovat

Max se mi líbí. Charlotta oproti tomu:-D nikoliv.
Strašně se mi líbí, jak se Courtney zachovala, když ji trčela dýka z břicha. Nebyla vůbec překvapená. Nemám moc ráda ty hrdinky/hrdiny (nehodící se škrtněte), kteří jsou vždycky hroozně překvapení, že umí něco výjimečného :-D

PS. Portály jsou jedinečné přemisťovací místa, které vás vezmou ke svému dvojníkovi. Většinou bývají schovány.
Tady máš chybu. Měla by tam v koncovkách být samá áčka :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama