Hello my name is...death|Kapitola 1.

1. srpna 2013 v 15:00 | M. |  Hello my name is....death
Tak je tu očekávaná první kapitola. Doufám, že naplní vaše představy a že se vám líbí.
Má rekordních téměř 3000 slov!! Smějící se Teď se chystm psát další kapitolu tak doufám, že bude ještě o něco délší Mrkající.
A prosím vás : Echidna není žádný ježek, jako si to Ewiline našla na googlu :P. Je to dračí žena z Řecké mytologie.
Věnováno všem mým Affs a jen tak pro zajímavost, rozhodla jsem se zúčastnit projektu Příběh pro princeznu od Duše pisálka.

Když mi řekla tu onu "osudnou" větu, která převrátila celý můj život naruby, řekla jsem na to jen: "Aha."
Kdokoliv jiný by řekl: "Paní učitelko, jste v pořádku? nebo "Víte o tom, že byste neměla být ve škole opilá?"
Anebo by s křikem utekl. Ale já jsem mezi tyhle lidi nepatřila. Brala jsem vše, co mi kdo řekl jako samozřejmost. Mc coyová se na mě nechápavě podívala, jako kdyby nechápala mou reakci.
"Tobě to nevadí?"
Znejistila jsem, ale nenechala jsem se od ní nachytat. Nesměla jsem jí ukázat své skutečné pocity.
"Nevadí mi to, protože s tím ani nic dělat nebudu," řekla jsem a vstala.
Došla jsem ke dveřím a odešla. Mc coyová se mě ani nepokoušela zastavit. Z tělocvičny už všichni odešli, ale naštěstí nezamkli šatny. V rychlosti jsem si vzala věci a skočila do sprchy.
Pustila jsem si studenou vodu, aby mi alespoň trochu zchladila přehřátý mozek.
Ale ještě předtím než jsem tam vlezla, jsem si ze sebe sundala propocené tílko a kraťasy a připravila si na vrch tašky školní uniformu což byla fialová halenka a žlutá sukně. Vím, že ty barvy se k sobě nehodí, ale i přes protesty týmu-Proti-Courtney, se ředitel nerozhodl barvy změnit.
Ba i byly celkem přísné tresty, když jste přišli v něčem jiném než školní uniformě.
Týmu, ale vše procházelo. Poslední dva roky se na to vykašlaly a nosily různě barevná tílka a minisukně. I přesto však trest nedostaly.
"Nejspíš očarovaly ředitele i ostatní učitele svou nekonečnou krásou," pomyslela jsem si jednou, když jsem viděla, jak opět unikají trestu.
V té době jsem, ale netušila, jak blízko pravdě jsem byla.
Ve sprše náhle přestala téct voda. Zrovna před chvílí jsem si namydlila vlasy a potřebovala jsem si je opláchnout. Obalila jsem kolem sebe ručník a zamířila k umyvadlu.
Zkusila jsem pustit vodu a kupodivu tekl malý pramínek. Snažila jsem se, co nejvíce spláchnout šampón z vlasů.
Když bylo to nejnutnější pryč, stočila jsem si vlasy do turbanu a šla hledat do tašky hřeben a fén. Ale taška jakoby se náhle vypařila. Hledala jsem ji pod umyvadlem, u sprchy, v šatně, dokonce i na záchodech i když jsem tam nebyla. Ale taška nebyla k nalezení.
Nakonec jsem si sedla na zem vedle umyvadel a přemýšlela.
"No tak vzpomínej," povzbuzovala jsem se v duchu.
Snažila jsem se vybavit, co jsem dělala. Položila jsem tašku na dlaždičky vedle sprchy, připravila si věci a šla do sprchy. Podívala jsem se na to místo, kde jsem tašku nechala, a doufala, že ji tam uvidím i když jsem se tam koukala už tisíckrát.
Bohužel tam nebyla.
Začala jsem přemýšlet o tom, jak se z tohohle dostanu. Měla jsem dvě možnosti.
Zaprvé jsem si na sebe mohla navléct věci z tělocviku, které jsem předtím hodila na podlahu.
Nebo jsem mohla jít domů v ručníku což by asi nebyla ta nejlepší možnost.
Vzdychla jsem, vstala a šla se převléct do špinavých věcí z tělocviku. Ručníkem jsem si vysušila vlasy, jak to jen šlo a vrátila se do sprch.
Taška, která až do nedávna nebyla k nalezení, se právě teď nacházela na místě, kam jsem ji předtím položila. Štěstím bez sebe jsem převlékla do uniformy a vyfoukala si vlasy fénem. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, zarazila jsem se.
Místo mých bývalých medových vlasů jsem je měla uhlově černé.
Zaječela jsem.
Ne, že by mi vadila nová barva vlasů jen uznejte, že je trochu divné, když se vám během několika sekund změní. Protože než jsem si dofoukala vlasy tak jsem se do zrcadla podívala a měla jsem je ještě normální.
"Že by špatný šampón?" zeptala jsem se sama sebe a prohrábla si je.
Rychle jsem tu myšlenku zapudila. Tím to na devadesát devět celých devět desetin nebylo.
Sáhla jsem do boční kapsy od tašky a vytáhla z ní gumičku načež jsem si své vlasy svázala do culíku.
Strčila jsem věci od tělocviku do tašky a odešla. Vyběhla jsem těch pár schodů, které oddělovaly tělocvičnu od školy a šla ke skříňce. Strčila jsem tam tělocvik a vyběhla ze školy ven. Zastavila jsem se na parkovišti a pohlédla na školu. Zářila, jak se přes ni přelévalo světlo "zapadajícího" slunce a konečně vypadala krásně.
Znovu jsem se dala do kroku, když v tom náhle přede mně cosi spadlo z oblohy. Byla to malá bílá holubice. Jak to tak vypadalo, byla zraněná. Sehnula jsem se m ní s tím že jí pomůžu, ale ona nadskočila a tím si ještě víc ublížila. Rychle a jemně jsem ji popadla, aby mi nemohla utéct a zvedla ji.
Místo strachu, který jsem v jejích očích čekala, tam byl vidět vděk a smíření. Náhle však pod mým dotekem ochabla a za chvíli zemřela. Opatrně jsem tělíčko položila na trávník ležící vedle mé nohy a pokračovala ke svému autu, zaparkovaném naproti mně.
Ale to auto tam nebylo samo. Bylo obklíčeno holkami z týmu, které mne už z dálky propichovaly pohledem. Vydaly se směrem ke mně. Byly jsme od sebe na dva metry, ale než jsem stihla vymyslet, jak z téhle lapálie ven, ozval se za mnou Alysonin falešně medový hlásek.
"Znovu se setkáváme Courtney."
Prošla kolem mě a postavila se do čela dívek. S pohledem upřeným na novou barvu mých vlasů řekla:
"Vypadá to, že už ti to řekla, co?"
Zvedla jsem obočí.
"Nechápu o čem to tady meleš."
Alyson se zasmála.
"Nedělej, že nic nevíš Courtney."
Dívky stojící za ní se na sebe nechápavě podívaly. Ani ony netušily, co to tu Alyson blekotá.
Alyson lehce znejistěla, když viděla můj výraz Absolutně- nic- nechápu.
Ale pak pokrčila rameny.
"No to je fuk, alespoň mi to ulehčíš," řekla a prokřupala si prsty.
Dívky se téměř všechny až na jednu odsunuly stranou. U Alyson stála jen jedna dívka, která se jí snažila odtáhnout.
"Nech jí být Aly, vykašli se na ni, ona za to nestojí," řekla , když v tom jí od sebe Alyson odhodila.
"Zavři už konečně hubu Madison," zařvala na ni.
Ale Madison jí neodpověděla. Ani nemohla. Přesně tam, kam po odrazu dopadla, ležela v bezvědomí a po čele jí stékal pramínek karmínové krve. Žádná dívek jí nepomohla. Ty už se choulily v autě jedné z nich a snažily se třesoucími se prsty nastartovat.
Alyson odtrhla od Madison pohled a upřela ho na mě. Náhle trhla hlavou a zakroutila krkem, jakoby jí cosi v něm bolelo. Na rukou jí místo nehtů náhle narostly drápy a místo kůže smaragdově zelené šupiny. Ze zad jí vyrašila o něco tmavší křídla a zpoza minisukně jí vyčuhoval dlouhý ocas s ostny.
Vypadala by celkem legračně (zkuste si představit dívku se šupinami, křídly a ocasem v bílém tílku, růžové minisukni a bílých botách na platformě), jenže v tu chvíli otevřela své až dosud zavřené oči a vychrlila z úst oheň namířený na mě. Jen tak tak jsem stihla uskočit plamenům, které sežehly auto stojící za mnou.
Alyson se trhavě nadechla a z nosu jí přitom vylétla pára. Chvíli na to na mě vychrlila další oheň. Jenže protentokrát jsem nebyla dost rychlá a plameny mi zapálily konce vlasů. Alyson vítězoslavně zařvala a vrhla se na mě. Strhla mě na zem a zlostně se ušklíbla.
"Tak dlouho jsem na to čekala," řekla, ale nebyl to Alysonin obvyklý hlas.
Naproti tomu jejímu byl hluboký a burácel.
Snažila jsem se vyprostit, ale Alyson byla silnější než se zdála. Sklonila se k mému krku a zakousla se do něj svými piraními zuby.
Zakřičela jsem bolestí. Krk jsem měla v jednom ohni. Připadalo mi, že ho pohlcovaly ho plameny lávy.
"To bolí," křičela jsem (nebyla jsem si jistá zda-li jen v myšlenkách) a začala sebou zmítat.
Cítila jsem vše. To, jak mi z krku tryská krev, jak mě pálí kůže i škvaření masa kvůli horké páře, kterou Alyson vypouštěla každou chvíli z nosu.
Náhle jí ode mě cosi odtrhlo. Zesláble jsem zvedla hlavu, ale nic jsem neviděla. Měla jsem zamlžené oči. Doslova. Ochable jsem si je promnula rukou.
Naproti mně stála jakási dívka a bojovala s Alyson. Měla dlouhé bílé vlasy, pleť tak průsvitnou, že skrz ni byly vidět snad všechny žilky a byla oblečena v dlouhé černé tóze.
"Je moje," zasyčela Alyson a vychrlila na dívku oheň.
Ale ta jen mávla rukou a plameny zmizely.
"Echidno, máš poslední šanci," varovala ji dívka a oči se jí zaleskly.
Alyson se zasmála a téměř ocasem zničila kapotu ředitelova auta.
"Atropos, nebuď směšná, dřív nebo později musí zemřít nebo-"řekla Alyson, ale ta dívka -Atropos ji okřikla: "Mlč kruci!"
Alyson se v okamžiku proměnila zpět na….no na sebe. Pohodila blonďatými kudrnami.
"Jak chceš Atropos, ale uvědom si, že dříve či později tu nebudeš a ona se neodžije dalšího rána, o to, se postarám,"řekla a odešla.
Atropos počkala dokud nezmizela za rohem a pak ke mně přiběhla.
"Jsi v pořádku?"zeptala se mě a starostlivě si prohlédla můj krk.
Přešla jsem její otázku.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se, protože mi vůbec nebyla povědomá.
Usmála se.
"Ty mě nepoznáš?,"zeptala se udiveně a pak jako kdyby si uvědomila, jak vypadá dodala:
"V téhle podobě vlastně ne, ale v téhle mě znáš zaručeně."
Náhle přede mnou stála dvoumetrová gorila s blonďatými vlasy a hnědýma očima. Tělocvikářka Mc coyová v celé své kráse. Proměnila se nazpět do své dívčí podoby a poklekla ke mně. Zběžně mi prohlédla zranění krku a pak mi pomohla na nohy.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se zatímco mě táhla k autu.
"Patřím mezi Moiry- sudičky, je to to samé. Jsem ta, která přestřihuje nit," řekne a položí mě na sedačku spolujezdce v mém autě.
Pak náhle má v ruce klíčky od auta i když vůbec nevím odkud je vzala, protože jsem je měla v kapse džínů a tam ona nesahala. Atropos či Mc coyová, říkejte si jí, jak chcete, si sedla za volant a nastartovala auto. O chvíli později vyjela ze školního parkoviště jako blesk.
"Kam jdeme?" zeptala jsem se, ale v tom mi náhle tělo ochromila ohnivá křeč.
Láva z mého krku se přesunula do celého těla a pořád se to stupňovalo. Hlasivky už mi na křičení vypověděly službu, takže jsem křičet mohla jen v duchu.
Atropos zatnula zuby a zmáčkla volant tak silně, že jí na rukách byly vidět vystouplé klouby.
Šlápla na pedál tak, že byl až u země a my šílenou rychlostí jely vpřed.
"Musím z tebe dostat ten jed," procedila skrz zuby.
"Jaký jed?" zeptala jsem se jí, když v to mé tělo opět ochromila křeč.
"Echidnin jed. Vstříkla ho do tebe, když tě kousla. Ten jed tě zevnitř doslova sežehne. Kosti se ti promění v prach, vnitřnosti se uvaří, krev a voda se vypaří a maso bude dokonale usmažené," vysvětlila mi a soustředila se na řízení.
Teprve až teď jsem si všimla, že jela špatným směrem. Nejela ke mně domů.
"Zastav!"poručila jsem jí.
Překvapeně se na mě podívala, ale jela dál.
"Zastav!" téměř jsem to křičela.
Ani se na mě nepodívala, ale preventivně zamknula dveře. V duchu jsem ji proklela za to, že zničila můj plán B.
"Musím domů,"zakřičela jsem zoufale a povzlykla si.
Protočila oči, ušklíbla se a zamumlala cosi o malých ubrečených dětech. Tolik k plánu C.
Náhle jsem dostala nový nápad. Byla to šílenost, ale zkusit jsem to musela. Vyčkala jsem, až budeme na vozovce samy a pak jsem k jejímu překvapení strhla volant na stranu. Auto šlo do smyku a bylo na druhé straně vozovky.
Atropos byla tak překvapená z nenadálé události, že ještě ani nezakročila. Náhle však udělala to samé, co předtím já a pokračovala ve své trase.
"Tohle-už-nikdy-nedělej"řekla mi pomalu a zhluboka se nadechla.
Sklesle jsem si položila ruce do klína a koukala na cestu před námi. Zhruba před čtvrt hodinou jsme vyjely z města a teď jsme jely po předměstí. Ale Atropos pořád nezastavovala.
Začalo se mi špatně dýchat a před očima jsem měla černo. Náhle mě Atropos propleskla.
"Neomdlívej mi tady," napomenula mě a vrátila se k řízení.
Zrak se mi vrátil a dýchání se trochu zlepšilo.
Nyní jsme jely sice po staré, ale udržované silnici. Podél cesty tekl malý potůček a lemovaly ji vysoké topoly. Sice jsem bydlela tady v okolí, ale tady jsem nikdy nebyla. Nakonec zastavila před velkým domem. Byl postavený z tmavých kamenů a za ním byl les. Atropos vystoupila a pak mě vynesla z auta.
Loktem pravé ruky otevřela malou černou branku a odnesla mě ke dveřím. Zaklepala na ně a ty se otevřely i když za nimi nikdo nestál.
Znovu se mi pře očima objevilo černo. Viděla jsem špatně a ještě k tomu rozmazaně. Za pár sekund mě Atropos položila zády na lůžko a odešla.
Začala jsem blouznit. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole. Věci v místnosti měnily barvy i tvary a z některých se dokonce staly hororové příšery. Celé tělo mě začalo nesnesitelně pálit tak, že jsem si nehty chtěla sedřít kůži z těla, ale neměla jsem sílu ani mrknout. Hororové postavy se daly do pohybu a šly ke mně. Náhle se nade mne jeden z nich naklonil a strčil mi něco do pusy. Zacpal mi nos, takže jsem to musela spolknout.
Ze stínu se náhle stala Atropos a z té věci lahvička s čímsi modrým. Vše se vrátilo do normálu. Bolest přestala a pálení zmizelo. Ale i tak mi bylo pořád trochu mdlo kvůli ztrátě krve.
Ale i na to měla Atropos lék. V druhé ruce mi přinesla misku polévky. Hltavě jsem ji do sebe naházela. Měla jsem hrozný hlad a přeci jenom poté, co jsem ji snědla mi bylo lépe.
"Kde to jsme?"zeptala jsem se jí chraplavě, protože mě zajímalo, kde se ta stavba nachází, když jsem tu nikdy nebyla.
Úsměv jí z tváře zmizel.
"No..tohle je můj dům," odpověděla a nervózně se rozhlédla.
Věděla jsem, že mi lže a že mi něco tají, ale nechala jsem to prozatím být.
Chytla mě za ruku a vytáhla mě na nohy.
"Pojď, ukážu ti tvůj pokoj."
Zabrzdila jsem a ani se nepohnula. Atropos se mě snažila odtáhnout, ale neměla na to dostatečnou sílu.
"Ty si myslíš, že tu zůstanu?" zeptala jsem se jí a téměř se ironicky zasmála.
"Vzhledem k tomu, že nejsi ještě stále zdravá a navíc po tobě jde Echidna bych řekla, že tu zůstaneš," odpověděla a znovu zatáhla.
"Kdo je Echidna?" zeptala jsem se zmateně.
To jméno jsem neznala i když mi bylo povědomé.
"Echidna je dračí žena, ty jsi ji, ale mohla znát v podobě Alyson Taylorové," vysvětlila mi a vydala se pryč.
Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se vydala za ní. Přeci jenom jsem v cizím domě, kde to neznám a ztratit se doopravdy nechci.
Atropos se zastavila před točenými schody a pokynula mi, abych šla jako první. Krok za krokem jsem postupovala po schodech nahoru a přidržovala se přitom černého, kovaného zábradlí. Vše, co jsem zatím viděla, bylo černé nebo tmavě šedivé.
Náhle schody končily u tmavě šedých dveří s velkým, krasopisně napsaným D uprostřed. Stiskla jsem kliku, ale bylo zamčeno. Ohlédla jsem se přes rameno na Atropos, ale ta tam nebyla. Nejspíš se zdržela na cestě.
Využila jsem chvíle času a položila dlaň na D. Zámek hlasitě cvakl a dveře se pootevřely. Bázlivě jsem nakoukla dovnitř a pak jsem otevřela dveře. Ty zavrzaly. Opatrně jsem udělala krok, jakoby se pode mnou mohla prolomit podlaha.
"Tvůj pokoj, líbí se ti?" zeptala se mě Atropos, která najednou stála vedle mne.
"Líbí? Slabé slovo," pomyslela jsem si.
Pokoj byl i jako zbytek domu temný a ponurý, ale i přesto se mi tak trochu líbil. Naproti mně byla velká, dřevěná postel s baldachýnem. Vedle ní byl malý noční stolek z téhož tmavého dřeva a nad ním bylo okno. Vedle Atropos byl vyřezávaný stůl se židlí. Celé místnosti ovšem dominovala obrovská tapisérie vinoucí se jedné stěně.
Náhle jsem ucítila, jak mi Atropos ťuká na rameno.
"Líbí se ti ten pokoj?" zeptala se mě znovu.
Přikývla jsem.
Ona se spokojeně usmála.
"Dobře, já teď musím na chvíli odejít,tak zůstaň tady a prosím tě, ničeho v tomto pokoji kromě postele se zatím nedotýkej," řekla mi a odešla.
Zamířila jsem k tapisérii. Byla na ni vyobrazena jakási stavba. Trochu se podobala sousedovo vile až na to, že tento dům byl černý a ten jeho růžový.
Nad ním byla velkými, tučnými písmeny vytištěna tato slova: Domus tenebris offundunt omnia.
Nevěděla jsem sice, co je to za jazyk ani co to znamená, ale při pohledu na dům mě napadla slova, která nám minulý týden citovala učitelka z jedné knihy. Už jsem si to moc nepamatovala, ale bylo tam cosi o temném domu a pohlcení. Chtěla jsem se té tapisérie dotknout, ale v tom jsem si vzpomněla na Atroposina slova.
"…ničeho v tomto pokoji kromě postele se zatím nedotýkej."
Stáhla jsem ruku a šla si sednout na židli u vyřezávaného stolu. V té chvíli mi bylo varování úplně fuk.
Ten stůl měl spousty zásuvek a tak jsem si řekla, že jednu otevřu. Otevřela jsem náhodně jeden šuplík, když vtom na mě vylétl malý had. Rychle jsem ho chytla a strčila zpět do šuplíku přičemž jsem ho zabednila. Už jsem pochopila, jak to Atropos myslela.
Radši jsem si lehla na postel a čekala.
Sekundy se proměnily v minuty. Minuty se proměnily v hodiny.
I když jsem jen ležela, začala jsem být unavená. Oči se mi přivíraly a ani štípání nepomáhalo.
Za chvíli jsem usnula. Jenže jsem se ocitla ve snu.
Stála jsem u velké kamenné věže a okolo mě byl les. Přišla jsem ke dveřím od věže a položila na ně svou dlaň. Dveře zavrzaly a pomalu se otevřely. Vešla jsem dovnitř. Byly tu ty samé zatočené schody jako v domě.
"Haló, je tu někdo?" zeptala jsem se nahlas.
Nikdo mi neodpověděl, tak jsem vykročila na první schod. Pak další. Rozhlédla jsem se zda-li tu nikdo není a šla jsem nahoru.
Když jsem tam došla, uviděla jsem něco, co mi naprosto vyrazilo dech z plic.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Která povídka se vám nejvíce líbí??

Děti měsíce 32.8% (19)
Válka druhů 1.7% (1)
Temnota pekel 6.9% (4)
Horoskop 1.7% (1)
Jeskyně 3.4% (2)
Dead girls walking 1.7% (1)
Melodie- Tón 6.9% (4)
Zvrat budoucnosti 6.9% (4)
Cesta za světlem 3.4% (2)
Léčitelka 34.5% (20)

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 1. srpna 2013 v 20:13 | Reagovat

Je to nádherné..! Na první kapitolu je to tak napínavé a strašně se mi to líbí. Je dobře že se uzdravila a doufám, že teď chvíli bude v bezpečí. :-) Už se strašně těším na další kapitolu..!

2 Clarush* Clarush* | Web | 1. srpna 2013 v 21:46 | Reagovat

Úplně jsi mě namlsala :D Jsem zvědavá, jaké další ''potvůrky'' se tam objeví :D Honem další :D

3 Thea Thea | Web | 1. srpna 2013 v 22:06 | Reagovat

To skončilo napínavo, dúfam že ďaľší diel bude čoskoro :D. A dvoumetrová gorila ma fakt pobavila :DD

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 1. srpna 2013 v 22:31 | Reagovat

Mě taky vyrazilo dech z plic to, že si mě nazvala EWILINE O_O  O_O To se dělá?? :-P  :-P
P.S. Fakt si neumím představit ježka v minisukni a s ocasem... :-D  :-P

5 K K | Web | 2. srpna 2013 v 23:58 | Reagovat

Super! Těším se na další kapitolu. :)

6 Xanya Xanya | Web | 3. srpna 2013 v 16:45 | Reagovat

Děláš si srandu? V takové chvíli skončit :-D :-D Je to hrozně napínavý... :D Zdá se mi,že to Courtney vzala docela dobře. Kdyby mě někdo řeknul,že jsem smrt asi bych zavolala na psychinu :-D

7 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 4. srpna 2013 v 20:11 | Reagovat

Prečo si to skončila takým cliffom? :D hááá? :D Ale je to dobré, len miestami príliš unáhlené :D Inak chcela by som mať Courtneyinu povahu, mňa by už asi odviezli páni v bielych plášťoch, hneď potom, čo by ma zabalili do kazajky :D

8 Leome Leome | Web | 5. srpna 2013 v 8:22 | Reagovat

Tak takovou spolužačku jako je Alyson bych chtěla mít :D :D.
Celkem zajímavé jsou i ty nové černé vlasy - ty jsem vždycy chtěla mít! :-).
Moc se ti to povedlo - jsem úplně nažhavená na další díl! :D

9 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | 5. srpna 2013 v 17:53 | Reagovat

Tiez si myslim ako Yasemin ze to niekde je trocha unahlene, ale je to fakt super :D A jedno ti pofafim:  nekonci to tam napinavo, lebo sa zblaznim!! :-D

10 Fia Felis en  Niger Fia Felis en Niger | 5. srpna 2013 v 17:54 | Reagovat

* Pofafila - poradila :D

11 Ana Syringa Ana Syringa | E-mail | Web | 19. srpna 2013 v 23:22 | Reagovat

Milujem tvoj zmysel pre humor. :D Občas som sa nahlas pochechtávala pri tvojich poznámkach. :D A ten náznak mytológie úplne milujem! Milujem mytológiu! :) Idem na ďalšiu kapču. :)

12 Xavier Fender Xavier Fender | Web | 29. srpna 2013 v 0:12 | Reagovat

No prosím, to je zajímavý zvrat! Koukám, že je to město plné ... příšer, dalo by se říct. Stále je to ale nesmírně zajímavé - a opravdu umíš utnout příběh v tom nejnapínavějším.

Moc se mi líbí tvá slovní zásoba, je bohatá a nebojíš se využívat i méně obvyklá slova. Celkově mi vadilo jen opakování stejných slov na začátku (ale pak sis na to už dávala pozor) a v jedné části střídání časů (z minulého náhle do přítomného a pak zase do minulého).

13 Angela Angela | E-mail | Web | 30. srpna 2013 v 11:51 | Reagovat

Je to skvělé! Zajímavá kapitola plná zvratů a akce. :D Líbí se mi, jak je v tom zapojená ta mytologie. :)

Chtěla jsem se zeptat: Kdy zveřejníš 1. kapitolu Drahokamové země? :D Tu povídku jsem si hnedka zamilovala. :D

14 Ellnesa Ellnesa | Web | 29. září 2013 v 19:16 | Reagovat

Krása, ale taková zvrácená

15 Ell Amaterasu Ell Amaterasu | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 18:06 | Reagovat

Zajímavé, zajímavé... Ke konci jsem dokonce zvládla ignorovat chybějící interpunkci :-D
Ty vlasy mi silně připomínají i moji Pain v povídce Smrt :-) Té se stalo cosi podobného :-D

16 Ilía Ilía | Web | 31. prosince 2013 v 12:13 | Reagovat

Mně zas ty černé vlasy připomněly Samaru :-D

Je to vydařená kapitola. Kdyby mi někdo řekl, že JÁ jsem smrt, tak bych asi...asi...no...nejspíš bych uvěřila :-D To jsem celá já :-D
Ale je super, že jsi vytvořila hrdinku, která (zatím) neprochazí fází popírání a prostě to bere tak jak to je :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama