Kapitola 7.- Nález

22. července 2013 v 18:30 | M. |  Zvrat Budoucnosti
Tady se konečně dozvíte vše ohledně těch nevyjasněných záležitostí ;)
Užijte si ji :)
Aby Clarush neřekla tak je tahle kapitola věnována pro ni :D
A jen tak mimochodem nově i když toho mám rozděláno až nad hlavu mám nový nápad na jednu povídku.
Ale zatím chci být tajemná, proto vám řeknu jen její název: Hello my name is...death.

Vyplížím se z bytu a potichu za sebou zavřu dveře.
Vyběhnu ven a držím se ve stínech ulice. Vidím,jak na mě ti lidé z aut zírají, ale toho si nevšímám.
Jen mi úplně jasné, že to vypadá jako scéna z filmu muži v černém.
Doběhnu ke škole a přehoupnu se přes plot na školní zahradu.
Zamířím k dílně a vezmu si odtamtud rýč.
Přijdu k záhonkům a začnu kopat.
Po půlce rozkopaného záhonku mě šíleně bolí ruce a je tu příšerný bordel.
Ale nechci se vzdát a když rýč po chvíli na něco narazí, zajásám radostí.
Začnu do toho vkládat veškerou zbylou sílu. Okopu to kolem té věci a pak začnu páčit.
Vylétne z toho malá truhlice. Ale je na zámek a já klíč nemám.
Nahrnu hlínu zpátky a vracím se s truhlicí do domu.
Když jí odhodím v pokoji na zem mám ruce utahané a nejmíň o deset centimetrů vytažené.
Ale jelikož jsem hrozně co v té truhlici je, začnu s druhou částí.
Útok na zámek.
Jdu do kuchyně vyndám odtamtud kuchyňský nůž a začnu s ním v zámku točit.
Po notné chvíli, když už mám pocit, že je zámek otevřený, vytáhnu nůž ze zámku (už je ohnutý tak, že s ním nepůjde nic namazat) a zatahám za něj.
K mému štěstí se zámek uvolní a spadne na zem.
Nadšeně otevřu truhlici a úsměv mi ztuhne, když uvidím její obsah.
Leží tam jen hodinky a papírek.
"Tohle je první část z pěti." stojí tam.
Vztekle zaklapnu truhlu a odhodím hodinky.
Tolik práce s tím a já získám jen takovouhle cetku!
Klapnou dveře.
Philip se nejspíš před chvílí vrátil z kina.
Zhasnu světlo a dělám, že tu nejsem.
Očividně uvěřil tomu, že tu nejsem nebo se mnou také nechtěl mluvit.
Ať tak či tak šel do svého pokoje.
Nechám zhasnuto a odvleču se do postele.
Jsem tak unavená, že ani nebudu spát....
*********************************
Zdá se mi sen o barevné místnosti.
Ta místnost pořád mění barvy a přelévá se do různých odstínů.
Když se za chvíli proberu mám barvy pořád před očima což v podstatě ani není možné, protože mám oteklé oči.
Poslepu dojdu do kuchyně, vyndám z lednice okurku a nakrájím si z ní dva plátky, které si následně položím na oteklé oči.
Sednu si na židli a chvíli tu čekám než mě oči přestanou bolet.
Nakonec vyhodím okurku do koše a jdu do pokoje.
Náhle v kuchyni zapípají hodiny.
Podívám se na ně. Dvanáct hodin.
"To jsem spala jen dvě hodiny? No to pak není divu, že mám oteklé oči," pomyslím si.
Chci si lehnout, ale nemůžu najít postel. Ani nic jiného.
Vrátím se na chodbu, rozsvítím a zaječím.
Místo toho, aby dveře od mého pokoje vedly tam kam měly, tedy do mého pokoje, vedly do lesa.
Jsou v něm stromy, zvířata, zvuky...je opravdový.
"To se mi snad jen zdá," pomyslím si a štípnu se do paže.
Z vedlejšího pokoje ke mně přijde Philip.
"Co tak řveš?" zeptá se mě rozespale, ale když uvidí můj "pokoj" rychle si vše uvědomí.
"To se mi snad jen zdá," zopakuje mou předchozí myšlenku a štípne se do paže.
"To jsem si taky myslela," řeknu a pokývám hlavou.
Nakloní se přes mě a dveře zavře.
"Necháme to na ráno," řekne a vrátí se do pokoje, přičemž já si jdu ustlat na gauč.
Doufám, že to ráno bude v pořádku.
Jenže, když mě ráno probudí houkání sovy, která mi stojí na břiše, rychle se té naděje vzdám.
Cestou do koupelny potkám Philipa, kterému koloušek žužlá triko.
"Tohle musí přestat," řekne a jde do mého "pokoje".
Nezbývá mi nic jiného než jít s ním.
Jdeme po cestičce v lese a hledáme cokoliv co by mi vrátilo pokoj do původního stavu.
Náhle uvidím jak se cosi zaleskne u kmenu padlého stromu.
Jsou to ty hodinky, které jsem včera večer odhodila.
Seberu je a zmáčknu čudlík na nich.
Náhle se s Philipem ocitneme v pokoji.
"Jak jsi to udělala?" zeptá se mě.
Zmáčknu hodinky a ocitneme se opět v lese.
"Takhle," řeknu a vrátím nás zpět do pokoje.
Philip ke mě přiběhne a vytrhne mi je z ruky.
Začne si s nimi hrát.
"Dej mi to," řeknu a vyškubnu mu je z ruky.
Začneme se o ně prát.
"Kdes je vzala?" zeptá se mě v zápalu boje.
"Na tom záhonku," odpovím a vytrhnu mu je opět z ruky.
"Neměli jsme tam jít společně?" zeptal se mě.
"Jo, ale tys šel s Anne do kina nebo o tom zase nevíš?" řeknu mu naštvaně.
Zastaví se a zírá na mě.
"Já v žádném kině nebyl," ohradí se.
Zlost ve mně burácí.
"Jo? A kde jsi teda byl? U zubaře?" zeptám se ho jízlivě.
"Ne, šel jsem do pokoje a usnul tam."
Odfrknu si.
"No jasně."
"Musíte se rvát?" zeptá se hlas, který je hrozně podobný tomu Philipovu.
U dveří stojí Philip, ale vždyť ten stojí u mě a dívá se stejným směrem.
Zbledne a zeptá se toho u dveře:
"Že za tuhle šarádu nemůžeš ty?"
Ten u dveří se jen zazubí.
Philip si povzdechne a promne si nos.
"Amiko, seznam se s mým dvojčetem Peterem," řekne a mávne rukou k tomu u dveří.
Zamrkám.
"Chceš tím říct, že jste celou tu dobu byli dva?" zeptám se Philipa.
Ten přikývne.
Chytne mě tik do oka.
"Vypadni z mého pokoje," řeknu Philipovi a ukážu na dveře.
"Ale Amiko-"
"Padej!"
Dá mi hodinky a odejde.
Peter si mezitím sedne na židli u stolku.
Dojdu k němu a ukážu na dveře.
"Zmiz."
Ušklíbne se.
"Proč si myslíš, že tě poslechnu?" zeptá se mě.
Už se chystám mu říct něco ošklivého, když v tom přijde Philip a odtáhne ho.
Jde se ním do svého pokoje a tam se pak spolu hádají.
Nakonec jeden z nich hádku ukončí, tím, že odejde a přitom nezapomene pořádně prásknout dveřmi.
Uklidím hodinky do truhličky a dávám pečlivý pozor, abych nezmáčkla nějaký knoflík.
Teď nastal čas na něco horšího.
Omluvit se Philipovi.Horšího, protože omluva a já, to nejde dohromady.
Zhluboka se nadechnu a pak zaťukám na dveře jeho pokoje.
"Petere, vypadni," ozve se z pokoje jeho hlas.
Polknu.
"To jsem já, přišla jsem se ti omluvit," řeknu a očekávám odpověď.
Nic.
Pootevřu dveře a vklouznu dovnitř.
Philip sedí na parapetu a dívá se z otevřeného okna.
Má na tváři vzteklý výraz.
"Omlouvám se," řeknu a přijdu k němu.
Pořád nic.
Ani nezaregistroval, že tu jsem.
"Podívej omlouvám se ti, že jsem si tě spletla s-" řeknu a náhle se zarazím, protože uvidím jeho oblečení.
Peter se na mě podívá a usměje se.
"Idiote," zasyčím a odejdu do svého pokoje přičemž se srazím s opravdovým Philipem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která povídka se vám nejvíce líbí??

Děti měsíce 32.8% (19)
Válka druhů 1.7% (1)
Temnota pekel 6.9% (4)
Horoskop 1.7% (1)
Jeskyně 3.4% (2)
Dead girls walking 1.7% (1)
Melodie- Tón 6.9% (4)
Zvrat budoucnosti 6.9% (4)
Cesta za světlem 3.4% (2)
Léčitelka 34.5% (20)

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | 23. července 2013 v 11:23 | Reagovat

Ten název pro povídku je hodně... navnaďující. :D
Hezká kapitolka. Ale Peterův podraz mě dostal. xD To se nedělá! :-D
Kdy bude další Melodie?

2 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 24. července 2013 v 20:57 | Reagovat

Idiot jako brno!! O_O  :-D

3 Happy DemoN Happy DemoN | Web | 31. března 2014 v 20:37 | Reagovat

Chudaak :D jak Amika, tak Philip :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama