Jeskyně|Kapitola 7. (2/2)

31. července 2013 v 14:16 | M. |  Jeskyně
Nestíháám, já vůbec psaní nestíháám :D
Moc se omlouvám všem, kteří čekali na Melodii či Děti měsíce, ale teď jsem psala kapi k hmni...d a to mi zabralo celkem dost času (Melodii i Dm dám při nejbližší příležitosti).Mimochodem, jsem ráda, že se vám prolog líbil ;D.
Díkybohu, mě dnes múza nafackovala a tak jsem stihla jeskyni dopsat.
Byla bych moc ráda za komenty ;)

Nikdo, ale neodpovídá. Zběžně se rozhlédnu,zda-li tu na mě nečíhá bubák a pak zase otevřu deník.

28. dubna, roku 1898
Dnes ráno se konečně vrátil otec z cest. Nebyl tu téměř dva měsíce. Šíleně mi chyběl.
Chybělo mi jeho objetí, to, jak mě vždy rozcuchal i to, jak na mne volal. A když jsem dnes po snídani uviděla, jak sem jede v kočáru, radostí jsem vykřikla a vzbudila tak všechny v domě včetně služebnictva. Vyběhla jsem ven a téměř skočila do kočáru, kdyby mě nezadržel můj bratr Alek. Otec se se všemi přivítal a pak nám začal rozdávat dárky jako pokaždé, když se vracel z cest. Matce přivezl nádherné zelené šaty vyšívané zlatou nití. Naštěstí jí byly moc malé a tak jsem je dostala já. Měla jsem z nich velkou radost. I když jsem samozřejmě před matkou dělala, jako, že mně to mrzí. Ale větší radost mi udělal tento deník. To byl dárek od otce, který mi přivezl. Vzala jsem si ho do ruky a vyběhla s ním do pokoje. Šaty i když jich byla škoda jsem pohodila na postel a šla si napsat svůj první zápis. Teď nad tebou deníku pořád sedím a přemýšlím, co napsat. Ale pro dnešek to stačí.
~ A
Tím zápis toho dne končí. Nalistuji další stranu, ale ta je prázdná. Ta další také. Přelistuji téměř čtvrt deníku než najdu další zápis.

1. listopadu, roku 1900
Přes dva roky jsem nic nepsala krom prvního zápisu. Nebylo co. Pravda, ale je, že jedna věc, ta nejhorší, co se mohla stát, se stala. Otec se nejspíše ztratil. Když před pár měsíci opět vyjel na cesty, nedělala jsem si o něj starosti. Vždy se vrátil v určeném termínu zdravý, živý a s penězi. Jenže, když minul den jeho příjezdu a on stále nepřijížděl, začala jsem si dělat starosti. Nikdy se neopozdil. Vyčkala jsem tedy další dva dny a pak poslala posla do města ve kterém měl být naposledy s dopisem pro otce. Nyní je to týden a posel se stále nevrací a ani otec ne. Náhle na dvoře uslyším koně. Musím se tam jít podívat!
~ A
Celá nedočkavá obracím stránku a hltám další zápis a ani si nevšimnu, že mě kdosi sleduje.

1. listopad u, roku 1900, chvíli poté
Ne, to ne, to ne, to ne. Před chvíli jsem se vrátila z dvora a padla hned v slzách na postel. Ano, už je tomu tak. Otec se doopravdy ztratil. Posel objel všechna města, cesty, dokonce i ubytovny v okolí, kde měl otec být, ale nikde ho tam nenašel. Vypsal i odměnu, dva pytlíky mincí, ale nikdo v okolí ho neviděl. Najal tedy pár občanů z města, aby ho šli hledat, poněvadž už je sám z hledání příliš unaven. I když vím, že je to nebezpečné, musím se zeptat matky, zda-li o tom něco neví, protože když jsem jí onu zprávu oznámila zatvářila se tak zvláštně, že se mi až zdálo, že s tím má něco společného. Ale ještě tomu dám čas. A mimochodem dnes je mi konečně patnáct let.

~ A
Další strany jsou prázdné a tak listuji dál. Přejdu přes polovinu deníku a konečně nacházím další zápis. Nevšimnu si, že bouřka zmizela a že dveře jsou již otevřené. Soustředím se jen na deník.

28. února, roku 1901
Dnes mi matka konečně sdělila tajemství naší rodiny. Málem jsem omdlela. Musela mne polít studenou vodou, abych se probrala. Pořád, ale tomu nemohu uvěřit. I když bych moc chtěla, nemohu to sem napsat. Matka mi to zakázala komukoli říct či napsat. A já jí slíbila, že to dodržím. Já své sliby plním. Ale nepíšu sem kvůli rodinnému tajemství. Včera v noci, konečně našli otce. Jenže byl mrtvý. Já se o tom dozvěděla až dnes ráno při snídani, když jsem potkala matku v černých šatech. Jakmile mi to řekla ani jíst jsem nemohla. Měla jsem pocit, že nepotřebuji ani kyslík potřebný k dýchání. Ale věděla jsem, že otec by si nepřál, abych se kvůli jeho smrti zadusila. Vyběhla jsem do pokoje a opět se vrhla na postel v slzách. Ta postel už jimi musí být úplně nasáklá. Pokaždé, když mne chytl smutek slzy se vpily do matrace. A vpíjet se budou dál. Bratr se nedávno oženil a odešel z domu se svou ženou. Prokázal mi tím laskavost. Dům padne jednou mě. Ale já o něj vůbec nestojím. Sedím u potoka a máčím si v něm nohy. Pořád přemýšlím o tom, jak život není fér. Otec zemřel, matka si mě nevšímá, bratr sem přijíždí jen o nedělích, ale i tak sem jezdí jen za matkou. Mně ještě ani jednou nepozdravil. Neopětoval mi zamávání ani se na mne neusmál. Dělal, že neexistuji. A tak si i připadám. Neexistující, neživá bytost.
~ A
Při přečtení poslední věty se mi vhrknou do očí slzy.
"Vypadá to, že to neměla v životě lehké," pomyslela jsem si smutně.
Obrátím list a naleznu jen prázdné strany. Zase. Až téměř na konci je jeden dlouhý, poslední zápis.

28. dubna, roku 1901
Po dvouch měsících opět píši. Teď už to musím napsat. Nemohu už to tajemství v sobě dál nést. Ale musím začít od začátku. Pro mne vše začalo 28. února. Byl večer a já se zrovna vracela se svojí kamarádkou Lindou z divadla. Pořád jsme se jen musely smát. Viděly jsme opravdu zábavnou komedii Zkrocení zlé ženy od Williama Shakespera. Šly jsme po zkratkou. Matka mě už několikráte varovala, abych tamtudy nechodila. Ale dnes večer byla zima a my v pouhých šatech mrzly. Nedbaly jsme ani jejího dalšího varování- Nedělejte hluk, a smály jsme se jako pominuté. Náhle Linda zmizela. V jednu chvíli stála vedle mě a když jsem se na ni podívala znova, byla už pryč. Rychle jsem běžela domů a oznámila tu zprávu matce. Nepředstavitelně se rozlítila. Nakonec mne zamkla v pokoji a odešla. Ráno se vrátila a pustila mě z pokoje. O Lindě se nezmínila ani slůvkem. Začalo ve mně hloubat podezření. A když jsem uviděla noviny opět jsem se v slzách zhroutila na postel. Bylo vidět, že i když jsem dospěla, pořád jsem byla stejná. Lindu zavraždili!!! Její tělo bylo objeveno v naší ulici s jakýmsi vypáleným symbolem na hrudi. Vypadal jako kruh proťatý písmenem s. A tím to vše začalo. Počet vražd v celém městě začal rapidně stoupat. Začalo to u jednoho mrtvého týdně a teď je několik mrtvých za den. Ale vždy si vybírají jen děti či mladistvé. Já jsem se teprve nedávno dozvěděla, kdo to je. Není to žádná nová sekta, která přivandrovala do města s obchodníky, jak si myslí starosta i všichni obyvatelé Krvavé zátoky. Jen naše rodina ví, kdo to je a proč to dělají. Nevíme však, jak je zastavit, ale víme, jak se ochránit. Včera večer moje matka vyrobila první sérii amuletů. Já jich mám nejméně deset pověšených kolem krku, zbytek jsem rozdala zbytkům dětí. Dříve nás bývalo dohromady kolem 150 dětí ve městě, ale dnes jejich 17 včetně mně. Rodiče své děti v poslední době zavírají v pokojích a nechávají je hlídat, ale ráno je stejně najdou mrtvé. Já teď nejsem výjimkou. Sedím v pokoji a snažím se nezírat na deset stráží, které jsou rozmístěni v mém pokoji. Ke mně se nejspíš nikdo nedostane, ale co ostatní děti? Copak tu nakonec zůstanu sama? Ale teď k tomu tajemství. Musím ho sem napsat pro další lidi po nás, musí vědět, jak se před nimi bránit.
"Bránit před čím?" zeptám se sama sebe v duchu a rychle dočtu poslední stránku.
Naše rodina už od začátku času chrání lidi před těmi snad nejhoršími stvořeními. Vílami.
To ony mají na svědomí všechny ty vraždy. To ony zabily mého otce, jak jsem se dozvěděla od matky. To ony nás chtějí zničit. Nevím, jak je zničit. Nikdo z mé rodiny to neví. Ale vy, jestli to čtete, vy z budoucna, věřte, že nějaký způsob existuje. Musí. Jinak jsou všichni ztraceni. Toto je můj poslední zápis. Na další už nemám čas ani pomyšlení. Ony teď jdou po mě. Nechávají mi vzkazy ve kterých to jasně stojí. Ale nakonec vám ještě mohu říct jediné. Vyrobte si ten amulet. Ochrání vás před nimi. Mě bohužel neochránil. Vás ano. Sežeňte si úlomek z křišťálu vybroušený do slzy a vyryjte do něj vílí symbol. Následně se píchněte do prstu a nechte na něj skapat svou krev. Jestli se křišťál začervená, jste pod jeho ochranou. Jestli ne, jste na tom stejně, jako jsem teď já.
~ A
Je mi trochu divné že poslední zápis je roku 1901 a přitom je vepředu napsáno 1912. Nejspíš to tam musel někdo dopsat.
Zaklapnu deník.
"Víly," proběhne mi hlavou.
Náhle mi zpoza mysli vyjede myšlenka na ty holky s křídly.
"Jsou snad ony ty víly?" zeptám se sama sebe v duchu, když v tom myšlenku přeruší čísi známý hlas.
"Tam jsi konečně přišla," řekla Mona s vítězným úsměvem a pomalu sešla ze schodů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | Web | 1. srpna 2013 v 8:31 | Reagovat

Páni.. krása :D už se těším na další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama