Kapitola 5. - Zrada!

19. června 2013 v 17:48 | M. |  Zvrat Budoucnosti
Pokráčko... :P

Zvednu obočí.
"Mno, nechceš mi pomoct přeložit ještě něco", zeptám se ho.
Jízlivě se ušklíbne.
"Zas takový odborník nejsem", řekne.
Zapípá mi budík. Je deset večer.
"Ehm, asi půjdu spát", oznámím mu a zaklapnu notebook.
Uložím ho na stůl a knihu vrátím do poličky. Na ni si najdu čas zítra.
"Dobrou noc", rozloučí se a zaklapne dveře.
Převléknu se do pyžama a zalehnu. Vyýjmečně se nemusím ani snažit, abych usnula. Jde to tak nějak samo......
Ráno mě výjmečně nevzbudí Philip, ale budík. Do imaginárního deníku si zapíšu, abych změnila buzení.
No uznejte sami, probouzet se při zvuku kokrhajícího kohouta.
Vstanu a převléknu se do šatů.
Mají safírově modrou barvu. Lehce si nanesu make-up a jdu se najíst.
Už mám předem vymyšlený plán na dnešek.
Dopoledne zajdu k mé nejlepší kamarádce Janie a pak skočím do knihovny pro jednu speciání knihu.
Francouzský překladač.
Dojím smažená vejce a umyji talíř a vidličku.
Podivím se, že tu ještě není Philip.
"Nejspíš spí", pomyslím si a rychle na něj zapomenu.
Vezmu si kabelku a klíče od bytu a jdu se obout.
Pak odcházím z bytu.
Seběhnu ty tři schody a vyběhnu ven. Okamžitě pocítím, jak do mě sluníčko praží.
Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Je nádherně.
Zavřu oči a několikrát se opět nadechnu.
Cítím se strašně uvolněně. Vyndám si z kabelky brýle a nasadím si je. Pomalu se vydávám směrem k rohu domu. Chci si tam na chvilku sednout. Táta tam nedávno postavil lavičku, takže si budu moct sednout. Zamířím tam a když zajdu za roh, strnu. Na ten obraz v životě nezapomenu. Anne s Philipem sedí na lavičce a jsou k sobě přicucnutí jako klíšťata. Anne ho obejme a přitiskne ještě blíž k sobě. Opatrně ucouvnu, protože nechci upozorňovat na svou přítomnost. Ale zrádný štěrk pode mnou mě zradí. Zapraská a já vylekaně nadskočím. Oba se od sebe odtrhnou. "Ehm, pardon, nechtěla jsem vás rušit", řeknu a snažím se, aby to znělo jízlivě. Otočím se na patě a snažím se zmizet, ale Anne mě zadrží. "Copak", zeptá se mě falešně, "viděla jsi něco co se ti nelíbilo?" Ušklíbnu se. "Jo tebe." Anne zúží oči. "Ty máš co povídat, já aspoň nenosím hadry pro charitu", řekne a Philip se zasměje. Skepticky se na něj podívám. A to jsem si myslela, že je normální. Zvednu bradu. "Nosím to já nebo ty", zeptám se jí. "Ty a taky podle toho vypadáš", odpoví a zasměje se. Pousměju se a řeknu: "Alespoň mi neříkají školní matrace". Úsměv mi oplatí. "No, ty jsi její pravý opak, měla jsi vůbec někdy kluka?" zeptá se i když odpověď stejně ví. Neměla jsem ho, protože jsem o něj nestála. Trpělivě vyčekává mou odpověď. "Neměla", odpovím a odejdu. Žhnou mi tváře nejen od sluníčka. Zamířím směrem k Janienu domu. Nemůžu uvěřit tomu, že mě takhle ztrapnila. Nevěřila jsem až do té doby, že je Anne až taková mrcha. Po tváři mi stekla jedna zrádná slza. Rozlobeně si ji otřu. Nikdy jsem nebrečela. A nemám to ani v plánu. Dojdu k Janienu domu. U dveří leží na zemi papít. "Promiňte, ale odjeli jsme na týden pryč. Taylorovi." Zmuchlám papír do kuličky a zahodím ho. To je dnes skvělá neděle. Nemám kam jinak jít a tak se vydám ke knihovně. Cestou potkám pár spolužáků a tak je váhavě pozdravím. Ke knihovně dorazím za chvilku a tak si připravím kartičku a knihy na stůl. Pak se vydám do "jazykového" oddělení. Knihu najdu téměř hned, ale nakonec ještě zabrousím do "fantasy" oddělení. Z něj jsem už přečetla téměř všechny knihy, a proto si hned všimnu nového obalu. Kniha se jmenuje Křídla. Název mě zaujme a tak si ji vezmu. Zamířím směrem ke knihovnici a všimnu si, že tam na mě někdo čeká. Anne s Philipem. "Bože, co zase chtějí", zeptám se sama sebe. Podám knihovnici knihy a prohlédnu si hromádku vrácených knih. Podá mi je zpátky, ale než si je stihnu zandat do tašky, vezme mi je Anne z ruky. "Jé, tuhle si chci půjčit, můžete mi ji načíst", zeptá se knihovnice a podá jí Křídla, ale já jí knihy vyškubnu a nacpu si je do tašky. Zaklapnu ji a odejdu. Zamířím domů i když mi je jasné, že mě ti otrapové budou otravovat i tam. Vběhnu do bytu, skopnu ze sebe boty a zamknu se v pokoji. Pustím si rádio a vytáhnu učebnici matematiky. Tentokrát mi to už jde, takže vyřeším všechny příklady i domácí úkol za půl hodiny. S úlevou zaklapnu onu pekelnou učebnici a vypnu rádio. Nastane ticho, jen je sem trochu slyšet televize z obýváku. Otevřu knihu francouzštiny a tu knihu z knihovničky. Začnu překládat první větu. Vyjde mi jen série nějakých čísel. Zapíšu si je pod to a začnu s druhou větou. Vyjde mi něco jako: "Až pochopíte následující čísla, mělo by se vám podařit najít stroj." Pokrčím obočí. Stroj...jaký stroj? A jak mám pochopit ty čísla? Z obýváku uslyším, jak se někdo zvedá a pak slyším Annein hlas. "Dobrou noc." A odejde. Spadnu hlavou do knihy. Ani jsem si nevšimla, že ten čas tak letí a jak moc jsem unavená.... I když je jen pět. Oči se mi zavírají samy, ale pak si vzpomenu, že ještě nemám připravenou tašku do školy. Zvednu se a naházím tam pár učebnic na zítra. Zbytek mám ve škole. Sotva už se držím na nohou a tak zalehnu oblečená. Jako kdyby mi někdo vysál sílu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama