♫Melodie-Tón||3.Kapitola - Sekta Melodie

22. června 2013 v 15:00 | M. |  Melodie- Tón
Tak věnováno všem, komu se líbí můj blog : ).


Za chvíli sejdu dolů do obýváku.
Jen co tam vejdu, vrhne se na mě můj pes Gery.
Rodiče mi ho koupili k sedmým narozeninám, aby mi pomáhal v cizím prostředí.
Ve škole ho nepotřebuju, ale většinou, když jedeme na výlet, tak si ho vezmu s sebou.
Sednu si do křesla a on mi vyskočí do klína.
Začnu ho drbat na hlavě a pak uslyším kroky směřující sem.
"Holčičko, proč nespíš", zeptá se mě máma.
Unaveně si povzdechnu.
Oni mi snad nikdy nedají pokoj.
"Nahoře se nudím", vysvětlím jí.
"Měla bys spát, je deset", řekne a chytne mě za ruku.
Shodím ze sebe Garyho nechám se táhnout do pokoje.
Zalehnu a uslyším, jak máma zhasne.
"Dobrou noc", řekne a zavře za sebou dveře.
Ale já nemám v úmyslu spát.
Jsem až moc vyspalá.
Potichu vstanu a přejdu k oknu.
Otevřu ho a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu.
Když otevřu oči uvidím jasně fialový kámen, který leží na parapetu.
Vyplašeně zamrkám.
Vidím parapet na kterém leží i částečně ven.
Polekaně ucouvnu.
Promnu si oči.
"To se mi jen zdá", řeknu si a znovu je otevřu.
Tentokrát už vidím celý pokoj, protože ho ten fialový kámen rozjasňuje.
Kámen začne pulsovat víc a víc až vidím vše, jako by bylo ráno.
Přiblížím se k němu a natáhnu k němu ruku.
Je to zázrak.
"Já vidím", pomyslím si, když se ještě jednou rozhlédnu po svém pokoji.
Obrátím svou pozornost zpět ke kameni a natáhnu k němu ruku.
Když se ho dotknu….. vylétne z něj jiskra.
Ucuknu a zkusím to znova.
Vylétne další jiskra, ale já nestačím uhnout a tak se mi vpálí do kůže.
Ten kámen při dopadnu jiskry vybouchne a svět se se mnou zatočí..
"Sofi, je ti něco", ozve se mámin hlas.
Vstanu a zavrtím hlavou.
"Tak pojď je ráno, čas na snídani", řekne a odejde.
Hlavou mi probíhají útržky vzpomínek z včerejší noci.
Kámen, jiskry, a…. ta rána.
Zvednu si ruku k obličeji a….
"Já vidím tu ránu", pomyslím si.
Nevidím nic, kromě té rány, kterou mi vypálila jiskra.
Je na dlani a má tvar houslového klíče.
"Jdeš na tu snídani?", zavolá na mě zezdola máma
Převléknu se s obtížemi do čistých věcí a jdu dolů.
Na posledním schodě mi Gery podrazí nohy a já se rozplácnu na zemi.
Snažím se něčeho chytit a tak se chytnu zábradlí pravou rukou.
Jakmile se jizva dotkne zábradlí uvidím ho.
Leknu se a pustím se, takže padám dolů.
Rychle si sednu a vynadám Gerymu.
"Ty jedno nemehlo!"
Pokračuji do kuchyně a sednu si ke stolu.
Máma přede mně beze slov položí snídani a já se do ní bez chuti pouštím.
Nejdřív ani nevnímám, co to je, ale pak zjistím, že jím chleba s medem.
Dojím ho a vysoukám se zpět nahoru.
V tom zazvoní zvonek.
Už dneska podruhé se leknu a spadnu ze schodů.
Tentokrát se dokutálím přímo ke dveřím.
"Není ti nic", zeptá se mě Samuel a zvedne mě.
Zavrtím hlavou.
"Tak jdeš", zeptá se mě a chytne mě za ruku.
"Jasně", řeknu nadšeně.
Vyrazíme směrem k řece, protože čím blíž jdeme, tím hlasitější je hučení vody.
Pak se, ale zastavíme před něčím.
Samuel otevře dveře a táhne mě za sebou.
Je tu vlhko, skoro jakoby jsme byli ve sklepě.
Náhle se zastaví.
"Jsme tady", řekne.
Mrknu a tu ránu se tu zažehnou podobné kameny, jako včera u mě v pokoji, akorát v jiných barvách.
Rozhlédnu se kolem.
"Já vidím, co se to děje", zeptám se ho.
Zavrtí hlavou.
"Chvilku počkej než přijdou", řekne a pomalu se usměje.
Podívám se mu do očí a až teď zjistím, že má úplně stejnou barvu očí jako já.
Za chvilku za námi uslyším kroky a tak se otočím.
Vstoupí sem pět postav v pláštích, obličeje zahalené kápěmi.
Sundají si je a já uvidím, že všichni mají úplně stejnou barvu očí.
"Vítej Sofie", ozve se hlas jednoho kluka v řadě.
Nervózně se podívám na Samuela a ten se na mě usměje.
Jedna z postav luskne prsty a objeví se tu židle.
Všichni si na jednu sednou.
"Víš, i my jsme slepí, jen jsme na to vyzráli trochu jinak. Před pět seti lety jeden z mých předků vynalezl chvilkový návrat zraku pomocí těchto kamenů. Ale ty už na nás pomalu přestávají fungovat a tak teď hledáme věc, kterou může najít jen sedmá členka naší sekty", řekne a mě chvilku trvá než mi to docvakne.
"Chcete říct, že já můžu opět vidět, když najdu nějakou věc", zeptám se.
Přikývne.
"Určitě sis všimla, že v přítomnosti těch kamenů můžeš vidět, no a s tím nástrojem by to bylo ještě snazší. Stačilo by se ho jen jednou dotknout a viděla bys až do smrti", odpoví.
Jako by mě osvítila naděje.
Nebaví mě být slepá.
"Co musím udělat", zeptám se ho.
Všichni se nedočkavě předkloní, jakoby taky našli naději.
Ten kluk se rozhlédne a pak zašeptá:
"Herralidiny housle".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 22. června 2013 v 15:12 | Reagovat

Tak ten kámen je divnej. Na rovinu. :D A stejně tak i ty housle. Nemám nejmenší tušení, kde by je Sofie mohla najít. Ech, no nic. Nedá se nic dělat. Rychle další!!! ;D

2 Ewiline Ewiline | Web | 23. června 2013 v 14:08 | Reagovat

To je hustý Mili!! :D Ale nechápu proč jí ten kámen dal ránu... :/

3 Violett Violett | Web | 3. ledna 2014 v 14:53 | Reagovat

Tak to je husté Milčooo! :3 No začínám litovat, že tahle povídka má jen 7 kapitol :D Jinak užasné :D

4 Joss Joss | E-mail | Web | 6. ledna 2014 v 17:38 | Reagovat

Páni, tak toto robí ten kameň, myslela som si, že to bude mať nejaké magické účinky, že môže s jeho pomocou vidieť, ale keď jej spravil to znamenie, trochu som pochybovala o svojom prepdoklade. Idem teda pokračovať. .)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama