Červen 2013

Kapitola 4. (I ty Markusi)

30. června 2013 v 20:02 | M. |  Horoskop
Věnováno všem knihomolům :P.

Prolog (pro ty, co se nemohli dočkat)

29. června 2013 v 21:19 | M. |  Léčitelka
Věnováno všem nedočkavcúm :P.


Jeskyně|Kapitola 6.

25. června 2013 v 16:36 | M. |  Jeskyně
Věnováno Lexi, která udělala můj nový, super laylout :-).

Věštkyně

23. června 2013 v 12:26 | M. |  Jednorázové
Pythoness
….A kéž mé věštby se každému vyplní…
A jaký byl můj příběh?
Tak to se musíme vrátit o deset let zpět, abychom byli na začátku.
Začátku konců, pravd i lží.
Mém začátku.
Začátku věštkyně…..
"Kirké, pojď sem", zavolala na mě matka.
Zrovna jsme se sestrou seděly u potoka a pouštěly jsme loďky.
Byla to taková naše tradice.
Zvedla jsem se a zamířila jsem zpět domů.
Sestru jsem tam nechala, protože jsem bezpečně věděla, že se jí nic nestane.
Přeběhla jsem malou louku, která mě od matky oddělovala a stanula jsem před ní.
"Ano matko?", zeptala jsem se jí nedočkavě.
Vždy, když mě takto zavolala, měla pro mne speciální úkol.
Podala mi koš plný květin a řekla:
"Potřebuji, abys ty květiny donesla na naše tajné místo."
Vzala jsem koš a zamířila s ním zpět k potoku.
Naším tajným místem byly ve skutečnosti rozvaliny kamenů, které byly v lese za potokem.
Našla jsem je, když jsem byla malá a od té doby tam s matkou chodíme každý den.
Často jsme tam nosily květiny jako dnes.
Prošla jsem kolem sestry a snažila se nedělat hluk.
Byla ke mně otočena zády a ani si mně nevšímala.
Překročila jsem potok a pokračovala směrem k lesu.
Jako obvykle mě přivítali žlutí ptáci svým zpěvem a tanečky ve vzduchu.
Pokračovala jsem hlouběji a hlouběji do lesa.
Světlo začalo řídnout až jsem nakonec stála v šeru před rozvalinami.
Smetla jsem staré květiny a nasypala na jeden kámen nové.
Náhle začalo pršet.
Přikryji si hlavu košem, ale marně.
Voda jakoby protékala skrz ten koš.
Rozhlédla jsem se kolem a hledala vhodný úkryt.
Nakonec jsem uviděla velký kámen stojící o samotě dál od ostatních.
Rozběhla jsem se k němu a schovala se pod něj.
Byl ze žuly, vysoký zhruba sto osmdesát centimetrů a na středu měl světle šedivou skvrnu.
Vypadala jako had, který se kouše do ocasu.
Opatrně jsem na něj sáhla a on se rozzářil.
Pak začal ten kámen pomalu praskat….
Nakonec se tam objevila malá prasklina velká asi jako moje ruka.
Zvědavost mě přemohla a tak jsem tam sáhla.
Nahmatala jsem cosi studeného.Zaryla jsem do toho nehty a vytáhla to.
Byla to křišťálová koule, nádherně vybroušená až jsem tam viděla svůj obraz.
Najednou přestalo pršet a oblaka se roztáhla.
Využila jsem toho a běžela jsem s kamenem domů.
"Matko, podívej co jsem našla", řekla jsem a ukázala jí kámen.
Matka se na kámen podívala, ztuhla a zbledla.
"Ach Kirké"….
"Děje se něco", zeptala jsem se jí.
"Kirké, ty jsi věštkyně", řekla a sedla si na židli.
"Ten kámen je prokletý, kdo se ho dotkne se musí hned dostavit na ostrov Laisene, jinak zemře", pokračovala.
Upustila jsem kámen, ale matka ho rychle zachytila.
"Ten kámen se nemůže rozbít, jinak zemřeš", varovala mne.
"Máš ještě měsíc na to, abys tu byla s námi", řekla a odešla ven.
Šla jsem za ní, ale v tom jsem potkala naši sousedku.
Nesla si v košíku houby.
Jako by mi v mysli vyplula slova.
"Nejezte je, jsou jedovaté", řeknu a vysypu je z košíčku.
Udiveně se na mě podívá.
A tak to pokračovalo dál a dál.
Jako, kdybych věděla úplně vše..
Ale ti lidé, kteří se mými radami neřídili zemřeli.
Po týdnu se zvěst o mých radách dostala až ke králi a ten uspořádal v našem městě shromáždění.
Přišly jsme tam s matkou o něco dřív, ale lidí tam bylo i tak dost.
"Sešli jsme se tu dnes, abychom rozhodli o osudu Kirké", zvolal král a lidé se na sebe zmateně podívali.
"Jak o mém osudu", zeptala jsem se ho.
Lstivě se usmál.
"Zda tě zabijeme nebo zajmeme, protože jsi čarodějnice", řekl a lidé se začali bouřit.
Ale ne proti němu.
"Zabijte ji i celou její rodinu", křičeli.
Král se spokojeně usmál a luskl prsty.
Za mnou se objevili dva strážní a chytli mě za ruce.
Rychle jsem jí hodila kouli, ale to už mě strážní táhli ke hranici.
Přivázali mě ke kůlu a zapálili hranici.
Podívala jsem se na matku.
Smutně se na mě dívala s vědomím, že nemůže nic udělat.
"Dej tu kouli sestře", zavolala jsem na ni.
Cítila jsem, jak mě pohlcují plameny.
Byla to nesnesitelná bolest.
Z posledního nádechu jsem ještě zašeptala:
"Já se pomstím!"
A pak mě pohltila tma a prázdnota…

♫Melodie-Tón||3.Kapitola - Sekta Melodie

22. června 2013 v 15:00 | M. |  Melodie- Tón
Tak věnováno všem, komu se líbí můj blog : ).

Kapitola 5. - Zrada!

19. června 2013 v 17:48 | M. |  Zvrat Budoucnosti
Pokráčko... :P

Zrcadlové vidění

18. června 2013 v 17:50 | M. |  Jednorázové
Užijte si ji ;-) Gabrielle byla 16-letá dívka, která patřila mezi oblíbené dívky. Více než oblíbené. Měla dokonalý život. Získala nejlepší průměr ve třídě, skvělého kluka, úžasné kamarádky, ocenění a hlavně "dar". A co musela podstoupit? Stačilo, když dala peklu kus své duše. No, kdo by to nebral. Ale nevěděla, že by jednou svého "Daru" mohla litovat, protože vše dobré jednou končí.... Bylo ráno, když se Gabrielle vzbudila. Měla rozhozené kaštanové vlasy po polštáři a slunce ji šimralo do obličeje. Vstala a jako obvykle si stoupla před zrcadlo. A začala se kritizovat. Měla sice hezký obličej, ale příšernou postavu. Byla hodně vysoká, ale měla silné nohy. Jen horní část těla se jí líbila, protože břicho měla ploché. Oblékla se do své oblíbené barvy a sešla dolů na snídani. Její rodina se zase hádala. Dohromady byli čtyři. Máma Suzan, táta Jeffrey, sestra Cecile a ona. Její mladší sestra byla, ale její pravý opak. Byla hezká, oblíbená, ale ne moc chytrá. A právě kvůli tomu se pořád hádali. Gabrielle si zacpala uši, vešla do kuchyně, popadla jablko a odešla ven. Z předsíně si vzala tašku a šla na zastávku. Radši bude venku mrznout než tam být s nimi. "Za co, proč já?", ptala se sama sebe. Někdo ji poklepal na rameno. Prudce se otočila. Za ní stál nějaký mladík. "Chceš změnit svůj život?" zeptal se jí. Naklonila hlavu na stranu. "Jak to myslíš?" "Pojď za mnou", řekl jí a vydal se do postranní uličky. Na chvíli zaváhala, ale nakonec se za ním vydala. Vytáhl z kapsy kus pergamenu. "Patřím k peklu. To vyslyšelo tvé přání a splní ti ho za kus tvé duše", řekl a podal jí pergamen. Gabrielle si ho přečetla. Vše tam bylo slovo od slova napsané. Vytáhla z kapsy pero a podepsala se. "Příjmám", řekla a pak ji pohltily plameny.... Probudila se v lavici. Byla hodina chemie a učitel zrovna něco vysvětloval. Protáhla se a obdivovala své dokonale opálené ruce s umělými nehty. Pak se zarazila. Odkdy měla opálené ruce s manikúrou? Její nehry byly vždy okousané. Pak si na všechno vzpomněla. Na tu uličku, její předchozí život, na vše. Měla chuť bláznivě poskakovat po místnosti. "Hej Gabrielle, mám ti dát tohle", řekla jí nějaká dívka a podala jí papírek. Gabrielle se omylem dotkla její ruky a pak místnost zmizela. Svět jakoby zešednul a ona uviděla, jak Kayla, ta dívka, která jí podávala ten papírek, havarovala v autě spolu s jejím tátou. Náhle se opět místnost obnovila a ona vzala lístek do ruky. "Co to mělo být", pomyslela si. Uběhl týden a za tu dobu se jí podobná situace několikrát opakovala. Nakonec už toho měla dost a tak si přála: "Přeji si mluvit s klukem, který tohle zavinil." Vzduch se zachvěl a on se skutečně objevil. "Co chceš", zeptal se jí. "Chci vědět cos mi to udělal", zeptala se ho. "Jen jsem přidal malý bonus", odpověděl a zmizel. Gabrielle od té doby nepřestala pátrat po tom, co jí to udělal. Nejvíce ji, ale udivila Kaylina nehoda. Dopadla přesně tak jak ji Gabrielle viděla. Viděla snad budoucnost? Nebyla si jistá. Ale věděla, že i tak bude muset svůj dar využít. A tak po dlouhé době, když využívala svůj dar, konečně nastaly prázdniny. A stala se jí zvláštní věc. Jako by se rozplynula. A nemohla se vrátit zpět do svého těla. "Co se to děje?", zakřičela. "To je poplatek za využití tvého daru", řekl nějaký hlas. A tak Gabrielle zůstala duchem bez těla...

Kapitola 3.

16. června 2013 v 10:48 | M. |  Horoskop
Jdu předem nastavit i kapitoly dalších povídek na ostatní dny, abych si nemusela v týdnu ničit palce :-P.

Jeskyně|Kapitola 5.

14. června 2013 v 18:51 | M. |  Jeskyně
Omlouvám se, ale tento týden jsem nestíhala, mám toho teď moc. Dokonce jsem uvažovala nad tím, že blog na dva týdny pozastavím, ale našlo by se nejméně pár lidí, kteří by protestovali… a tak pokračuju ve svém běžném střídání povídek.