Kapitola 7.

25. května 2013 v 8:00 | M. |  Temnota Pekel
No.. o něco delší pokráčko.
A buďte rádi, že vstávám v pět, jinak bych se k těmhle kapitolám nikdy nedostala : (.
Věnováno mým oblíbeným blogům.

A já po sté zavrtím hlavou. Zkouší si sednout. Bolestivě zasyčí. Zatlačím ji do polštáře.
"Bolí to hodně", zeptám se.
Přikývne. Zavolám sestřičku.
"Proč ji voláš", zeptá se zmateně.
"Poprosím ji o nějaké morfium pro tebe", odpovím.
Všimla si vykukující mapy v kapse.
"Nějaká nová stopa", zeptá se.
Podám ji mapu.
Přečte si hádanku.
"Řekla bych, že to jsou slzy", sdělí mi svůj názor.
"Myslíš", zeptám se.
Pokývne hlavou.
A musí být podle všeho od nesobeckého člověka.
"Jak se pozná, že je nesobecký", zeptám se, protože o takovýhle věcech nemám ani páru.
"Podle aury", odpoví.
"Já osobně vidím úplný houby", zasměju se sama sobě.
Franklin se naproti tomu tváří zamračeně.
"Ty je vidíš, že jo", zeptám se.
S úsměvem přikývne.
"Ale s hledáním stejně počkáme až se uzdravíš", oznámím jí.
"Ne to v žádném případě, musíš je co nejdřív najít sama", nesouhlasí s mým názorem.
"Lucifer se může každou chvíli objevit", dodá.
Přimhouřím oči.
"Dobře", odpovím.
"Tak papa já si jdu odpočinout", řekne, když odcházím a místo mě sem jde sestřička.
Vejdu na chodbu.
"Jé ahoj Liv", zavolá na mě dívčí hlas z vedlejšího pokoje.
"Ahoj Debborah", odpovím jí a jdu k ní.
"Nezajdeme na kafe", zeptá se.
Přikývnu.
Ještě jednou se ohlédnu na Franklin. Zběsile na mě mává.
"Co je Franklin", zeptám se jí, když k ní dojdu.
"Ta její aura…je nádherná, myslím, že to bude ona", zašeptá mi do ucha potichu, aby to neslyšela sestřička, která jí zrovna brala krev.
"Zkusím jí to vysvětlit", slíbím Franklin a nechám ji odpočívat.
Debborah na mě čeká před pokojem a když mě vidí zeptá se:
"Jdeme"?
"Jo, kam půjdeme", zeptám se jí.
Nechtěla jsem být od Franklin moc daleko.
"Neboj, je to naproti nemocnici", řekne, když vidí na co myslím.
"Tak jdeme", řeknu a vyrazím.
Debborah se mnou rychle srovná krok.
Vejdeme do kavárny.
"Dobré ráno", pozdraví nás obsluha.
Sedneme si do první kóje u dveří.
"Tak co si dáte", zeptá se servírka.
"Já si dám croasant a kafe", objedná si Debborah a čeká až si objednám já.
"Ehm.. to samé", poručím servírce.
Ta se usměje a jde vyřídit objednávku.
"Jak je tvému bratrovi", zeptám se Debborah.
"Dobře", řekne a usměje se.
"Teď už jo".
"Co se vůbec stalo", optám se jí.
Polkne a řekne:
"Byla jsem ve škole a máma byla doma s bráchou. Byl nemocný a tak jsem chtěla být doma abych se o něj mohla starat, ale máma mi to nedovolila. Prý se o něj postará sama. Ale pak šla do kuchyně připravit oběd a on si šel hrát ven. Házel si tam s míčem a ten se mu pak zakutálel na silnici. Šel si tam pro něj a zrovna jelo auta. To ho nabralo na kapotu. Teď leží v nemocnici uspaný po operaci. Můžu za to, ale já. Kdybych zůstala doma, nic by se nestalo".¨
V očích se jí sbíhaly slzy. Podám jí kapesník.
"To není tvoje chyba", řeknu.
Otře si slzy.
"Děkuju", řekne a kapesník mi vrátí.
Dopiju kafe a dojím croasant.
"Tak jdeme", zeptá se mě Debborah.
"Jo, ale počkej zaplatím", řeknu jí a zamířím k servírce.
Podám jí bankovku a odcházíme.
Před pokojem jejího bratra se rozloučíme.
"Uvidíme se", řekne a vstoupí do pokoje.
Jdu vedle za Franklin. Stojí tam kolem ní řada doktorů.
"Co se děje", zeptám se jich.
"Přistoupím blíž. Na přístroji, který měří srdeční činnost je rovná čára.
"Je mi to líto", řekne ta doktorka se kterou jsem předtím mluvila.
"Vaše kamarádka zemřela".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anonym :D Anonym :D | E-mail | 25. května 2013 v 8:39 | Reagovat

Jak to děláš, že ti sem chodí lidi? mě na blog skoro nikdo nechodí :(

2 Ewiline Ewiline | Web | 25. května 2013 v 9:58 | Reagovat

Du na další!! :D
P.S. Fakt nenápadnej Anonym... Viď Janí!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama