Kapitolka č.4

26. dubna 2013 v 14:33 | M. |  Temnota Pekel


Věnovano jak jinak něž holkám :D
Musím uznat, že jeden by si na ty portály zvykl. Bylo to rychlé a bezvadné. Tisíckrát lepší než jezdit autobusem nebo autem. Akorát má malý zádrhel. Pokaždé nás vyhodí na nemožném místě. Tentokrát nás vyhodil přímo před big benem. Přistály jsme v následujícím pořadí.Já-dole, na mě-Franklin,na nás dvou-Jane. A hned tu byli japonští turisty a fotili si nás. Jane z nás slezla a pomohla nám na nohy. Japončíci se na nás furt smáli a fotili si nás. Poodešly jsme stranou a oni si místo nás začali fotit big ben. "Jak vůbec ty látjy vypadají", zeptala se nás Franklin, když nás Jane zavedla do jedné uličky. Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem to, ale fakt mě to zajímalo. Jane se začala prohrabovat v batohu a pak nám ukázala obrázek žezla. "Všechny ty látjy mají dát dohromady žezlo, akorát má každý jiný krystal", vysvětlila nám a mi se toužebně dívaly na tu krásnou věcičku. Když Jane viděla naše pohledy, jen se zasmála. Ona nás vůbec neřešila. Vylezly jsme z uličky a zapletly se do davu. "Divím se, že nás Lucifer nehledá", pošeptala mi Franklin. "Jo, taky mi to připadá divný", řekla jsem jí, ale o svém podezření, jsem jí neřekla. Zachvěla se pod námi zem. Ztuhla jsem a všimla si, že holky taky. Všechny jsme věděly, co to znamená. U mých nohou se nejdřív udělala malá prasklinka, ale ta se postupně zvětšovala.Rozběhly jsme se a snažily se dostat z toho náměstí. Ale už bylo pozdě. Zem už se protrhla na několika místech a z nich vylézali pekelní jezdci a filajové. Lucifer zaútočil na Londýn. A hledal nás.Proběhly jsme jen tak tak kolem jezdců, kteří si nás málem všimli. Vběhly jsme do jedné z postraních uliček a přikrčily se za kontejnery. Nikdo si nás zatím nevšiml a my doufaly, že to tak i zůstane. Jak to vypadalo, tak nás Lucifer nenašel a šli prozkoumat jinou část Londýna. Obezřetně jsme se rozhlédly a vyšly jsme na náměstí. To bylo téměř celé pokryté mrtvolami. Lidí. Všechny domy hořely a my se odtud musely rychle dostat. Jane ukázala na mapu a řekla nám: "Holky, tohle asi není Londýn,co"?

Povzdechly jsme si a Franklin jí řekla: "Ehm..Jane to na co ukazuješ je Edinburgh ne Londýn". Jane zbledla. A pak nás portálem konečně přenesla na správné místo.

Výjimečně nás vyhodil na docela normálním dětském hřišti. Zvedly jsme se a rozhlédly se. To město bylo celkem normální, plné starých památek. "Tak, vidíte něco co by se shodovalo s hádankou", zeptala se nás Franklin. Zavrtěly jsme hlavou. Ani jeden z nás nečekal, že by jsme našly něco tak rychle. Tak jsme zamířili do města. Na velkém náměstí jsme se rozdělily, každý měl pátrat hodinu sám. Zamířila jsem do stánku se suvenýry. A tam jsem viděla ty nejroztomilejší sošky ovcí. Ihned jsem si je koupila. Stály dohromady asi jen tři libry. Prozkoumala jsem poté i cukrárnu, knihovnu, starožitnictví a obchod se smíšeným zbožím. Nic. Ani ťuk. A tak jsem se vrátila na místo srazu. Do konce hodiny, zbývalo pět minut a tak jsem si stihla zajít pro zmrzku. Rychle jsem jí slízala, abych se s holkama nemusela dělit. Ale nebylo třeba. Za chvilku přišly a zmrzku měly taky. "Tak co, máte něco", zeptala se nás Jane.

Všechny jsme zavrtěly hlavou. "Jsme tu vůbec dobře", zeptala jsem se a ušklíbla se. Jane přikývla. Dojedla jsem zmrzlinu a zadívala se na holky. Na ty ovce v batohu jsem úplně zapomněla. Začalo se pomalu stmívat a my neměly kam jít. Jane nám totiž řekla, že tady jsou už všechny obsazené. "Bojím se, aby nás nenašel Lucifer", přiznala jsem se a objala svoje třesoucí ramena. A jako by to vyvolalo jeho samotného. Země se začala chvět, a Jane vytřeštila oči. Vrazila nám svoje batohy a řekla nám: "Běžte". Poslechly jsme ji a začaly utíkat z náměstí. Proběhly jsme zrovna kolem toho stánku se suvenýry, když jsem se otočila. A naskytl se mi fakt skvělý pohled na to jak Jane usekávají hlavu. Potlačila jsem slzy a dál se snažila s Franklin držet tempo. Běžely jsme až k tomu hřišti a tam si daly jen minutku na rozdýchání. A běžely jsme dál. Za tím hřištěm byly louky, a my teď po jedné z nich běžely. Na tu louku se pak navazoval les, takže jsme musely zpomalit, aby jsme si nerozbily tlamy o kořeny. A navíc, jsme byly už dost daleko, takže nás v nejbližších dvou, třech hodinách nemohli dohonit. Proto jsme šly krokem a pomalu. Prošly jsme kolem malé kapličky a já si kvůli tomu vzpomněla na Jane. Kdyby nás nezachránila a nezůstala tam, asi by jsme byly mrtvé všechny. "Jak to zvládáš", zeptala se mě Franklin se slzami v očích. "Dost špatně", řekla jsem jí popravdě a zastavila se. Poprosila jsem Franklin, aby mi dala Janein batoh. Vyndala jsem vše z něj a hledala mapu. Ta byla úplně až ve spod. Našly jsme tam dopis a tak jsme ho rozbalily.

Liv, Franklin, byla jsem ráda, že jste se rozhodly jít na tuhle výpravu. Píšu tenhle dopis ve spěchu zde v Edinburghu, protože vím, že nás Lucifer sleduje. Vím také, že zemřu. Neptejte se mě jak to vím, ale prostě vím. Chci vám jen říct, pokračujte v hledání látjů a nenechte se chytit. Sbohem. Jane



Bylo to zvláštní číst to takhle po její smrti. Franklin ten dopis složila a dala ho zpět do batohu i s ostatníma věcma. Vzala jsem ho nyní já. Nebyl zas tak těžký jak vypadal. Cestou jsme si povídaly nevěděly jsme co dělat. A za chvíli jsme byly z lesa venku. Stály jsme na velké rozkvetlé louce, a dole pod námi byla malá vesnice. Vesele jsme se na sebe podívaly a pak jsme se rozběhly dolů po travnaté louce. V tu chvíli jsem nemyslela na Jane, peklo, Lucifera ani látjy. Jenom jsem si tuhle chvilku radosti užívala z plných plic. A vypadalo to, že Franklin taky. Úlekem jsem zakopla a Franklin se rozesmála. Ani jsem si nevšimla, že už jsme ve vesnici. "Podívej", řekla mi Franklin a ukázala na kostel. Bylo mi jasné, co tím myslí. Peklo se totiž musí od kostela držet dál. Ale my už peklo nejsme tak jsme šťastné. Šly jsme přímo k němu, zdržely jsme se jen, když jsme si koupily koláč. Nejlepší na tom bylo, že jsme ani nemusely chodit do kostela. Hned vedle na tzn. Posvěcené půdě, byl hotel. Zapsaly jsme se na jednu noc a šly se projít. Celá vesnice byla zhruba tak velká jako ta louka, po které jsme běžely. Bylo tu pár krámků se smíšeným zbožím a pošta. Sedly jsme si před jeden krámek, kde k němu byla připojená i kavárna a daly si horkou čokoládu. S chutí jsme si vypily a těšily se na večeři. Po celém tom dnu jsme už byly unavené a hladové. To je nebezpečná kombinace. A tak jsme se vrátily do hotelu. Tam měly k večeři pizzu a já konečně ochutnala nějaké italské jídlo. To víte v sedmnáctém století se podávalo něco jiného než ve dvacátém prvním. Ale to co jsme chtěly bylo padnout osprchované do postele. Takže když jsme se vrátily na pokoj, strhla se bitka o to jít první. Nakonec jsem Franklin pustila a šla druhá. Stejně byla venku hned, protože tekla už jen studená voda. Já tam taky nebyla moc dlouho a hned jak jsem vylezla hodila jsem šipku do postele. A pak už jen snila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Livv Livv | Web | 26. dubna 2013 v 16:35 | Reagovat

Chudák Jane :( A pokud jsem dobře pochopila, když se řekne Lucifer, tak je to jako sledování, že prostě jde za svým jménem. A tahle kapča byla dlouhá. A to se mi líbí :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama